Tom nepřítomně zíral z okýnka otcova auta. Pravou dlaň pevně sevřenou v pěst a do očí se mu chtě nechtě hnaly slzy. Za prvé si pravou ruku rozedíral do krve a on nevěděl čím, protože dlaň prostě nebyl ochotný otevřít – stále na ní ještě cítil Billův dotek. On byl dalším důvodem jeho slz. Nechal ho tam. Tom pořád nemohl uvěřit, že dobrovolně odešel a nechal Billa samotného stát ve dveřích. Tak moc se milovali a on potom klidně odejde. Tom byl na sebe doopravdy naštvaný. Levou rukou už asi po padesáté hrábl do kapsy vytahaných džínů, aby se ujistil, že má s sebou tu nejdůležitější věc, která je teď jediná bude pojit – mobil. Oddechl si, když nahmatal jeho oblý tvar.
Vzápětí se mu ale břicho opět sevřelo v nervózní křeči.
Věděl moc dobře, co se asi teď odehrává u Billa – vždycky dával maximální průchod svým pocitům – takže momentálně buď ničí veškerý nábytek v jeho pokoji anebo leží na posteli a utápí se v nekonečném vodopádu slz.
Tom vztekle zaťal ruku v pěst a opět ho cosi bolestivě zatlačilo zevnitř do dlaně. Bylo mu to však jedno… Ať už cítil bolest jakoukoliv, ať už byl zvědavý, co ji způsobuje, jak chtěl, dlaň neotevřel. Dotek Billovy dlaně pro něj byl tím nejcennějším pokladem a on prostě nedovolí, aby mu jej někdo vzal… Nedovolí…
„Tome, no tak, Tome!“ otec byl nucen ho chytnout za rameno a surově s ním zatřást, protože Tom byl duchem několik set kilometrů daleko, v Loitsche, a ještě k tomu prožíval jakýsi mikrospánek – nebyl ani vzhůru, ani pořádně nespal, zkrátka duší a hlavně srdcem byl ve společnosti svého milovného bratra; otcova hrubá slova pro něj byla krutý návrat do ještě krutější reality…
Konečně se pohnul a jako v mdlobách vystoupil z auta a vykročil vstříc novému domovu…
Vzápětí se mu ale břicho opět sevřelo v nervózní křeči.
Věděl moc dobře, co se asi teď odehrává u Billa – vždycky dával maximální průchod svým pocitům – takže momentálně buď ničí veškerý nábytek v jeho pokoji anebo leží na posteli a utápí se v nekonečném vodopádu slz.
Tom vztekle zaťal ruku v pěst a opět ho cosi bolestivě zatlačilo zevnitř do dlaně. Bylo mu to však jedno… Ať už cítil bolest jakoukoliv, ať už byl zvědavý, co ji způsobuje, jak chtěl, dlaň neotevřel. Dotek Billovy dlaně pro něj byl tím nejcennějším pokladem a on prostě nedovolí, aby mu jej někdo vzal… Nedovolí…
„Tome, no tak, Tome!“ otec byl nucen ho chytnout za rameno a surově s ním zatřást, protože Tom byl duchem několik set kilometrů daleko, v Loitsche, a ještě k tomu prožíval jakýsi mikrospánek – nebyl ani vzhůru, ani pořádně nespal, zkrátka duší a hlavně srdcem byl ve společnosti svého milovného bratra; otcova hrubá slova pro něj byla krutý návrat do ještě krutější reality…
Konečně se pohnul a jako v mdlobách vystoupil z auta a vykročil vstříc novému domovu…
***
„Bille, pojď už domů, sedíš tam v tom prachu už dýl jak tři hodiny !“ zavolala na syna Simone z okna své ložnice. Na rozdíl od Billa se ona už docela uklidnila z prvotního šoku, který utrpěla ráno, když viděla loučící scénu dvojčat. Sice potom ještě chvíli se slzami v očích ze své postele sledovala stěnu ložnice, ale potom její duši zaplavil kýžený klid.
Hřálo jí vědomí, že její bývalý muž s Tomem už odjel, a tudíž udělal všechno pro to, aby svým synům zajistila spokojený pozdější život. Ani Billovy hysterické vzlyky, které se ozývaly z předzahrádky, ji neodradily od přesvědčení, že jednala zcela správně.
