Denial 31.

TOM

„Díky mockrát, nejdéle do patnácti minut budu zpátky,“ poděkuji řidiči taxi a zaplatím mu prozatím zálohu. Vystoupím z auta a rozejdu se ke vchodu do školky, kam chodí ten malej mrňousek Nicki. Mrzí mě, co všechno se odehrálo s Billem a kolem, ale to nic nemění na tom, jak moc mám Nicki rád. Ona za nic nemůže. Když jsem vešel do budovy, chvilku jsem pátral, až jsem zaklepal na jedny dveře, z nichž vylezla postarší dáma. Když jsem se zeptal na Nicol Trümperovou, oznámila mi, že chodí o patro výš. Poděkoval jsem jí a vydal se po schodech nahoru. Došel jsem až ke dveřím. Byly otevřené. Jen co jsem nahlédl dovnitř, jsem uviděl dětský ráj. Všude pobíhalo nebo se smálo plno dětí, hrály si v malé kuchyňce nebo v rohu na lehátku na doktora a sestřičky. Musel jsem se usmát. Hned ke mně přispěchala mladá paní učitelka.

„Dobrý den,“ pozdravím s úsměvem.

„Dobrý den, jak vám mohu pomoci?“ zeptá se ochotně.

„Přišel jsem vyzvednout Nicki… Trümperovou,“ ujasním jí.

„Ah, vy musíte být pan Kaulitz. Pan Trümper mi o vás ráno povídal,“ usměje se hned.

„Stačí Tom,“ oplatím jí úsměv. Kéž bych měl takhle hodnou učitelku ve školce já.

„Pojďte se mnou. Nicki si vzadu kreslí s ostatními dětmi,“ pobídne mě, načež se rozejde kamsi dozadu.

„Děkuju,“ rozejdu se hned za ní. Dával jsem po cestě pozor, abych nějaké dítě omylem nezašlápl, protože se tu všude možně válely, pobíhaly a hihňaly. Chtěl bych mít plno dětí. Je nádherný, jak se smějou a jsou veselí. Plno dětí se při mém příchodu ovšem poměrně zklidnilo a jen na mě koukalo. Zašli jsme dozadu ke stolečkům. Nejspíš to byla jídelna. Ony ovšem přes všechny spojené stoly měly roztáhnuté velké papíry a společně kreslily nějaký obrovský obraz.

„Páni,“ vydechnu užasle. Až potom jsem si všiml malé Nicki, jak tomu všemu velela, ačkoli také sama kreslila. Celá ona, malá šéfka po tatínkovi. Musel jsem se nad tím uculit. To Nicki konečně vzhlédla.

„Paní učitelko, a máme tam začít malovat ruce?“ zeptala se. Až poté jí padnul pohled na mě. Už jsem viděl, jak se nadechuje k tomu, aby mohla nadšeně vypísknout. Snažil jsem se jí naznačit, aby tolik nepištěla, jelikož jsem zahlédl, jak vedle pár dětí spí, ale ona i přesto vyjekla nahlas: „Tomí!“ a hned se ke mně rozběhla. To už jsem se rozesmál a kleknul si.

„Tomííí!“ zapiští znovu nadšeně, než ke mně stihne doběhnout. Měla na sobě jen tričko, legínky a bačkůrky. Beruška moje, div se nepřerazí, jak se ke mně žene.

„Ahoj, zlatíčko,“ brouknu se smíchem a vezmu si ji na ruce hned, jakmile mi skočí do náruče. Narovnal jsem se i s ní a dal jí pusinku na tvář. „Všechno nejlepší, mrňousku.“

„Tomí, Tomí, co tu děláš?“ chytila se mě hned kolem krku.

„Slíbil jsem ti, že až budeš mít narozeniny, přijedu si pro tebe a vezmu tě do cukrárny, vzpomínáš si?“ odhrnu jí vlásky z obličeje. Ten její sladkej obličejík… Je tak roztomilá, božínku.

„Jóó! A kde je tatínek?“ usměje se vesele.

„Tatínek je ještě v práci, ale pak tě za ním odvezu, hm?“ řeknu jí vlídně.

„To nevadí,“ zavrtí ihned hlavičkou a dá mi dlouhou mlaskavou pusu na pusu.

„Dobře, tak se půjdeme oblíknout,“ položím ji na zem.

„Ne, ne,“ čapne mě hned za ruku a odtáhne mě k místu, kde si kreslila. „Paní učitelko, můžu tam mít i Tomiho ruku?“ zeptala se hned.

