autor: Majestrix
…Ona právě…
„Říkal, ať zavoláme, až to bude vypadat, že něco slyší.“
„Budu to brát tak, že ještě nezačala?“
„Ne.“ Promnul si Bill oči a potlačil zívnutí. Bylo pár hodin před opravdovou otevírací dobou Stephenovy ordinace, takže se Bill musel vzbudit extra brzo.
„Nebudu se ptát, jak se cítíš. Nejspíš ti je už z téhle věty špatně.“
„To jo,“ souhlasil. „Cítím se, jako bych zase všechno podělal.“
„Vysvětli.“ Udělal si Stephen pár poznámek a Bill cítil, jak jím projel malý stesk po domově, bylo to nečekané, jen krátké.
„Tom a já spolu moc nemluvíme, aniž by věci začaly být divné, nebo abychom na sebe nevyjeli. V autobuse to je strašlivý, protože bych se opravdu rád s Tomem a Zoe bavil, ale nemůžu. Buď je ona s ním, nebo já s ní.“
„Takže, když jsi tohle Tomovi řekl, on na to…“
Bill se zachvěl. „Já mu to vlastně neřekl.“
„Takže on si nejspíš myslí, že se mu vyhýbáš, spíš než aby to chápal jako to, že to ty si myslíš, že on chce, aby ses mu vyhýbal.“
Bill si tu větu přemítal v hlavě a pak trochu přikývnul. „Něco takového,“ přiznal Bill.
„Bille, jsi chytrý, a s radami, co jsem ti dal, jsi schopný vidět svoje destruktivní chování dřív, než přijde problém. Teď to, co chci vědět je, co se změnilo? Proč si myslíš, že jsi neschopný rozvíjet své schopnosti komunikovat?“
Podíval se přes laptop, kde Zoe pořád ještě spala v postýlce. „Mám pocit, jako by to byla moje vina. Já jsem udělal tu stupidní věc, co dělám pořád; když jsou věci dobré, o ničem moc nepřemýšlím. Prostě jen poskakuju kolem a tentokrát jsem do toho zapojil i svou dceru a ona teď neslyší. Jsem nemotora,“ zavzlykal tiše.
Stephen čekal, dokud se Bill nevysmrkal a nadechl se. „Cítíš se líp?“ zeptal se hladce.
Bill přikývl. „Jo.“ Roztřeseně se nadechl a zasmál se. „Víš, když se to stalo, pořád jsem brečel. Měl jsem dojem, že jsem byl tak nějak otupělý. Když se Tom snažil volat Zoenino jméno, doufal, že se otočí a mě to tak hrozně zlobilo.“
„Proč?“
„Protože naše dítě je hluché, a my si na to potřebujeme zvyknout.“
Stephen přikývl. „Popírání je něco, čemu by ses měl chtít vyhnout, obzvlášť když je to něco takového. Ale moje otázka je, změnila se prognóza od té doby, co mi Robert podával informace?“
Bill zavrtěl hlavou.
„…Takže, je to spíš to, že si zvykáš na to, že budeš mít buď hluché nebo sluchově postižené dítě, nebo že spíš akceptuješ, že tvoje chyba může být pouze dočasná?“
„Nechci, aby to bylo trvalé, jestli to je to, co se snažíš říct,“ zasyčel Bill. Stephen nakrčil obočí a něco si napsal. „Co to píšeš?“
„Poznámky,“ odpověděl bez tónu. „Podívej, Bille. Myslím si, že si Zoeninu neschopnost slyšet bereš moc osobně. Je to jako manifestace tvojí viny; máš dojem, že by to mělo zůstat tak dlouho, dokud se cítíš, že bys měl být potrestaný.“
„Oh bože, to zní vážně hezky, převracet věci tak, aby to všechno bylo jen o mně,“ řekl Bill zahořkle.
