Bill se dalšího dne ráno probouzel v naprosté dezorientaci a chvíli mu trvalo, než si uvědomil, proč leží na posteli hlavou dolů a jeho pravá ruka spočívá v jeho rozkroku.
Ach ano, to bratrovo video ho přivedlo k tak bouřlivému vyvrcholení, jaké za posledních pár týdnů nezažil. Usnul v opojném stavu slasti a euforie.
Ani nestačil bratrovi zavolat, jak si on užil video jeho. Bill osobně ho pokládal za brilantní, chtěl však znát názor samotného příjemce.
Skočil si do oné osudné, hříšné sprchy a ač nerad, smyl ze sebe včerejší rajcovní události a poté si dole v kuchyni po dlouhé době udělal plnohodnotnou snídani a také ji celou snědl. Simone, když ho viděla s plným talířem, nedokázala skrývat své překvapení – její mladší syn totiž posledních několik týdnů odmítal požívat 50% potravin, co před něj jeho matka postavila. Pochybovala, že to ve škole vypadá jinak, a Bill ani nevypadal, že by doopravdy jedl.. Avšak sex, ač ne úplný, zjevně vrací chuť k jídlu, pomyslel si Bill a zakousl se do křupavého toastu.
Ráno toho dne tudíž bylo výjimečné. A to bohužel ne jen u Trümperových v domě, ale i několik set kilometrů vedle, na druhém konci Německé spolkové republiky.
O nezvyklých událostech v druhé polovině rodiny však neměli Bill ani Simone nejmenší tušení. A možná to bylo dobře.
Když dosnídal, vzdálil se Bill opět k sobě do pokoje. S matkou už od té doby, co je s Tomem násilím rozdělila, zase začal komunikovat, zůstával však dále chladným a nepřístupným; bylo ještě příliš brzy na to, aby jí odpustil ten nejzásadnější zásah do jeho světa.
Také mezitím začal zase chodit do školy. Kolik otázek na bratra už bylo odbyto mávnutím ruky a nuceným úsměvem, kolik poznámek za neustálé ztrácení pozornosti a zírání do prázdna už bylo napsáno, Bill přestal počítat. Momentálně se v jeho životě nenacházelo horší povinnosti, než ráno vstát a dobrovolně odejít do toho ústavu, do třídy plné nic netušících, nechápavých lidí. Jeho křehkou, citlivou duši tam nikdo nechápal odjakživa, teď to vak bylo ještě horší, už proto, že Bill byl o dost stupňů náchylnější a celkově vyvedený z každodenní rovnováhy. Teď neodbytní spolužáci objevili tu největší slabinu, co se skrývala v té, kterou objevili už dávno, v srdci, a bylo to téma on a bratr.
Normální, běžné pomluvy a urážky ho nechávaly chladným, za ta léta už mu nezbylo, než si zvyknout, horší však bylo, když spolužáci zaútočili k pravdě děsivě se blížícími nařknutími.
„Nemáš tu brášku, tak tě nemá kdo držet pod lavicí za ruku, co říkáš, Kaulitz?“
Bill měl v tu chvíli srdce až v krku. Oni to neví, nemůžou to vědět! Vnitřní hlas však jeho divoce bijící srdce uklidnit nedokázal.
Když padla domněnka, zda není Bill tak roztěkaný z nedostatku sexu, protože když není doma brácha, nemá mu to kdo udělat, Bill se málem sesypal. Tak zpanikařil, že když byl vyzván, aby třídě sdělil své gayovské zážitky zpod peřiny, nezmohl se ani na zahanbené: „Eh,“ a namísto toho se slzami v očích opustil místnost.
Profesorku tázající se, co se mu stalo, okázale ignoroval a hnal se hlavními dveřmi pryč, pryč od všech těch zlomyslných tváří.
Byly z toho dvě neomluvené hodiny a docela velký průšvih, Bill si však raději vytrpěl kázání od rodičů i učitelů, než aby dál poslouchal smyšlené posměšky a pomluvy, které, ač to jejich šiřitelé netušili, měly silný základ na pravdě.
Ach ano, to bratrovo video ho přivedlo k tak bouřlivému vyvrcholení, jaké za posledních pár týdnů nezažil. Usnul v opojném stavu slasti a euforie.
Ani nestačil bratrovi zavolat, jak si on užil video jeho. Bill osobně ho pokládal za brilantní, chtěl však znát názor samotného příjemce.
