autor: Deni
betaread: Janule
Posadil se do trávy, kolena přitáhl k tělu a zadíval se na město pod sebou. Musel jít sice kus nad město, ale stálo to za to. Tady nahoře byl opravdový klid, málokdo sem chodil. I on sám sem zašel jen tehdy, potřeboval-li vypnout.
Zavřel oči a snažil se ignorovat zvonící telefon. Už třikrát ho Alexovi típnul, ale on mu volal pořád. Pravda, nebyla to zrovna Tomova specialita, chodit za školu.
„Něco tě trápí?“ Tom se polekaně otočil, jeho oči se v mžiku změnily ve dvě zlostné štěrbiny.
„Tys mě sledoval?!“ Bill jen přikývl a posadil se do trávy vedle něj.
„Utekl jsi ze školy, asi se něco stalo.“
„To si piš, že stalo,“ přikývl Tom.
„A řekneš mi co? Třeba bych ti mohl pomoct,“ usmál se na něj Bill. Tom k němu stočil pohled a prohlížel si ho.
‚Třeba nebude tak špatný,‘ napadlo ho. „Nemůžu se účastnit volby o krále ročníku, protože lítám v dějinách a Paul…“
„S tím klukem se asi nemáte rádi, že?“ Bill ho přerušil a také si ho prohlížel.
„Vlastně ani ne,“ pousmál se Tom a sáhl do batohu. Chvíli se v něm přehraboval, než nakonec vytáhl balíček žužu bonbónů. Rozbalil ho a nacpal si rovnou tři do pusy. „Fef?“ Přistrčil sáček k Billovi, který na něj jen nechápavě koukal. Tom polkl a usmál se. „Promiň. Chceš taky?“
„Co to je?“ Zeptal se Bill a do prstů uchopil růžovo-bílou měkkou hmotu.
„Žužu,“ pokrčil rameny Tom a do pusy si strčil další. Bill následoval jeho příkladu a také strčil bonbón do pusy. Jeho oči se rozzářily.
„Je to moc dobré.“ Tom se hlasitě zasmál a nabídl mu další. „Ta volba krále je pro tebe důležitá?“ zeptal se Bill po chvíli a vzal si další bonbón, opravdu mu to moc chutnalo.
„Vlastně, já nevím,“ zamyslel se Tom. Chtěl být králem, věděl, že na to má. Lidé ve škole jej měli rádi, byl oblíbený jak u kluků, tak u dívek. Ale o titul mu šlo jen proto, aby porazil Paula. „Ale to už je stejně jedno. Nemůžu se toho účastnit, protože neumím dějiny.“
„Možná ti pomůžu.“ Tom se na něj zadíval a musel se pousmát, Bill měl kolem rtů bílé vousky od žužu.
„A jak?“
„Nejdřív mi něco slib.“
„Co?“
„Tohle,“ před obličejem mu zamával zlatým medailonkem. „Budeš to nosit. A…“ pozvedl ukazováček, aby zabránil blížícím se Tomovým připomínkám. „Budeš se učit umění kung-fu.“
Tom se zamračil. Jestli mu vážně dokáže pomoct, co je proti tomu trocha poskakování a jeden medailon?
„Fajn,“ souhlasil nakonec a přes hlavu si přetáhl zlatý medailon. Bill se spokojeně pousmál.
„Dobře. A teď,“ Bill se postavil a natáhl k němu ruku. „Začneme s tréninkem.“ Tom se jen zašklebil, přijal nabízenou ruku a postavil se proti Billovi. Nemohl si pomoct, ale když se na něj díval, něco jej nutilo k úsměvu.
„Tak hurá do toho,“ povzdechl si Tom s úsměvem.
*
„Hele, a proč se kung-fu dělá tak složitě?“ Tom balancoval na jedné noze, druhou se snažil držet skrčenou pod tělem a ruce držet volně ve vzduchu. Nedařilo se, spadl na zem.
Bill jen protočil oči a se spojenými dlaněmi trochu poklesl v kolenou, pravou nohu natáhl do strany a zavřel oči. „Kung-fu se nedělá. Kung-fu je styl života.“
Tentokrát to byl Tom, kdo protočil oči. „Dobře, tak proč se kung-fu žije tak složitě?“ Bill se neudržel a rozesmál se, posadil se do trávy vedle Toma.
„Chtěl bys slyšet něco o jeho historii?“ Zeptal se Toma a sebral mu sáček s dalšími bonbóny. Tom se zamračil, ale přikývl. „Dobře,“ usmál se Bill a na chvíli mu sáček vrátil, vysloužil si tím jeden Tomův úsměv.