„Neposloucháš mě. Protože jsi nepřemýšlel, tvoje dítě má teď pochroumané uši. Cítíš se strašlivě provinile, a tak nejspíš bereš její hluchotu jako svoje potrestání. Odhadování, jestli to bude trvalé, je jako… nadávání tvojí inteligenci, protože ty víš, jak se to stalo a bylo to tragické. Ale bude to něco, co přetrvá, něco, co si budeš pamatovat.“
Bill nelehce polkl. „Jo; takhle mi to přijde.“ Očima zabloudil znovu k Zoenině kolébce, kde slyšel, jak se trochu vrtí. „Je mi to jen tak strašně líto.“
„Já vím, a jsem si jistý, že kdyby Zoe uměla mluvit, tak by tě také neobviňovala. Jen si potřebuješ sám sobě odpustit. Řekls to Simone?“
Bill si nahlas odfrkl. „Kdybych to udělal, ona by si sem hned zařídila letenku, pro ni a Maru, a snažily by se mi Zoe odvést s nimi. Ne, řeknu jí to, až dostaneme výsledky testů.“
Stephen přikývl. „To bude moudré. Odpusť si to, Bille. Necháváš tu vinu dělat zeď mezi tebou a Tomem, a jediné, co to dělá, je, že to krmí tvůj vztek vůči jemu. Jestli nebudeš opatrný, všechna komunikace s ním bude otrávená. Nechceme se vydat touhle cestou, že ne?“
„Ne,“ řekl Bill a zavrtěl hlavou.
„Dobře. Tak, už jsme mluvili dostatečně dlouho, vidím, že ti padají oči. Jdi se vyspat, ano?“
Bill znovu přikývl. „Díky, Stephene.“
„Jsem tu kvůli tomu, Bille. Jestli si budeš chtít zase promluvit, zavolej do kanceláře a domluvíme se.“
Bill přikývl a ukončil s povzdechnutím telefonát. Byl ospalý, ale ta postel mu připadala tak veliká, a i když Zoe spokojeně spala na druhé straně pokoje ve své postýlce, věděl, že potřebuje něco jiného.
Spolkl svou hrdost, a otevřel dveře mezi jeho a Tomovým pokojem, usmál se, když viděl postavu svého bratra spát na břiše, nohy mu visely z postele a tiše chrápal. Přiťapal blíž a dotkl se rukou Tomova kotníku, stiskl.
„Co?“ zeptal se Tom, zvedl hlavu a rozhlédl se. Mrkal, dokud nezačal vidět, otočil se, aby našel Billa, který byl v nohou jeho postele, obličej schovaný za oponou z vlasů. V břiše se mu to začalo vařit, než zachytil jeho výraz v obličeji, a Bill ho jemně zatahal za nohu.
Povzdychl si, vylezl z postele, podrbal se na břiše tam, kde končily jeho boxerky. Šel za Billem do jeho pokoje, nechal se stáhnout do postele. Bill se k němu přitulil a spokojeně vydechl. „Omlouvám se,“ zašeptal a políbil ho na tvář.
Tom ho přitáhl blíž, a znovu usnul.
**
„Tohle jsou ty nejlepší vafle, co jsem kdy měla,“ pronesla Melinda, zatímco Gustav drncal Zoe na koleně. „Zkusil jsi je?“
„Dávají do nich jakýkoliv ovoce chceš. Kiwi. Kiwi!“ řekl bubeník a zamračil se na batole. Zoe vyjekla a začala se smát, tahala si za lem šatiček a dávala si je přes obličej. Gustav se zašklebil, když si uprdla a začala se smát ještě víc. „Oh bože, tohle nebude s příchutí ovoce.“
„Oh ježiši, to fakt ne.“ Zasmála se Melinda s plnou pusou a položila vidličku. „Dej mi jí,“ zažertovala, stáhla Zoe šaty dolů. „Zoe, pamatuj si, jsme dámy.“
„Tohle nevoní jako žádná dáma, kterou znám,“ pronesl Georg a přišel ke stolu. „Kam se chystáte, lidi?“
Melinda se na něj s podivným výrazem koukla. „No, jelikož si myslím, že bych zkazila všem chuť k jídlu, kdybych jí přebalila na stole, tak jdu do pokoje.“
Georg pokrčil rameny. „Gustavovi ne. Jemu je jedno, co se děje okolo jeho talíře nebo na jeho talíři, nedává pozor.“ Melinda se uchechtla.
„Chceš jít taky?“ zeptala se, když si všimla, že s ní došel až k výtahům. Georg pokrčil rameny a přikývl.
