Jin Bojovník 3.

autor: Deni

„Tome?“ Znuděně zvedl hlavu od snídaně a usmál se na babičku, která v rukou držela koš s jeho špinavým prádlem.

„Aho?“ zamumlal s plnou pusou cereálií.

„Tohle jsem našla u tebe na zemi.“ Před nos mu přistrčila medailon, který našel včera v posteli.

Pokrčil rameny a k puse si přiložil další lžíci plnou barevných kroužků. „Nevím, co to je. Těm blábolům na papíře jsem nerozuměl,“ opět pokrčil rameny a konečně si do pusy vložil tu pochoutku, jež se mu pohupovala před očima. Nevšiml si babiččina pohoršeného pohledu.

„Ty bláboly, jak říkáš, jsou řečí tvých předků.“ Tom jen přikývl, ale moc jí nevěnoval pozornost. „Píše se tam, že tě ten medailon ochrání před zlem,“ pokračovala, ale marně se snažila vynutit si vnukovu pozornost. Jo, kdyby se s ním chtěla bavit o nejnovějších hiphopových vychytávkách, to by úspěch měla určitě.

„Jasně, babi,“ usmál se Tom a prázdnou misku od cereálií odložil do dřezu. „Jestli chceš, tak si ho nech.“ Věnoval jí polibek na tvář, popadl batoh a opouštěl kuchyni. „Vanesso!“

Zatímco Tom se snažil svým řevem přimět sestru k pohybu, jeho babička smutně svěsila ramena a otočila se. Div nenadskočila úlekem, když za sebou spatřila mladého mnicha.

„To patří vám,“ zašeptala, ohromena úžasem. Samozřejmě, že ten medailon znala, ale nechápala, jak se dostal do pokoje jejího vnuka. Vždyť nebyl dívka. Mnich s nepatrným úsměvem přikývl a natáhl k ní ruku.

„Oh, můj vnuk je…“

„Ano,“ přikývl mnich a opět se usmál. „Je to Jin bojovník,“ dodal a sevřel v dlani medailon, jenž mu stařena roztřesenou rukou podala.

„Dohlédněte na to, aby ho dostal.“ Mnich opět přikývl a rychle opustil kuchyň. Spěchal, aby Toma dostihl co nejdřív. Měl štěstí, právě se chystal nastupovat do auta k jeho přátelům a sestře. Dnes měl Tom smůlu, přední sedadlo mu zabíral Tobias, kterého i společně s bratrem, vyzvedl Andreas dřív. Zamračil se, když zjistil, že musí sedět vedle Alexe a své sestry.

„Hej!“ Otočil se a zarazil se. S lehce pootevřenou pusou a zamračeným pohledem zíral před sebe. Zase ten divný chlápek v županu. „Vezmi si to, bude tě chránit. Zlo je příliš blízko.“ Tom pozvedl obočí a podvědomě od podivína o pár kroků poodstoupil.

„To vy jste byl včera u mě v pokoji?! Bože, dejte mi pokoj!“ Rychle nastoupil do auta a pobízel Andyho, aby už konečně jel. Otočil se a přes zadní sklo viděl, jak za nimi mnich utíká a něco křičí. Oklepal se a raději se začal věnovat přátelům.

„Hele, ten týpek u vás před domem, kdo to byl?“

„Nevím, Andy, proč?“

„Je tu zas,“ pokrčil Andreas rameny a opět střelil pohledem do zpětného zrcátka. Tom, společně s ostatními, se otočil a nechápavě zíral na mnicha, který se k nim hnal na…

„To je můj skejt!“ vyjekl Tom a přímo s děsem v očích zíral na chlapíka, jež za nimi uháněl. „Bože, Andy! Jeď, dělej!“ S očima až na vrch hlavy sledoval, jak mu úspěšně ujíždějí a jak se mnich vysekal v jednom výmolu.

„To bylo divný.“

„To teda,“ souhlasil Tom a ještě se stále v šoku otáčel, aby se ujistil, že už je nesleduje. „Hodně divný.“

***

„Hej, Kaulitz!“ Tom se zastavil a protočil oči. Nemusel se ani otáčet, aby věděl, komu patří ten skřiplavý hlas. S Paulem se opravdu nesnášeli a většinou to dávali dost hlasitě najevo.

„Co chceš,“ zasyčel Tom a odhodil pár učebnic do skříňky. Zabouchl kovová dvířka a ocitl se tváří v tvář svému nepříteli.

„Copak? Nějakej nevrlej,“ zasmál se Paul a dokonale se vyžíval v tom, jak leze Tomovi na nervy. Nesnášeli se snad už od doby, kdy ještě oba nosili plenky. Ale jejich nenávist vyvrcholila až ve chvíli, kdy Tom začal chodit s Karin, kterou chtěl vždycky Paul. Upřímně, Tom mu to vlastně udělal tak nějak naschvál.

„Dej mi pokoj,“ zahučel Tom, s úmyslem co nejdříve vypadnout z jeho blízkosti.

„Dneska vám nakopeme prdel, Kaulitzi.“

„Tak na to si počkám,“ mrkl na něj Tom a odešel. Opravdu teď na Paula neměl náladu, stačilo mu, že pořád myslel na toho divnýho týpka z rána. Kdo to byl? Co tady chtěl? A vlastně, co chtěl po něm?

*

Jak den plynul a blížilo se odpoledne, Tomovy myšlenky na mnicha vystřídaly myšlenky na nadcházející vodní souboj. Celá škola věděla, co se dnes na bazéně bude dít, a všichni chtěli být u toho. Parta, do které patřil Tom, byla sice oblíbená a uznávaná jako autorita, ale nikdo nevěřil, že by snad mohli doopravdy vyhrát.

„Připravený?“ Andreas poplácal Toma po rameni a povzbudivě se na něj usmál. Znal ho až příliš dobře na to, aby na něm poznal, jak je vynervovaný. Ve vodním fotbale byl sice Tom docela dobrý, ale sotva se mohly jeho schopnosti rovnat Paulovi, který hrál závodně. Byla blbost nechat se k tomuhle vyburcovat.

„Ani ne,“ přikývl Tom celý bledý. Věděl, že dnes prohrají a bylo mu jasné, že pak bude muset snášet Paulovy neustálé nadávky a posměšky ještě více, než doposud. Opravdu se na to těšil.

„To bude v pohodě, Tome. Představuj si, že míč je Paulova hlava a ono to nějak půjde.“ Tom se zašklebil a přikývl.

„Jo, to by mohla být docela sranda.“ Oba se hlasitě rozesmáli a vydali se za Tobim a Alexem, kteří už na ně čekali ve vodě.

„Tak jdem na to, mládeži.“