autor: Muckátko :o*
Je mi to líto
Jörg s těžkým srdcem sledoval, jak Tom nakládá věci zase zpět do auta. Sotva se tu ohřáli a už odjíždí. Bill se s otcem rozloučil jen velmi krátce. Sedl si do auta – tentokrát na zadní sedadlo, a na klín si posadil Schnuppiho. Něco mu neustále šeptal blízko ouška a hladil jej po krátké srsti. Nedíval se ani na Toma, jak nakládá věci do kufru, ani na otce, který k němu vysílal žalostné a sklíčené pohledy. Tom hodil poslední tašku do kufru a zaklapl dveře. Vrátil se ke dveřím a věnoval Jörgovi stejně zbědovaný pohled.
„Je mi to moc líto,“ vydechl Tom.
„Bude vůbec někdy schopný se vrátit? Bude tu moct znovu někdy normálně bydlet? Vrátí se mi syn?“ kladl Jörg jednu otázku za druhou, aniž by na ni uměli odpovědět.
„Já nevím, pane Kaulitzi,“ pokrčil Tom bezradně rameny. „Vím, že bych to neměl dělat za Billovými zády, ale jak se vrátíme domů, zajdu za jeho psycholožkou a všechno jí vysvětlím. Dám Billovi několik dní, aby se z toho dostal, a uvidíme, co dál,“ nastínil mu Tom své plány a rozloučil se s ním.
„Můžeme jet?“ otočil se na Billa dozadu, když nasedl do auta.
„Rychle prosím,“ pípl a vrátil se pohledem ke Schnuppimu. Tom přikývl vesměs pro sebe a nastartoval. Bill pohlédl z okýnka a jemně přitiskl dlaň k okýnku, naznačujíc tak lehké mávnutí pro Jörga. Jörg mu zamával zpět, a jakmile auto zmizelo z jeho dohledu, zničeně sjel podél futra na zem a rozbrečel se do vlastních dlaní. Jediné, na co byl schopný myslet, byla nechuť v Billově obličeji, když musel počkat, dokud Tom nedokončí oběd. Nenáviděl to tam. Nemohl dýchat ve vlastním domě. Nemohl vystát ani jednu věc, která mu byla domovem, a to Jörgovi vhánělo další slzy do očí. Nechtěl si připustit myšlenku, že Bill našel domov jinde, v náruči někoho jiného.
*
Simone se trochu zamračila, když na zdi zahlédla záblesk světel, která po chvíli zhasla.
„Viděl jsi to?“ zeptala se Simone Gordona.
„Uhm, co přesně myslíš?“ ptal se opatrně, aby nedal najevo, že u televize usnul.
„Světla. Někdo parkuje u garáže,“ řekla a zvedla se, aby se šla podívat, co se děje. Gordon ji ihned následoval, kdyby bylo zapotřebí ‚mužské‘ vyjednávání.
Tom umlčel motor a otočil se na Billa, že něco řekne, ale sotva otevřel ústa, Bill otevřel dveře od auta a vyběhl ven, držíc v jedné ruce Schnuppiho a v druhé svoji tašku. Svižným krokem došel ke dveřím, které se v tom momentu otevřely, a v nich se objevili Simone a Gordon.
„Bille? Jak to že jste…?“ Bill se prosmýkl kolem Gordona a rozutíkal se dál do domu. Bylo slyšet jen bouchnutí dveří od Billova pokoje a člověk s velmi dobrým sluchem by zaznamenal i cvaknutí zámku. Simone se dívala střídavě do domu a na Gordona a ani jeden nevěděli, co se děje. Gordon se natáhl po vypínači, aby rozsvítil světlo nad vchodem, a vydali se ke garáži, kde z auta lezl unavený Tom.
„Tome, co se stalo?“ přihnala se k němu Simone.
„Až uvnitř prosím. Tati, pomůžeš mi prosím s těmi věcmi, abych nemusel chodit na třikrát?“ vrhl pohled ke Gordonovi.
„Jasně,“ přikývl Gordon a otevřel kufr, aby mohl vytahat všechny věci ven. Simone se sama ujala nějakých drobností a nanosila je do domu. Tom zavřel kufr, zamkl auto a opravdu si úlevně oddychl, když se dostal do chodby a zamkl za sebou domovní dveře. Nechal věci ležet buď v kuchyni, nebo v předsíni. Neměl sílu ani chuť je začít třídit nebo uklízet. Padl v obýváku do křesla a zaklonil hlavu, přivírajíc oči a uvolňujíc tělo.
