Zeiten ändern dich II 26.

S mým blogem a touhle povídkou už to bylo hoooodně nahnutý, a už to pomalu vypadalo, že se svého definitivního konce, svého stého dílu, nikdy nedočká! A přeci jen! Kamarádka mi zprovoznila blog, já ovšem nezprovoznila internet, a proto mne to večer donutilo už k poslednímu dílu zasednout, a opravdu ho z toho papíru přepsat konečně do počítače! A povedlo se, takže po 6 letech, co povídku píšu, se s ní musím rozloučit… Ovšem, povídce jsem nadělila ještě epilog, který přijde záhy. Ostatně, celá tahle druhá řada byla pojata jako jeden velký epilog 🙂 A to asi tak vše. Nevím, zda se někdo, kdo kdysi ZÄD četl, ještě vůbec zajímá o samotný konec, ale… i kdyby ne, je to moje vina, a já si to moc dobře uvědomuju. Protože číst povídku s takovými pauzami je horor. Ale třeba ještě někdo takový existuje, a tomu přeji příjemné počtení 😉

O pár dní později mne probudí opět Tom, když se v tichosti snaží opustit dům. Od doby, co musím s sebou vláčet berle, tudíž moc nikam nechodím, se mi to teď stává čím dál tím častěji, že nedělám nic jiného, než že všechno prospím.
„Buď jsem roky nespal, a teď to doháním, nebo jen vstáváš poslední dobou tak strašně brzo,“ přetočím se na bok a přitulím se k jeho opuštěnému polštáři.
„Asi ta první možnost, protože vážně všechno prospíš. Byl jsem už běhat, byl jsem už ve sprše, už jsem i snídal a teď musím do práce.“
„Měl jsi mě vzbudit.“
„Běhat bys se mnou stejně jít nemohl, a snídat bychom spolu taky nestihli, protože jsem to do sebe naházel díky tomu, že jsem už dávno měl být na cestě.“
„To je ale nezdravé,“ uchechtnu se.
„Najíme se pak spolu, až přijedu.“
„A musíš tam jet?“ optám se již mírně sklesle. Tom se ke mně jen s pousmáním skloní, a políbí mne na čelo.

„Táta tam není, a poprosil mě, abych dohlédl na jednu věc. Takže musím. Za chvilku jim zdrhnu do Berlína, musím aspoň dokončit to, co jsem nakousnul. Ale nezdržím se dlouho.“
„Jeď opatrně.“
„Pojedu. Potřebuješ něco?“
„Ne, potřebuju trochu rozhýbat tělo, takže se popřípadě obstarám sám.“
„Fajn.“
„Ale ještě tě potřebuju obejmout, i přes to, že jdeš pozdě,“ s úsměvem přemůžu své tělo a posadím se na posteli, abych se hned na to dočkal objetí od usmívajícího se Toma. Lípnu mu polibek na tvář a po chvilce ho lehce odstrčím.
„A teď jdi.“
„Budu na telefonu, kdyby něco.“ Na to mu ale už jen přikývnu, a svalím se zpátky na jeho polštář. Dokonce se mi i samy od sebe zavřou oči, když Tom, se slovy „zatím“, opustí byt.

Nakonec se ale přeci jen vydám ven, i přes tu nepraktičnost berlí. A když se vydržím poflakovat venku ještě hodinu, mohl bych dokonce zavolat Tomovi, aby mě cestou domů vzal s sebou. Usměju se sám pro sebe při vcházení, respektive vhopsání, do drogerie. Mezi lidi už jsem asi vážně trochu potřeboval, obzvláště pokud je venku tak krásné počasí, jako dnes, ač jsem se před ním momentálně schoval v obchodě. Chvilku zápasím s tím, kam dát nákupní košík. Jak to, sakra, dělají ti lidé, kteří o berlích musí chodit celý život? Neumím si to představit. Přeci jen nakonec ale najdu variantu, jak držet košík a ovládat přitom i berle, aniž by hrozilo, že bych se mohl zranit ještě více. Třeba znovu pádem.

Chvíli se jen tak loudám uličkami do doby, než najdu to, kvůli čemu jsem vešel. Už chci jednu berli opřít, abych si uvolnil ruku, když mne něco donutí otočit svůj pohled. Vida, dokonce jsem našel i to, co absolutně nepotřebuji! Zadívám se na tu tvář s podlitinami a očima schovanýma za slunečními brýlemi. Mírně couvnu a snažím se neztratit balanc.

