Jin Bojovník 1.

„Je čas.“

Mladý mnich přikývl, poklonil se a pomalu opustil svatyni staršího. I přesto, že už to dělal tolikrát, po délku celého jednoho tisíciletí, byl nervózní a cítil zvláštní vzrušení. Tentokrát to mělo být jiné. Vždy pracoval s dívkami. Pravda, s velmi tvrdohlavými dívkami, ale vždy šlo jednoduše o ženské pohlaví. Dobře si pamatoval na tu poslední, bylo to ještě dítě, bylo jí sotva 15 let. Byla velmi slabá, málem selhala. Její rodina opustila Čínu už před dvěma stoletími, nebyla už čisté krve. Vlastně, s jejími předky ji pojila už jen krev. Dávno ani vzdáleně nepřipomínala nikoho z čínského rodu. A přesto byla velmi nadaná.

Bál se, že by se historie mohla opakovat, a jeho nynější svěřenec by mohl doopravdy selhat. Následky by byly nedozírné.

Ale čeho se bál ještě více, byl právě sám jeho svěřenec. Poprvé za celé tisíciletí padla ruka osudu na chlapce. Neměl nejmenší tušení, jak to zvládne. Možná měli muži více citu pro umění Kung-fu, ale co věděl od mistra, kluk, který se měl stát ‚Jin bojovníkem‘, byl pěkné kvítko. Byl si jistý, že ani tentokrát to nebude mít lehké, možná dokonce nejtěžší za celou dlouholetou historii.

Zhluboka se nadechl, zavřel oči a naposledy se v duchu pomodlil. Jeho pouť začala. Bude se osud opakovat, nebo se konečně naplní pradávná věštba…?

***

„Vanesso, pohni si! Andreas nebude čekat věčně!“ Dredatý chlapec naštvaně přecházel pod schody sem a tam, každé dvě vteřiny hulákal na celý dům a každé čtyři ujišťoval přítele na telefonu, že už opravdu jdou.

„Vanesso!“ Opět se otočil a opřel se o zábradlí, jeho sestra vždy našla způsob, jak mu zpříjemnit ráno. „Jestli hned ne-“ zmlknul, když nad schody vykoukla blonďatá hlava. Jako vždy, i tentokrát měla silně natupírované vlasy, výrazný make-up a velmi, ale opravdu velmi vyzývavé oblečení.

„Kdyby ti to netrvalo další půl hodinu, poslal bych tě převléknout.“

„Klídek, Tome.“ Rozpustile se zasmála a prohnala se kolem něj ke dveřím. Tom byl 16letý puberťák a byl přesně ten typ bratra, který se stará o neposkvrněnou počestnost mladšího sourozence. Povzdechl si, přes rameno přehodil batoh a vydal se za sestrou, která už v podpatkách vesele klapala k autu jeho přítele. Andreas a Tom byli i přes dvouletý věkový rozdíl nejlepšími přáteli. Dalo by se říct, že už jako malí kluci na skautu v sobě našli spřízněné duše, a i teď, po 10 letech, bylo jejich přátelství stejně silné.

„Čau, Andy.“ Andreas na Toma pokýval, a když jeho přítel zabouchl dveře, nastartoval a za neustálého Vanessina štěbetání vyrazili ještě pro další dva kluky. Tom, Andy, Tobi a Alex tvořili jednu z nejuznávanějších partiček na jejich škole. Lidé je uznávali jako jakousi autoritu.

Tom – nejmladší, nejbláznivější, nejctižádostivější a nejzodpovědnější. On a jeho o rok mladší sestra, spolu v dětství zůstávali často doma sami. Naučili se o sebe navzájem starat, pomáhat si a v případě Toma, chránit slabšího z nich. Až před rokem a půl se k nim nastěhovala babička, která se o ně snažila v nepřítomnosti rodičů starat.