„To víš, že jo,“ usmála se na ni vlídně a přišla k nám.

„Tomi, dej sem ruku,“ přiloží mi ji do volného místa na papír hned vedle svojí ručičky, pod níž bylo napsáno Nicki Trümper. Na druhé straně byla větší ruka, pod níž bylo napsáno ‚tatínek‘. Poslušně jsem ji o kousek posunul, abych do ničeho nezasahoval, a čekal jsem, než mi Nicki obkreslí pastelkou dlaň včetně prstů. Hm, a kde je maminka?

„Mám Nicki už druhý rok, ale ještě nikdy jsem ji neviděla takhle vyvádět, když pro ni někdo přišel. Chodí pro ni vždycky pan Trümper a občas se tu staví i její maminka,“ řekla mi její paní učitelka.

„Vážně? To mě těší,“ usměju se a pohladím Nicki volnou rukou po zádíčkách. Jak kreslila, tak soustředěně vyplazovala jazyk. Byla prostě naprosto k zulíbání.

„A kam si vyvěsíš takhle velkej obrázek, princezno?“ zeptám se malé s úsměvem.

Odpověděla mi ovšem její vychovatelka: „Vyvěsíme to na chodbu u šaten. Tam je dlouhá zeď.“

„Aha,“ usměju se.

„Už to je!“ vyhrkne Nicki. Sundal jsem ruku z papíru a sledoval, jak pod ní píše velkými písmeny ‚TOMI‘. Páni, už umí i psát.

„Zlatíčko, ty už umíš psát?“ zeptám se trochu udiveně.

„Ne, ale už umím abecedu a písmenka,“ odpoví. Ahm, to jsem nepochopil. Učitelka nejspíš viděla, jak jsem bezradný, tak se do toho mile vložila.

„Nicki je moc šikovná a chytrá holčička. Už ví, jak se píše jaké písmeno a umí i odříkat abecedu. Jméno napíše jenom to, co zná. Příjmení jsem jí musela diktovat, jak se píše,“ ujasní mi.

„Ah tak,“ pokývám hlavou s porozuměním. Takže je to šikulka, ať je to jakkoli.

„Tak,“ pronese pyšně Nicki, když je hotova i s červeným srdíčkem u mého jména. Juj, to je rozkošný.

„Dobře, tak už půjdeme, hm?“ navrhnu jí.

„Tak jo. Já ti ukážu ještě svoje obrázky, Tomi,“ začne mě zas tahat jinam. Zlatíčko, nezacházej se mnou zase jako s králíkem.

„Jsou po cestě do šatny,“ zasměje se paní učitelka vlídně.

„Dobře,“ zavrtím se smíchem hlavou. „Tak děkuju a nashledanou.“

„Nashledanou,“ věnuje mi úsměv a začne se opět věnovat jiným dětem. Nicki mi při cestě ukázala, kde mají záchody, umyvadla a taky mi ukázala svůj fialový kelímek s kartáčkem. No jo, blbosti, ale očividně jí udělalo radost, že mi může všechno ukázat. Vlastně jsem byl rád, alespoň jsem o ní věděl něco víc.

Při cestě ze schodů mi na nástěnkách ukázala svoje obrázky a poté i v šatně měla jeden výkres se svojí rodinou, který kreslila prý dneska. Byla tam uprostřed ona, vedle ní byl hubený chlápek s černými vlasy. To byl rozhodně Bill. Vedle ovšem byl další chlápek s černými vlasy.

„…to není tvoje maminka,“ poznamenám.

„Ne, to jsi ty, Tomí! Tos nepoznal?“ začne se hihňat a seskočí z botníku. Cože? Já? Co bych dělal na obrázku její rodiny? Začal jsem zkoumat víc svůj obličej a postavu na obrázku, až jsem usoudil, že podivné černé dredy budou moje vlasy. Wow, vážně mě tam nakreslila. Kde je pak ale Barbara?

„Zlatíčko, a proč na obrázku není tvoje maminka?“ zeptám se, když k ní dojdu a začnu jí pomáhat sundat si bačkůrky.

„Nechci jí tam,“ pokrčí klidně rameny. Ahm… O tomhle by asi měl Bill něco vědět, ne?

„Aha,“ šeptnu už raději jen a sklidím jí bačkůrky do botníku. „Máš nějakou sukýnku nebo jen tyhle legíny?“

„Sukýnku mam tady,“ ukáže mi volánky nad sebou zavěšené na háčku a zakryté vestičkou.