„Jasně. Chci zkusit, jak jsem zručný ve výměně plínek.“
Zasmála se. „Proč?“
„Protože je to užitečný do života umět. Mimo to, když holky budou vědět, že umím přebalovat děti, všechny budou…“ naznačil, že chce omdlít. „A najednou si myslí, že jsi dokonalý. Mají dojem, že jsi materiál na ženění.“
Melinda se na něj koukla, když se dveře výtahu otevřely a oni nastoupili. „Chceš se brzo ženit?“ zeptala se skepticky.
„Ne, jen to rychleji dolů sundá kalhotky,“ řekl lehce.
„Hezké,“ zamumlala a sundala si Zoe z vlasů. „Moc hezké.“
„Byl to jen vtip,“ řekl rychle a natáhl ruce k Zoe. „Pojď sem, Zoe,“ zašvitořil.
„Neslyší tě, pamatuješ?“ připomněla mu něžně Melinda. Georg se přiblbe podíval.
„Je to těžký pamatovat si to, když po mně natáhla ruce,“ řekl a zavrtěl s batoletem v náručí. „Bože, jsi nějaká těžší,“ řekl Zoe.
Melinda zavrtěla hlavou. „Ano, musím říct, že co se týče holek, jsi vážně vítěz.“ Dveře v jejich patře se otevřely a ona se otočila na basáka. „Díky, žes ji nesl, ale jestli sis předtím s těma plínkami dělal legraci, můžeš teď už jít.“
Georg vystoupil z výtahu a Zoe začala naříkat. „Jdi ty,“ řekl neuctivě.
Melinda se usmála, zavrtěla hlavou a následovala je.
**
„Pak jsme se vsadili, aby běhal po parku, nahý. Bylo asi šest večer, takže lidi byli stále venku.“
„A pak se stalo co?“ zasmála se Melinda.
„No, Gustav je na sázení děvka, takže se svlíknul a běhal po parku. Nemohli jsme uvěřit, že to zvládnul, aniž by ho někdo zatknul. Chci říct, on není zrovna ten nejrychlejší člověk.“ Zasmál se Georg nad tou vzpomínkou a zmáčkl dětský pudr. Vystříklo mu to do obličeje, a on se rozkašlal. „To chutná příšerně.“
„Měla jsem tě varovat.“ Protočila Melinda oči a polechtala Zoe na břiše. „Myslím, že tě převlíkneme do jiného oblečení. Pořád si hraješ s límečkem. Nemyslím si, že se ti líbí.“ Políbila ji na čelo a ukázala prstem na Georga. „Ty, nehni se od ní, jasný? Normálně jí na přebalovacím pultě nenechávám, ale ty jsi tak nějak dospělý, takže by to neměl být problém.“
Georg vypadal dotčeně. „Myslím, že dokážu sedět a nehnout se. Dělali jsme i focení, které trvalo hodiny,“ řekl samolibě.
„Vah la da!“ výskla Zoe a zakopala nožičkama ve vzduchu, pak si jednu přitáhla a začala ji sát.
„Vidíš, Zoe mi věří,“ řek Georg.
Melinda protočila oči a přešla pokoj, aby našla nový obleček. Georg si broukal melodii, na které pracoval, a sledoval Zoe, která na něj zírala. Broukal si hlasitě a usmál se, když pustila nohu a zabručela.
„Chceš nahoru?“ zeptal se a zvedl ji, postavil ji na nohy. „Dance, dance,“ zpíval, „we’re falling apart to half time, dance, dance, these are the lives you’d love to lead, dance, this is the way they’d love if they knew how misery loved me.“
Zoe nadšeně krčila kolena a hýbala se tak, že to vypadalo, že tancuje. Melinda si vedle něj stoupla a zamrkala.
„Tancuje…“
„Ty tomuhle říkáš tanec?“ zažertoval Georg a pokračoval v broukání. Pak mu to došlo a vyvalil na Zoe oči. „Ty mě slyšíš, Zoe?“
Zoe naklonila hlavu způsobem, který opravdu připomínal jejího otce, a zamrkala.
„Zoe?“ řek hlasitěji.
Batole se začalo smát a přepadlo na Georgův hrudník. Zvedla se pomocí jeho límečku, ale zůstala tam, aby mu mohla slintat na triko.