Alex a Tobi – sedmnáctiletá, dvojvaječná dvojčata, kapitola sama pro sebe. Minimálně jednou týdně se namočí do průšvihu, velmi rádi chodí za školu a milují ‚týrání‘ jejich mladšího bratra Hanze, kterému je sladkých 10. Jsou to dva praštění kluci, na které většinou není spoleh, ale pokud jde o jejich přátele, jsou schopní jít přes mrtvoly.

Andreas – nejmenovaný, ale všemi schválený vůdce party. Je to zodpovědný kluk, který více než na sebe, dohlíží na Toma. Nemá žádného sourozence, protože se jeho rodiče rozvedli a jeho matka už si dalšího přítele nikdy nenašla, o nevlastních sourozencích neví. Ale on je ani nepotřebuje, má Toma, který je pro něj víc, než bratrem. Nikdy by na něj nedal dopustit, vždycky měl pocit, že jej musí chránit – už jen proto, že Tom byl občas nebezpečný sobě i svému okolí.

„Čau, panstvo.“ Kluci se nasoukali do auta, Alexův pohled okamžitě padl na Vanessu. „Ahoj, Vanessko,“ položil jí ruku kolem ramen a přitáhl si ji těsně k sobě, dnes jí to v té mini sukni opravdu slušelo.

„Alexi, zapomeň,“ zavrčel Tom z předního sedadla. Protočil oči, den co den se tahle scéna opakovala a Alex ještě stále nepochopil, že Tomova sestra je zakázané území. Vanessa se jen zasmála a s lehce červenými tvářemi si položila ruce do klína.

„Podnikneme po škole něco?“ Andreas střelil rychlým pohledem po Tomovi a hlasitě se rozesmál, když si jeho kamarád plácl čokoládového muffina do obličeje, jak auto najelo do výmolu.

„Hahaha, fakt vtipný!“ Jazykem se snažil slízat čokoládu z nosu, zatímco se ksichtil na řidiče. „Můžeme jít do centra,“ dostal ze sebe nakonec po chvíli a začal si olizovat prsty. Všichni kluci se smáli, zatímco Vanessa se za svého bratra nepatrně styděla. Měla Toma opravdu ráda, nedala na něj dopustit, ale občas si v jeho přítomnosti připadala trapně.

„Jo, to můžem,“ přikývl Andy a opět uvedl auto do pohybu, jelikož na semaforu skočila zelená.

„Od tří je tam prej nějaká akce,“ zapojil se do hovoru Tobi.

„Jaká?“ zeptal se Tom a s vděčným úsměvem přijal od Vanessy nabízený kapesník, do kterého otřel zbytky čokolády, na něž nedosáhl jazykem, i když se opravdu snažil.

„Battle,“ pokrčil rameny Tobi a pobaveně sledoval, jak Tomovi zazářily oči.

„Tak to tam nesmíme chybět, že panové?“

„Půjdu taky.“

„Ani omylem, Ness, ty s náma nejdeš.“

„A to jako proč?“

„Protože jsem to řekl,“ pokrčil Tom jednoduše rameny a vystoupil z auta. Byli ve škole.

„Ale já chci jít!“ vypískla Vanessa a ohnala se po Alexovi, který kolem ní poskakoval. Andreas s Tobim se jen potutelně usmívali jako každé ráno a šli dva kroky za nimi.

„Fajn! Až se doma převlečeš.“ Tom se zastavil a Vanessa mu málem nabourala do zad.

„A to proč?“

„Jo, proč? Dyť jí to sluší,“ zašklebil se Alex a vysloužil si plácnutí přes ruku, jak se snažil Ness plácnout po zadku.

„Ty mlč,“ osopil se Tom na Alexe a otočil se zpět k sestře. „Vypadá to hrozně, a navíc si říkáš o malér.“

„Na Karin se ti to líbí,“ protestovala Vanessa uraženě.

„Ty nejsi Karin,“ mrkl na ni Tom a praštil do ramene Andyho, který se jejich výstupem dobře bavil. „Prostě jsem řekl, buď se zajdeš domů převléknout, nebo tě tam nechci vidět.“ Otočil se a za pošťuchování se s přáteli mířil ke škole, Ness nechal klidně zuřit na parkovišti.