„Ah,“ usměju se. Pomohl jsem jí do sukně a poté jsem jí oblékl i mikinu. Oblíkam dítě poprvý v životě, ale musím uznat, že mi to jde. Když se usadila, nazul jsem jí baleríny. Pak už jsem jí jen pomohl do vestičky a mohli jsme vyrazit.

„Tomi, ty máš vlastního řidiče?“ žasla hned Nicki, jakmile jsme nastoupili do auta a já řekl řidiči, kam má jet.

„Ne,“ připoutám ji se smíchem. Na co ta malá hned nepřijde. „Tohle je taxi, zlatíčko.“

„Co je taxi?“ nakrčí nespokojeně nos nad tím, že něco neví.

„Taxi je auto, které vozí lidi, co nemají auto. Jak jsem ti říkal, že jsem měl nehodu, tak jsem měl bouračku, víš. Nemám teď svoje auto, takže mě vozí tenhle hodnej pán,“ vysvětlím jí nějak polopatě.

„Já chci taky taxi,“ vyhrkne hned.

„Tebe vozí tatínek, takže ho prakticky taky máš,“ pohladím ji pobaveně po nožce, načež se sám připoutám. Jen se nad tím usmála a spokojeně začala broukat do hudby, která tu řidiči tiše hrála. Požádal jsem ho, zda by jí to nedal víc nahlas, že si ráda zpívá. Neměl s tím žádný problém, za což jsem byl rád.

Když jsme dojeli do obchoďáku, vzal jsem Nicki do jednoho obrovského hračkářství. Hned tam začala nadšeně pobíhat jako ostatní malé děti. Měl jsem radost z toho, že je šťastná a spokojená. Sice jsem měl v plánu nechat ji vybrat si jen jednu hračku, jelikož jsem nechtěl, aby jí Bill s Barbarou nedali něco stejného, ale nakonec jsem se na to vykašlal. Koupil jsem jí, co si usmyslela. Jako první si vybrala velkou plyšovou pandu, která byla větší než ona sama. Musel jsem se smát, když jí to prodavačka sundala a ona na tu pandu koukala do výšky. Pak ji však objala a strčila mi ji do náruče. Hned na to se vydala na průzkum do dalších uliček. Jako další dárek si vybrala nějakou princeznu Barbie i s koníkem a různými převleky. Nabídl jsem jí i prince Kena, aby Barbie nebyla sama, tak si ho nakonec vzala taky i s nějakými oblečky a doplňky. U pokladny jsem jí pak koupil ještě bublifuk s různými nástavci, jaký jsem si vždycky přál i já, když jsem byl malý, a až potom jsem zaplatil. Nechtělo se mi pomalu věřit, kolik takovéhle hračky můžou stát, ale nakonec jsem to hodil za hlavu s tím, do čeho jiného bych měl investovat, když ne do ní.

„Tak,“ připoutám Nicki na zadním sedadle v taxíku a posadím vedle ní plyšovou pandu. Až potom jsem si také nastoupil a položil na zem tašku s dárky. „Máš ráda nějakou speciální cukrárnu?“ zeptám se jí s úsměvem. Proč se jí vlastně ptám. I kdyby měla, stejně nebude vědět, kde je.

„Ne, ale kde je tatínek?“ podívá se na mě. Ahm…?

„Tatínek je přece ještě v práci, říkal jsem ti to,“ usměju se na ni vlídně, jakmile se připoutám.

„Ale tys mi slíbil, že budeme v cukrárně všichni tři,“ posmutní. Ah bože, doufal jsem, že jí to nedojde. God, ty děti mají dobrou paměť. Chmpf… Moc mi to neusnadňuješ, beruško.

„A ty bys chtěla, aby tam s námi byl?“ zeptám se jí.

„Jo,“ kývne. Hm bezva…

„No tak dobře,“ povzdechnu nakonec a řeknu řidiči, aby jel zpět k agentuře. Bez námitek se rozjel. Chtěl jsem s ní být sám, ale očividně se mi to nepovede. Dřív bych byl rád s oběma, s ní i s Billem, ale teď… už ne. Ne po tom, co se stalo. No ale co nadělám, má narozeniny a… já jí to slíbil.

