Paranormal Perversity 6.

Tom

Když jsem se po nějaké době uklidnil, vylezl jsem ze sprchy a šáhnul jsem po nejbližším ručníku. Rychle jsem se osušil a nasoukal se do oblečení, co jsem si přinesl s sebou. Přetáhl jsem přes sebe volné bílé tričko a poté jsem chvilku bojoval s páskem od volných džínů. Rychle jsem si natáhl kšiltku a jen letmo se shlédnul v zrcadle. Až na zarudlé oči od pláče mi to slušelo jako vždycky. Vypálil jsem z koupelny jako neřízená střela a ani jsem se nenamáhal Billovi říct, že někam jdu. Stejně by ho to nezajímalo. Naposled jsem se podíval do liduprázdné chodby a vyrazil jsem do víru ulice.

Celkem mě nezajímalo, kam vlastně jdu, ale hned jak jsem potkal první klub, zaplul jsem do něj. S mírně vyděšeným výrazem jsem ale vycouval, kam jsem zjistil, že je to gay bar. No fajn, až tak špatně na tom ještě nejsem, zhodnotil jsem a hledal jsem něco jako normální hospodu. Netrvalo mi to ani dalších pět minut a já našel další klub. Tentokrát naštěstí normální. Propletl jsem se mezi svíjejícími se těly tančících lidí a zamířil si to rovnou k baru. Rozvalil jsem se na židličce a čekal, až někdo konečně přijde a obslouží mě.

„Přejete si?“ zvedl jsem oči, když na mě promluvil ženský hlas. Prohlídl jsem si docela slušně vyvinutou blondýnu a v hlavě jsem si zhodnotil, že bych si i dal říct. A vlastně ani ne, řekl jsem si nakonec.

„Jo, whisky,“ odpověděl jsem jí ledabyle a dál jsem si jí nevšímal. Zapřel jsem si hlavu o ruku a nějak moc jsem nevnímal okolí.

„Prosím,“ ozvala se znovu ta blondýna a přistrčila ke mně skleničku. Na ex jsem ji do sebe nalil a takhle to šlo pořád dál.

„Dáte si ještě něco?“ zeptala se mě ta barmanka, když jsem měl v sobě už asi sedmou sklenku. Taky už to na mně začínalo být znát. Trochu se mi motala hlava a měl jsem až příliš dobrou náladu.

„Ne díky, platím,“ oznámil jsem jí se smíchem a vytáhl z peněženky dvouseteurovku. Vůbec jsem neměl ponětí, kolik jsem propil, ale tolik to být nemohlo, jenže mně to bylo upřímně jedno. „A kup si něco hezkýho, kočko,“ zadrmolil jsem a sesbíral jsem se ze židle. Blondýnka se za mnou jen nevěřícně podívala, ale pak to nechala být.

V kapse jsem se snažil nahmatat iPhone, abych zjistil kolik je hodin, ale nemohl jsem ho ani za boha najít. Asi jsem ho zapomněl doma.

„Ále, vždyť je to fuk, dnešní noc bude epická,“ zasmál jsem se pro sebe potichu a mírně motavým krokem jsem se vypotácel ven. Dvakrát jsem málem upadl, ale jen jsem se tomu přiblble zahihňal. Už bylo asi celkem pozdě, protože jako jediný obchod, na který jsem narazil, byla jen nějaká večerka, kde jsem si obstaral docela velkou láhev tvrdého alkoholu. Asi zase whisky, ale nemohl jsem si být jistý, protože se mi písmenka na etiketě nějakým záhadným způsobem rozmazávala.

