Zimmer 483 6.

Heilig
Rozbíjíš chlad, když promluvíš, s každým tvým nádechem mě zachraňuješ.

Bill chytil chřipku a přestal jíst. Ve druhém patře je pořád řev, protože se Barbara a Carol neustále hádají se Stephenovou. Cheri mi o tom vždycky podává hlášení, když na sebe máme výjimečně trochu času.
Medvídek byl originálně pojmenován ,,Tomi“ a Bill ho odmítá dát z ruky.
Navíc jsem si začala uvědomovat, že tu nikdy nebyl sám víc jak dvě hodiny. A podle toho co vyprávěl, tomu ani doma nebylo jinak. Nehnul se od Toma na krok. Jenže oni se milovali, bylo to logické. Ale co u něj celé dny dělám já? A mělo to být ještě horší.

°°°

Sedíme s Cheri, Carol a Barbarou na zahradě a lakujeme si nehty. Zase ta vytoužená chvíle klidu. Bill šel hned ráno na další vyšetření, takže neměl možnost protestovat.

,,On tě jednou zničí,“ poznamená Cheri..

,,Neboj, mám to pod kontrolou,“ usměju se. Carol pohodí světle hnědými vlasy a pozvedne jedno dokonale vytrhané obočí.

,,Hele, je to tvoje věc, ale jestli to bude přehánět, tak…“ zasměje se Barbara a naznačí podříznutí krku. Pokusila se zabít svoje mladší sourozence, takže z ní jde občas strach.

,,Hej, takto zas ne. On je úplně normální.“

,,Kdyby byl normální, není tady,“ odfrkne si Barbara.

,,Je toho na tebe moc,“ přidá se Cheri.

,,Ale ne… Nic moc po mně nechce.“ Pokrčím rameny a dál se věnuju nehtům.

,,Slečno Davisová!“ Přiřítí se najednou sestra Moosová.

,,Hm?“

,,Musíte jít hned se mnou do ordinace.“

,,Proboha proč?“ Začínám mít nepříjemné tušení…

,,Bill Kaulitz je tam na odběrech. Teda měli by mu odebírat krev, ale odmítá k sobě kohokoliv pustit, dokud nepřijdete.“…a to se potvrdilo.

,,Dobře, už jdu.“ Zvednu se a Carol mi věnuje jeden ze svých významných pohledů.

°°°

,,Já tam nepůjdu, bojím se.“

,,Budu tě držet za ruku, lásko.“

,,Vážně?“

,,Samozřejmě. Co jsem ti slíbil? Že tě nikdy neopustím.“

,,A že umřeme společně…“

,,Ano, ale na odběry krve se neumírá, Bille.“

Je to horší, než jsem si myslela. Na zemi je rozbitá sklenička, dvě sestry postávají u dveří a doktor Hoffman se snaží ostatní uklidnit. Bill sedí v rohu místnosti, jednou rukou k sobě tiskne medvídka a v druhé svírá střep. Místo aby se s ním bránil před ostatními, ho drží kus od svého krku a hlasitě oddechuje.

,,Říkal, že se podřízne, jestli ho budeme k něčemu nutit,“ oznámí mi šeptem sestra. Nervózně polknu.

,,Eh… Bille… už jsem tady. Nedělej kraviny a zahoď to.“ Udělám k němu pár kroků.

,,Nebudou mi brát krev? Nesnáším jehly…“ Tázavě se podívá na doktora.

,,No… můžeme to přesunout na zítřek,“ pokrčí rameny, ale je jasné, že mu to radost nedělá.

,,Tak vidíš… Vykašli se na to sklo… podej mi ruku a půjdeme pryč, ano?!“

Nedůvěřivě si mě prohlédne.

,,Mysli na Toma. Čím dřív se uzdravíš, tím dřív půjdeš domů. Za ním. Tak si k tomu nepřidělávej zbytečné problémy.“ Doktor se trochu ošije. Bill zaváhá, na chvíli se střep přiblíží až těsně ke krku, ale pak s ním mrští o zeď. Vyskočí na nohy a hned se mi vrhne kolem krku.
,,Vezmi mě pryč. Dostaň mě odtud,“ šeptá.

,,Odvedu ho na pokoj.“ Je vidět, že doktor i obě sestry budou mít rádi od Billa klid. Ten se odmítá nechat jen podpírat a rovnou mi obtočí nohy kolem pasu.
Se svými 176 cm a 55 kg je nošení, ač o 15 kg lehčího, přes to o dost vyššího kluka poněkud náročné.

,,Brouku, obávám se, že tě neunesu,“ poznamenám po několika metrech zoufalého funění.

,,Prosím,“ zakňučí. S povzdechem si s ním pohodím v náručí a pokračuju v cestě.

,,Nemůžeme jet alespoň výtahem?“

Odmítavě zavrtí hlavou. Ach jo.
V půlce schodiště mě zastaví sestra Stephenová.

,,Ehm… no tedy děvče.“ Nereaguju na její poznámku a jen si zase pohodím s Billem.

,,No, to je teď jedno. Ale pan Kaulitzt musí zapít tyhle prášky. Po dnešku potřebuje něco na uklidnění.“

,,Já myslím, že to ani nebude nutné.“

,,Nediskutujte se mnou,“ zavrčí a nacpe Billovi pilulky.

,,Už můžeme jít?“ S kyselým výrazem přikývne.

°°°

Madame Wind sedí za pracovním stolem a pročítá si časopis ,,Život začíná po 50″ a ,,Šťastná maminka“. Chvílemi se zasněně usměje nebo naopak časopisem vztekle praští o stůl. Venku svítí slunce a zpívají ptáci. Idylka.
Vytočí Peterovo číslo.

,,Miláčku? Už jsem se rozhodla,“ usměje se, až se jí zaleskne pár zlatých zubů. Je tu jen jediný problém. Jak počít dítě po přechodu?

°°°

,,Jsi strašně těžký, víš to?!“ Úsměv.

,,Promiň.“ Sklopení očí.

,,Co vlastně chceš?“

,,Abys mě odnesl ke mně do pokoje.“ Svůdný úsměv.

,,A dál?“

,,Aby sis mě vzal.“ Vášnivý polibek.

,,Proč?“ Provokativní pohled.

,,Protože tě chci, Tome!“ Vzrušené vydechnutí.

Po čtvrthodinové cestě se zastavím pár metrů před jeho pokojem. Chlapec se celkem pronese. Opřu ho zády o zeď, abych nabrala sílu na poslední kus cesty. Ty prášky mu nějak lezou na mozek. Vypadá celkem mimo.

,,Jsi strašně těžký, víš to?!“ Usměju se unaveně.

,,Promiň.“ Sklopí skelné oči.

,,Tak co dál?“

,,Odnes mě ke mně do pokoje.“ Olízne si rty. O co se to snaží? No to ne.

,,Protože tě chci, Tome!“ zašeptá, když ho konečně odkládám na postel.
Uklidňovací prášky udělaly svoje. Takhle detailní popis sexu jsem ještě nikdy neslyšela…

autor: Trinitis
betaread: Michelle M.