Bylo kolem půl čtvrté, když jsme s Nicki vyjeli do sedmého patra u nás v podniku. Pyšně si držela v náručí chlupatou pandu, jenomže byla tak velká, že když se Nicki rozběhla, rozplácla se na ní. To se hned začala hihňat a válet se tam s ní. Ještě aby začala brečet, to už by mi ji Bill nikdy nesvěřil.

„Pojď sem, mrňousi,“ zvednu ji se smíchem a pandu vezmu pod rameno. Jen se zasmála a zatočila se dokolečka. Trošku jsem jí oprášil sukýnku, aby Bill neřekl, že jí nechám válet se někde ve špíně, a nastavil jsem jí ruku. Hned se mě chytla a s jejím veselým poskakováním po mém boku jsem se rozešel do své a Billovy kanceláře. Když jsme prošli přes sekretariát, Sandra už tam nebyla. Raději jsem se tím nezaobíral a otevřel jsem dveře od Billovy kanceláře. Nicki mi hned proběhla mezi nohama, div jsem neupadnul.

„Tatí!“ vypískla nadšeně a rozehnala se k jeho stolu. Asi jí vážně chyběl. Není divu. Je zvyklá s ním být skoro pořád. Stěží jsem se prorval do dveří s tou obrovskou pandou v podpaží a s taškou v ruce, ale nakonec jsem to zvládl. Odsunul se hned od stolu a rozpřáhl náruč, aby k němu mohla.

„Ahoj, princezno,“ usmál se a objal ji, když k němu Nicki doběhla. Podíval se na mě a lehce se usmál. „Ahoj,“ šeptl směrem ke mně. Dřív by mě už objímal taky… Ale co, můžu si za to sám.

„Ahoj,“ pousměju se trochu a zavřu za sebou dveře.

„Tatí, tohle jsou nejlepší narozeniny!“ dala mu hned Nicki nadšeně pusu. Alespoň, že ona je šťastná. To je to hlavní.

„To jsem rád. Páni, co jsi to dostala?“ posadí si ji na klín a ukáže směrem k pandě, kterou držím v podpaží.

„Tomi mi koupil méďu a taky panenky a bublifuk!“ vyprávěla mu hned vesele a neposedně se na něm vrtěla. „Vždycky až mi bude Tomi chybět, tak budu toho medvídka objímat,“ uculila se na mě. No není k pomilování? Jak mě může mít cizí dítě tolik rádo? I když to zní nejspíš arogantně, má mě snad raději než vlastní mámu, soudě podle toho výkresu.

„To je panda, zlatíčko,“ brouknu s úsměvem a sednu si na stůl. Položím tašku i pandu na stůl vedle sebe a sundám si vestu. Bill přivřel oči a usmál se. Prohlédl si pandu a poté upnul pohled ke mně.

„A poděkovala jsi Tomimu? Je na tebe moc hodný, Nicki,“ pošeptal jí a pohladil ji po vláskách. Hah, děkovala mi snad milionkrát.

„Jo,“ pokývala hned poslušně hlavou a seskočila z něj.

„Poděkovala mi za každý dárek asi pětkrát. Je vychovaná,“ ujistím ho s úsměvem. Akorát se mnou nechce jít bez tebe do cukrárny. Jak mu tohle mam říct, hm? Haha. Nicki došla až ke mně, vylezla na židli a začala se hrabat v tašce, dokud nevytáhla bublifuk i se všemi nástavci. To chce jako foukat tady? Vždyť z toho velkého nástavce jde udělat bublina obří jako lidská hlava. Hah, no to potěš prdel. Jestli se to rozplácne o zeď, je o flek postaráno.

„To je dobře. Mockrát ti za ni i já děkuju, ale o něco jsem tě žádal, hm?“ usměje se na mě Bill vlídně a poté se podívá na Nicki. Hm bezva, tak nakonec jsem špatnej už i za to, že jsem jí koupil nějaký dárky. Fajn… „Páni, to je ale krásný bublifuk. Takový jsi ještě neměla, viď?“

„Ne, chci to všechno vyzkoušet,“ položí si nástavce na zem a začne otevírat bublifuk. Beze slov jsem semknul rty k sobě a došel jsem v tichosti vyhodit složenku do koše. Jestli mu tolik vadí, že jí kupuju dárky, tak proč mi zkrátka neřekl, že mají něco v plánu? Kvůli mně se nemusel namáhat… kvůli mně už vážně ne. Jedině, že by to dělal kvůli malý…

„Kočičko, to tady ale nepůjde,“ řekne posmutněle a přichytí ji za ručičku. „To se tady dělat nemůže, víš.“

„Tak to vyzkoušíme v cukrárně!“ vyhrkne nadšeně Nicki. Ahm… no fajn, nač něco složitě vymýšlet, když mu to ona řekne takhle, že?