„Základy umění kung-fu pocházejí z Indie a do Číny jej přinesl princ Bódhidharma*1 a za jeho pomoci se z učení karapaito*2 stal čchanový buddhismus, ze kterého se vyvinul zenový buddhismus.“ Bill střelil pohledem po Tomovi a byl mile překvapený, Tom jej opravdu, s plnou pusou bonbónů, poslouchal.
„Tenhle princ se usadil v klášteře Šao-lin. On, jako buddhistický mnich bojové umění, to kung-fu je, víš,“ dodal, když si všimnul Tomova pozdvihnutého obočí.
„Vážně?“
Bill přikývl. „Bojové umění se zbraní i bez. Můžu pokračovat?“ Tom kývnul a napil se ze své koly.
„Když Bódhidharma viděl, v jak špatném fyzickém stavu šaolinští mniši jsou, začal je tomuto umění vyučovat. Mniši dále jeho cvičení rozvíjeli a tak se vyvinuly mnohé šaolinské cviky. A můj klášter, Šao-lin, se tak stal hlavním centrem výuky kung-fu. Tamní mniši jej přijali za svůj styl života.“
„Hmmm.“ Tom pokýval hlavou. „Ty asi nebudeš ten princ, co?“ zeptal se a okusoval červené víčko na lahvi.
Bill se zasmál. „Ne, to opravdu nejsem. Ale můj mistr říkal, že jsem v mnoha ohledech princi podobný. To proto jsem byl vybrán za učitele Jin bojovnic.“
„Počkat, počkat. Bojovnic?“
Bill se podrbal ve vlasech. „Vlastně ano. Ty jsi v historii vůbec první chlapec, který se má stát Jin bojovníkem.“
Tom se zamračil, ale v následujícím okamžiku se jeho rty zkřivily do zvláštního úšklebku. „Hustý,“ dostal ze sebe jenom a podíval se na Billa. „Tak pokračujeme, ne?“
*
„Tome, mohl bys přestat dělat kraviny?“ Bill se krávě zadíval na Toma, který si právě místo kung-fu cvičil ‚tanec sfingy‘.
„Promiň,“ zasmál se Tom. „Nechal jsem se unést.“
Bill jen protočil oči a opět se snažil Tomovi vysvětlit, jak správně pracovat nohama a rukama. Ale popravdě, Toma už to vůbec nezajímalo. Myslel si, že to bude aspoň trochu zábava, ale místo toho to bylo pořád jedno a to samé dokola. A ještě ke všemu, vůbec mu to nešlo, připadal si před Billem trapně, když se nedokázal udržet ani na jedné noze.
„Už mě to nebaví, Bille.“ Vyčerpaně sebou plácl do trávy a natáhl se po mobilu s úmyslem zavolat mámě, aby pro něj přijela. Už se pomalu šeřilo a opravdu se mu nechtělo přes celé město pěšky.
„Ale musíš se to naučit.“
„Já se teď hlavně musím naučit dějiny. A tys mi slíbil, že mi pomůžeš, a zatím mi cpeš do hlavy jenom tyhle nesmysly. Nemám na to čas.“
„Stačí ti, aby ses soustředil, pak se naučíš všechno.“
„A jak se mám asi tak soustředit?“ prskl na něj Tom.
„Otevři svou mysl.“
„A jak?“
„Meditací.“
„To myslíš takový to uím, jak sedíš v tureckým sedu s rukama nad hlavou?“
Bill protočil oči. „Je to aom, a ano, přesně to myslím.“
„Aom,“ zopakoval Tom a pokrčil rameny. Za zkoušku nic nedá. „Fajn, ale teď už musím domů. Tak čau, Bille.“ Vzal si batoh a už konečně vytočil číslo na matku. Bill s lehkým úsměvem pozoroval jeho vzdalující se záda. Začínal si být aspoň trochu jistý, že to nakonec zvládne i s tímhle klukem.
*1 – Bódhidharma – Jihoindický princ, který ovládal karapaitto, se stal podle tradice Buddhistickým mnichem a odcestoval do Číny, aby tam šířil bojové umění známé jako čchanový buddhismus, ze kterého se postupem času stal zenový buddhismus. Usadil se v klášteře Šao-lin a sám jako mnich bojové umění nepoužíval, ale když viděl, v jakém stavu šaolinští mniši jsou, začal je vyučovat umění kung-fu.
*2 – Karapaitto je staré indické umění, ze kterého se postupně vyvinulo kung-fu
autor: Deni
betaread: Janule
bože..ten mu teda pomohl s těma dějinama…..mě tohle říct, tak už s ním v životě nebudu trénovat….xDDD
si to "aom" taky někdy skusím jak se budu šprtat xD
Hmmm to s tim "aom" mi měl říct dříw, teď mi je to k prdu keď sou prázdniny:-D