autor: Týnka
Venku se setmělo a jen pouliční lampy ozařovaly cestu kolem silnic a domů. Tom seděl u okna a díval se ven. Všude bylo prázdno. V části, kde žil, bylo minimum lidí. A byl za to rád. V centru se to nepřetržitě hemžilo světly, postavami a auty. Všude šum a hluk. Žádný klid a krásné ticho. Otevřel okno a sedl si na terasu. Zapálil si cigaretu a vyfoukl kouř, který se rozběhl tmou jako sametový závoj. Byla trochu zima. Léto pomalu končilo. Celý tenhle svět byl tak uspěchaný a on miloval chvíle, kdy nemusel nad ničím přemýšlet. Jen seděl. Seděl se svou kytarou a hladil jednotlivé struny svými prsty, které jako projev spokojenosti vyluzovaly pod jeho doteky slastné zvuky hudby. Lidem, kteří Toma znali, připadal staromódní. Všichni žili ve světě elektroniky, všechno za ně dělali roboti a oni se jen hnali kupředu, aniž by věděli za čím. On sedával večer venku a brnkal na svou kytaru. Neměl Humanoida k tomu, aby za něj venčil psa nebo myl nádobí. Měl ho, protože chtěl. Protože nebyl tak pošpiněný okolním světem jako ti lidé. Pravda, nebyl živý. Nedýchal a srdce mu nebušilo láskou pro nikoho, protože žádné neměl. Ale Tomovi to nevadilo. Měl ho jako společnost. Tom chodil každý víkend do parku a hrál si se svým psem, radoval se z čerstvého deště, zatímco jiní se před ním zamračeně schovávali pod deštník. Tom si vážil všeho, co se nezměnilo. Co mu připomínalo časy, kdy byl svět ještě normální. Kdy lidé měli jeden druhého rádi, pomáhali si a navzájem se poslouchali. Teď jel každý sám za sebe. Tom taky. Ale on žil prostě jinak.
Bill přišel potichu za ním a sedl si na křeslo. Díval se před sebe, jako by tam vůbec nebyl. Tom se usmál. Byl rád, když tam nebyl sám, ale zároveň byl rád, že se mu nikdo nevtírá a necpe mu nic do hlavy. Prostě měl jen radost, že Bill přišel.
„Někdy si připadám hrozně sám, sám proti všem…“ povzdechl a potáhl z cigarety. Bill pokyvoval hlavou a ze rtů se mi linula jakási tichá melodie. Tom se natáhl pro kytaru a položil si ji na kolena. Chvíli mlčky seděl a poslouchal. Jeho robot jen klidně seděl. Díval se do tmy a pobrukoval si jakousi písničku, kterou Tom nikdy předtím neslyšel. Pomalu začal prsty vybrnkávat zvuky, podobným těm, které si Bill prozpěvoval. Když se trefil celou jednou slokou, Bill ztichl a otočil na něj mechanicky hlavu. Díval se do jeho očí a sledoval jeho prsty pobíhající po strunkách.
„Jen zpívej, můžeme to zkusit spolu…“ mrkl na Billa a ten lehce pootevřel ústa. Přišlo mu to hrozně zvláštní, jako by se Bill někdy choval divně. Jinak než obyčejný naprogramovaný Humanoid. Jako by se v něm čas od času probouzelo něco, co ani on sám neznal.
„…but will I ever know the World Behind my Wall…“ Šeptal Bill potichu a oči se mu ve světle zaleskly.
„Odkud to znáš?“ zeptal se tiše Tom a spustil ruce z kytary.
„Neznám. Bylo to v mé hlavě najednou samo,“ odpověděl Bill nehýbajíc pohledem ani o centimetr.
„Takže jsi to vymyslel?“ usmál se Tom a kývl na něj. Nic neodpověděl. „Co se ti asi honí hlavou…“ povzdechl a uculil se do tmy.
Bill si stoupl a opřel se o zábradlí, tiše pozoroval hvězdičky, které se třpytily na černé obloze. Tom jej sledoval. Upřeně. Bez mrknutí. Najednou se po Billově tváři svezla slza. Byla třpytivá jako diamant a Tom si jí nemohl nevšimnout.