„Proč zrovna v cukrárně?“ zeptá se jí.

„Tomi říkal, že tam jdeme,“ podívá se na mě malá. Fajn, všechno je Tomova vina, viď. Semknu rty k sobě a strčím si ruce do kapes u kalhot.

„Nechtěla tam bez tebe. Slíbil jsem jí předtím, že tam budeme všichni tři, tak… tam chce i tebe,“ řeknu tiše na vysvětlenou. Teď se nezapomeň znechuceně zaksichtit, ale pak se na malou smát, jako by se nic nedělo. Raději tam nepůjdu vůbec, než abych musel koukat na to, jak se kvůli malý přetvařuje.

„Aha,“ přikývne lehce hlavou. „No, pokud chcete, já klidně půjdu,“ pousměje se, ačkoli vidím v jeho tváři něco zvláštního. Jako bych to neříkal… Cítil jsem, jak se mi bolestivě sevřel hrudník. „Půjdu s vámi oběma moc rád,“ podívá se mi do očí. Lháři hnusnej.

„Jo,“ šeptnu a vydechnu nosem, abych se uklidnil. I přesto mě ovšem začaly v očích štípat slzy. Sakra, tohle není dobrý. „Jen… jen si vedle něco vezmu,“ zamrkám a rychle zajdu k sobě do kanceláře.

„Dobře,“ zaslechnu ho, jak tiše povzdechl. Idiote! Můžeš si za to sám, tak teď nevyváděj! Viděl tě polonahýho mezi dveřma, když na tebe křičela z postele ženská i chlap. Co se divíš, že se mu hnusíš?! Když… ono to tak bolí, bože! Přešel jsem k oknu a přikryl si obličej dlaněmi. Snažil jsem se zhluboka dýchat, ale moc mi to nešlo. Celý jsem se chvěl od nadcházejícího pláče. Sakra, dýchej. Přece teď nebudeš brečet. Máš vedle malou, na kterou ses těšil celý týden. Co na tom, že on tě teď nejspíš nesnáší? Jo… Nic. Kéž by to bylo tak snadný. Bohužel ale není. Ta bolest v srdci mě ničí pořád. Pořád to bolí, ať se to snažím potlačovat, jak chci. Náhle jsem však slyšel tiché kroky a hned na to mě ten malý mrňousek objal kolem nohy.

„Tomi, ty brečíš?“ zeptá se mě smutně.

„Ne, zlatíčko,“ usměju se hned a otřu si oči.

„Proč jsi smutnej?“ opře si tvářičku o moje stehno.

„Z toho si nic nedělej, broučku,“ pošeptám vlídně a pohladím ji po vláskách. „Jenom mám těžké období, víš…“

„Já taky, Tomi,“ natáhne ke mně ručičky. Hned jsem se k ní sklonil a vzal si ji do náruče.

„Z čeho ty můžeš mít těžké období, ty princezno,“ dám jí pobaveně pusu na tvář.

„Jen tak,“ uculí se a položí si mi hlavičku na rameno. „Když ho máš ty, tak já taky,“ broukne spokojeně. Zlatíčko moje milovaný. S úsměvem ji pohladím po zádech a rozejdu se s ní z kanceláře vedle za Billem. Kvůli ní bych udělal první poslední. Klidně bych s ním jel i sám v jednom autě až na konec světa. Bylo by těžký s ním být sám v tak malém uzavřeném prostoru, obzvlášť v naší situaci, ale kvůli ní bych to snad zvládl.

„Tak můžeme jít, jestli jsi připravenej,“ řeknu Billovi, co nejmileji to zvládnu.

„Jo, jo,“ šeptne a semkne rty k sobě. Oblékl si v rychlosti bundu a poté se na nás pousmál. Stále měl však tendenci sklápět oči. Jakmile si vzal tašku, otevřel dveře, abychom mohli projít. Vzal jsem do volné ruky tašku s dárky. Bill tam ještě při cestě hodil bublifuk. Malá si chytila do ruky pandu a takhle jsme vyšli. Prošli jsme chodbou k výtahu, který malá přivolala, a počkali jsme na Billa, který ještě musel zamknout kancelář. Pak jsme se rozjeli dolů, prošli recepcí a vydali se k Billovu autu.

autor: Mischy & Turmawenne