„Takže, um, ona slyší?“
Melinda oněměle přikývla. „Myslím, že ano. Chci říct, máme důkaz, myslím.“
„Možná bychom to ještě nikomu neměli říkat.“ Řekl Georg a zvedl si Zoe do náručí. Usyknul, když mu zajela poslintanou rukou do vlasů. „Ew, dětský sliny.“
„Je to dobrý kondicionér.“
„Vážně?“ zamrkal.
„Dej mi jí, blbče. Půjdu jí dát si spát. Byla vzhůru skoro celé ráno a je připravená jít si lehnout. Že ano, Zoe?“
Oba dva se na ni s očekáváním podívali, ale ona neodpověděla, namísto toho se přitulila a přitiskla se obličejem do krku Melindy.
Georg sledoval, jak Zoe přebalila do něčeho pohodlnějšího a pohladil ji po zádech, zatímco zazívala. „Takže si to myslel vážně, že si to necháme pro sebe?“ zeptala se Melinda tiše, jen pro případ.
Přikývl. „Neznáš Billa tak dobře jako já. Bude tím posedlý, a vezme si to jako osobní urážku, že to on nebyl ten první člověk, který přišel na to, že slyší. Nechci být zodpovědný za to, že se bude cítit ještě hůř.“
Melinda přikývla a položila Zoe do postýlky. „Máš pravdu.“
„Takže… kam jdeš teď?“ zeptal se Georg a sledoval, jak uklízí dětské hračky, které byly na podlaze.
„Budu tady sedět a číst si, zatímco ona bude spát.“ Pokrčila Melinda rameny.
„Co kdybychom si zahráli karty?“ nabídl.
Melinda se trochu zasmála. „Jen proto, že máš hezký vlasy, neznamená, že tě budu šetřit.“
Georg dramaticky pohodil vlasy. „To říkají všichni.“
**
Bill se podíval na kalendář ve svém telefonu a povzdychl si. Dva týdny do Zoeniných narozenin. Zrovna ukončil hovor po telefonu se Simone a Marou, trojhovorové peklo, zatímco mluvili o designu pro dekorace, a jaké dárky Zoe koupí, a jestli se na ně přijede podívat, až se vrátí. Čtyřicet dva minut jeho života nenávratně pryč. Znovu si povzdychl.
„Takže, budu to brát tak, že jsi právě mluvil s mamkou.“
Bill se otočil a přikývl na Toma, který stál ve dveřích. „Pozdravuje tě, a říkala, že ti to pak řekne osobně, jestli jí nebudeš brát telefony.“
Tom zavrtěl hlavou. „To je dost možný,“ zasmál se. „Měl bys to taky někdy zkusit.“
„Jenže pocit viny to zvedne za mě,“ přiznal se Bill a převalil se na břicho. Kopal nohama ve vzduchu, dokud vedle sebe neucítil prohýbající se postel.
„Obviňuješ mě?“ zeptal se Tom tiše. Bill se na něj překvapeně otočil.
„Cože? Jestli něco, tak ty bys měl vinit mě!“
Tom zavrtěl hlavou. „Kdybych se nesnažil ukazovat Zoe, pak by nebyla-„
„Měl jsem být chytřejší a neukazovat ji bez špuntů do uší. Byl jsem tak nadšený, že ji můžu ukázat, jako by byla nějak pitomá hračka. Teď jsem zničil naši dceru a-“ Billova slova byla přerušena, když ho Tom přitáhl do pevného objetí. Chvilku nechtěl, ale pak se nechal, Tom ho jen držel.
Leželi takhle asi hodinu, dokud se neozvalo slabé zaťukání na dveře. Bill si zpod zad vytáhl telefon a podíval se na čas. „Sakra, je čas na rozhovor.“
Tom svého brášku s přikývnutím pustil. Díky bohu, že to bylo sólové; nemyslel si, že by teď mohl falšovat milý obličej.
Bill otevřel dveře a byl překvapený, když uviděl Melindu, Zoe a Davida, jak na něj čekají.
„Koláčku Zoe,“ řekl zpěvným hlasem a natáhl ruce pro svou dceru. Ta nadšeně udělala bublinku a natáhla se po něm s nářkem. Melinda se zasmála a podala mu ji, než stihla přepadnout z jejího náručí.
„Bille, nemáme čas. Dole čeká dodávka a musíme tam být za dvacet minut, nebo bude pozdě.“ Položil David telefon a odešel.