Billa to za chvíli přejde, najde si nějaké to děvče, zapomene na to, že by vůbec kdy něco měl se svým bratrem, Tom též a ona brzy zase bude mít doma své syny…
Moc je milovala na to, aby dovolila, aby si jedním omylem zkazili celý život – však oni to brzy sami pochopí, říkala si…
Snažila se přehlížet srdceryvné nářky svého mladšího syna, jehož pláč občas narůstal do takové zoufalosti a hlasitosti, že nevědět, co se mu stalo, myslel by si člověk, že jde o nějakého psychopata anebo o člověka, kterému právě zemřel někdo velice blízký…
Tak si ale Bill doopravdy připadal… Připadalo mu, že Tom zemřel, že ho opustil, že ho nechal napospas tomuhle krutému světu… Chtěl jít za ním, chtěl ho mít u sebe, hned teď… Kdyby si včas neuvědomil, že Tom vlastně doopravdy nezemřel, snad by se doopravdy zabil, jen aby mohl být s tím, koho miluje.
Nikdy se necítil tak jako teď… Cítil se tak… prázdný…
Jeho život už nic nenaplňovalo, prakticky s Tomem ztratil veškerý svůj smysl – Bill už neměl pro co žít…
Vzdal by se všeho, jen aby dostal zpátky své srdce, svého Toma… Bez něj byl sám, neměl naprosto nikoho, kdo by mu stál za jediný pohled, ubohé slovo… Ani jeho matka, se svou dobrou náladou ho doslova vytáčela…
Jak si může se zpěvem pobíhat po domě a dělat, že neslyší Billovy zoufalé nářky? Že neví, že mu zničila celý jeho život… Chvílemi měl pocit, že Simone nenávidí.
Ano, jeho milovaná matka a on ji chvílemi nenáviděl za to, že mu zničila život. Za to, že mu vzala to nejcennější, co kdy měl – že mu vzala Toma.
Nenamáhal se s takovými zbytečnostmi jako odpovídat matce a sám se nořil hlouběji a hlouběji do svého utrpení…
Když už i on uznal, že sedět zhroucený před domem a vylévat své srdce v slzách a hlasitých vzlycích není zrovna nejlepší nápad, konečně se odhodlal se pohnout. Se sklopenou hlavou vešel do domu, protestně vydupal schody nahoru, aniž by bral na vědomí přítomnost své matky nebo nevlastního otce, a zastavil se až nahoře na chodbě.
Co teď? Zarudlýma, uslzenýma očima těkal z jedněch dveří na druhé a za boha se nemohl rozhodnout, do kterých má zamířit.
V břiše pocítil škubnutí lítosti, když tak pozoroval místa, která pro něj hodně znamenala… Kolikrát za ty tři roky byl Tom tak natěšený, že jakmile bylo v domě prázdno, nezdržoval se se zacházením do některého z jejich pokojů a jednoduše Billa rovnou nahodil na stěnu na chodbě.
Bylo tam příjemné přítmí a jejich steny se odrážely od stísněných stěn… Pro Billa, který vždycky míval sklony k mírným klaustrofobickým pocitům to sice nebylo zrovna to pravé ořechové, ale jakmile byl s Tomem, zapomněl na všechno okolo – klidně by se nechal znásilnit v zavaleném sklepě, bez jediného dopadu slunečního světla…
Dveře Tomova pokoje byly vybízivě pootevřené… Bill se nechal strhnout zvědavostí, jestlipak mu tady bratr něco nenechal. A vida, Tom na něj pamatoval – když si balil věci, na každém místě Billovi něco schoval, věděl, že to pochopí… Bill rozrazil dveře Tomovy šatní skříně. Nadšeně vydechl, když spatřil, co mu tam Tom nechal – na ramínku tam visela obrovská šedočerná mikina – Bill vždycky prohlašoval, že v tomhle kusu oblečení je Tom nejvíc sexy, tedy když nepočítal –
Bill vyjekl radostí. Když totiž odhrnul přikrývku z postele, našel tam kus látky, co na Tomovi zbožňoval nejvíc – jediné trochu upnuté boxerky, kterými oplýval Tomův šuplík se spodním prádlem. Byly černé barvy a přes zadek se rozkládala elektrická kytara, jejíž struny a horní ladící část přesahovaly až k rozkroku. Vždycky se mu hrozně líbily – také je vybírali společně.