„Bille… jak… jak ti je?“ Polknu tu vlnu nechuti, která mi nedovoluje cokoliv vyslovit, a postavím se k Patrickovi čelem.
„To má být ironie?“
„To ne, Bille, tohle všechno… nechtěl jsem to. Je mi to líto. Vážně, já…“
„Nechtěl jsi?“ pronesu tiše, až skoro plačtivým tónem. Ne, Bille, už nesmíš. Ne před ním. Strhnu pohled. Nedokážu se na něho dívat. Obzvláště když vím, že k tomu, co mu hyzdí obličej, dopomohl Tom. Ač právem.
„Omlouvám se, nepřemýšlel jsem. Jsem idiot. To ty drogy, já nevím doteď proč. Promiň mi to.“ Donutím se k němu pohled opět zvednout. Nedokážu popsat ten nechutný pocit v sobě a překvapivě reaguji najednou zcela klidně. Jako bych se skutečně snažil nedat před ním už nic najevo, a tím mu posloužil jako děvka už podruhé. Dnes tím, že bych řekl, co chce slyšet.
„Mohl bys mi poslat všechny věci a papíry poštou? Všechny!“
„Bille, no tak. To jsem nebyl já. Omlouvám se. Nedokážu ani vypovědět, jaký vztek na sebe mám, že jsem to udělal. Nechápu to. Byl to výpadek. Blbej výpadek, chtěl jsem si něco dokázat a naivně doufal ve výhru.“
„Mohl bys mi to tedy poslat poštou? Byl bych rád, kdybychom se my dva už v životě nemuseli vidět,“ pokračuji ve svém předešlém tématu.
„Jasně, slibuju.“ S díky už se neobtěžuju a vydám se směrem východ. S tím, že se bez těch dvou věcí, které jsem si chtěl koupit, obejdu. A i kdyby ne, nic už mě stejně nezastaví. Jen abych s touhle osobou už nemusel trávit více času!

„Bille?“ dovolí si mne přeci jen ještě oslovit. Mám chuť se nezastavovat, ale stejně se donutím ještě na pár vteřin otočit. Střetnu se s jeho pohledem, který cítím i přes to černé sklo. „Je mi to líto. Ale… buď rád, že máš Toma, má totiž docela ránu,“ pousměje se ještě navrch všemu. Snaží se situaci snad zlehčit? A poučovat mě, nedobrovolného odborníka na jeho útoky, jaké umí dát Tom rány?
„Já vím,“ utrousím proto, otočím se na zdravé patě zpět, a tentokrát se už odhodlaně vydám k odchodu, kde prázdný košík pro mne s překvapivým klidem odložím zpět a co nejrychleji obchod opustím.

Všechen klid ale zmizí v tu ránu, kdy se sotva dobelhám k domu, a už ve výtahu nejsem schopen zadržet tlačící se slzy. Slzy vzteku, bezmoci a prohry. Mám pocit, že se všechno uvnitř mého těla rozpadlo, vše ztratilo význam. Když dojedu do našeho patra, zavřu za sebou pevně dveře od bytu a odhodlaně odhodím berle. Dokulhám se i přes bolest až ke stolku, kde mám schované všechny fotky, a nedbaje na naléhavé štěkání Malé dámy, se vydám s fotkama v ruce do ložnice. Tam ze stěny okamžitě strhnu i visící fotografii, a ty v rukou začnu nekontrolovatelně ničit, jako se už nekontrolovatelně nechávám strhnout pláčem. Na nohou se ale neudržím dlouho, takže mne to zanedlouho donutí svést se po kraji postele až na zem, kde už ztrácím kontrolu zcela nad sebou samým.
V tu samou chvíli ale zaslechnu, jak bouchnou dveře. Zmocní se mne trochu panika, která mě navrátí přeci jen trochu zpět do reality. A to hlavně z důvodu, že nechci, aby mne Tom takhle viděl. Takhle, jak ztrácím kontrolu nad svým životem.

„Bille?“ ozve se okamžitě, když zaslechnu jeho kroky bytem. Malá dáma nepřestala ještě štěkat, čímž situaci jaksi ještě dramatizuje. Snažím se ovládnout zpátky své tělo, aby se vzpamatovalo, ale už takhle naivní plán mi překazí vpád Toma do ložnice. Se starostí ve tváři si znatelně oddechne, rozhlédne se kolem a pak nechá svůj pohled střetnout s mým. „Asi se nemusím ptát, jak ti je.“
S rozklepanými prsty, ve kterých držím kusy fotek, opřený o kraj postele, si ho jen s pláčem prohlížím. Nedokážu to ovládnout, před Tomem schovat.