Bill si povzdychnul a nasál vůni ze Zoenina krku, voněla po malinách. Zoe se zasmála a chytla ho za vlasy, tahala a nadskakovala v jeho náručí. „Musím jít, koláčku Zoe,“ zašeptal. Tom natáhl ruce a naznačil, že si ji vezme. „Tomi tě chce.“
„Zoe,“ zabručel Tom, když se Bill vrátil zpátky k posteli a podal mu ji. Zoe se zasmála a zavýskala, když po ní Tom natáhl znovu ruce a polechtal ji. Pokračovali v tom, dokud Zoe nezačala slintat a ta slina nepřistála přímo v Tomově oku. „Och bože,“ zakřičel, utřel si to do trika nejrychleji, jak to uměl. „Zoe!“ zaječel, naprosto znechucený.
Zoe znovu zavýskala a přitulila se k Billovi; který by přísahal, že na sebe byla pyšná. „Proč jsi tohle Tomimu udělala? Teď si to oko bude chtít vyndat a umýt si ho,“ řekl své dceři dramatickým šepotem.
Tom ho probodl pohledem a vydechl. „Bylo. To. V mém oku.“
Bill se zasmál a Zoe na Toma nevinně koukala.
„To má po tobě,“ pronesl, když na něj jejich dcera jen koukala. „Že ano, koláčku Zoe?“
Zoe se uculila a nadskočila, a Tom s Billem se zasekli.
„Řekni to znovu,“ zašeptal Bill.
Tom nakrčil obočí, nespolupracoval. „Koláčku Zoe!“
Zoe se rozlechtala a začala skákat Billovi v náručí.
„Borůvkový koláč!“ zkusil Tom. Zoe se na něj podívala jako na idiota.
„Koláček Zoe!“ vyhodil Tom rukama do vzduchu a zamával s nimi.
Zoe se zasmála a přitulila se k Billovi, polechtaná.
Bill se rozvzlykal a zavrtěl hlavou. „Zavolej doktoru Robertovi.“
**
Robert se ještě chvilku koukal do uší Zoe a pak se usmál. „Vypadá to dobře,“ řekl neutrálně. „Otok zmizel. Je to skoro neznatelné.“
Zvedl pohled a viděl Billa, jak si proplétá prsty a hraje si s rukama, jak kroutí svými prstýnky. „Takže co to znamená?“
Doktor Robert si utřel rozmačkaný banán z rukávu, který mu tam s láskou zanechala Zoe, a položil svoje pero. Otočila se, snažila se jít za zvukem, a když to pero našla, natáhla se po něm svými banánovými prsty. „To znamená, že neutrpěla trvalou hluchotu. Jediné, co to mohlo poznamenat, je rozpoznávání decibelů a výšek, ale to budeme muset počkat, až bude starší. Budeme pak testovat řeč a sluch; další věci, co by nám mohly dát vědět, že je něco v nepořádku. Ale teď jsme z toho venku.“
Bill vydechl úlevou a Tom jen přikývl; na obličeji měl úlevný úsměv. „Děkuju, doktore,“ řekl a vděčně mu potřásl rukou.
Doktor se usmál, vysvobodil svou ruku z kytaristova pevného sevření a začal si uklízet nástroje. „Jsem rád, že jsem vám mohl říct tak skvělé zprávy. Mluvil jsem s vaším týmem, a říkali, že vyrobí pro Zoe speciální sluchátka. Aby neslyšela ani zvuk, až se rozhodnete vzít ji na podium.“
Bill zavrtěl hlavou. „Pochybuju, že to teď v nejbližší době uděláme.“
Tom ho popíchnul. „No, fanoušci si už začali stěžovat, že jsme ji ukázali jen párkrát a ne všichni ji viděli. Takhle to bude bezpečné. Pokud tedy chceš.“
Bill se usmál, ale svému dvojčeti neodpověděl. „Ještě jednou díky, doktore,“ řekl, když doprovodil doktora ke dveřím.
„Bille, to je v pořádku. Zavolej, kdybyste mě potřebovali.“ S přikývnutím byl pryč. Bill se otočil a uviděl Toma se Zoe. Měl ji postavenou na nohách a broukal si Reden, ta vypískla a tancovala. Vrátil se ke své rodině a objal Toma kolem pasu.
