autor: LadyKay
„Co se mu stalo?“ uslyším Peta. Stále stojím na místě a zírám směrem, kterým Tom odešel. Vlastně neodešel, on zdrhnul. Ale proč? Sice je fakt, že na mě nebyl nijak zvlášť milý, ale…
„Nevím,“ hlesnu. Jak můžu zodpovědět jeho otázku, když na ni sám neznám odpověď? Copak já vím, co mu přeskočilo? Nejprve ta slabá chvilka v autě, pak na mě zase vrčel. Když jsme dojeli sem, cvrnknul mě do nosu přesně, jako to dělával dřív, a dokonce se na mě usmál. Nešklebil se jako předtím, tohle byl úsměv, který patřil mně. V tu chvilku jsem v něm spatřil mého Toma. Už jsem se těšil, že půjdeme dovnitř. Plánoval jsem, že si s ním zkusím promluvit. Vždycky jsem na něj měl vliv. Hučel jsem do něj tak dlouho, dokud nepodlehl a všechno mi nevyklopil. Kdybych na něj šel správně, možná bych se dozvěděl, kde celou tu dobu byl a proč mi o sobě nedal vědět. Jenže pak se stalo tohle… Tom na mě zůstal zírat a vteřinu od vteřiny víc bledl. Jak jsem vyslovil jeho jméno, začal zběsile kroutit hlavou, a když jsem na něj zavolal znovu, rozběhnul se a po chvilce mi zmizel z dohledu. Měl jsem za ním běžet. Teď nevím, kde můj bratr je, kam šel.
„Zavoláš mu.“ Pete se mě pokusí chytit za ramena a otočit čelem k sobě. Ucuknu. Moje mysl je plně zaměstnávána mým bratrem. To jeho chování! Je jako blázen… Nevypočitatelný blázen.
„Musím za ním,“ projdu kolem Peta a otevřu si dveře u auta.
„Kam za ním?“ chytne dvířka zrovna, když se je chystám přibouchnout. „Ty víš, kam šel?“
„Ne, ale budu ho hledat!“ znovu se pokusím zavřít, ale Pete dveře drží moc silně.
„Lásko, nepanikař. Možná si jen vzpomněl, že někam musí zajít. Proto spěchal…“
„Viděl jsi, jak se tvářil?! Tom tohle nikdy nedělá!! Něco s ním je, vím to a musím za ním.“ Vší silou trhnu dveřmi a konečně zabouchnu. Roztřesenou rukou strčím klíčky do zapalování, motor naštěstí naskočí ihned. Než odjedu, podívám se na Peta. Stojí před domem, zírá na mě. Nechápe mě, poznám to na něm. Ale to je mi teď jedno. Musím najít Toma. Co nejrychleji…
Tom
Vpadnu do baru a rozhlédnu se kolem sebe. Uvnitř je i se mnou a tím chlápkem za barem maximálně deset lidí. Typický pajzl! Ale to je fuk!
„Whisku dvojitou!“ houknu na toho týpka, když dosednu na židli u baru. Ten jen přikývne a hned se dá do plnění mého přání. Sepnu ruce, opřu si je o bar a hledíc na ně se snažím vzpamatovat z toho, co se odehrálo před pár minutami. Proč jsem se naivně domníval, že Bill je sám? Že by skrz jeho prohlášení, že věří na pravou lásku? A že by kvůli tomu, že jsem sám sebe za ni, ač jsem si to nepřipouštěl, považoval? Ty jsi vůl, Tome! Nejraději bych sám sobě dal pěstí!
„Prosím,“ přede mnou přistane sklenička s nazlátlou tekutinou. Uchopím ji do ruky a několika pohyby rozvířím její hladinu. „Problémy?“ Zvednu pohled od čeřící se hladiny k barmanovi, který si mě zvědavě prohlíží. Co je mu do toho, jestli mám nebo nemám problémy?!
„Vypadám snad na to?!“ zamručím a zvednu sklenku. Neodpoví mi, zda to jde nebo nejde na mně poznat. Jen pokrčí rameny. Když už se chystám přiložit si sklenici k ústům a její obsah do sebe nalít, znovu promluví.
„Tím nic nevyřešíte.“ Praštím sklenkou o bar a probodnu jej pohledem. Co se stará?! Je tu od toho, aby naléval a ne, aby si hrál na nějakého psychologa nebo poradce. Moje starosti stejně nevyřeší. S těmi si musím poradit já sám a v ruce mám prostředek.
„Nejste nějak moc chytrej?!“ prsknu. To jsem si vybral podnik, teda pajzl. Všude jinde by mi normálně nalili a dál si mě nevšímali, ale tenhle maník ze mě nespouští oči a vypadá, že by si dokonce i chtěl hrát na mého anděla strážného a kecat mi do života. Jeho pomoc nepotřebuji, pomůžu si sám. Znovu čapnu sklenku a přiložím si ji ke rtům.