Billovi ukápla slza, když si na to vzpomněl… Tiskl boxerky s blaženým výrazem k sobě. Ani mu to nepřišlo nechutné – dělali s Tomem horší věci, tisíckrát na sobě cítil Tomovo nahé tělo, spodní prádlo mu tedy v nejmenším nevadilo…
Rozhlížel se dál po pokoji. Našel Tomova CéDéčka, jeho potítko s oranžovou hvězdičkou, jednu z nesčetných Tomových kšiltovek a na nočním stolku dokonce našel Tomovo první trsátko – pro Toma to bylo cosi jako poklad, nikdy se ho nechtěl vzdát, i když už bylo značně nepoužitelné. Billovi to opět vehnalo slzy do očí – Tom mu tady nechal věci, kterých si neskutečně vážil, jen proto, aby Billovi zpříjemnil jeho samotu… Musel se smutně usmát…
„Bille, večeře!“ zavolala na něj zezdola matka.
Chtěl se ozvat nazpátek, ale hlasivky ho zradily.
„Bille! Něco jsem řekla!“zkusila to Simone po chvilce znovu. Bill se přinutil k jakémusi zoufalému výkřiku.
„Nemám hlad!“ štěkl ublíženě.
„Dobrá, jak chceš…“ povzdechla si Simone a radši to vzdala.
Bill se po chvíli zvedl z Tomovy postele. Jistým krokem zamířil do koupelny. Otevřel skříňku nad umyvadlem a jeho oči zasvítily radostí. Tom tam nechal svůj šampon na vlasy, sprchový gel, deodorant, parfém a spoustu dalších kosmetických přípravků… Bill pocítil nutkání to alespoň nějak… využít…
V několika minutách už byl ve sprše a roztíral si po těle Tomův sprchový gel od Adidas – vzpomínal, jak ho takhle hýčkal bratr svými citlivými prsty…
Jeho tiché, slané slzy se mísily s vodou ze sprchy, už ani neměl sílu vzlykat nahlas. Vzpomínal na všechny ty okamžiky, které strávili společně…
Večer najisto zamířil do pokoje. Ovšem ne do svého, nýbrž do Tomova. Jeho matka na něj sice nechápavě hleděla, ale on ji ledově ignoroval – nemínil se s ní vůbec bavit. Převlékl se do Tomova trička, které našel náhodou pod postelí a potom se zahrabal do peřin, jež byly stále ještě skrz naskrz pročichlé Tomovou vůní. Tiskl k sobě bratrovy boxerky a k tomu ještě objímal jeho polštář – nemohl se té vůně nabažit… Byla to první noc, kdy si doopravdy připadal sám. Jistě, každou noc vedle sebe usínat nemohli, ale vždycky ho alespoň hřálo vědomí, že Tom je vedle v pokoji a myslí na něj… Ten teď však byl na stovky kilometrů vzdálený…
Hřálo jí vědomí, že její bývalý muž s Tomem už odjel, a tudíž udělal všechno pro to, aby svým synům zajistila spokojený pozdější život. Ani Billovy hysterické vzlyky, které se ozývaly z předzahrádky, ji neodradily od přesvědčení, že jednala zcela správně.
Billa to za chvíli přejde, najde si nějaké to děvče, zapomene na to, že by vůbec kdy něco měl se svým bratrem, Tom též a ona brzy zase bude mít doma své syny…
Moc je milovala na to, aby dovolila, aby si jedním omylem zkazili celý život – však oni to brzy sami pochopí, říkala si…
Snažila se přehlížet srdceryvné nářky svého mladšího syna, jehož pláč občas narůstal do takové zoufalosti a hlasitosti, že nevědět, co se mu stalo, myslel by si člověk, že jde o nějakého psychopata anebo o člověka, kterému právě zemřel někdo velice blízký…
Tak si ale Bill doopravdy připadal… Připadalo mu, že Tom zemřel, že ho opustil, že ho nechal napospas tomuhle krutému světu… Chtěl jít za ním, chtěl ho mít u sebe, hned teď… Kdyby si včas neuvědomil, že Tom vlastně doopravdy nezemřel, snad by se doopravdy zabil, jen aby mohl být s tím, koho miluje.
