„A není nějak malý?“
„Ne. Přesně pro nás dva.“
„Dobře, zajedeme se tam podívat, ale… nejsi ospalý? Vždyť jsi dvě noci nespal…“
„Dvě noci? Těch bylo mnohem víc…“ protřel si oči, protože ho celkem štípaly.
„Tak co tady ještě děláš?“ Opatrně ho postavil ze svého klína, kde celou dobu seděl, vzal ho něžně do náruče a nesl jej do jeho pokoje. Do jeho vlastní postele. Bill mu obmotal ruce kolem krku a hlavu položil na jeho rameno.
„Tomi…“ hlesl, když ho jeho dvojče pokládalo do postele. Oči už se mu zavřely, ale pořád trošku vnímal.
„Copak?“ sedl si na postel a přikryl jej peřinou.
„Zůstaň tady se mnou.“
„Zůstanu.“ Na znamení toho ho chytil za ruku a Bill okamžitě usnul. Počkal asi deset minut, a když si byl jistý, že se Bill neprobere, jeho ruku pustil a sedl si vedle do křesílka. Taky hned usnul.
„Prosím… už ne…“ tváře mu hořely, slzy dopadaly až na peřinu.
„Bille, to jsem já.. Tom. Neboj se. Něco se ti asi zdálo…“ chtěl jej obejmout, ale on se nenechal. „No tak… nic se ti nestane. Už jsi doma… se mnou. Ochráním tě…“ palcem mu setřel slzy. Až teď se na něj pořádně a zblízka podíval. Protřel si svá hnědá kukadla a v osobě poznal Toma.
„Tomi,“ pípl a vrhl se na něj. Tom mu objetí opětoval. „Myslel jsem… že…“ popotáhl. „Že jsi…“ zlomil se mu hlas.
„Neboj… Jsem tady. Nemluv o tom. Byl to jen sen.“ Kolíbal s ním. Bill jen plakal… Za chvíli vzlykání ustalo.
„Bille?“ houkl na něj. Nic. „Billi…“ Pořád nic. Opatrně ho od sebe oddálil a koukl na něj. Usnul. Tom si povzdychl, ale pak si uvědomil, že je to dobře. Potřebuje odpočívat. Vstal s Billem v náruči a opatrně s ním šel dolů. Položil ho na gauč v obýváku, aby na něj viděl. Odešel pro peřinu a polštáře, kterýma poté Billovi podložil hlavu a přikrývkou ho přikryl.
„Omlouvám se, nechtěl jsem tě vzbudit, jen… ty tvoje rty jako by říkaly: „Polib mě!“ Neodolal jsem. Promiň. Spinkej dál.“ Pohladil jej po vlasech.
„Už neusnu.“ Otevřel oči a zakňoural.
„Ale ano. Určitě. Musíš odpočívat.“
„Tome?“
„Ano?“
„Mám hlad.“
„Jo. Počkej tady.“ Tom se usmál, podal mu sklenici s džudem, kterou tu měl pro Billa.
„Děkuju.“ Usmál se a skleničku si vzal.
„Nemáš za co.“
„Tome!“ vypískl. „Chodit ještě můžu.“ Zasmál se.
„Jo, já vím, ale nenamáhej se. Pak poletíš hezky zpátky ležet.“
„Ne…“ zaúpěl.
„Ale ano.“ Políbil jej na krk a položil na židli.
„Páni, to voní.“
„No, ale dělal jsem to asi před hodinou. Není to ono. Je to ohřáté v mikrovlnce. Dodělal jsem to, když jsi se vzbudil. Pak jsi zase usnul.“
„Měl jsi mě vzbudit.“
„Bille…“
„No jo…“
„Hele, já tě nechci do ničeho nutit, ale měl bys být v klidu. Nenamáhat se. Jen chci, abys byl co nejdříve v pohodě. Je to pro tvé dobro.“
„Já vím.“
„Mám tě krmit?“ zeptal se, když on už měl snězené a Bill se toho ještě ani nedotkl.