Skočil si do oné osudné, hříšné sprchy a ač nerad, smyl ze sebe včerejší rajcovní události a poté si dole v kuchyni po dlouhé době udělal plnohodnotnou snídani a také ji celou snědl. Simone, když ho viděla s plným talířem, nedokázala skrývat své překvapení – její mladší syn totiž posledních několik týdnů odmítal požívat 50% potravin, co před něj jeho matka postavila. Pochybovala, že to ve škole vypadá jinak, a Bill ani nevypadal, že by doopravdy jedl.. Avšak sex, ač ne úplný, zjevně vrací chuť k jídlu, pomyslel si Bill a zakousl se do křupavého toastu.
Ráno toho dne tudíž bylo výjimečné. A to bohužel ne jen u Trümperových v domě, ale i několik set kilometrů vedle, na druhém konci Německé spolkové republiky.
O nezvyklých událostech v druhé polovině rodiny však neměli Bill ani Simone nejmenší tušení. A možná to bylo dobře.
Když dosnídal, vzdálil se Bill opět k sobě do pokoje. S matkou už od té doby, co je s Tomem násilím rozdělila, zase začal komunikovat, zůstával však dále chladným a nepřístupným; bylo ještě příliš brzy na to, aby jí odpustil ten nejzásadnější zásah do jeho světa.
Také mezitím začal zase chodit do školy. Kolik otázek na bratra už bylo odbyto mávnutím ruky a nuceným úsměvem, kolik poznámek za neustálé ztrácení pozornosti a zírání do prázdna už bylo napsáno, Bill přestal počítat. Momentálně se v jeho životě nenacházelo horší povinnosti, než ráno vstát a dobrovolně odejít do toho ústavu, do třídy plné nic netušících, nechápavých lidí. Jeho křehkou, citlivou duši tam nikdo nechápal odjakživa, teď to vak bylo ještě horší, už proto, že Bill byl o dost stupňů náchylnější a celkově vyvedený z každodenní rovnováhy. Teď neodbytní spolužáci objevili tu největší slabinu, co se skrývala v té, kterou objevili už dávno, v srdci, a bylo to téma on a bratr.
Normální, běžné pomluvy a urážky ho nechávaly chladným, za ta léta už mu nezbylo, než si zvyknout, horší však bylo, když spolužáci zaútočili k pravdě děsivě se blížícími nařknutími.
„Nemáš tu brášku, tak tě nemá kdo držet pod lavicí za ruku, co říkáš, Kaulitz?“
Bill měl v tu chvíli srdce až v krku. Oni to neví, nemůžou to vědět! Vnitřní hlas však jeho divoce bijící srdce uklidnit nedokázal.
Když padla domněnka, zda není Bill tak roztěkaný z nedostatku sexu, protože když není doma brácha, nemá mu to kdo udělat, Bill se málem sesypal. Tak zpanikařil, že když byl vyzván, aby třídě sdělil své gayovské zážitky zpod peřiny, nezmohl se ani na zahanbené: „Eh,“ a namísto toho se slzami v očích opustil místnost.
Profesorku tázající se, co se mu stalo, okázale ignoroval a hnal se hlavními dveřmi pryč, pryč od všech těch zlomyslných tváří.
Byly z toho dvě neomluvené hodiny a docela velký průšvih, Bill si však raději vytrpěl kázání od rodičů i učitelů, než aby dál poslouchal smyšlené posměšky a pomluvy, které, ač to jejich šiřitelé netušili, měly silný základ na pravdě.
***
Tom se probouzel s mírnou bolestí hlavy a nepříjemným pocitem v žaludku. Chvíli ležel se zavřenýma očima a jeho mozek mu pomalu vyjevoval události předchozí noci.
„Ach nee…“ bolestně zasténal.
Bolest mu tupě bušila ve spáncích a on si ze všeho na světě nejvíc přál, aby to, co se včera událo, byl jen zlý sen.
Stále měl křečovitě sevřená víčka a s až dětinskou vírou doufal, že až otevře oči, zjistí, že je vše v pořádku.
Pomalu rozlepil oči a naskytl se mu pohled na prosvětlený pokoj.
Ještě to není ztracené… Ještě můžu zjistit, že to není pravda… Prosím… Opakoval si stále dokola.
Odhrnul ze sebe peřinu a srdce se mu bezmála zastavilo.
Přítomnost dámského spodního prádla v jeho posteli znamenala, že včerejší noc se vážně stala a to pro Toma znamenalo přinejmenším konec světa.
V hlavě mu bliklo několik myšlenek naráz – kupříkladu, jak zabít Vignonette, jak zabít sebe, popřípadě, jak tohle všechno vysvětlit Billovi, a pak se zarazil – klid, Tome, klid… Říkal si v duchu a posadil se na posteli.