„Můžeš… můžeš mě obejmout?“ vyklouzlo z Billových úst a po Tomově těle přejel mráz. Vzpomněl si, že tuhle větu mu řekl on, když se cítil naprosto bezmocný. Mlčky k němu přistoupil a vzal ho do náruče. Byl tak křehký. Tom jej tiskl k sobě a nechápal dění kolem sebe. Proč se tohle děje? Tohle roboti nedělají. Nemají city. Nevědí, co je smutek… Billova hlava se zvedla z Tomova ramena a upřeně se dívala do jeho hnědých očí. Slzičky se z jeho oček koulely po bílé dokonalé tváři a zůstávaly malou chvíli na narůžovělých rtech. Tom nevěděl proč, ale ucítil nutkání přiblížit svůj obličej k jeho. Billovy rty se zlehka dotkly těch Tomových. Najednou, jako by oběma projela rána elektřinou, ozvalo se cosi divného, jako když praskne žárovka, jako zvuk zkratu, a Tom ucítil všude po těle obrovské teplo, které z Billa sálalo. Hřál jako sluneční paprsky a jeho oči se utápěly v proudu slaných perel. Tom jej tiskl, držel jej v náručí tak pevně, jako by jej už nikdy neměl pustit. Bill se stále svými rty dotýkal Tomovy tváře a plakal.
„Neplač, neplač…“ konejšil jej tiše Tom a jemně hladil Billovy vlasy.
„Cítím něco, jako by mě to tady někde pálilo,“ Bill vzal jemně do své dlaně Tomovu a položil ji kamsi na svůj hrudník.
„Tam je srdíčko. A asi ti bije,“ usmál se Tom, připadal si jako ve snu, jako v pohádce, která možná skončí, až otevře oči a zaslepí ho sluneční světlo. Nepřemýšlel nad tím, co se právě stalo. Prostupoval jím pocit naplnění, ten pocit, když člověk ví, že už na nic není sám.
Pozoroval Billovy tvářičky, které se z bledé zbarvily lehce do růžova, jeho dlaně hřály, jeho očka mrkala a rtíky se pomalu roztáhly do úsměvu. Bill už dávno nebyl Humanoid XB-360 se sériovým číslem. On teď byl jeho druhá půlka. Druhá půlka jeho srdíčka, které zběsile tlouklo. Sedli si společně do křesla a Tom dlouho, dlouho do noci brnkal na kytaru Billovu melodii. Ten jen tiše poslouchal a pozoroval všecko kolem. Hladil Scottyho, který běhal kolem a cítil jeho jemňoučkou srst, přejížděl prstem po Tomově nosíku a cítil jak má heboučký obličej, zhluboka se nadechl a ucítil vůni vzduchu, závan větříku a teplo Tomovy náruče.
„Už tam, v té továrně, jsem cítil takové zvláštní teplo, než mě dali to té krabice. A pak, každý den pořád víc se mi honily hlavou myšlenky, jaký je svět… Jak vypadá smutek a jak zase radost, co je svět, a proč lidé mají pocity a jaké jsou? Pořád jsem přemýšlel a pak, nějak se to stalo…“ šeptal si sám pro sebe. Tom cítil, co Bill prožívá. Věděl, že si připadá jinak. Nedokázal to definovat, nebo popsat slovy, ale ten pocit jej naplňoval také. Bill se najednou octl v novém světě. Možná, díky Tomovi. Možná proto, že Tom mu dal šanci nebýt jen bezduchým robotem bez citů a myšlenek. Možná, že právě Tom v něm založil malý plamínek poznání, který stále rostl. Možná, proto, že jej Tom nebral jako sériového Humanoida XB-360… Možná proto je z něj to, co teď dýchá a cítí lásku. Všechno je pro něj nové. Pro oba je všechno nové. A jen společně to můžou zvládnout…
Konec
autor: Týnka
betaread: Janule
dokonalost:-*….mohla by být druhá řada;-)
No co to je???To přece není možné,že to má tak málo dílů!!!Já jsem se tak těšila,je to hrozná škoda,tohle by se dalo určitě krásně rozepsat,takhle je mi to moc líto,že jsi to prostě utla,a šlus….Škoda!!!
Moc krásný když sem viděla to KONEC tak sem si řekla si dělá prdel ne too skončí zas něja otevřeně a potom uplně se zatsjeným dechem sem to dočetla je to užasnžý dokonalí prpocitěný a nemám slov .. 🙂
To už je konec? 🙁
Tyo taky jsem čekala, že to bude delší. Wypadalo to dost zajímawě a najednou konec. Chjo…
Ae i přesto se mi tahle powídka líbila a moc se powedla 😉
Každopádně taky jsem pro druhou řadu a nebo brzo zase nějakou twojí powídku 😉
Na tak zajímavý námět to chtělo více dílů, ale pěkné.. 😉
Sice krátký, ae byĺo to moc pěkný.