Oba rodiče se přihnali dovnitř chvíli po Tomovi. Posadili se na pohovku co nejblíže ke svému synovi a mlčky na něj vrhali pohledy, aby jim konečně řekl, co se stalo a jak to, že se vrátili tak brzy, když je čekali buď v neděli pozdě večer, nebo v pondělí brzy ráno.
„Bože,“ zasténal Tom zničeně a otevřel oči, prohlížejíc si rodiče, dychtící po vysvětlení.
„Tome?“ oslovila jej Simone opatrně.
„Bill to… totálně nezvládl. Byl nesvůj, už když jsme dorazili na místo a dnes se to začalo zhoršovat. Měl šílený záchvat vzteku, ztrácel se z reality a neuvědomoval si, že se na chvilku zapomněl. Brečel, když se musel dívat na své věci, třásl se, když se jich musel dotknout, prostě to nezvládl. Vybavoval si ty zlé věci z minulosti a na okamžik uvěřil, že se znovu dějí. Mluvil z cesty a bylo těžké dostat ho zpátky,“ schoval si Tom obličej do dlaní.
„To je mi tak líto,“ pronesla Simone zbědovaně. Muselo to být zlé, když to Toma tak vzalo. „Jak to vzal Jörg?“ uvědomila si.
„Ne moc dobře. Možná bych mu měl zavolat, aby byl klidný, že jsme v pořádku dorazili, ale myslím, že na to nemám. Ne teď,“ zakroutil Tom hlavou.
„To nic, Tome, já to udělám. Budeš něco jíst?“
„Ne díky. Nemám na jídlo ani pomyšlení,“ otřásl se Tom.
„Dobře. Tak víš co? Jdi nahoru, dej si sprchu a běž spát. Dneska toho bylo pravděpodobně víc než dost,“ navrhla Simone.
„Jo to bude asi nejlepší… jen… sice nevím, jestli je to správné, ale možná bychom měli Billa nechat na pokoji, aby se s tím vypořádal. Myslím, že když bude potřebovat, přijde sám.“
„Máš pravdu,“ přikývla Simone.
„S těmi věcmi si nedělej starosti, postarám se o ně,“ zadržela Simone Toma, když viděla, jak se s námahou sklání a všechno si nakládá na sebe, aby to odtahal nahoru.
„Díky, mami,“ poděkoval a jen se svojí taškou se odebral nahoru. Vzal si jen čisté věci na spaní a zaplul do koupelny. Při sprchování se ale nebyl schopný uvolnit. Jeho tělo bylo podivně ztuhlé, proto se jen mechanicky namydlil, opláchl a ze sprchy vyšel.
V pokoji padl zády na postel, s funěním se přikryl a zůstal zírat na světlý strop svého pokoje. Až teď si uvědomil, že jej všechno bolí, a především mu třeštila hlava. Měl za to, že jen tak neusne, ale byl příliš unavený, aby znovu vstával a sháněl se po něčem proti bolesti.
Myšlenky v jeho hlavě lítaly jako splašené, narážely do stěn Tomova mozku a tím tu bolest hlavy jen přiživovaly. Jediné, co z té změti vystupovalo na povrch, byly otázky. Co teď s Billem bude? Dostane se z toho? Zkusí to celé zopakovat? Byla ta pohoda, ve které se Bill celou dobu nacházel, jen přetvářka? Skrývaly se pod povrchem přece jen nějaké známky psychického problému?
Ačkoli to bylo nevyhnutelné, bude Tom muset navštívit Billovu psycholožku a všechno s ní nejdříve probrat. Bude potřeba připravit si nějaký plán, než bude muset na sezení Bill.
Pro tuto chvíli však Tom odsunul všechno, co musel udělat a zařídit, a pokoušel se usnout. Bude mít celou neděli, aby něco vymyslel a taky musel počkat, jak se bude po dnešní noci chovat Bill.
Krátce po půl třetí ráno, kdy se Tomovi konečně podařilo upadnout do neklidného spánku, se velmi tiše otevřely dveře do jeho pokoje a stejně tiše se zase zavřely. Normálně by to Toma nejspíš probudilo, ale byl tak vyčerpaný, že i kdyby někdo hodil kámen do jeho okna a rozbil ho, pravděpodobně by jen ze spaní zavrčel a otočil se na druhý bok, aniž by se probudil.
Bill našlapoval bosýma nohama ve tmě, dávajíc pozor na místa, která pod tíhou lidského těla občas zavrzala. Znal je moc dobře. Dostal se až k posteli, zvedl levou nohu a zabořil koleno do matrace, aby se mohl nahoru vyhoupnout i druhou nohou. Pomalým posouváním se dostal až ke středu matrace, kde ležel Tom. Sedl si nejdříve na paty a hned na to vyprostil své nohy zpod svého těla. Nadzvedl okraj přikrývky a vklouzl pod ni. Jeho tělo okamžitě pohladilo teplo, které produkovalo Tomovo tělo a které se uvnitř udržovalo. Opatrně se celý přikryl a posouváním svého těla se dostal až do Tomovy bezprostřední blízkosti, tisknouc svůj hrudník proti Tomovu, schovávajíc obličej pod Tomovu bradu a pokládajíc levou paži kolem Tomova pasu.
