Desperation with change into loves 24.

„Do píšťalky, moje hlava,“ zaskučím a s rukou připlácnutou na čele si zase hodně rychle lehnu do postele.

„Tomí?“ Pokusím se vstát – úspěšně. Pomalinku, jako malý dítě jdu krůček po krůčku, soustředěn hlavně na tu chůzi přímo do kuchyně.

„Tome!“ zaskučím radostně, když ho vidím sedět nad hrnkem kafe s rohlíkem s marmeládou a novinami.

Jenom se na mě podívá a dál čte.

„Co se stalo?“ zeptám se vystrašeně a sednu si vedle něj.

„Domlouvali jsme se, že přijdeš do půl jedný. Přišel jsi v půl třetí. To jsou dvě hodiny zpoždění. A ještě jsi měl tu drzost zkusit za mnou vlízt ožralej. Tak hádej, co se asi tak stalo.“

„Eh…“ vypadne ze mě jedině a já si ze skříňky, co visí nad umyvadlem, vytáhnu nějakej prášek, aby mě z toho vytáhnul a já si aspoň trošku vzpomněl, co jsem v noci dělal.

„Zvoní ti telefon, ožralo!“ ozve se Tom po pár minutách.

„Fakt?“ překvapeně se zaposlouchám. Sice nic neslyším, ale přeci jen se vydám k bundě, kde by se měl nacházet.

„Prosím?“ zeptám se, jelikož vidím neznámé číslo.

„Ahoj Billí! Hale, za hodinku budu ve městě, co kdybychom se sešli v tý kavárně na rohu? Hm? Prosím, prosím, prosím!“ škemrá jakéhosi kluka hlas.

„Eh, promiň. Ale kdo jsi?!“ zeptám se trochu s trapností v hlase.

„Já? No já jsem přeci Kristián! Z dnešní noci,“ uchechtne se.

„No, tak jo. Tak si mě tam najdi. Ahoj.“ Zavěsím a jdu se připravovat do ložnice. Kdo ví, třeba mi řekne, co jsem dělal.

„Tomí, já jdu do jedný, é, kavárny. Nevím, kdy přijdu. Ale napíšu ti smsku.“ Dám mu pusu na líčko a dokonale zamaskovanej vyjdu. Aneb mám mega mucholapky, černou mikinu, kšiltku, prostě „naprosto nenápadnej.“

V oný kavárně si sednu do rohu a objednám si ledovej zelenej čaj, aby se mi trochu zklidnil žaludek.

„Ahoj Billééé!“ vykřikne asi ten Kristián těsně vedle mý hlavy.

„Bože, moje hlava. Nekřič!“ skoro zašeptám a sundám si brýle. Zjeví se přede mnou docela hezkej kluk. Tmavě hnědý vlasy, smaragdový oči, smyslnej úsměv, pohledný tělo a… Bože, nádhernej zadek.

„Ty si z noci nic nepamatuješ, co?“ zeptá se se smíchem. Jenom zakroutím hlavou a napiju se toho čaje.

„Tak to se radši pevně chytni tý židle. V noci jsi tancoval polonahej na stole, dokud si tě neodvedl místní… No, ehm… Jak to říct…“

„Děvkař?“ zkusím ho doplnit.

„Jo, dá se říct, akorát je na kluky a odtáhl si tě někam pryč. Posbíral jsem ti oblečení, jelikož jsme se spolu předtím dost bavili, a začal tě hledat. Máš jediný štěstí, našel jsem tě zrovna, když ti ho to, no… Prostě to! Neboj, nekoukal jsem se, ale tobě se to zjevně líbilo, byl jsi dost, eh… Rozrušenej. Jenom jsem mu řekl, že jsi můj a ať odprejskne. Tak odešel. Na tebe jsem hodil oblečení, aby ses oblékl a pak jsme šli. Celou cestu co jsme šli, jsi byl asi pořád v extázi nebo co, ale říkal jsi, že ti volal Tom a že na tebe bude hodně naštvanej, pokud nebudeš do půl hodiny doma. Tak jsme nabrali rychlejší tempo a pak už jsi sám došel domů,“ povypráví mi to všechno a já mám sto chutí nasadit si ty brýle a co nejrychleji se zahrabat.

„Bože můj. Tak proto byl Tom tak naštvanej! Nejenom že jsem byl ožralej jak dobytek, ale když mi volal, musel jsem mu vzdychat do telefonu!“ Praštím se do hlavy, ale v zápětí toho silně zalituju.

„Přítel?“ pobaveně se usměje.

„No. Dá se říct,“ odpovím a pousměju se.

„Hele, Kristiáne, já jsem ti hrozně moc vděčný, že jsi mi takhle pomohl. Kdybys cokoliv potřeboval, ozvi se, ano? Pomůžu ti rád, pokud tu zrovna budu. Nejsem místní, toho sis ale asi všiml. Někdy přijedeš k nám do Berlína a uspořádáme pařbu. Teď už radši půjdu, nerad bych, aby po mě snad Tom začal házet banány. Měj se hezky, kámo,“ poplácám ho po rameni a odejdu.

Tom mě z-a-b-i-j-e! Rád jsem vás všechny poznal.

autor: Edie, Žabička
betaread: Helushka