Láska 70.

autor: B-kay

…Billův pohled se čím dál častěji stáčel k pomalounku vycházejícímu slunci. Tyhle momenty měl ze všech nejradši. Chvíle, kdy se obloha barvila do různých odstínů a za mraky se skrývaly paprsky třpytivého slunce, mu přišly kouzelné. Moc rád se díval na to, jak si pomalu razily cestu skrz temnost noci, a když nad ní konečně zvítězily, rozzářily celé město. Kéž by se mohl i on proměnit v drobný paprsek a alespoň na chvilku zazářit. Dal by cokoliv za chvilku, kdyby dokázal něco víc, než jenom hledět z okna a utápět se ve své bolesti. Jenomže k něčemu takovému potřeboval sílu a odhodlání. A on neměl ani jedno, ani druhé.  

Vůbec si neuvědomoval, že zastavil v půli pohybu. Neuvědomoval si dokonce ani to, že dlaně zoufale přitiskl na chladné sklo a nevěřícným pohledem sledoval chlapce, opřeného o auto a nejistě mávajícího na vysmátou Chantelle. V tu chvíli se s ním celý svět zatočil. Přes vlastní tlukot srdce nedokázal naslouchat ani svým myšlenkám. Všechno kolem něj mu náhle přišlo tak cizí. Okno se pomalounku pokrývalo horkou párou, jak roztřeseně dýchal. Netušil, co se s ním stalo, nebo co v něm ten kluk vyvolal, ale bál se svých pocitů. Dlaní se pohladil po bříšku a jemně na svou kůži přitlačil, jako by tím dokázal zahnat ty krásné lechtavé pocity.  

„Tak takhle se cítím já pořád,“ zašeptal tiše a smutně odvrátil tvář. A právě v té chvíli jej oči neznámého chlapce zpozorovaly a zůstaly na něm nevědomky viset. Jako by se nedokázaly vzpamatovat z toho, co právě zahlédly. Bill se ještě jednou zhluboka nadechl, prsty si promnul unavenou tvář a opět pohlédl z okna. Jakmile se jejich pohledy setkaly, nevnímal už nic kolem sebe. Dokonce ani tichý sten, jenž se prodral jeho pootevřenými rty ve chvíli, kdy zoufale zalapal po dechu…  

Billův život by se dal tenkrát přirovnat ke klouzání se po tenkém ledě. Šlo mu to, s vypětím všech sil se snažil jít dál, ale led byl až příliš křehounký. Tom mu svým příchodem nabízel neviditelná křídla, díky kterým by svým ledem mohl proletět. Povznést se nad všechno to, co jej kdysi tížilo, a zapomenout, že život dokázal být někdy opravdu krutý. Pamatoval si hodně ošklivých dní, byly tady však i takové, na které by nedokázal nikdy zapomenout. A právě den, kdy Toma poprvé spatřil, patřil mezi těch několik vyvolených.

„Spinkáš?“ Billovy rty se zvlnily do měkkého úsměvu. Pomalu se v Tomově náručí narovnal tak, aby se mu mohl zadívat do tváře a zlehka se jí dotkl.

„Nemůžu usnout,“ odpověděl šeptem, očima bloudíc v nádherných hlubinách nekonečného oceánu Tomových očí. Kdykoliv se na něj zadíval takhle zblízka, připadal si, jako když se v jeho náručí probouzel poprvé. Dívali se na sebe úplně stejně jako teď. Jejich pohledy byly zamilované, nesmělé, a přitom oddané. Celá ta situace jim byla nesmírně povědomá, a přesto byla něčím jiná. Tehdy svou lásku a potřebu být s tím druhým skrývali, prožívali svůj nejistý románek a každým dnem se děsili víc a víc toho, co je ještě čeká. Jak dlouho svou lásku před tím druhým ukryjí? Co se mělo stát, kdyby se ze svých citů vzájemně vyznali?

