A lot of Barriers 4.

Blíží se konec a Tom je stále skrčený v rohu. Popravdě jsem to i čekal. Nahlas si zívnu a přivřu oči. Jsem nějaký unavený. Lehce podřimuju, když ucítím na tváři dotyk. Lehce ztuhnu. Tak přece jen jsem něco dokázal. Snažím se dýchat klidně a neprožívat to jako puberťák. Cítím lehké dotyky na tváři, rtech, které pak sklouznou na krk. Obmotá mi kolem něj dlaně. Jsem klidný, vím, že nemá takovou sílu, aby mi jakkoliv ublížil. Cítím horký dech na tváři, i to, jak se mu chvějí dlaně, slyším zběsilý tlukot jeho srdce. Vnímám jeho touhu se osvobodit. Zesílí stisk.

„Opravdu to chceš udělat?“ pronesu co nejtišeji a otevřu pomalu oči. Vidím jeho úlekem rozšířené oči, ale ruce nespouští.

„Chci svobodu.“

„Dostaneš ji, jen co vyřešíme případ. To ti slibuju.“ Slaná kapka dopadne na mé líčko. Tom se přestal bránit emocím a popustil jim uzdu. Uvolní mi krk, stočí se do klubíčka a brečí. Nevím, co mám dělat. Pustí mě k sobě? Sednu si a zmocňuje se mě touha. Touha vymazat mu ty strašné vzpomínky, vymazat tu bolest a minulost. Touha chránit jej, skrýt v náruči a už nikdy nepustit. Touha milovat. A hlavně, nejvíce toužím po pomstě Alexandrovi, za Toma, ale i za mě.

Uběhlo čtrnáct dní od Tomova zhroucení. Vůbec se mnou nemluví, stále je zalezlý, schoulený v posteli. Nevím, co s ním mám dělat. Jsem rád, že alespoň jí. Už tak je dost hubený, takže… povzdechnu si. Opravdu nevím, co mám dělat. Potřebuju, aby se mnou komunikoval. Potichu vstoupím k němu do pokoje. Leží jen v trenkách a spí. Mám skvělý výhled na celé jeho tělo. Vidím hojící se šlince a podlitiny. Vezmu ze stolku mast a opatrně si sednu na postel. Trošku se prohne, ale doufám, že to Toma neprobudilo. Chci mu je namazat. Na záda si totiž nedosáhne. Vymáčknu trochu masti na prsty a opatrně mu začnu mazat modřiny. Cítím, že se pod tím dotekem zachvěl. Strnu uprostřed pohybu. Opravdu jej nechci vzbudit. Nevím, jak by reagoval. Promažu ještě pár modřin a potichu odcházím.

„Děkuju.“ Ozve se tichý hlas. Otočím se po hlase. Tom se na mě dívá jasným pohledem.

„Nemáš zač,“ usměju se na něj.

„Já si tam sám nedosáhnul.“ Špitne a sklopí hlavu. Pomalu přijdu až k posteli, lehce se přikrčí.

„Měls mi to říct, mazal bych ti to.“

„Já se bál, promiň… i za mé chování.“ Sednu si k němu a natáhnu ruku.

„Věříš mi?“ podívám se mu do očí. Zaváhá.

„Začínám.“ Sklopí zrak.

Přisunu se blíže a roztáhnu paže. Čekám, co udělá. Udělá to? Tom notnou chvíli váhá, když už to chci vzdát a stáhnout ruce zpět k tělu, přitiskne se mi do náruče. Málem se mi zastaví srdce nad tím pocitem, který mě pohltil. Hladím jej po zádech a naprosto si vychutnávám jeho vůni. Probírám je jeho krátkými blonďatými vlasy. Jsou tak jemné na dotek. Tom ke mně zvedne hlavu a zadívá se mi do očí. Nevydržím, nevydržím ten intenzivní pohled a lehce se k němu začnu sklánět. Jestli mě teď odstrčí, tak asi umřu. Skloním se ještě níž, už chybí jen kousíček. Snažím se dýchat klidně, nechci ho vyděsit. Jemně se otřu rty o ty jeho a on prudce škubne.

