Paranormal Perversity 14.

Bill

Chytla mě sentimentální nálada. Odešel jsem do svého pokoje a ze šuplíku vytáhl Tomův plakát. Dost ubohý, já vím. Pustil jsem si smutné písničky a první slzy skanuly na fotku mého bratra. Šlo o můj oblíbený plakát, Tom se na něm hezky usmíval a oči mu zářily. Co já jsem to za debila? Pomyslel jsem si zoufale. Ach, Tome… Vrať se mi…

Nakonec jsem zjistil, že bude lepší se něčím naprosto odreagovat. Vytáhnul jsem si svůj notebook a našel si online hry.

Hrál jsem tak zaujatě, že jsem si ani nevšiml, jak u počítače sedím dlouho. Podíval jsem se na hodiny. Osm. Venku se pomalu stmívalo. Zaklapl jsem notebook a uklidil ho zpátky na místo.

Tom se ještě nevrátil. Doufal jsem, že se mu nic nestalo. Vzal jsem si mobil a vytočil jeho číslo. Hlas operátorky prohlásil, že je dočasně nedostupné. Popadl mě hrozný strach. Třeba se šel zase opít… Ale intuice, tušení uvnitř mě, mi říkalo něco jiného. Že tentokrát je to vážné. A co teď? Volat na policii? Jenom na základě tušení? To nebyl dobrý nápad.

Co kdybych ho šel hledat? Napadlo mě. Ó, to je ale nápad! Ale kampak bych ho měl jít hledat? Rozhodl jsem se ze všeho nejdříve jít se podívat na zahradu. Ve chvíli, kdy jsem otevřel zadní dveře, spatřil jsem, jak se proti mně žene něco chrochtajícího. Dost mě to vyděsilo. Pak jsem si ale všiml, že je to náš soused.

„Co tam děláte, chlape?“zeptal jsem se zaraženě.

„Nooo… Víte… Ehhhhh… Je mi to trapné, ale… Ale chtěl jsem si vás natočit a vyfotit, jenže jsem tu někoho uviděl, a tak jsem si myslel, že bude nenápadný, když budu dělat, že jsem kanec,“ odpověděl mi.

Chvilku jsem na něj jen tak koukal a přemýšlel… Jakže bylo to číslo do blázince? Pak jsem si uvědomil, co se o tomhle chlapovi říkalo, že už ho v tom blázinci ani nechtějí, že už je to beznadějné, a tak jsem to nechal být.

„Tak fajn, tak si běžte dělat kance vedle,“ řekl jsem a radši šel pryč. Zamířil jsem dozadu na zahradu, kde jsme měli vysázený menší háj. Mezi stromy se válelo něco bílého. „Tome?“ Bílá věc se zvedla a skočila mi kolem krku.

„Co se stalo?“ Zeptal jsem se.

„Ka… ka… ka… ka… kanec!“ vypískl Tom.

„Cože? Jakej kakanec?“ podivil jsem se.

„Ale né, ty vole, kanec!“ Objal jsem ho.

„To bude dobrý…“ ujistil jsem ho.

„Ještě že jsi mě našel… Já se tak bál, já jsem se totiž ztratil…“ téměř vzlykal.

„Neboj se, Tomi… Jsi na zahradě…“

„Cože?!“ vyjekl a rozhlédl se. „A jo,“ řekl rozpačitě. Vyhýbal se mému pohledu.

„Ale já se o tebe taky bál… To už mi nedělej… Ale je to moje vina, neměl jsem tě vyhazovat. Ani jsem nechtěl. Promiň…“ Pevně jsem ho objal a on mi položil hlavu na rameno. „Půjdeme domů,“ zašeptal jsem.

„Dobře,“ řekl a chytil mě kolem pasu.Šli jsme tedy domů.

Jakmile se za námi zavřely dveře, přitáhl jsem si ho k sobě.

