Paranormal Perversity 7.

Tom

Když jsem ke svému znepokojení zjistil, že nemám klíče, nezbylo mi nic jiného, než zkusit štěstí. Beztak Bill ještě chrní a jak ho znám, večer určitě nezamkl. Vzal jsem za kliku, a jak jsem předpokládal, bylo otevřeno. V tu chvíli mě ale hodně píchlo v hlavě, takže jsem se na chvíli zarazil. Připadal jsem si, jako by o mě někdo rozbil vázu. No prostě jsem měl klasickou kocovinu. Otevřel jsem dveře a vešel jsem. Můj pohled chvilku putoval po pokoji, než se zarazil u Billa.

„Tome!“ vydechl úlevně.

„Čau,“ zabrblal jsem tiše a dál jsem si ho nevšímal. Bylo mi jedno, že tu možná seděl celou noc a bál se o mě. Jeho chyba, ušklíbl jsem se. Dneska jsem měl náladu pod psa. Bolela mě hlava a… v podstatě celé tělo. Ale nejvíc asi ta hlava. Chvilkami jsem měl pocit, že se pozvracím, ale vždycky se mi to nějak podařilo úspěšně zadržet.

„Kde jsi byl?“ začal mě vyslýchat Bill a v tu chvíli stál u mě. „Bál jsem se,“ dodal po chvíli tiše. Jo, zase jsi někde viděl ty svoje duchy, ušklíbl jsem se. Ještě si moc dobře vzpomínám, jak jednou Bill prohlašoval, že má nějakou duchovní moc, podle mě spíš nemoc. Jednou před koncertem dokonce Georgovi řekl, že si myslí, že ho dneska někdo zastřelí. Chudák z toho byl celej nervní a volal vyděšeně mámě, takže si ani nestihl zajít na záchod. Nakonec Georga nikdo nezastřelil a koncert proběhl v pohodě. Byli jsme docela slavní… docela dost, ale před nedávnem jsme se s klukama z kapely rozhodli, že si dáme trochu pauzu. Tak taky už nám bylo přes osmnáct a chtěli jsme si trochu užít života a ne jen pořád jezdit někde po turné a nemít ani minutku volna.

„Tome, kde jsi byl?“ zajímal se dál Bill a vytrhl mě tím ze zamyšlení. Rozhodl jsem se, že nemá cenu to protahovat, protože můj bráška mi stejně nedá pokoj dřív, než mu to řeknu. Zamířil jsem do kuchyně a při tom jsem začal Billovi vykládat, co se stalo. Musel jsem mluvit podle toho, co mi řekli policajti, protože já si vůbec nic nepamatoval. Na včerejší večer jsem měl totální vokno. Doslova.

„Trochu jsem se opil a ráno jsem se probudil na policejní stanici,“ řekl jsem a natáhl se do mrazáku pro nějaký kus ledu. S úlevou jsem si ho přiložil na čelo a za krk. „Obvinili mě z výtržnictví, prej jsem na někoho řval a rozbil mu okno, tak se nediv, až přijde faktura,“ ušklíbl jsem se a dál své mladší dvojče ignoroval. Škoda, že si to nepamatuju, mohla to být docela sranda, pomyslel jsem si. Bill stál jako přimražený a jen na mě nevěřícně kulil svá velká kukadla.

„Ale…“ začal něco blekotat, ale já jsem ho už neposlouchal. Šouravě jsem překonal schody a zaplul jsem do svého pokoje, kde jsem se rozplácl na posteli. Ani jsem si nevšiml, že to tu mám celé rozhrabané a rozházené. Najednou se mi natáhlo, takže jsem se málem pozvracel přímo do peřin. Honem jsem se zvednul a i přes ostrou bolest zaběhl k záchodu, do kterého jsem se vyzvracel. „Dojdu ti aspoň pro prášek,“ nabídl se Bill, který se najednou objevil ve dveřích. Nezmohl jsem se na nic jiného, než na přikývnutí. Bylo mi opravdu blbě.

Bill

No jasně. Já se tu můžu posrat strachy, on si někde běhá ožralej po městě, a když se vrátí domů, divže mě nepošle někam.
Šel jsem do kuchyně a otevřel skříňku s léky.
Byla úplně prázdná.
„Ty vole! Ještě minulý týden tam byly! Ten dům si ze mě už fakt dělá prdel! Vrať ty prášky, dělej! Slyšíš? Hned! Vrať ty prášky, ty blbej dome!“ křičel jsem.
Dům mě neposlechl, ale cítil jsem se trochu líp.
Jenže jsem musel Tomovi něco dát, jinak by se mnou celý týden nemluvil.
Rozhodl jsem se tedy vygooglit „jak se dostat z kocoviny“.