Nyní už se za žádnou masku skrývat nemuseli. Patřili jeden druhému, milovali se a také to dávali najevo. Bylo hloupé skrývat něco tak silného a nádherného před celičkým světem, ale ještě hloupější skrývat to sám před sebou.

„Já také ne,“ Tom sevřel Billovy zkřehlé prsty do svých dlaní, přiložil si je ke rtům a pomalounku líbal jeden po druhém. Otíral se tváří o jeho ruce a s neskrývanou radostí si užíval všech drobounkých pohlazení, která mu Bill věnoval.

„Trápí tě něco?“ Billův něžný hlas, způsoboval Tomovi husí kůži. Jako by ještě pořád nemohl uvěřit tomu, jak laskavé stvoření tolik miloval.

„Trápí mě, že ti nedokážu dát víc. Trápí mě, že nedokážu udělat něco, cokoliv, abys už nikdy netrpěl,“ nešťastně líbal bledé tváře svého křehkého anděla.  

„Dal jsi mi přeci všechno, Tome. Celičký můj svět. Díky tobě žiju, díky tobě ještě dýchám, toužím a miluju. Dal jsi mi ten nejkrásnější dárek ze všech dárků,“ čelem se opřel o Tomovu tvář a tiše vydechl. „Dovolil jsi mi vstoupit do tvého srdce,“ šeptal, zatímco se konečky prstů zlehka dotýkal jeho horkých rtů. „Bojoval jsi za nás i ve chvílích, kdy já jsem se vzdával,“ krátce se do nich ponořil, a vzápětí se jich opět pomalounku dotýkal. Opatrně za ně tahal, omámenýma očima sledoval Tomův jazyk, který se jeho prstů měkce dotýkal, a vnímal, jak se vzduch kolem nich stával pořád těžším a těžším.

„A to nejdůležitější je, že jsi mě nezavrhl, jakmile jsem otěhotněl.“ Tom na několik vteřin stiskl víčka a opatrně se posadil. Téměř automaticky vzal Billa za ruku a posadil si jej na klín. Pevně jej objal kolem boků, tváří se opřel o jeho holé rameno a tiše zasténal, jakmile jej do nosu udeřila nádherná vůně Billovy pokožky.

V té chvíli si uvědomil, jak nádherné bylo cítit jeho nahé tělo na tom svém, a přitom vědět, že neexistje nic, co by dokázalo zpřetrhat to krásné pouto, jež je spojovalo každým dnem víc a víc.  

„Naše miminko je pro mě zázrak, Bille. Úplně stejně jako ty,“ láskyplně se usmál do lehkého vzduchoprázdna před sebou, a ještě více se přitulil k Billovým nahým bokům.

Úsměv mu však vzápětí ochabl. Pohledem totiž zabloudil k malému tělíčku, krčícímu se na druhé půlce veliké postele. Samyho tvář vypadala vcelku spokojeně, i ze snu se roztomile usmíval a téměř každou minutu změnil svou polohu. Při pohledu na něj se Tomovi vybavila vzpomínka na večer, kdy spolu hráli pexeso. Uběhlo sice jenom několik hodin, přesto nedokázal přestat myslet na to, co mu to malé dítě povědělo.

„Tak moc bych si přál, abys byl můj tatínek,“ ta slova mu způsobovala neuvěřitelnou bolest pokaždé, kdy si na ně vzpomněl. Na jedné straně jej to hřálo u srdce, ale zase na tu druhou jej to moc bolelo. To dítě si díky Chantelle jistě prošlo nehezkým obdobím, a kdyby nebylo Billa, možná by se ani nenarodil.  

„Bille, vezmeme se a utečme někam hodně daleko,“ vydechl bezmocným hlasem a natočil tvář tak, aby se mohl zadívat své lásce hluboce do očí. Bill jeho pohled bez dechu opětoval, jeho oči však byly pokryté vlhkým povlakem drobných slz.