Bill se tohle dozvědět nemusí. Co nemusí – nesmí.
Vignonette stejně chodila s jeho otcem a nejspíš už s ní nikdy nebude muset přijít do kontaktu podobného rázu, jako včera večer.
Takže se vlastně nic nestalo. Včerejší noc bude zapomenuta… usmyslel si a byl připraven dát cokoliv za to, aby se tak stalo.
Posbíral Vignonettino prádlo, vyhodil ho do kontejneru, několik bloků vzdáleného od jejich domu, aby nikdo neměl příležitost pojmout podezření, proč ten divný chlapec od Kaulitzových vyhazuje dámské spodní prádlo do popelnice před domem.
Vyvětral ze svého pokoje zbytky Vignonettina parfému, převlékl postel a Billovi odeslal několik zaláskovaných sms zpráv.
Jako by se nic nestalo…
Celý den se mu dařilo uvádět předchozí noc v zapomnění a večer dorazil domů jeho otec, tudíž o změnu myšlenek bylo postaráno.
„Volal jsem tomu řediteli té školy, kam bys měl začít chodit,“ oznamoval Tomovi.
„A v pondělí – to je zítra, že?“ nečekal na Tomův souhlas a pokračoval. „…máš přijít na nějaký pohovor. Pak ještě budeš dělat nějaké písemné testy z němčiny, matematiky a nějakého toho všeobecného přehledu nebo co to má být… Pokud jim budeš připadat psychicky v pořádku,“ dodal, jakoby mimochodem.
„Takže se, prosím tě, nějak seber a pokus se to zahrát nějak tak, že jsi tu, protože tvoje matka se o tebe starala 16 let a má tě tak akorát dost. O Billovi radši vůbec nemluv, kdyby něco, tak je třeba nemocnej nebo něco takovýho. Zapomeň na něj, aspoň pro zítra – musíš působit, že jsi v naprostý rovnováze a nic ti nechybí. Popřípadě mu zkus napovídat, jak toužíš studovat a jak je studium důležité pro tvůj budoucí život,“ vypověděl netrpělivě, zatímco si mazal zbytek Nutelly na rohlík.
Valná většina obsahu sklenice totiž posloužila jako uklidňující prostředek pro Tomovy nervy v době, kdy to nejvíc potřeboval, což bylo prakticky denně, když neměl u sebe Billa.
„Dobře. A když se jim nebudu zdát psychicky v pořádku?“ nadhodil Tom a otáčel v prstech víčkem od sklenice Nutelly.
„Tak máš smůlu. Nad tím vůbec nepřemýšlej, oni tě musí vzít, nemám na to, abych je podplácel, aby tě vzali. Je to docela dobrá škola a je to ve tvým zájmu, aby tě aspoň na jedno pololetí vzali. Mimochodem – nemáš chuť na kafe?“
„Hmm, docela bych si dal,“ pokrčil Tom rameny.
„Tak ho, prosím, udělej, buď tak hodnej. A udělej i mně, když už budeš ohřívat vodu. A přijde Vignonette, tak možná udělej i pro ní…“ požádal syna Jörgen.
Tomovi se zatočila hlava – setkání s Vignonette bylo to, čeho se nejvíc obával.
Zdrcen tím, že byl využit, aby otci připravil kávu, vydal se ke kuchyňské lince.
„Takže si na zítra nařiď budíka – vstáváš brzo, hodím tě autem na ten pohovor,“ pokračoval Jörgen.
„Dobře,“ přikývl Tom a vzápětí neslyšně zasténal, neboť se domem rozezněl domovní zvonek, a to značilo jediné.
„To bude Vignonette. Skoč prosím otevřít, Tome. A zajímalo by mě, kam mizí ta Nutella, tenhle týden jsem kupoval druhou a je zase skoro prázdná… To je vážně neskutečný…“
„Ach nee…“ bolestně zasténal.
Bolest mu tupě bušila ve spáncích a on si ze všeho na světě nejvíc přál, aby to, co se včera událo, byl jen zlý sen.
Stále měl křečovitě sevřená víčka a s až dětinskou vírou doufal, že až otevře oči, zjistí, že je vše v pořádku.
Pomalu rozlepil oči a naskytl se mu pohled na prosvětlený pokoj.
Ještě to není ztracené… Ještě můžu zjistit, že to není pravda… Prosím… Opakoval si stále dokola.
Odhrnul ze sebe peřinu a srdce se mu bezmála zastavilo.
