autor: Dietřisko & Kentaur
Seděl jsem v obýváku a chtěl jsem se dívat na televizi. Najednou jsem za sebou uslyšel kroky. Otočil jsem se a vykřikl jsem. Za mnou stál muž – nebylo mu vidět do obličeje. Přišel ke mně a bolestivě mě chytil za zápěstí. Tiše jsem vzlyknul
„Ne, prosím, ne…“
„Bille?“
„Prosím…“
„Bille! Vzbuď se!“ Otevřel jsem oči. Nade mnou se skláněl Tom a třásl se mnou.
„Zas ty sny?“ zeptal se smutně.
„Jo.“ Povzdechl si a pevně mě sevřel v náručí. Byl jsem vděčný za jeho blízkost a podporu. Na nic se nevyptával, jen mě objímal.
O chvíli později usnul. Já – i když jsem byl unavený – jsem usnout nemohl. Zase se vrátil ten strach, který mě nutil celé noci zůstat vzhůru.
Musím říct, že jsem se dost nudil. Musím vymyslet něco, co se dá dělat v noci, pomyslel jsem si. Je to dost na nic, když nejde net. A… na telku se taky koukat nemůžu, sám bych se bál a nemůžu chtít po Tomovi, aby byl celé noci vzhůru. I když… znamenalo by to spoustu skvělých možností… Potřásl jsem hlavou. Bille, ty prase jedno nadržený!
Až do rána jsem pozoroval strop.
Tom
Pomalu jsem otevřel oči a otočil se na Billa. Už byl vzhůru. Trochu jsem se pousmál a pohladil ho po klíční kosti. Pak jsem si všiml jeho kruhů pod očima.
„Bille, ty jsi zase nespal?“ zamračil jsem se. Neodpověděl a jen si povzdechl. Bylo mi jasné, že zase ponocoval. Nadechl jsem se a chtěl mu dát kázání jakožto starší zodpovědný bratr, ale on mě předběhl.
„Jdu se nasnídat,“ řekl a zvedl se. Nezbylo mi nic jiného, než přikývnout. Také jsem se zvedl, obléknul se a šel za ním. Zamyšleně seděl u kuchyňského stolu.
„Nechtěl jsi snídat?“ zeptal jsem se.
„Nemám hlad,“ odpověděl stroze. Nechápavě jsem nad tím zavrtěl hlavou, ale dál jsem to neřešil.
Najednou jsem si všiml něčeho, co do naší kuchyně nepatřilo. Stůl plný jídla.
„Watafak?!“
„To je stůl…“
„No to sice jo, ale kde se tady vzal?“
„Já nevim,“ odsekl.
„Aha,“ řekl jsem jen a raději jsem to dál nekomentoval. Vzal jsem si nějaké jídlo a s chutí se do toho pustil.
„Na to, že je to ďáblovo jídlo, je to docela dobrý,“ ušklíbl jsem se. Bill nic neříkal a jen se mračil.
„Bille, řekni mi, co se děje,“ vyzval jsem ho opatrně.
„Ježiš, nic se neděje!“ vybuchl.
„D… dobře,“ sklopil jsem pohled. Najednou se Bill zvedl, udělal dva kroky, zavrávoral a odporoučel se k zemi, kde zůstal nehybně ležet.
„Bille!“ vyjekl jsem a vyskočil na nohy. Přiběhl jsem k němu a začal jsem s ním třepat.
„No tak, Bille, prober se!“ Propleskl jsem ho, ale on stále nereagoval. Nakonec jsem se uchýlil k poslednímu zoufalému plánu. Napustil jsem sklenici vody a chrstl jsem mu ji do obličeje.
„C…Co?“ Oh, díky bohu!
„Omdlel jsi,“ řekl jsem a podepřel mu hlavu rukou.
„Já… já jsem hrozně unavený,“ vykoktal. Zvedl jsem ho do náruče a odnesl ho do obýváku. Sedl jsem si na gauč a nechal si ho u sebe.