Bill
Už se začíná stmívat, když zastavím a vystoupím z auta. Tohle je poslední místo, kde by Tom mohl být. Projel jsem snad všechna místa, která považuji za jeho oblíbená, nebo kam třeba chodil přemýšlet. Prolezl jsem i jeho oblíbené bary, jež navštěvoval. Volal jsem Georgovi, o němž vím, že je jediný, s kým se bratr baví. Ale nic. Nikdo o něm neví, nikde nebyl.
Několikrát zazvoním a čekám, zda někdo neotevře. Zevnitř se ozve jen zakňučení, ale jiný pohyb nebo zvuk slyšet nejde. Zkusím ještě zabušit na dveře, ale bezvýsledně. Takže doma taky není. Svezu se po dveřích na zem. Holt tu budu muset počkat. Podle škrábání na druhé straně nejsem jediný, kdo na něj čeká. On přijde, musí přijít domů. Je mi jedno, jak dlouho tu budu trčet. Nehnu se z místa, dokud neuvidím, že je v pořádku.
Celou dobu se snažím přijít na to, proč se tak zachoval? Měl výraz, jako by na něj sáhla smrt. Znovu a znovu si přehrávám celou situaci. S Tomem jsme se chystali vejít dovnitř, pak se objevil Pete, přivítali jsme se a pak Tom zdrhnul. Možná mu vadil Pete. Ale když bratrovi někdo vadil, spíš na něj byl nepříjemný, štěkal po něm, ale nikdy nezbledl a nezdrhl. K tomu musel mít jiný důvod. Můžu si hlavu lámat, jak chci, ale bez něj na to nepřijdu. Opřu si hlavu o dveře a přivřu oči. Bojím se, tak moc se o něj bojím. Co když si něco udělá nebo co když se mu něco stane? V hlavě si vytvářím katastrofické obrazy, co všechno by se mu mohlo přihodit a čím dál víc mám sevřené nitro strachem…
***
„Bille! No tak… Hej, vstávej!“ Někdo mnou silně zatřese. Když rozlepím víčka od sebe, spatřím siluetu osoby, která se nade mnou sklání. „No sláva!“ Tom? Zamžourám. To je barák, ani světlo nesvítí. Přesto ale rozpoznám postavu bratra.
„Tome? Já…“ chytnu se dlaně, kterou mi podal, aby mi pomohl na nohy. Bratr kolem mě projde, odemkne dveře a nechá mě vejít. On je fakt cvok, a nebo je ožralej! Když kolem mě prošel, udeřil mě do nosu ten povědomý smrad.
„Absiku,“ sehne se ke štěněti. „Páneček se ti vrátil. Máš radost?“ Bez jediného pohledu mým směrem, zvedne psa ze země a sune se do nitra bytu. Pomalinku ho následuji, zastavím se u křesla. Tom sebou plácne na sedačku, hladí štěně a něco mu šeptá do ucha. Štěně by se od něj mohlo přiučit, štěkat a vrčet umí jeho páneček znamenitě.
Tom
Ten Bill je fakt neuvěřitelný! Proč za mnou pořád leze? Člověk odejde a doufá, že od něj bude mít chvilku pokoj, ale on se zničehonic objeví. Když jsem vystoupil z výtahu a málem se o něj přerazil u dveří, měl jsem chuť chytit ho za límec a vyrazit ho. Jenže když jsem se k němu sehnul a slyšel, jak tiše oddechuje, bylo mi ho líto a dojalo mě, co udělal. Těžko říct, jak dlouho tu čekal. Jestli odjel, hned po tom, co jsem odešel, nebo si to nejprve rozdal s tím… Dost! Na tohle myslet nechci!
„Vy v tom hnízdečku lásky nemáte postele nebo co?“ Mrknu na Billa, který stojí u křesla a rozespale mžourá kolem sebe.
„Máme, proč?“ Podívá se na mě nechápavým pohledem. Asi mu to moc nezapaluje, ale probudil jsem ho, to ho omlouvá.
„Asi nejsou moc pohodlný, co?“ Položím Absiho na sedačku a sunu se k lince. Napustím si do sklenice trochu vody a než pokračuji v hovoru, pořádně si z ní loknu. „Jinak bys nespal u mých dveří.“
„Měl jsem strach, Tome.“ A hele, pan bratr měl strach! Kdo by to do něj řekl?! „Zmizel jsi tak… tak divně. Nic jsi neřekl a utekl jsi. Bál jsem se o tebe.“ A co jsem asi měl říct? Měl jsem skočit tomu jeho slaďoušovi po krku, začít do něj bušit a řvát po něm, že Bill je jen můj, že ho nikdo nikdy nebude milovat jako já?