„Miluji vás,“ řekl tiše Tomovi a Zoe.
„My tě taky milujeme,“ usmál se Tom.
„Vah tata!“ Dupla Zoe nožkou a usmála se, dýchala tak těžce, že málem kývala hlavou. „Tata!“
Bill vyvalil oči a Tomovi padla čelist, unisono řekli: „Moje jméno řekla jako první!“
autor: Majestrix
translate: Lil.Katie
betaread: Janule
Nezapomeňte na komentář, prosím J. :o)
uf to mi odlahlo ze Zoe počuje, dúfam že na one to bude úplne bez následkov. Tom musí byť radosťou bez seba . Teším sa na ači diel.
Oh, Zoe byla opět tak roztomilá. Jsem ráda, že prozatím je alespoň jasné, že trvale neztratila sluch. Snad to ani později nebude nic vážného. A taky, že se Tom s Billem usmířili. Poslední odstavec byl dokonalý×D Překlad taky, těším se na další díl.
Och .. 🙂 … Tento díl byl přesicený optimismwem a skvělími správami Zoe začala slyšet řekla prvn slůbko je to nadhernésnad budou už teď žít bez daších problému 🙂
Ach bože, mě tohle tak strašně moc chybělo 🙂 Hlavní je, že Zoe není hluchá, snad nebude mít žádné následky.. A taky, že se Tom s Billem jakž takž usmířili 🙂 Mám chuť se tu rozepsat, ale nechci naší úžasné slečně překladatelce moc přidělávat práci 🙂 Takže to shrnu pár slovy. Tohle byl zatím nejlepší díl z celé druhé řady ♥
A jestli tu bude tak málo komentářů, tak se naseru a donutím každého, aby to okomentoval! 😀
Dnešní díl je naprosto úžasný, samé dobré zprávy =) Jenom doufám, že se Bill s Tomem zase nepohádají, čí jméno Zoe vyslovila jako první, teoreticky jsou tátové oba, i když prakticky je Bill máma xD, takže asi zvítězí Tom =) Ono je to jedno, hlavně, že Zoe slyší, mimochodem postavička Koláčka Zoe je mimořádně povedená ♥ Celá povídka i s první řadou je prostě perfektní ♥
Lil.Katie, velké díky za překlad =)
Sem strašně ráda, že Zoe slyší 🙂 a celkově to bylo takový pozitivní, nikdo se nehádal, žádná krize…
""Borůvkový koláč!" zkusil Tom. Zoe se na něj podívala jako na idiota." To mi přišlo strašně vtipný a úplně sem si to dokázala živě představit 😀 😀
zrovna dneska jsem na tuto povídku myslela 🙂 úplně mi chyběla… jsem ráda, že Zoe je v pořádku 🙂
Uf, ro se mi vážně ulevilo. To její neslyšení už trvalo vážně nějak dlouho a já se skutečně začínala bát, že se kluci budou muset učit znakovkuNo a ten konec, to byla veselá třešnička na dortu. Ještě že jí neučili říkat Billovi "mami", takhle můžou být alespoň oba přesvědčení, že ať už tím oslovením myslela jen jednoho konkrétního tátu, tak to patřilo jim. (Tahle věta nedává moc smysl, safra. Ale tak snad budu pochopena. 😀 )
Tokový hezký pozitivní dílek. Zoe je tak roztomilá, jsem ráda, že to dobře dopadlo
😮 To bylo perfektní♥ Ulevilo se mi, že Zoe slyší O:) Koláčku Zoe je naprosto sladký a ten konec?:D Aby se ještě nepohádali, čí jméno řekla první! Pro mě Bill stejně bude Zoeina maminka ^^
jsem ráda, že je zdravá!! 🙂
je to úplně úžasné 🙂
omlouvám se, že komentuji tuto povídku až teď ale… jak jsem začala číst 1. kapitolu, nemohla jsem přestat ^^ Zoe je tak roztomilá! jsem ráda, že je zdravá, a to "moje jméno řekla první" mě celkem rosekalo XD toto pokračování je stejně tak dobré, jako Makes Three…! Jsem neskutečně ráda, že to překládáte ^^ děkuji moc ^^ nemůžu se dočkat na další díly ^^