Co jako? CO? To nemůže být konec! Já se tak těšila na Billovy projevující se náznaky lidskosti…a a a…
Já chci víc dílů =( Nechtěla by sis tenhle díl schovat do šuplíku a pokračovat dál, jakoby ani neexistoval? Ten námět je úžasný a myslím, že by si zasloužil delší zpracovaní *povzbudivě mrká, plosím plosím*
jinak ale…krásné =)
Původně to měla být jen jednodílka, která se ale do jedné nebo dvou částí nevešla… Možná někdy v budoucnu pokráčko bude… Nápad by byl… Uvidíme…;) A Děkuju za komenty :-* 🙂
to je užasný, ani tak rychlej konec mi nevadí :))
jak už bylo mnohokrát řečeno: Pokráčko prosíím!!! tato povídka ja úžasná! skvěllý příběh a je to nádherně napsané! určutě zauvažuj o pakračování prosím ^_^
Konec??? Cože?Já snad blbě vidim.!!Bože druhou řadu prosím…Bylo to nádherně napsaný
Je hrozná škoda, že jsi to víc nerozepsala, a takhle to utnula. stálo by to za to, protože moc hezky píšeš 🙂 jinak moc hezkej nápad, dokonalý :-*
Zprvu jsem nemohla uvěřit svým očím,když jsem uviděla (konec). A-ale..bylo to přenádherný. Kouzelný. Pohádkově krásný^^ :))
Nápad to byl úžasný *přikyvuje*
A byla bych neskutečně potěšená druhou řadou ^^
Nádhera. <3
krásná povídka ale dost mě šokovalo že už je to konec, doufal jsem ve více dílů.. ale i přesto, krásná povídka, nádherně napsaná!.. druhá řada by byla jistě super, :).. jsem ráda že to hezky dopadlo a malej humanoid Billí našel v sobě to srdíčko pro Toma. je to moc krásné 🙂
taky sem si řikala, že je nemožná, aby to byl konec…ale byla to krásná povídka..x)
ahoj,chtěla jsem se jen zeptat,kde jsou první 3 díly téhle povídky?díky za odpoved…podívej se na můj blog,taky tam mám svůj vysněný příběh…může š zanechat koment¨ář…jestli by jsi chtěla pokecat o toki hotel,napiš na icq 600-391-852 ppaaa anush
[16]: 😀 Tak na tohle se snad ještě nikdy nikdo neptal, jsi spolehlivě první. 😀 To skoro vypadá, jako když jsi nikdy nebyla na žádným blogu? 😀 Tady jsou… v rubrice Humanoid, samozřejmě. Je nahoře, vpravo od nadpisu Ketty & Janule
http://twincest.blog.cz/rubrika/humanoid
Nyaa!! Tohle se mi líbilo! Škoda, že to bylo tak krátký… Ale jestli bys rozvinula další pokráčko, bylo by to opravdu skvělý. =)
hezky ♥ *uznale kyve hlavinkou* super povidka 🙂
Parááááda 🙂 luxusnííí 🙂 Škoda, že to skončilo tak brzo 🙁
teda tleskám! užasná povídka, málem jsem také měla slzy v očích.) roztomilé..
jen škoda že nebylo víc dílů.. 🙁
Nádherna povídka,škoda že tak brzo skončila.
Jako taková… futuristická pohádka mi to přišlo 🙂 A neuvěřitelně hezká.
Je kratičká, ale užila jsem si ji do posledního písmenka. Ten konec byl nádherný. Každý z nás si může domyslet, co se s Billem vlastně stalo. Já si od druhého dílu začala myslet, že je to ve skutečnosti člověk v robotickém těle, například že má lidský mozek a srdce nebo má prostě nahranou lidskou mysl jako počítačový program – něco jako v anime filmu Ghost In The Shell. Důležité není, co přesně se stalo, ale co z toho vyplývá. V tom umělém, falešném světě budoucnosti si k sobě našly cestu dvě osamělé bytosti. A už nikdy se nebudou muset cítit samy.
Opravdu mě ten příběh dojal. Možná proto, že přesně z takového vyumělkovaného světa mám strach. Nechci, aby takhle svět vypadal. Chci aby to zůstalo tak, jak to je. Už teď, když ve škole sedím ve "společenské místnosti", připadám si spíš jako ve sci-fi. Sedí tam většinou tak dvacet lidí. Já jsem zpravidla jediná, která nemá skloněné oči ke smartphonu. Čekám už jen, kdy lidi budou sedět sice jeden vedle druhého, ale psát si budou přes Messenger.
Ale to jsem odbočila. Jen jsem většinu času musela myslet právě na tohle, a na to, jak moc velký strach z toho mám. Protože přesně k tomu náš svět směřuje. A pokud opravdu jednou takhle bude vypadat náš svět… nezbývá než doufat, že si v něm dokážeme najít našeho vlastního Billa 🙂
nemám slov to je genialní