A lot of Barriers 17.

Prakticky na tebe nijak ani nekoukám, i když moje zvědavost je… šílená? Nezastavitelná? Jen se chci vlastně ujistit, že se ti u mě daří dobře, že ti nic nechybí, a hlavně chci vidět, že jsi aspoň trochu přibral, protože ta tvoje hubenost mě opravdu, ale opravdu moc děsí. Je fakt, že když jsi přišel… nevážil jsem tě, ale… to je tím, žes na sebe nenechal sáhnout. A teď? Stojíš tu přede mnou prakticky nahý a můžu říct, že se nestydíš.

„Tak… uhm… šup do sprchy…“ jemně tě popoženu. Přeci jen, tlačit nebo nutit tě vážně nebudu. Zavřel by ses zase do té své ulity a určitě na několik dní nevylezl.

„A ty? Říkal jsi, že mi umyješ vlasy,“ cítím z tvého hlasu váhaní. Je mi jasné, na co narážíš. Ne, já s tebou rozhodně do sprchy nepůjdu.

„Já vím, a taky ti je umyju, ale nepůjdu s tebou do sprchy,“ pousměju se. Potřebuju, abys mi věřil. Jinak se prostě nehneme z místa. A opravdu můžu říct, že doslova vidím, jak se ti ulevilo.

„Tak… se umyj a pak mě zavolej a já ti udělám pořádnou vlasovou kosmetiku, jo?“ Stačí mi tvoje kývnutí a vycouvám z koupelny. Zavřu dveře a opřu se o ně. Dovolím víčkům, aby skryly mé unavené oči. Dost mě to zmáhá, ale je to moje práce, a navíc, byli jsme v podobné situaci. Sice ty jsi to odnesl o poznání hůře, ale i já zažil škaredé věci.

Nechám tě sprchovat a jdu dolů do kuchyně si nalít trochu ledové vody. Zavřu ledničku a kouknu z okna. Docela nemám tušení, jak to půjde dál, a hlavně mám strach, co bude dál, když je Alexander v Německu. Mám opravdu obavy, že bys mohl udělat nějakou blbost. Možná, že by ses chtěl pomstít? Ne. To určitě ne, na to jsi moc mladý, prakticky nic neumíš. Ani střílet, někoho napadnout a zneškodnit. Vlastně, dost pochybuji, jestli jsi schopný se vůbec bránit, ale soudě podle toho, co jsem slyšel, se bránit rozhodně umíš. Vypiju celou skleničku a dám ji do dřezu. Budu muset jet na nákup, ale nechci tě tu nechávat. Jenže vzít tě ven je taky nebezpečné. Kurva! Co mám teď jako dělat?! Projedu si vlasy a kouknu ke schodům, když slyším, jak mě voláš. Slabě se pousměju a se zaklepáním k tobě vejdu.

„Volal jsi mě?“ usměju se rošťáčky.

„Umh… jo“ plachý jako obvykle.

„Ok,“ sundám si jen tričko a natáhnu se pro šampon.

„Víš, přemýšlel jsem. Co třeba odjet někam? Mám chatu v horách. Je tam klid… brzo by ses zotavil,“ nadhodím jemně, když ti vtírám šampón do vlasů.

„Myslel jsem, že nikam nemůžu.“ Broukne. Trochu nakrčím čelo.

„A proč sis to myslel?“ masíruju ti pokožku hlavy. Tohle se mě trochu dotklo. Nejsem věznitel.

„To… přeci mě tu držíš…“ ach… on si fakt myslí, že… nádech. Klid, Bille.

„Tome, tohle všechno je pro tvoje bezpečí. Nikdo tě tu nedrží, protože by chtěl, ale jsi tu pod mojí ochranou. Aby se ti nic zlého už nestalo, víš?“ Trpělivě vysvětluju.

„Takže… můžu kdykoliv odejít?“ To mě jako zkouší???

„To nejde Tommy, pořád je tam Alexander a ani jeden z nás přeci nechce, aby…“ Vydechnu. „Aby ti přeci znovu ublížil.“ Dokončím trochu váhavě. Nelíbí se mi tvoje uvažování. Chápu sice, že jsi byl vězněný dost dlouho, ale tohle je opravdu na tvoji ochranu a abychom chytli tu svini. Natáhnu se pro sprchu a sundám ti pěnu.

„Tak… teď ti dám ještě balzám, a budeš si moct lehnout.“ Zkouším prostě odvést atmosféru do příjemnějších témat.

„Ok,“ jen tiché hlesnutí. Dobře, to nebude tak jednoduché, jak jsem si myslel. Ale nevzdám to. Nikdy. Já tě z toho dostanu.

*****************O dva roky později*******************

Tom

Celý zpocený odhodím rukavice a poliju se vodou z flašky. Mám dost. Donutil jsem Billa, aby mi domluvil trenéra, takže teď hodně cvičím. Bojové sporty, pak mám i hodiny střelby a tak trochu výcvik speciálních jednotek. Je to náročné, ale jednou jsem se na to dal, tak to musím zvládnout. Je mi 18. Jsem přeci dospělý! Ten malý vystrašený Tom je pryč. Už se nikdy nevrátí. To už nikdy nedovolím! Teď jsem… svalnatý a urostlý. Přemluvil jsem Billa, aby mi dovolil černé copánky a piers. Sice se mu do toho moc nechtělo, ale nakonec po mírném přemlouvání, štěněčích očích a prosících svolil. Utřu si zpocené čelo.

„Michaeli… už nemůžu…“ zaskuhrám. Fakt jsem unavený. Drží mě v ringu už skoro dvě hodiny a já mám fakt, ale fakt dost.

„Ježiš… nebuď baba,“ zasměje se.

„Nejsem,… ale zítra mám tu střeleckou zkoušku a byl bych nerad, kdyby se mi klepala ruka,“ pousměju se mírně. Zítra už budu mít oficielně zbrojní pas na devítku a postupně i větší kalibry.

„A jo, já zapomněl. Tak padej do sprchy,“ nakonec mě propustí.

Vděčně se zazubím. Posbírám si saky paky a peláším pod proud vody. Och ano! To je úleva pro moje svaly. Po chvíli vylezu a sbalím si věci. Bleskově se obléknu a už fičím ven před halu. Trochu netrpělivě přešlapuju. Bill už tu měl přeci dávno být! Nevidím žádnou Audi, žádného Billa. Ne, určitě se jen zpozdil. Ale stejně mi to nedá. Vytáhnu mobil a zkouším mu volat. Nic. Nedostupný. Už mám fakt nervy v kýblu, když mi někdo zezadu přitiskne nůž na krk.

autor: Mykerina