Brothers 1.

Unaveně otevřel oči a zamžoural na strop. Měl vstát, osprchovat se a připravit se na poslední den jejich předvánočního harmonogramu. Nemohl se dočkat. Konečně si odpočine, konečně alespoň tři týdny, během kterých bude moci dělat, co se mu zachce. Dlouho spát, jíst, válet se a potom zase spát. Miloval spánek.

Posadil se a protáhl ztuhlé tělo. Připadalo mu, jako by spal snad jen pár hodin. I když, zase až tak scestná myšlenka to nebyla. Včera, vlastně už dnes, šel spát hodně pozdě, nebo brzo? Podíval se na hodinky a zaúpěl. Sedm. Tohle ho jednou zabije. Odevzdaně vstal z postele a Zamířil do koupelny. Po cestě ze sebe stáhnul spodky a tak, jak jej pán bůh stvořil, vešel do sprchy. Potřeboval se probrat. Pustil na sebe proud chladné vody, šokem zatajil dech. Po chvíli nastavil teplotu na přijatelný počet Celsiových stupňů a postupně se začal uvolňovat. Dal si pozor, aby si nenamočil vlasy. Nechtěl ještě strávit další hodinu před zrcadlem u jejich vysoušení. Otočil kohoutky a vstoupil na chladné kachličky. Ani ta sprcha mu příliš nepomohla. Pořád se cítil příliš ospalý na to, aby dokázal normálně fungovat. Ovinul kolem beder huňatou osušku a postavil se před zrcadlo. Ušklíbl se na svůj vlastní obraz, vymáčkl trošku pasty na kartáček a začal si čistit zuby. Přemýšlel, co všechno mají dnes v plánu. Určitě nějaký rozhovor, focení a schůzka s manažery. Zhodnocení práce před koncem roku. Kysele se zašklebil a vypláchnul si ústa. Nenáviděl tato motivační setkání. Připadala mu neskutečně trapná a bezvýznamná. Chlápci v oblecích, kteří se poplácávají po zádech a gratulují si ke skvělým výsledkům a navzájem se ujišťují o vlastní důležitosti a nepostradatelnosti. Komedie, celé mu to připomínalo grotesku.

Naposledy si opláchnul obličej a vydal se zpět do pokoje obléknout se. Ručník hodil na podlahu a nahými chodidly se zabořil do měkkého koberce. Přešel ke skříni a přemýšlel, co si obléknout. Natáhnul ruku pro čisté trenky, když se rozletěly dveře a do místnosti nakráčel jeho bratr. Protočil oči a ani se nesnažil upozornit Billa, že je zdvořilé zaklepat. Ten se rozvalil na posteli a přeměřil si nahého Toma pohledem.

„Už se taky tak moc těšíš? Konečně budeme doma a nebudeme muset nic dělat!“ Křenil se Bill a prstem bezmyšlenkovitě dloubal do bílé pokrývky.

„Jo, těším se. A ještě víc se těším na pláž.“ Konečně jsem si natáhnul spodky a systematicky na sebe vrstvil další kusy oděvu. Vše muselo být na svém místě, dokonale barevně sladěno.

„Jo, máš pravdu. Sluníčko, písek a průzračná voda. Nikdo nás nebude otravovat, můžeme se rozvalit na pláži a jen se flákat. Ach..!“ Vyjmenovával Bill jednotlivé činnosti, jež budou jedinou náplní jejich dovolené. Překulil se na záda a zíral do stropu. Musel jsem se usmát, kolikrát působil tak dětsky, roztomile dětinsky.

„Honem, Tome, pospěš, máme zpoždění!“ pobízel mě brácha. Včera jsem neměl dost sil si zabalit, tak jsem to musel stihnout ještě teď. Už se do hotelu nevrátíme, po rozhovorech a focení jedeme rovnou domů. Už jenom ta myšlenka na moji nádherně velkou pohodlnou postel mě pobízela k vyšší rychlosti. Konečně jsem uložil poslední tričko do tašky, zatáhl zip a položil ji ke dveřím. Mrknul jsem na Billa. Zvednul se z postele a prošel dveřmi přímo kolem mě. Byl jsem tak hodný, že jsem si zahrál na vrátného. Usmál se na mě a společně jsem se vydali na cestu do haly.

****

„Vánoce strávíme doma, s rodinou.“ Usmál jsem se na reportérku a popotáhl kalhoty.