Přítomnost dámského spodního prádla v jeho posteli znamenala, že včerejší noc se vážně stala a to pro Toma znamenalo přinejmenším konec světa.
V hlavě mu bliklo několik myšlenek naráz – kupříkladu, jak zabít Vignonette, jak zabít sebe, popřípadě, jak tohle všechno vysvětlit Billovi, a pak se zarazil – klid, Tome, klid… Říkal si v duchu a posadil se na posteli.
Bill se tohle dozvědět nemusí. Co nemusí – nesmí.
Vignonette stejně chodila s jeho otcem a nejspíš už s ní nikdy nebude muset přijít do kontaktu podobného rázu, jako včera večer.
Takže se vlastně nic nestalo. Včerejší noc bude zapomenuta… usmyslel si a byl připraven dát cokoliv za to, aby se tak stalo.
Posbíral Vignonettino prádlo, vyhodil ho do kontejneru, několik bloků vzdáleného od jejich domu, aby nikdo neměl příležitost pojmout podezření, proč ten divný chlapec od Kaulitzových vyhazuje dámské spodní prádlo do popelnice před domem.
Vyvětral ze svého pokoje zbytky Vignonettina parfému, převlékl postel a Billovi odeslal několik zaláskovaných sms zpráv.
Jako by se nic nestalo…
Celý den se mu dařilo uvádět předchozí noc v zapomnění a večer dorazil domů jeho otec, tudíž o změnu myšlenek bylo postaráno.
„Volal jsem tomu řediteli té školy, kam bys měl začít chodit,“ oznamoval Tomovi.
„A v pondělí – to je zítra, že?“ nečekal na Tomův souhlas a pokračoval. „…máš přijít na nějaký pohovor. Pak ještě budeš dělat nějaké písemné testy z němčiny, matematiky a nějakého toho všeobecného přehledu nebo co to má být… Pokud jim budeš připadat psychicky v pořádku,“ dodal, jakoby mimochodem.
„Takže se, prosím tě, nějak seber a pokus se to zahrát nějak tak, že jsi tu, protože tvoje matka se o tebe starala 16 let a má tě tak akorát dost. O Billovi radši vůbec nemluv, kdyby něco, tak je třeba nemocnej nebo něco takovýho. Zapomeň na něj, aspoň pro zítra – musíš působit, že jsi v naprostý rovnováze a nic ti nechybí. Popřípadě mu zkus napovídat, jak toužíš studovat a jak je studium důležité pro tvůj budoucí život,“ vypověděl netrpělivě, zatímco si mazal zbytek Nutelly na rohlík.
Valná většina obsahu sklenice totiž posloužila jako uklidňující prostředek pro Tomovy nervy v době, kdy to nejvíc potřeboval, což bylo prakticky denně, když neměl u sebe Billa.
„Dobře. A když se jim nebudu zdát psychicky v pořádku?“ nadhodil Tom a otáčel v prstech víčkem od sklenice Nutelly.
„Tak máš smůlu. Nad tím vůbec nepřemýšlej, oni tě musí vzít, nemám na to, abych je podplácel, aby tě vzali. Je to docela dobrá škola a je to ve tvým zájmu, aby tě aspoň na jedno pololetí vzali. Mimochodem – nemáš chuť na kafe?“
„Hmm, docela bych si dal,“ pokrčil Tom rameny.
„Tak ho, prosím, udělej, buď tak hodnej. A udělej i mně, když už budeš ohřívat vodu. A přijde Vignonette, tak možná udělej i pro ní…“ požádal syna Jörgen.
Tomovi se zatočila hlava – setkání s Vignonette bylo to, čeho se nejvíc obával.
Zdrcen tím, že byl využit, aby otci připravil kávu, vydal se ke kuchyňské lince.
„Takže si na zítra nařiď budíka – vstáváš brzo, hodím tě autem na ten pohovor,“ pokračoval Jörgen.
„Dobře,“ přikývl Tom a vzápětí neslyšně zasténal, neboť se domem rozezněl domovní zvonek, a to značilo jediné.
„To bude Vignonette. Skoč prosím otevřít, Tome. A zajímalo by mě, kam mizí ta Nutella, tenhle týden jsem kupoval druhou a je zase skoro prázdná… To je vážně neskutečný…“
autor: Ketty
betaread: Michelle.M
Si pamatuju,že jak tu bylo dřív,tak jsem to kvůli podvádění Toma s Vin,odmítala číst,ale jako už jsem do toho ZASE tak zažraná,že asi už ani kvůli tomu podvádění nepřestanu…xDDD^^