„To je od tebe hezký. No, vidíš, že jsem v pohodě, ne?“ rozmáchnu rukama a otočím se kolem dokola. „Zdravej a celej. Stačí?“
„Tome, ty jsi…“
„Ne, nechlastal jsem, jestli se chceš zeptat na tohle. Seděl jsem v baru, ale neměl jsem ani kapku! Spokojenej, ty agente 007?“ Nelžu mu. Sice jsem se chystal zchlastat do němoty, ale to bych si musel vybrat jinej podnik a ne ten, kde nalévá člen armády spásy. I když bych mu měl být spíš vděčný. Navíc jsem si místo toho, abych se zlil do němoty, docela dobře pokecal. Jak jsem tam tak seděl a poslouchal jeho vyprávění o lidech, se kterými se setkává, došlo mi, že tím fakt nic nevyřeším. Možná bych na chvilku zapomněl na svoje trápení, ale s dalším ránem by se starosti objevily znovu, k tomu bych měl asi i pořádnou kocovinu a dluh v baru. Na peníze jsem jaksi nemyslel, když jsem tam vlezl. S tímhle se holt musím vypořádat jinak.
„Promiň,“ Bill sklopí pohled.
„Nech to plavat!“ mávnu rukou. Svým způsobem ho chápu. Měl za bratra alkoholika, proto ho logicky, když ucítí hospodský puch, napadne tahle myšlenka. Spíš mě štve něco jiného. Když jsem mířil domů, byl jsem rozhodnutý, že při dalším setkání budu odtažitý a pokusím se zbavit jakýchkoli emocí. Vydrželo mi to do momentu, kdy jsem jej našel chrnět na zemi.
„Tome, co se stalo?“
„Nechci o tom mluvit. Máš hlad? Můžu ti nabídnout buď chleba se sýrem a nebo… chleba se sýrem.“ To je aspoň výběr! Už by mi mohl odblokovat ten účet, abych si mohl nakoupit. Lednička mi zeje prázdnotou, Absimu to mlíko taky musí lézt krkem. Nečekám, zda Bill řekne, že si dá, automaticky mu talířek s jedním strčím pod nos, přičemž si ho kriticky prohlídnu od hlavy až k patě. Byl vždycky hubený, ale tohle je extrémní.
„Mohl by na tebe dohlídnout, když už se tam rozvaluje.“ Neodpustím si poznámku na jeho přítelíčka. „Cože?“ otočím se na něj, když uslyším, že něco zahuhlal. Bill se uvelebil do křesla a s plnou pusou na mě čučí.
„Kdo?“ zopakuje svůj dotaz, když sousto konečně spolkne.
„Ten tvůj Pat nebo jak se ten slaďouš jmenuje…“
„Pete.“
„To je to samý.“ Pat nebo Pete. Nic to nemění na tom, že je mi z něj na zvracení a že bych mu nejraději poupravil fasádu. Je sladkej, až mám strach, abych z něj nedostal cukrovku. Myslel jsem, že má Bill lepší vkus. Na světě je přece spousta zajímavých, inteligentních a hezkých týpků a on si vybere tohohle Kena.
„Tak na,“ strčím Absimu misku pod čumák a čekám, že začne žrát. „Já vím, že to není nic extra, páníček by ti koupil něco lepšího. Jenže to by mu támhle ten pán musel nejprve povolit přístup k jeho penízkům, víš?“ ležím na břiše naproti němu a tiše žaluji na Billa. Aspoň někomu si můžu postěžovat. Bill na nás kouká, hlavu si opírá o ruku. Zajímalo by mě, co se mu honí hlavou a zrovna tak bych rád věděl, kdy hodlá odšpacírovat za svým „fešákem“. Nerad bych tu pak tu jeho hysterku poslouchal!
„On bude asi nudnej, víš? Jinak by tu s námi Bill nebyl.“ Zašeptám. Absi zvedne hlavu, tlamu má celou od mlíka. Okamžik na mě kouká, a pak se skloní zpátky k misce. „Nedivím se, kdybys ho viděl. To je případ. Tvůj páneček je borec, Absi, ten pošuk na mě nemá.“ Významně se na svého čtyřnohého kámoše podívám. Možná bych se bráchy měl zeptat, jak dlouho se tu hodlá ještě zdržet. „Ty Bille?“ otočím se ke křeslu. Dělá si ze mě srandu?! „Bille?“
autor: LadyKay
betaread: Janule
miluju tuhle povídku!
To jsem tak ráda, že Tom nakonec nepil..dobře barman 😀
Bill odešel? Musí to pro něj být taky těžký, furt polykat Tomovo chování a to všechno, když neví, co se děje…
luxus 😀 by me zajimalo jestli to Billikovi donde 😀 xD proste tahle povidka je UMĚNÍ 😀 vyloženě to se nedá číst ale HLTAT 😀 proste obdiv 🙂
Děvčata, budete to milovat! ^^ Stejně tak jako to miluju já. Tohle je prosím nejlepší česká povídka 😉
[4]: Já to miluju už teď ♥!!!
Jsem ráda, že Tom odolal, bravo Tome!!! Tom teda roztomile žárlil, už teď chudáka Peteho lituju, myslím, že jeho vztah s Billem je zpečetěn =) Perfektní ♥
parádní povídka, sice jsem ji začala číst až teď, ale hned na mě uděala dojem. Já si spíš myslím, že Bill usnul XD
Uf, jeden šok je za mnou a to sme len na začiatku, do konca prídem o nervy 😀 Som tak šťastná, že to Tomi neurobil 🙂 Vďaka Bohu za toho barmana.