Za tichou postavou zapadly dveře.
Ona tajemná se plížila vstupní halou, po schodech do prvního patra… Otevřela dveře a vplula do pokoje svého dvojčete.
Netušila, že člověk, který ještě před pár dny obýval tento pokoj, se v neviditelné podobě plíží za ním.
Měla bratra tak blízko… a zároveň tak daleko.
Tom si zul boty, ponožky a svlékl si mikinu, triko a kalhoty.
Dnes přespí tady.
Vlezl do Billovy měkké postele. Zavrtal se pod peřinu a usnul.
**************************************
Kdyby to šlo, neviditelný stín by si vzdychl…
Potichu se přiblížil k spícímu… vztáhl k němu ruku… avšak těsně u jeho tváře se zastavil.
Už si stačil všimnout, že jeho „dotyky“ mu nejsou nic platné.
Jeho údy jen projedou Tomovým tělem.
Věděl taky, že ti živí to nemají v lásce…
Billovy dotyky jsou jako pohlazení studeným větrem…
„Ach, Tome, já vím jak ti je… taky trpím,“ zašeptal… jeho slova se vznesly do vzduchu a splynuly s atomy reálného světa.
Osoba, na kterou mluvil, jej neslyšela.
Nemohla…
Billa něco napadlo…
Ve snu jde přece vše…
Co kdyby si s Tomem promluvil ve snu?
Naklonil se k němu…
Nevěděl přesně co dělá…
Ale nějaký instinkt jej vedl…
Vyprázdnil svou hlavu nehlavu a ponořil se do toku bratrových snů…
Splynul…
*************************************
Tom před sebou opět viděl Billa.
Vesele k němu natáhl ruce… Bill je nepřijal…
Usmál se na něj… Bill mu úsměv neopětoval…
Vydal se k němu…. Bill stál bez hnutí.
Že by se něco dělo? Vždy se Bill směje! Nenatahuje své dlouhé štíhlé ruce…
Není to jako jiné dny…
„Bille, bráško, co se děje?“
„Tome… ach Tome… obejmi mě,“ zašeptal…
Tom na nic nečekal a popadnul to nedočkavostí se chvějící tělíčko…
Tisknul ho k sobě…
Bill se rozvzlykal…
„Jak jen jsem chtěl, aby se tohle stalo,“ pronesl.
Tom jej umlčel…
Miloval tyhle chvíle, kdy mohl zase „cítit“ brášku…
Moc nebral v potaz divný pocit…
Nevnímal, že něco není v pořádku…
Vnímal jen jej…
**********************************************
Bill nemohl uvěřit vlastním očím… uším… citům…
Objímal Toma, plakal, třásl se…
„Tome?“ Bill se odtáhl…
„Ano?“
„Musím ti něco říct.“
„A to?“
Bill sklopil oči….
„Dnes jsem tě viděl na hřbitově… Tome, já tam byl! Viděl jsem tě, nemohl jsem nic dělat.“
Postavil se a začal přecházet sem a tam, doprovázen nechápavýma očima svého dvojčete…
„Tome… nevím jak se to událo… no ale začnu pěkně popořádku…“
Tom neschopen slova přikývl.
„Tak jo… po těle se mi v té nemocnici rozlil nádherný pocit. Přišel jsem si nádherně, jako bych byl vyléčen! Dostal jsem i hlad, na chvíli jsem zavřel oči, jen na chvíli… a pak… *Billovy oči se zaplnily slzami* pak jsem je otevřel… bylo tam spoustu lékařů a ty! A já stál nad svým tělem, žádné obvazy, nic… nic mne nebolelo… ale nechápal jsem…“
Smutně vzlykl…
„Ty jsi pak odcházel… tak jsem se vydal za tebou. Nechal jsem tam své tělo… šel jsem za tebou… a… a pak jsem si to uvědomil… nedýchal jsem, necítil, prostě nežil… chtěl jsem se tě dotknout, ale ty jsi si mne nevšiml…“
Tom jen s otevřenými ústy přikyvoval…
„Ach Tome, probouzíš se, přijdu zase zítra v noci… nezapomeň..“. a Tom prudce otevřel oči.
Nic s toho snu si ovšem nepamatoval…
Zapomněl…
autor: Bbamboocha
betaread: Janule