Tříštění skla by Toma možná neprobudilo, ale druhé tělo na jeho, Billova vůně a dech na jeho krku jej ze spánku vytrhly okamžitě. Cítil se hloupě, že byl natolik zbabělý, aby promluvil, ale ve skutečnosti byl jen bezradný. Nevěděl, co říct. Celý večer byl Bill zamknutý ve svém pokoji a vyšel ven, jen aby rychle přeběhl do koupelny, kde se znovu zamkl a po koupeli vběhl zpět do svého pokoje a otočil klíčem v zámku. Dokonce i Schnuppiho vystrčil z pokoje a nechal jej zmateného stát na chodbě. Po několika táhlých zakňučeních se pejsek vydal po schodech dolů a uvelebil se ve svém pelíšku v obýváku, smířený s tím, že dnes v noci se ke svému páníčkovi tulit nebude.
Tom se snažil udržet pravidelné a mělké dýchání, aby Bill nepoznal, že se Tom probudil. Zůstával ve stejné poloze a nehýbal se. Bill se drobně vrtěl, aby se pohodlně uložil ke spánku, ale na objímání Tomova těla nic neměnil.
Zafuněl do Tomova krku a stiskl v prstech přikrývku. Byl rád, že Toma neprobudil.
„Je mi to tak líto, Tomi,“ hlesl někde na hranici šepotu a mlčení do Tomovy kůže. „Tak líto,“ špitl a sklonil hlavu, aby se konečně mohl ponořit do spánku.
Tom zamrkal do tmy. Bylo mu Billa líto. Pravděpodobně se tím trápil i on a teď Toma potřeboval víc než kdy jindy, jinak by za ním asi nepřišel. Tom se rozhodl předstírat, že spí. Hluboce vydechl, trochu zamňoukal, zavrtěl se na matraci a rádoby podvědomě omotal ruce kolem Billova malého těla a přitiskl jej k sobě.
„Tomi,“ vydechl Bill šťastně a spokojeně a uvolnil tělo v Tomově objetí. Tom znovu něco zamumlal, což měla být reakce na podvědomé vnímání Billova hlasu, zatímco se měl nacházet v hlubokém spánku.
Zdálo se, že byl Bill znovu v pořádku, ale Tom odmítl Billův předchozí stav jen tak přehlídnout a předstírat, že se nic nestalo. Tohle se vymykalo normálnímu jednání. Jednalo se o něco, co je potřeba vyléčit, nebo alespoň zmírnit na nějakou přijatelnou hodnotu. Vypadalo to, že je Bill zase klidný, ale i kdyby se následující den usmíval od ucha k uchu, skotačil se Schnuppim, líbal Toma, stejně Tom půjde k Billově psycholožce a všechno jí řekne. Tohle jednání se nedalo jen tak odsunout na zakázaná místa v jejich hlavě a ignorovat ho.
Opřel si bradu o Billovo temeno a po chvilce usnul klidný, že je Bill u něj.
autor: Muckátko :o*
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 41
Já jsem tak strašně moc ráda, že Bill k Tomovi nakonec přišel. Už jsem se bála, že se do sebe zase uzavře a nenechá na sebe ani šáhnout. Tom má pravdu, že se to bude muset nějak řešit, ale bojím se, že se to Billovi nebude líbit. Možná by stačilo, kdyby se prostě už nikdy vrátit nemusel…
Jsem tak moc rada, ze Bill za Tomem prisel a pritulil se k nemu. Chudak Bill, kdo by se chtel vratit do naprosteho pekla? Ja vim, ze Jorg za nic nemuze, ale porad je to proste… Dum hruzy? Asi tak nejak. Chudak Schnuppi, asi taky nechapal co se deje a proc jej panicek odstrcil. Doufam, ze ta sympaticka psycholozka Billovi pomuze a nejak to prekonaji. Nicmene mam pocit, ze Bill se nikdy nebude chtit vratit 'domu'. No, uvidime jak se nasi broucci postavi svym situacim 🙂 dekuji mnohokrat za dnesni dil 😉
Stejně jako holkám, i mně se ulevilo, když Bill nakonec za Tomem přišel. Bála jsem se, že se vrátí zase na začátek… Je mi moc líto, že s ním ten výlet domů takhle zamával.