Zabloudil jsem do nějakého sídliště a už jsem měl značně upito. „Á… vžrum,“ vydal jsem jakýsi zvuk, když jsem sebou za doprovodu hlasitého smíchu flákl do trávy. Připadalo mi to jako náramná legrace. Můj pohled padl na nedalekou lampu. „Co to tu tak svítíš? No co?! Jako nesviť, já ti to zakazuju!“ zařval jsem na lampu a zamračil se. Po pár marných pokusech jsem se vyhoupl do sedu. Hlava mě už dost slušně bolela. „Já chci taky svítit. Lampo, naučíš mě to? Budeme tu svítit spolu, to je nápad! Co říkáš?“ vysoukal jsem ze sebe přiopilým hlasem. Lampa ale neodpovídala, což se mi ani za mák nelíbilo, proto jsem se zvedl a s popuzeným výrazem k ní došel. Jenže se mi nějak zamotaly nohy a já vrazil hlavou přímo do tyčky. „Jáááu!“ vykvikl jsem. „Ty jsi ale zlobivá lampička, to ti řeknu. Tytytyty,“ zamračil jsem se na ni, pohrozil jsem jí a jako na podpatku jsem se otočil. Začal jsem na celou ulici vyřvávat všelijaké nesmysly, co mě zrovna napadly.

„Drž hubu, debile!“ ozvalo se z nějakého okna.

,“Héé… hehéé… co?“ rozesmál jsem se a ve světle té lampy, co byla před chvíli mojí obětí, jsem hledal, z kterého okna na mě ten kdosi řve.

„Říkám ti, ať jsi zticha, nebo na tebe zavolám policii!“ zpražil mě rozčíleným hlasem ten muž. „Na mě řvát nebudeš, sračko! Já jsem… Já jsem sfetovaný mravenčí král!“ rozesmál jsem se a chtěl jsem se znovu napít whisky, jenže k mé nelibosti už byla prázdná. Otočil jsem ji vzhůru nohama, jestli z ní náhodou něco neukápne, ale to se nestalo. „Došlo,“ škytnul jsem rozmrzele a v náhlém návalu vzteku ji mrsknul proti oknu, ze kterého na mě předtím řval ten chlap. To se roztříštilo asi na milión kousků. Začal jsem se hrozně smát.

„Tak a dost…“ slyšel jsem už jen mezi záchvaty smíchu.

Po chvilce se rozezněly nějaké podivné zvuky. Policie se blížila. Začal jsem se motat po ulici a přitom jsem si prozpěvoval: „Já s flaštičkou jdu jako mráček!“ a bylo mi totálně jedno, že jsem to celé pomotal. V tu chvíli se ale přede mnou objevil nějaký muž v hrozně srandovním obleku a za tím bylo auto, které tak úžasně blikalo.

„Jéé, to by se Billovi líbilo,“ pronesl jsem zcela fascinovaně a snažil se před chlapa dostat k tomu světýlku na policejním autě.

„Jste zatčen za výtržnictví, odvezeme vás na policejní stanici a tam se uvidí, co s vámi,“ rozhodl ten muž a než jsem se nadál, strčili mě ještě s kolegou dozadu do auta. To je bžunda, pomyslel jsem si už jen.

Bill

Někdy v šest hodin jsem vstal. Už mě nebavilo jen tak ležet a přemýšlet. Šel jsem do koupelny. Cestou jsem míjel Tomův pokoj. Opatrně jsem nakoukl dovnitř. Tom tam nebyl. Znovu se mi žaludek sevřel strachy. Pak jsem si pokoj pořádně prohlédl. Angela to tu pěkně rozhrabala. Vzpomněl jsem si na její obvinění. Nevěřícně jsem zakroutil hlavou. Tom přece není žádná čórka! Pak jsem si uvědomil, že má Angela dnes přijít a všechno se vysvětlí. Ale zapomněl jsem se jí zeptat, v kolik přijde. Já jsem ale blb!

Ale tyhle úvahy neměly cenu. Pokud Tom nepřijde… tak stejně umřu, dokončil jsem myšlenku nešťastně. Vrátil jsem se do svého pokoje, protože jsem znovu zapomněl čisté oblečení, a šel se osprchovat. Bylo mi trochu líp, ale ne moc. Sedl jsem si do verandy a pozoroval vstupní dveře.
Kolem desáté se klika pohnula. Uvědomil jsem si, že jsem na noc nezamkl. Polila mě nevýslovná hrůza.

autor: Dietřisko & Kentaur