Projel jsem stránky nabízející prášky -u toho jsem probodával dům vražednými pohledy- až jsem konečně našel něco spásného.
Pořádný kuřecí vývar.
No počkat… To mi jako říkáte, že mám uvařit polívku?! Děláte si srandu?! Nevěřícně jsem zíral na monitor. Ale tak… Co bych pro svého milovaného bratříčka neudělal…
Kupodivu to neznělo ironicky. Spíš upřímně.
Ne, teď se musím soustředit. Musím vařit polívku.
Naštěstí tam byl i recept.

„Den předem?! Tak na to vám sere Bílej tesák! Tak to nebude tolik silnej vývar, no.“
Po chvíli jsem však narazil na mnohem závažnější problém.
„Kde mám sakra sehnat čtvrt kuřete?!“
Je to praktické řešení při kocovině! hlásala výsměšně stránka.
Praktický jak moje prdel, když nemám to zasraný kuře, zoufal jsem si.
„Mrkev by byla, celer, petržel, cibule, všechno, pepř taky, nový koření, rejže, bujón, sůl, to tam všechno je! Kdybych měl to hnusný kuře…!“ Dal jsem hlavu do dlaní a rozbrečel se.

Najednou se ozval dutý zvuk. Zvedl jsem hlavu a spatřil… Ne, to není možný!
Na kuchyňské lince ležela čtvrtka kuřete.
„No to mě poser,“ vydechl jsem. Chytl jsem se za hlavu. Pak jsem přijal skutečnost, že jsem naprosto zešílel. Beztak mi to kuře dal dům, protože mě chtěl vidět vařit.
„Tak to si užiješ, chajdo,“ řekl jsem a zamnul si ruce. „Možná bude mít Tom vývar z ďáblova kuřete, ale aspoň něco!“

Dal jsem se do díla.
Postupoval jsem přesně podle receptu. Ne vždy se mi dařilo – přišlo mi, že se mi dům směje.
„Co čumíš,“ utrhl jsem se na něj při jednom obzvlášť akrobatickém kousku s vařící pánvičkou.
Za hodinu jsem měl hotovo. Netušil jsem, zda jde o standartní čas vaření polívky, ale za ďáblovo dílo se to dalo považovat tak jako tak.

Polévku jsem nalil na talíř -při tom jsem se opařil- a hrdě ji nesl Tomovi do pokoje.
Bráška spal, ale když jsem vešel, otevřel oči.
„Prášky nejsou, tak jsem ti aspoň uvařil polívku,“ řekl jsem něžně.
Postavil jsem tác s talířem a lžící na jeho noční stolek.
„Sněz to horký, bude ti líp,“ řekl jsem a povzbudivě mu položil ruku na rameno.

Tom

Když Bill odešel, nějakým záhadným způsobem jsem dopadal až do svého pokoje. Rozvalil jsem se na posteli a v tu ránu jsem usnul.

Najednou jsem uslyšel, jak se otevřely dveře. Rychle jsem otevřel oči a podíval se do tváře svého bratra. Fujtajxl, já se lekl, pomyslel jsem si. Otráveně jsem protočil oči a s naprostou ignorací jsem se zahrabal zpátky do peřin. Bill mi oznámil, že prášky nejsou, takže musel vařit.

„Nech mě bejt, Bille,“ zavrčel jsem na něj popuzeně. Položil mi ruku na rameno a nepatrně se mnou zatřásl. „Je mi blbě,“ zakňučel jsem.

„Uvařil jsem ti polívku, udělá ti dobře,“ pousmál se Bill a já pomalu ale jistě začínal rezignovat. Za pomoci Billa jsem se posadil na posteli a natáhl se pro tác s tou jeho slavnou polívkou. Trochu jsem nakrčil nos a podíval jsem se na něj. To vážně chce, abych tohle snědl? divil jsem se v duchu. To mi bude blbě ještě víc. „Bille,“ zaskuhral jsem.

„Copak?“ optal se ochotně.

„Budeš mě krmit?“ zeptal jsem se s nadějí v hlase. „Prosím,“ zamrkal jsem na něj, protože jsem věděl, že tohle na něj zaručeně zabere.

„Dobře,“ řekl překvapivě ochotně a usmál se. Vzal mi lžičku z ruky a začal mě krmit. Bylo to hnusný, ale nechtěl jsem mu kazit radost. Jen jsem se občas usmál a doufal, že mi nebude ještě víc blbě. Po chvilce Bill konečně odešel a nechal mě spát.

autor: Dietřisko & Kentaur