Nikdy se necítil tak jako teď… Cítil se tak… prázdný…
Jeho život už nic nenaplňovalo, prakticky s Tomem ztratil veškerý svůj smysl – Bill už neměl pro co žít…
Vzdal by se všeho, jen aby dostal zpátky své srdce, svého Toma… Bez něj byl sám, neměl naprosto nikoho, kdo by mu stál za jediný pohled, ubohé slovo… Ani jeho matka, se svou dobrou náladou ho doslova vytáčela…
Jak si může se zpěvem pobíhat po domě a dělat, že neslyší Billovy zoufalé nářky? Že neví, že mu zničila celý jeho život… Chvílemi měl pocit, že Simone nenávidí.
Ano, jeho milovaná matka a on ji chvílemi nenáviděl za to, že mu zničila život. Za to, že mu vzala to nejcennější, co kdy měl – že mu vzala Toma.
Nenamáhal se s takovými zbytečnostmi jako odpovídat matce a sám se nořil hlouběji a hlouběji do svého utrpení…
Když už i on uznal, že sedět zhroucený před domem a vylévat své srdce v slzách a hlasitých vzlycích není zrovna nejlepší nápad, konečně se odhodlal se pohnout. Se sklopenou hlavou vešel do domu, protestně vydupal schody nahoru, aniž by bral na vědomí přítomnost své matky nebo nevlastního otce, a zastavil se až nahoře na chodbě.
Co teď? Zarudlýma, uslzenýma očima těkal z jedněch dveří na druhé a za boha se nemohl rozhodnout, do kterých má zamířit.
V břiše pocítil škubnutí lítosti, když tak pozoroval místa, která pro něj hodně znamenala… Kolikrát za ty tři roky byl Tom tak natěšený, že jakmile bylo v domě prázdno, nezdržoval se se zacházením do některého z jejich pokojů a jednoduše Billa rovnou nahodil na stěnu na chodbě.
Bylo tam příjemné přítmí a jejich steny se odrážely od stísněných stěn… Pro Billa, který vždycky míval sklony k mírným klaustrofobickým pocitům to sice nebylo zrovna to pravé ořechové, ale jakmile byl s Tomem, zapomněl na všechno okolo – klidně by se nechal znásilnit v zavaleném sklepě, bez jediného dopadu slunečního světla…
Dveře Tomova pokoje byly vybízivě pootevřené… Bill se nechal strhnout zvědavostí, jestlipak mu tady bratr něco nenechal. A vida, Tom na něj pamatoval – když si balil věci, na každém místě Billovi něco schoval, věděl, že to pochopí… Bill rozrazil dveře Tomovy šatní skříně. Nadšeně vydechl, když spatřil, co mu tam Tom nechal – na ramínku tam visela obrovská šedočerná mikina – Bill vždycky prohlašoval, že v tomhle kusu oblečení je Tom nejvíc sexy, tedy když nepočítal –
Bill vyjekl radostí. Když totiž odhrnul přikrývku z postele, našel tam kus látky, co na Tomovi zbožňoval nejvíc – jediné trochu upnuté boxerky, kterými oplýval Tomův šuplík se spodním prádlem. Byly černé barvy a přes zadek se rozkládala elektrická kytara, jejíž struny a horní ladící část přesahovaly až k rozkroku. Vždycky se mu hrozně líbily – také je vybírali společně.
