Help me forget 6.

Tak tu ode mě máte další díl 🙂 Moc se nám toho tentokrát nestane, ale i tak doufám, že se bude líbit.

Mezitím… ve vedlejším pokoji si Tom lámal hlavu s tím, co se Billovi mohlo stát. Nebylo mu z bratrova chování dobře po těle.

Už se zvedal, že za ním zajde, ale nakonec usoudil, že by bylo lepší, když ho nechá chvíli o samotě. Navíc, i on sám si to musí pořádně srovnat v hlavě.

Tom se probudil, ale hned si přál, aby znovu usnul a nejlépe, aby už se nikdy nevzbudil. V hlavě se mu vytvořila vzpomínka na včerejší noc. Byl by z ní měl i dobrý pocit, kdyby si nepamatoval, jak to skončilo.

Vyhrabal se z postele a odebral se do koupelny. Velice studenou sprchou se probudil k životu a smyl ze sebe i většinu včerejška. Když vylezl ze sprchy, cítil se o mnoho lépe, jen s osuškou okolo pasu se vydal zpět do svého pokoje, aby se oblékl.

Když však procházel tichým obývákem, zarazil se. Jeho černovlasý bráška seděl na okenním parapetu a díval se ven. Tom přistoupil o pár kroků blíž k němu.

„Jseš… jseš si tím jistý?“ zeptal se Tom. Bill ho sjel ledovým pohledem, ze kterého Tomovi přeběhl mráz po zádech, takovýhle pohled u svého bratra ještě neviděl.

Mezitím se Bill vrátil pohledem ven z okna. Sám si odmítal připouštět, že má celou včerejší noc neodvratně vrytou do paměti a že to, co Tomovi právě řekl, se mu hluboce příčí. Měli by si užívat společných chvil, dokud je ještě mají, a on je od sebe ještě odtrhne. Ale tenhle vztah by byl prostě nemožný… a zvládli by ho vůbec ukrýt před ostatními? Ne, určitě ne, udělali jsme správně, že jsme to nechali takhle, opakoval si neustále Bill v hlavě. Unaveně si opřel hlavu o stěnu za sebou a zadíval se do prázdna, proč se zrovna teď muselo všechno pokazit?

Tom ležel na posteli a zíral do stropu. Kolik mohlo uběhnout hodin od doby, kdy mluvil s Billem, raději nepočítal. Užíralo ho, že se teď nebude moct Billa ani dotknout, aniž by si to bratr vyložil jako nějaký pokus o svádění. Ani jedno malé objetí, ani jemné pohlazení po ruce nebo po rameni… už teď si připadal jako malé dítě, kterému zakázali hrát si s oblíbenou hračkou. Tedy… ne, že by Billa považoval za nějakou hračku, ale jeho pocity byly zkrátka takové. Cožpak to Bill nevěděl? Vždyť Tom také krom Billa nikoho neměl. Byli tu pro sebe vždy navzájem a on Billa potřeboval, zvláště teď. Nyní pochyboval o tom, že svést Billa byla dobrá věc. Místo toho, aby Billovi pomohl zapomenout na těžkosti v jeho životě, mu je ještě přidal.

Hluboce si povzdechl a posadil se na posteli. Vyhlédl z okna ven, mohlo být tak okolo poledne, a Tom celý den nic nejedl, to ho donutilo se zvednout a vyjít z pokoje. Když procházel obývákem, pohlédl na parapet u okna, na kterém ráno Bill seděl… byl prázdný. Nevěděl proč, ale zhruba stejnou prázdnotu, jakou to okno bez Billa mělo, měl i on ve svém srdci. Odvrátil zrak od okna a vydal se do kuchyně.

Zůstal stát ve dveřích, Bill dal právě na dva talíře oběd a otočil se ke stolu, takže spatřil i Toma, zarazil se v půli kroku. Notnou chvíli na sebe koukali, než se Bill jako první vzpamatoval.

Tom už chtěl Billovi říct, že to právě on je jediný, koho má, ale nechtěl znovu otvírat rány, které Bill považoval za zahojené.

Jakmile Tom dojedl, oblékl si mikinu a vyšel před chatu. Potřeboval být zkrátka venku a pročistit si hlavu. Vydal se pomalým krokem po údolí, rozhlížel se kolem sebe po krásné přírodě, která by ho jindy možná uchvátila, ale teď jeho mysl sužovaly jiné myšlenky.

Natolik se zabral do svých úvah, že si ani neuvědomil, že obešel po obvodu celé údolí. Otevřel dveře chaty a vešel do obýváku, kde Bill seděl na gauči a četl si. Pohlédl na hodiny a k jeho údivu zjistil, že jeho ,,malá procházka“ trvala skoro 2 hodiny.

autor: Kiro