„Jestli chceš…“ uculil se. Tom se tedy zvedl, položil špinavé nádobí do myčky a sedl si vedle svého bratra. Vzal vidličku, namotal na ni špagety a vložil to do Billových úst. Takhle to pokračovalo, dokud Bill neřekl: „Dost, už nemůžu.“ A chytil se za břicho.
„Ale vždyť jsi snědl jen půlku toho, co jsem ti dal.“
„Už mě bolí břicho.“
„Dobře, nebudu tě nutit.“ Dal talíř na kuchyňskou linku a Bill mezitím vstal. Jenže vstal prudce, nechtěl, aby ho Tom viděl a rány na zádech ho zabolely a on spadl na zem.
„Bille!“ vykřikl Tom a okamžitě se k němu vrhl. „Jsi v pořádku?“ pomáhal mu na nohy.
„Jo, jen ty rány a jizvy zabolely.“
„Říkal jsem ti to.“
„Nesnáším, když máš pravdu.“
„Pojď prosím tě.“ Opatrně jej zase vzal do náruče a nesl zpět na gauč. „Lehni si na břicho, namažu ti to.“ Bill si sundal tričko a hned tak udělal. Jeho dvojče mezitím přišlo s mastičkou v ruce. „Vidíš, jak ti to jde.“ Usmál se, když ho spatřil. Sedl si na kraj gauče a jemně Billovi mazal záda.
„Co kdybychom se po obědě zajeli podívat na ten baráček? Pak, cestou zpátky bychom se mohli stavit za mámou a Gordonem.“
„Jo, těším se.“ Usmál se a dál vnímal Tomovy prsty klouzat po jeho zádech. Jenže po chvíli už nevnímal nic. Usnul. Jeho bratr si toho všiml a dostal nápad. Vstal, utřel si ruce do kapesníčku, aby je neměl mastné, na papírek, co našel na stole, načmáral vzkaz, že se za chvíli vrátí, vzal peníze, mobil, klíče a vypadl z domu.
„Ano?“ ozval se.
„Tomi? Kde jsi?“ Bill zněl vystrašeně.
„Bille? Co se stalo? Nechal jsem ti vzkaz. Už jsem na cestě.“
„Bojím se.“
„Čeho?“
„Prosím, přijeď.“
„Slibuju… Už jedu. Budu tam co nejrychleji to půjde.“
„Dobře. Miluju tě!“
„Já tebe taky. Hned budu doma.“ Položil to. Rychle se připoutal, nastartoval a spěchal domů. Cesta mu trvala pět minut. Ani se neobtěžoval zaparkovat, jen zastavil před domem, porval tašky a rozeběhl se ke dveřím, aby mohl být co nejrychleji u svého vystrašeného dvojčete. Všiml si, že u dveří někdo stojí.
Klikni na anketu, díky J. :o)
=-O wow wow wow wow! <3
dokonatostníí
no tak ať ten co tam stojí taky rychle vypadne…x)
Bojím se,že si Billa najdou a odvedou ho zpátky!!!
A ještě jsem chtěla říct,že je skvělé,že je pokračování,děkuju autorce,že se do toho pustila.
uzasny ^^
je to úžasný, ale je hrozný, jetsli byla pronásledují!
Yuhaa!! Super,že to pokračuje… Kdo stojí za těma dveřma?? Heeey… to jsi další, kdo takhle utíná story… =)
a bude to jeho původní majitel 🙂
Nééééé Kiki to je snad ještě horší, než kdybys nechala ten konec jednodílky jen tak otevřený… místo toho nás teďka budeš napínat a já blbá si přála další řadu… xD xD xD xD To jsem si mohla myslet že budeš takový tyran jak ostatní… xD xD xD xD
Jinak je to úžasný, jestli chceš mít na svědomí moji smrt, pokračuj jen takhle vesele dál… xD
ach jhaj..rychlo pokrackooo..sup sup.. :O)))
Bojím se snad stejně jako Bill…Kdo to tam stojí..? 😮
Rychle dál, moc hezkej dílek..:)
Úžasnýýý….další díííl prosííím