Billovi ukápla slza, když si na to vzpomněl… Tiskl boxerky s blaženým výrazem k sobě. Ani mu to nepřišlo nechutné – dělali s Tomem horší věci, tisíckrát na sobě cítil Tomovo nahé tělo, spodní prádlo mu tedy v nejmenším nevadilo…
Rozhlížel se dál po pokoji. Našel Tomova CéDéčka, jeho potítko s oranžovou hvězdičkou, jednu z nesčetných Tomových kšiltovek a na nočním stolku dokonce našel Tomovo první trsátko – pro Toma to bylo cosi jako poklad, nikdy se ho nechtěl vzdát, i když už bylo značně nepoužitelné. Billovi to opět vehnalo slzy do očí – Tom mu tady nechal věci, kterých si neskutečně vážil, jen proto, aby Billovi zpříjemnil jeho samotu… Musel se smutně usmát…
„Bille, večeře!“ zavolala na něj zezdola matka.
Chtěl se ozvat nazpátek, ale hlasivky ho zradily.
„Bille! Něco jsem řekla!“zkusila to Simone po chvilce znovu. Bill se přinutil k jakémusi zoufalému výkřiku.
„Nemám hlad!“ štěkl ublíženě.
„Dobrá, jak chceš…“ povzdechla si Simone a radši to vzdala.
Bill se po chvíli zvedl z Tomovy postele. Jistým krokem zamířil do koupelny. Otevřel skříňku nad umyvadlem a jeho oči zasvítily radostí. Tom tam nechal svůj šampon na vlasy, sprchový gel, deodorant, parfém a spoustu dalších kosmetických přípravků… Bill pocítil nutkání to alespoň nějak… využít…
V několika minutách už byl ve sprše a roztíral si po těle Tomův sprchový gel od Adidas – vzpomínal, jak ho takhle hýčkal bratr svými citlivými prsty…
Jeho tiché, slané slzy se mísily s vodou ze sprchy, už ani neměl sílu vzlykat nahlas. Vzpomínal na všechny ty okamžiky, které strávili společně…
Večer najisto zamířil do pokoje. Ovšem ne do svého, nýbrž do Tomova. Jeho matka na něj sice nechápavě hleděla, ale on ji ledově ignoroval – nemínil se s ní vůbec bavit. Převlékl se do Tomova trička, které našel náhodou pod postelí a potom se zahrabal do peřin, jež byly stále ještě skrz naskrz pročichlé Tomovou vůní. Tiskl k sobě bratrovy boxerky a k tomu ještě objímal jeho polštář – nemohl se té vůně nabažit… Byla to první noc, kdy si doopravdy připadal sám. Jistě, každou noc vedle sebe usínat nemohli, ale vždycky ho alespoň hřálo vědomí, že Tom je vedle v pokoji a myslí na něj… Ten teď však byl na stovky kilometrů vzdálený…
***
Na rozdíl od Billa, kterého Tomova vůně zanedlouho zcela omámila, nemohl Tom usnout. Ani se o to nesnažil. Seděl oblečený na své nové posteli a s žalem v očích pozoroval svou pravou dlaň. Věděl, co v ní je…
Obrátil ji směrem k sobě a konečně prsty rozevřel.
„Bille!“ vydechl žalostně a slzami zalitýma očima zíral na tu malou věc, lesknoucí se na jeho dlani. Byl to Billův nejoblíbenější prstýnek, s vsazeným černým kamenem.
„Kéž bys tu tak byl se mnou…“ posteskl si plačtivě. Nedokázal si představit, že tohle studené, nepřívětivé místo má být jeho nový domov… Potřeboval Billa – hned teď… S myšlenkami na něj se propadl do zaslouženého, hlubokého spánku. Stále ještě oblečený, ale s úsměvem na tváři – vzpomínky mu nikdo nevezme!
Obrátil ji směrem k sobě a konečně prsty rozevřel.
„Bille!“ vydechl žalostně a slzami zalitýma očima zíral na tu malou věc, lesknoucí se na jeho dlani. Byl to Billův nejoblíbenější prstýnek, s vsazeným černým kamenem.
„Kéž bys tu tak byl se mnou…“ posteskl si plačtivě. Nedokázal si představit, že tohle studené, nepřívětivé místo má být jeho nový domov… Potřeboval Billa – hned teď… S myšlenkami na něj se propadl do zaslouženého, hlubokého spánku. Stále ještě oblečený, ale s úsměvem na tváři – vzpomínky mu nikdo nevezme!
autor: Ketty
betaread: Michelle.M