„Ty víš, že si nic jiného nepřeju, lásko. Utekl bych s tebou kamkoliv, třeba i na kraj světa, ale vím, že bych tím ztratil Sama. Nejde to,“ zašeptal a odvrátil tvář. Dlouhé vlasy mu spadly do tváře a ukryly tím slzy, jež mu volně stékaly po bledé tváři.

„Bille, někdy to musí přestat. Já toho špunta zbožňuju, ale takhle to už nesmí jít dál. Máme spolu přeci malé dítě, a já už to se Chantelle pod jednou střechou nevydržím. Už nemám sílu poslouchat, jak o tobě mluví, nemám sílu dívat se na to, jak tomu malému klukovi pořád ubližuje. Ona jej nemá ráda. Když nám jej nedovolí vzít sebou, klidně jej i unesu, jenom abyste byli od ní daleko. Prosím, rozmysli si to,“ nechtěl na Billa naléhat, ale jinak to v té chvíli vyjádřit nedokázal. Byl zoufalý.  

„Já nejsem natolik odvážný, abych to dokázal udělat. Nedokážu to. Prosím, pochop mě, Tome,“ Billovi se směr jejich konverzace nelíbil. Oba byli z celé situace zoufalí a nevědomky na sebe v některých chvílích zvyšovali hlas. Bylo to vlastně úplně poprvé, co se spolu jako by hádali. Možná zvýšili hlas, přesto se však snažili, aby tomu druhému, nijak neublížili.

„Já věřím, že se jí bojíš, ale máš přeci mě. Ty víš, že bych nedovolil, aby ti ublížila. Už nejsi sám, Bille. Už to není jenom o tobě, ale také o mně a našem dítěti. Chci, abychom žili jako rodina. Chci, abys byl už jenom šťastný. Koupili bychom si nějaký malý dům a,“ přestal mluvit a trpce stiskl rty. V Billových očích si dokázal přečíst jenom to, že se moc bál. Nic víc. Byl vyděšený a věděl, že by nemělo smysl dál o tom mluvit. Stejně by ničeho nedosáhl.

„Já… půjdu se projít,“ vydechl tiše, opatrně vstal a rychle na sebe hodil první oblečení, které mu přišlo pod ruce. Jakmile se za ním tiše přivřely dveře, Bill propukl v tichý pláč.

Takhle to nechtěl. Opravdu ne.  

„Tome,“ pípl i přesto, že si byl více než jistý, že jej Tom již slyšet nemůže.

Jakmile zaslechl dětský pláč, pohotově vyskočil z postele a přiběhl k postýlce maličkého.

„Čššš, už jsem u tebe, Tomi,“ vzal jeho malé tělíčko do náruče a zlehka jím houpal ze strany na stranu. Maličký však plakat nepřestával, ba právě naopak, i přes všechny Billovy pokusy utišit jej, plakal ještě víc.

„Prosím, neplakej,“ láskyplně jej líbal na hlavičku a smutnýma očima sledoval jeho tvář. Bylo až neuvěřitelné, jak moc byl Tomovi podobný. Tehdy nad tím začal přemýšlet a uvědomil si, jak moc byl hloupý. Tom mu přeci nabízel život bez zloby Chantelle. Život, ve kterém by už nemusel trpět a skrývat se před jejím povýšeným pohledem.

„Tatínek měl pravdu,“ na chvilku jej položil zpátky do postýlky, rychle se oblékl a opět jej vzal do své náruče. Nechtěl, aby svým pláčem vzbudil Samyho, a proto pomalu vykráčel z pokoje. Přes maličkého přehodil teplou deku, přitiskl si jej ještě blíž k sobě a zlehka jej líbal na ručičkách. To byl zaručený způsob, jak jej uklidnit.

„Půjdeme ho najít, ano?“ vydechl, jakmile si uvědomil, že se miminko v jeho náručí pomalu uklidňovalo….