„A chystáte se opět vyrazit za sluncem?“ Další dotaz.

„Ano, po Vánocích pojedeme s Tomem na dovolenou. Načerpat energii.“ Bill odpověděl přesně podle naučeného scénáře. Odpovědět, ale neposkytovat víc informací než je nezbytně nutné. Vzpomínám si, jaké to bylo, když byla naše kariéra na začátku. Snažili jsme se toho říct tolik, kolikrát dalo dost práce, aby nás dokázali zastavit. Všechno jsme se snažili vysvětlit do nejmenších podrobností. Dnes už to tak není. Musíme si dávat pozor na to, co říkáme. Už se nám mnohokrát stalo, že to co jsme během rozhovoru řekli, bylo použito proti nám.

„Tome, vypadá to, že jsi se přece jen zklidnil, dospěl. Už se neplní bulvár zkazkami o tvém milostném životě. Teď ruku na srdce – jak je to ve skutečnosti?“ V duchu jsem zaklel. Tohle nesnáším! Mrcha! Nejradši bych jí řekl, ať se nestará o věci, do kterých jí nic není.

„Všichni víme, že ne vše, co se píše v tisku, je pravda. A můj milostný život je naprosto přesně podle mých představ.“ Šibalský pohled, jednostranný úsměv a provokativní pohyb boky. Ach, jak je to všechno zavádějící. Vždycky se vyskytne nějaká podobná otázka. A abych pravdu řekl, už mě nudí na ně neustále odpovídat.

„A ty Bille? Jak to vypadá u tebe? Máš přítelkyni?“ Opět jedna z dalších otázek, jež nemůžou chybět. V duchu jsem viděl, jak se Bill šklebí na tu ženskou a nejradši by jí odpověděl něco podobného, co já. Totiž, ať si hledí svýho!

„Ne, nemám přítelkyni. Nemám moc času a tak, ale až se nějaká objeví, dozvíte se to.“ Zářivě se usmál. Věděl jsem, že se nikdy nedočkají.

Rozhovor skončil. Konečně. Poslední dobou mě tohle šaškování kolem nebaví. Možná je to nedostatkem energie, mým současným rozpoložením, nebo prostě jen nedostatkem sexu, ale jsem naprosto bez nálady. Už to není to, co to bývalo.

Vstal jsem z pohovky, došel si pro ledový čaj, vzal jednu lahev i pro bráchu a vrátil se zpět na sedačku. S úsměvem ji přijal a hltavě se napil. Měli jsme asi dvacet minut, než přijde fotograf. Dnes jsme měli fotit nějaký citovky. Tak říkám fotkám s citovým podbarvením. Budu se muset tvářit jako oukropek, nebo zasněně. Vždycky to tak je.

Bill seděl vedle mě, upíjel svůj čaj a čučel doblba. Nad něčím přemýšlel. Dělala se mu vráska na čele. Dloubl jsem do něj loktem.

„Nad čím dumáš?“

„Už se vidím doma, s mámou a tátou, jím cukroví a popíjím vaječnej koňak. Už se tak strašně moc těším!“ Podíval se mi do očí a lehce se usmál. Věděl jsem, že to není téma, o kterém přemýšlel., ale nechtěl jsem na něj tlačit. Však on mi to poví. Nakonec mi vždycky všechno řekne. Přemístili jsme se do větší místnosti. Už tam byl celý foto tým.

Jako bych to neříkal. Tvářit se zasněně. Ještě že nechtějí, abych se rozbrečel, to už by fakt byla poslední kapka. Dneska nemám svůj den.

„Ještě jednu poslední. Bude společná. Bille mohl by ses posadit na koberec? A ty, Tome, zády k němu? Ano, přesně tak. Trošku se oba natočte víc k sobě, sem ke mně. Ano, perfektní. Bille, tu ruku trošku víc schovat pod bratrovu. Skvěle! A ještě, natoč tu hlavu trošku víc k Tomovi? Perfektní! A teď ještě výraz. Dokonalé! Tak, a teď vydržte. Skvěle!!“

Ten fotograf je nějakej divnej. Za chvíli bude snad chtít, abych se s Billem i líbal, ne? Bože, ať už ta šaškárna skončí! Jak říkám, dneska nemám svůj den.

autor: Dania
betaread: Janule