„Tommy, šššš, neboj se mě.“ Natáhnu k němu v zoufalosti dlaň. Bille, sakra, ty jsi idiot! Cos, kurva, čekal? Že se ti vrhne do náruče? Debile!!! Nadávám si. Tom se krčí v samém rohu postele a vyplašeně mě sleduje.

„Já… já už půjdu.“ Zvednu se, zklamaně odcházejíc. Sakra, potřebuju to někomu říct, ale komu? Jediný kdo to ví, je Andy, ale když mu to řeknu, dozvím se maximálně, že jsem idiot a debil a to už vím. Musím mu zavolat. Musím, zvednu mobil a vytočím jeho číslo. Zvoní to, stále to zvoní. Andy, zvedni to. Zoufale potřebuju, aby mi to zvednul.

„Konečně.“ Vyjeknu do mobilu.

„Co je, Bille?“ štěkne. Stále je na mě naštvaný.

„Andy… já… já s tebou potřebuju mluvit.“ Šeptnu.

„O čem? Děje se něco?“ zajímá se.

„Já… já udělal blbost. Pořádnou.“ Mluvím čím dál tím tišeji.

„Cos vyvedl?“

„Já… víš… Tom,“

„Bille.“

„Vyjel jsem po něm.“ Vyhrknu.

„Ty jsi idiot!“ zařve. Málem mi urval ucho.

„Andy, já nevím, co mám dělat.“

„Dej mu teď čas. Nic jinýho ti neporadím, vole.“ Zavěsí. To mi toho teda řekl. Zbortím se do křesla a složím hlavu do dlaní. Fakt nevím, co mám dělat.

Uslyším opatrné kroky. Pomalu zvednu pohled. Tom se mi zadívá do očí, ale pak je sklopí a proklouzne do kuchyně. Potichu se vydám za ním.

„Tome, chtěl bych se omluvit.“ Zašeptám. Otočí se na mě a prudce oddychuje. Udělám krok k němu, ale couvne. Svěsím hlavu. „Nechci, aby ses mě bál. Ten polibek byla chyba.“ Šeptám. Vnímám, že ke mně udělal krok on sám.

„Nikdo mě tak jemně nepolíbil. Všichni si mě brali násilím a bylo jim jedno, jak se cítím.“ Špitá potichu. Zvednu k němu pohled. Vnímám jeho oči plné slz a bolesti.

„Chtěl bych ti pomoci zapomenout, vymazat vše zlé, ale musel bys mi to dovolit.“ Natáhnu dlaň k jeho tváři a jemně, skoro neznatelně ji pohladím. „Zachvěl ses.“

„Neznám něžnost.“

„Tommy, dovol mi to, neboj se mě, neublížím ti. Chci ti ukázat krásy života.“ Šeptám intenzivně. Nutně potřebuju, aby mi věřil.

„Já… já z tebe nemám až takový strach, jen… ty vzpomínky jsou až moc živé.“

„Máme toho hodně společného.“ Pousměju se na něj. Je zajímavé, že mluvit o minulosti před ním, mi nedělá problém.

„Máš hlad, že?“ Tom se začervená a kývne. Strčím nos do ledničky a vyndám pizzu.

„Mno nic moc to není, ale zažene to hlad.“ Tom se mlsně olízne, zatleská jako malé dítě.

„Jdi do obýváku a zapni bednu, ok?“ jen mi kývne a už cupitá pryč. Je zvláštní tu mít někoho, jako je on. Má na sobě mé věci a to mě rajcuje. A vůbec, v tomhle bytě bydlím už asi hodně dlouho sám.

Mikrovlnka cvakne. Vyndám tu vonící dobrotu a nakrájím ji. Vezmu tatarku, kečup a zamířím za ním. Zarazím se mezi futry. Tom se směje. Krásně se culí a hýká, když sleduje nějakou komedii. Potichu se přibližuju.

autor: Mykerina