„Máme celý dům jen pro sebe,“ zašeptal jsem. Přejel mi rukou po zádech a už mě táhnul nahoru. „Ne, ne, ke mně ne,“ něžně jsem ho postrčil dál do chodby.
Bez dalších řečí jsme zamířili do jeho pokoje. Tom mě chytil, jemně mě položil na svou postel a dlouze mě políbil. Vjel jsem mu rukou pod tričko a nehtem mu přejel po zádech. Ucítil jsem, jak se zachvěl a chytil mě za pásek u kalhot. Pak se trochu nadzvedl a svlékl mi tričko. Líbal mě na krk, na hruď, pak se přesunul po břiše dolů. Unikl mi tichý vzdech.
Dál mě líbal na břicho a sem tam mě lehce kousnul. Nikdy jsem netušil, že je to tak příjemné…

Najednou se zarazil.
„Co se děje?“ zeptal jsem se udiveně.
Tom mi beze slova přejel prstem po modřinách na břiše. Pak na mě upřel jasně obviňující pohled. Tohle jsem na náhodu svést nemohl, modřiny nezpochybnitelně vypadaly jako otisky lidských prstů.
„Já ti to vysvětlím,“ vyhrkl jsem. Tom jen zavrtěl hlavou a odešel.

Tom

Vycouval jsem z pokoje a nemohl jsem uvěřit tomu, co jsem viděl. Bill, on někoho má? Vždyť říkal, že se s Angelou rozešli… Možná to byl právě důvod toho rozchodu, ale proč by se pak se mnou líbal? Já to nechápu… chytil jsem se za hlavu a sedl si na schody. V očích mě zaštípaly slzy, ale několika rychlými mrknutími jsem je zahnal. Nechtěl jsem brečet. Možná ví o tom, že jsem do něj tak dlouho zamilovaný a chtěl mi ublížit… Ale proč by to dělal? Nic mi nedávalo smysl. Možná jsem se spletl a je to jen obyčejná modřina… Ale vždyť to vypadalo jako otisky prstů, tím jsem si jistý… Musí někoho mít… Takovéhle modřiny se neudělají jen tak, ty může mít leda ze… Hlasitě jsem polknul. Nechtěl jsem o tom ani uvažovat. Už jen samotná představa mě ničila. Najednou se z mého pokoje ozval Billův křik. Honem jsem vyskočil na nohy a šel jsem zjistit, co se děje.

Bill

Blbý, hnusný sny! Zoufale jsem se rozbrečel a stočil se do klubíčka. Křečovitě jsem se držel Tomovy postele, vděčný za něco, co mi ho připomínalo. Samým zoufalstvím jsem usnul.
Otevřely se dveře.
„Tome?“ zvedl jsem hlavu.
Ale nebyl to Tom. Byl to David, náš producent. Propaloval mě rudýma očima.
„Ne, ne, ne, ser na to…“ couval jsem ke zdi.
Pomalu se ke mně blížil. Pak po mně znenadání skočil. Oběma rukama mi zmáčkl zadek. Bránil jsem se a snažil se ho od sebe odstrčit… Vrazil mi takovou facku, až jsem se zapotácel. Ucítil jsem, jak se mnou třese.
„Ne! Pusť mě!“
„Bille? Bille!“

Otevřel jsem oči. Nade mnou stál Tom a třásl se mnou. Když uviděl, že jsem vzhůru, přestal.
„Hrozně jsi křičel,“ řekl. Pak mě najednou něžně chytil za bradu a natočil mi hlavu na stranu. V jeho očích se mísila bolest se zmatkem.
Bylo mi jasné, co vidí. Rudý, pulsující otisk ruky na tváři.

„Co se ti… Kdo ti to…“ nedokázal říct souvislou větu.
„Ty sny,“ řekl jsem tiše. Pak jsem mu o nich vyprávěl. Konečně…
Ale o zdi jsem mu neřekl, ani o tom hlase.
Tiše poslouchal. Pak mě objal.
„Promiň,“ zašeptal. „Myslel jsem si, že… Že někoho máš…“
„Ale co tě to napadá,“ řekl jsem něžně a pohladil ho po zádech.

autor: Dietřisko & Kentaur