Každopádně věřím, že ta nová psycholožka mu pomůže a že se nakonec Bill ze všeho dostane. A že se dočkáme šťastného konce, ačkoliv mě tvůj komentář u minulého dílu trochu vyděsil, Muckátko 🙂 Plánovala jsi snad bad end? Ale to bys nám neudělala, že ne… že ne? :))))
Tom má pravdu, ten Billov stav treba liečiť alebo aspoň zmierniť, ale som rada, že sa dokázal uvoľniť a šiel sa stúliť k Tomovi, to znamená, že v neho nestratil dôveru, napriek tomu, že ho Tom vzal na tie miesta ktoré ho desia.
Veľmi pekne ďakujem za krásnu kapitolu:)
Jorga mi je ľúto. On síce za to nemôže, ale pochybujem, že Bill bude schopný sa do toho domu vrátiť, a tak dúfam, že to Jorg po čase prijme a pochopí.
Aj ja som veľmi rada, že sa Bill úplne neuzavrel do seba a nakoniec, aj keď potajomky, za Tomom prišiel.
A súhlasím s Tomom, že napriek tomu, že za ním Bill nakoniec prišiel, tak sa nesmie táto udalosť odsunúť do úzadia. Preto som rada, že to chce povedať Billovej psychologičke (aj keď sa to Billovi možno nebude páčiť) a verím, že ona mu dokáže pomôcť.
Ďakujem za dnešnú časť.
Billa mi je moc líto doufám že jim psycholožka pomůže bylo krásné když Bill přišel za Tomem.
Oooh, mě je to všechno tak strašně líto! 🙁 Začátek dílu mi tak strašně trhal srdce! Jednu chvíli jsem si i myslela, že díl prostě nedokážu přečíst najednou, protože to pro mě bylo až moc trápení! Ano, tohle je další díl, který mě rozbrečel a který nominuji na jeden z nejsmutnějších dílů, co jsem kdy ve všech povídkách četla! A to nejen v povídkách od Tebe!
Jörga je mi taky moc líto, nedovedu si ani představit, jak se musel cítit, když je Bill jeho milovaný syn. Myslím, že Jörg ví, že se Bill nikdy domů nevrátí, jen si to zatím ještě nechce přiznat a snaží se doufat. Každopádně já být ním, tak kašlu na práci a hned se stěhuju. Nerada bych, aby Bill o svého otce přišel, protože z toho, co jsem si zatím četla, jde vidět, že Bill otce miluje a potřebuje jej. Snad se Jörg později správně rozhodne!
A Bill! 🙁 🙁 🙁 Nedovedu ani napsat, jak moc je mi líto, jak se do sebe uzavřel, vběhl do pokoje, zamkl si a nikoho k sobě nepustil. Ne že bych jej nechápala, jen mi to prostě trhá srdce.
Ovšem závěr dílu mi zase vlil trochu naděje, že by snad mohlo být LÍP. To, jak Bill došel za Tomem, bylo sladké. Určitě se mu muselo v hlavě trochu rozjasnit a když neměl kolem sebe věci, které by mu připomínaly ty hrůzné vzpomínky, tak se mu asi udělalo trochu líp a dokáže zase vnímat přítomnost. Ovšem ne že bych si myslela, že bude najednou všechno v pohodě. Jsem při Tomovi a stejně jako on si myslím, že Bill pomoc potřebuje a jsem ráda, že se rozhodl jít za psycholožkou. Trochu se bojím reakce Billa, ale snad si i on uvědomí, že je to nezbytné a že mu to snad pomůže.
Absolutně si netroufám odhadovat jak bude tohle pokračovat, obzvláště po Tvém komentáři u minulého dílu, ale prostě budu doufat, že změna prostředí, Tomova přítomnost a podpora jak od Toma, tak od jeho rodičů i Jörga zabere a Bill na tom bude po čase o dost líp. Hrozně moc mu držím palce a doufám, že bude i nadále bojovat a nevzdá se!
Děkuji za další díl! ♥♥♥
Jsem hrozně ráda, že se Bill přece jenom neuzavřel sám v sobě a že za Tomem v noci přišel, že v něm pořád cítí jistotu a oporu.
Dneska mi nejvíce bylo líto Billova táty, protože jsem sama rodič a při představě toho, jak se Jorg asi musel cítit mi bylo a je hodně úzko. On musí mít pocit, že absolutně selhal a že si Bill k němu už nikdy nenajde cestu. Ale myslím, že tomu tak není, Bill se pravděpodobně už nedokáže vrátit do rodného města a žít v jejich domě, ale tátu má určitě rád a určitě ho znovu plně přijme do svého života.
Takže jim všem držím palce =)