„Musíš se vyspat, jinak zase omdlíš.“
„Ale já se bojím spát,“ přiznal.
„Neboj, budu tu s tebou. Kdyby něco, tak tě vzbudím,“ ujistil jsem ho. Nakonec souhlasil a opřel si hlavu o můj hrudník. Začal jsem ho hladit po vlasech a sledoval, jak pomalu usínal. Dělal jsem si o něj starosti.
Najednou sebou začal neklidně škubat.
„Šššš…“ zašeptal jsem a pohladil ho po boku. Uslyšel jsem divný zvuk a v tu chvíli jsem spatřil, jak se na Billově levé ruce udělala krvavá rána.
„Bille!“ zpanikařil jsem, škubnul sebou a omylem ho tak shodil na zem. Tím se probudil.
„Eh?“ vysoukal ze sebe. Pak jeho pohled padl na krev na ruce. Vyděšeně jsem na něj koukal.
Bill
Chytil jsem se za šrám na ruce. Nedalo se říct, že bych to nečekal, právě proto jsem nechtěl spát. Tom si kleknul ke mně na zem.
„Co se stalo?“ zeptal se s bolestí v hlase a letmo se dotkl mojí tváře. Nebyl jsem schopný mu odpovědět.
„Dojdu ti pro obvaz,“ řekl a odešel. Chvíli jsem seděl na zemi a čekal, až se vrátí. Stále jsem se držel za ruku a krev mi protékala mezi prsty. Pak se Tom vrátil i s obvazem. Opatrně mi obvázal ruku a pak mě objal.
„Bolí to hodně?“ zašeptal.
„Ani ne,“ řekl jsem popravdě. Asi to bylo tím šokem, ale bolest jsem skoro necítil.
„To je dobře,“ vydechl a chtěl říct ještě něco, když v tom zazvonil zvonek. Tom se překvapeně podíval a šel otevřít. Vrávoravě jsem se zvedl a šel za ním. Pomalu otevřel dveře…
autor: Dietřisko & Kentaur
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 1
Ten Bill mě štve. Tom mu nic neudělal a přestože chápu, že je ve stresu, nemusel by se takhle choval. Jeho bratr za nic přece nemůže…
A hele, co to jako je zase to utnout v nejlepším?:-D zase budu netrpělivě vyhlížet další díl:-P očekávam souseda kance, Mathiho vtipy nebo zombie Angelu:-D
Prečo je to také krátke?! 😀
Billa je mi ľúto, že mu tie sny tak ubližujú, ale zase sa to vyrovnáva s tým, ako ubližuje Tomovi. Ako niežeby som chcela, aby Bill trpel, ale proste sa mi jeho správanie nepáči. Však Tom ho má rád a on k nemu takto.. to teda nie. A som zvedavá, že kto ich to prišiel navštíviť 🙂
Oh, Mathi 😀 Zase jen jeho 'úžasný' humor, nebo návštěva…? 🙂 Tom se k Billovi příliš váže, Bill se zas (pro změnu) chová jako naprostý deBill. No co, D., Kentý – vy moc dobře víte, co si o nich myslím :DD
Takhle to utnout Bill je hnusnej jak se chova k Tomovi.
No tohle! to se nedělá nechat to takhle otevřené 😀 to mi ty nervy mají prasknout či co? 😀 honem honem honem další dííííl!!
Teda ja som tiež protivná keď som nevyspatá, ale aspoň sa snažím ovládať.
Kto sa k nim trepe? A kedy už začnú aj nejaké poodhalenia čo sa to tam vlastne deje?
Chudák Bill! Už kvůli těm snům nechce ani spát, aby je zase nemusel prožívat. Což chápu, protože taky nemám ráda zlé sny.
Tahle povídka mě postupem času začíná pěkně děsit, teda. Fakt se bojím, co všechno se ještě stane 🙁
Tie sny Billovi naozaj nezávidím, keď spánok je jediný spôsob ako utiecť od reality a on počas neho ešte viac trpí… Keby ho to aspoň nezraňovalo aj fyzicky.