„Co se stalo?“ přisedne si ke mně, a lehce mne pohladí po stehně, s pohledem stále upřeným. Z rukou mi vezme zbytek fotek, i těch neponičených, a otočí si můj obličej k sobě. Jenomže já nejsem schopen vyloudit jediný tón. „Ok, i kdybys mi nic říct nechtěl, a ty fotky vážně zničit chtěl, ačkoliv tě musím požádat, abys to nedělal, odkývej mi alespoň to, že jsi v pořádku, že ti nikdo neublížil… nic jsi nespolykal…“
„Tome!“ okamžitě ho s bolestí na srdci zastavím. Ten ale jen semkne rty k sobě a na krátký moment pohled sklopí.
„Co? Co, Bille? Nesmí se to odteď ani vyslovovat?“
Pocítím ten tlak na hrudi, který způsobí to, že se mi do očí nahrne další příval slz, díky kterému už opravdu nejsem schopný nic dodat. Tom si mne ale jen přitáhne k sobě a políbí mne do vlasů. Jeho ruka mne jemně hladí po zádech do doby, než jsem schopný mu všechno odvyprávět. Vynechám úplné detaily konverzace, které by mi stejně pro ten vztek zatemnily mozek, a proto se raději nechám ukonejšit jeho objetím.
„Bude to zase fajn, modelko. Nech to všechno za sebou.“

„A víš ty co?“ špitne po chvilce, co jen tak v objetí zůstáváme sedět. „Pojeďme do Berlína už teď. Nějaký letní byt za nějakou slušnou cenu sehnat musíme. A ty tři měsíce bychom v něm přežili, do října. Beztak bychom tam museli jet kvůli přijímačkám, a Berlín není tak daleko, abychom nebyli schopni se tu ještě ukázat, než začne škola. O tenhle byt se postaraj naši, věci si zvládneme dovézt, nebo si je dovézt necháme. Hm?“
„Já nevím, Tome,“ pokrčím jen rameny a dál jen zírám do prázdna.
„Musíš vědět, jestli chceš, nebo ne. Utečeme od všeho už teď. Užijeme si celý letní Berlín, než začne škola a bude času méně.“
„Řekl jsem mu, aby mi poslal všechno poštou,“ dodám rádoby mimo téma.
„A tohle jediný nás tu drží? Tak si to sem přijedeme vyzvednout.“
„Ale kdyby vaši byt prodali?“

„Bille,“ přeruší naše objetí, aby se mi mohl podívat do očí, „za prvé, vždycky se najde někdo, komu můžeme dát klíče, aby nám tady poštu vyzvednul a až pak bych našim mohl říct, že se stěhujeme. Nepotřebujou ho hned, a tak rychle by ten byt taky nešel do prodeje. A za druhé, pokud ti na tom tak moc záleží, můžeme si to u něj vyzvednout osobně.“
„To po mně nemůžeš chtít,“ zvednu k němu konečně svůj pohled. Rukou, hladící má záda, zajede pod mé triko, kde v hlazení pokračuje. Jeho horká kůže je tak příjemná, že se chci do konce života choulit jen v jeho náruči a pro nikoho jiného neexistovat.

„Dobře, můžu ti to osobně vyzvednout.“
„Ne, to zase nemůžu chtít po tobě já. A ani nechci.“
„Ne, že by mě těšilo ho znovu vidět, ale…“ Utnu mu větu v půli.
„Ne, zapomeň na to, máš pravdu. Nějak se to udělá,“ horečně přikývnu, jen abych se zbavil představy, že by se ti dva měli znovu potkat. „Pojedeme do Berlína.“
„Ok, a tohle bereme sebou,“ sebere ze země odložené kousky fotek, ke kterým sbalí i ty ještě neporušené.
„A co s nimi?“
„Třeba si to ještě rozmyslíš,“ pousměje se a vstane. „Tak pojď.“
„To jedeme hned?“ zeptám se trochu s obavou, ovšem jeho pohled mne donutí se přeci jen trochu pousmát.
„Určité věci se prostě nedají odkládat,“ nahodí nevinný úsměv a odloží fotky na stolek. Pak se otočí zpátky ke mně a natáhne ke mně ruce, aby mi pomohl vstát ze země. „Protože jsem nám přinesl oběd, a studenej by jednoduše nechutnal dobře.“

Jeho úsměv mi dává jistotu, že ho budu milovat přese všechno, ať se stane cokoliv. Jeho úsměv mi dává důvěru, že jedině jemu můžu svěřit všechno, co mě těší, co mě tíží a on přesto bude stát vedle mě a podporovat mě. Jeho úsměv mi dává takovou sílu, že už teď vím, že všechno, co se stalo, se jednou stane minulostí, kterou nechám daleko za sebou. Díky němu vím, že všechno zvládnu. To on je důvod, proč bych se měl snažit co nejrychleji zapomenout. To on je důvod, proč se po ránu snažím probudit první, jen abych ho viděl spát. To on je důvod, který mě naučil věřit v to, že časy člověka změní.

autor: Mintam