The Secret of Collegian 18.

Bill

Zbytek roku, Silvestr a Nový rok jsme s Tomem strávili hezky. Byli jsme pořád spolu. Na Silvestra jsme si vyrazili sednout do jedné restaurace, dali jsme si večeři, víno, vykládali jsme si a bylo to moc fajn, jenomže večer se všude okolo nás začaly scházet davy lidí, a tak jsme se zase vytratili do Tomova bytu. Ještě jsme společně vyvenčili Huga a zbytek večera jsme strávili v teple pod dekou jen my dva a pes. Bylo to vážně moc fajn, sice jsme slyšeli všude okolo samé dělobuchy, ale pořád to byl větší klid než někde venku v přeplněném baru. V půlnoci jsme si ťukli šampaňským, vyměnili si novoroční polibek a šli si trošku zadovádět do postele pod peřinu. Nikdy bych nevěřil, že takhle strávím Silvestr, a kdyby mi to před rokem někdo řekl, tak bych se mu nejspíše vysmál, že je blázen a velice psychicky labilní, ale stalo se, a myslím, že to byl ten nejlepší konec roku, jaký jsem kdy v životě zažil.

Teď sedím za stolem na koleji nad skripty a učím se na poslední zkouškou. Jako asi každý student ve zkouškovém hledám jakoukoli záminku, abych se učit nemusel. Vymetl jsem už pavučinu nad postelí, vytřel jsem podlahu, a dokonce uklidil v koupelně, ale to učení mi prostě nejde. Jsem myšlenkami někde jinde, ale bohužel ani nevím kde, abych se našel a vrátil mysl k učení. Prostě lelkuju, jak by se dalo říct. Když už nemám žádnou výmluvu neučit se, tak jsem zasedl ke stolu, ale už po pár chvilkách si prsty hraju s náramkem, co jsem dostal na Vánoce u Toma. A už přesně vím, kde jsou mé myšlenky teď. Samozřejmě, že myslím na Toma. Úplně ho vidím, jak teď sedí doma nebo ve svojí kanceláři a mračí se nad testy, které opravuje svým studentům. Už jsem to tak viděl několikrát během pár dnů. Má teď hodně práce, což mi tak nevadí, aspoň mám čas se soustředit na učení, abych udělal všechny předměty. A o to víc se na sebe potom těším, až se zase uvidíme a budeme spolu.

Když už jsme u toho, tak zkoušku u Toma už mám hotovou. Samozřejmě, že to byla jedna velká komedie. Tom si mě vyloženě vychutnával, zvlášť když jsem byl v jeho kanceláři sám. Nebral to vůbec vážně a já jsem se přitom tak poctivě učil, abych mu neudělal ostudu. Zeptal se mě na několik absolutně lehkých otázek, a když jsem ho donutil, aby se zeptal na něco těžšího, tak mě stejně hned po dvou větách zastavil a řekl, že jsem nejlepší. Chtěl mi dát samozřejmě A, ale já jsem silně protestoval. A tak jsem od Toma s těžkým srdcem dostal B. Samozřejmě, že i tak se mi to nelíbilo, a proto jsem na něj byl naštvaný. Udělal mi potom večer soukromé zkoušení u něj v bytě. Sice už to neplatilo, ale já jsem měl ze sebe dobrý pocit, že jsem mu dokázal, že se ten jeho předmět ještě dokážu naučit, a hlavně že nejsem takový blbec.

Teď před tou zkouškou se mi vážně nechce vůbec učit. Všude je plno sněhu a já hrozně miluju zimu. Ale léto mám rád taky. Vlastně jsem trochu divný. Nemám rád, když je počasí někde mezi. Buď ať je pořádná zima, nebo pořádné horko, jinak se mi to vůbec nelíbí. No jasně, zase už to vidím, že přemýšlím na blbostmi místo toho, abych se učil. Samozřejmě se k učení dostanu až po několika dalších desítkách minut, a nakonec jdu stejně brzo spát, protože jsem unavený. Nespím ale dlouho, když mě probudí mobil. Ještě se slepenýma očima si dám telefon k uchu, když uslyším Toma. Najednou mi hlavou projede záblesk toho, že je ráno a jsem z toho úplně na větvi. Všude je tma a chvilku ani nevnímám Tomovy otázky, jestli se učím, kolik tomu umím, jak jsem na zítra připravený, jak to má probíhat a kolik toho ještě neumím. Počkat! Zítra?? Takže ještě není ráno?

Rozsvítím lampu a podívám se na nástěnné hodiny nade dveřmi a oddechnu si. Je asi deset večer, takže to není taková hrůza. Po půlhodinovém telefonátu s Tomem jsem si skočil do sprchy a vrhl jsem se tedy alespoň trochu na to učení. Pravda je, že to dopadlo lépe než odpoledne, ale stejně jsem u toho nakonec usnul, také žádná sláva to nebude, ale od jakého slova je zkouška? Tak to prostě půjdu zkusit a uvidím, co bude dál.

Další den stojím před Tomovou kanceláří. Usmívám se od ucha k uchu, protože tu zkoušku mám, sice mám 3, takže E, ale i tak jsem spokojený, že mám splněno a víc mě nezajímá. Nejsem žádný šprt a nepotřebuju promovat s vyznamenáním a mít červený diplom, hlavně ať mi ho dají a jakou bude mít barvu, je mně vcelku jedno. Trochu se začnu chichotat, zkusím něco udělat. Lehce na Tomovy dveře zaklepám a vejdu, ale už s kamenným výrazem. Snažím se mít smutný až zoufalý obličej, a když se lehce na sebe mrknu do zrcadla u dveří, tak se mi to i daří. Jen se na sebe nesmím dívat dlouho, jinak bych se okamžitě začal smát.

„Tak co, jak ti to dopadlo?“ zeptá se Tom, ale v jeho tváři jde poznat, že podle mého výrazu tuší výsledek.
„No, nedal mi to. Nemám to,“ řeknu tiše a začnu se dívat do země. Tom ke mně přijde, položí mi ruku na rameno a začne se svým projevem:

„To přece nevadí, tak zapíšeš se na další termín a pak…“
„Dělám si legraci, mááám to.“
Už jsem to dál nemohl vydržet, skočil jsem mu do řeči a pak jsem mu s touhle větou padl okolo krku. Můžu vidět, jak Tom zakroutil hlavou, ale hned potom se na mě usmál a věnoval mi polibek.

Tom

„Ježíši, Bille… nedělej si ze mě srandu,“ zasměju se a hladím tě rukama po zádech. „Víš, věděl jsem to… jsi vážně moc moc chytrý a šikovný,“ usměju se a dám ti pusu na čelo. „Takže… tvoje poslední zkouška v tomto semestru?“ Řeknu tiše a usmívám se. „No, já tu dneska ještě mám nějakou práci, asi tak na dvě, tři hodinky. Můžeš tady počkat, ale možná bys mohl spíš jít domů, trochu si odpočinout a pak bychom někam vyrazili, co říkáš? Teda… jestli nemáš nějaké jiné plány, třeba jít někam pařit s ostatníma… nebráním ti, klidně běž,“ pohladím tě ve vlasech a dívám se ti přitom do očí.

„Ne, budu rád s tebou,“ když tiše řekneš, usměju se ještě víc.

„Dobře… rád bych totiž probral tu dovolenou. Víš, tu, co jsem dostal od rodičů k narozeninám. Vím, že jsme o tom už trochu mluvili, že je to narychlo a nevíš, jak by ti to dovolili doma. Proto bychom to mohli probrat, nechci se vtírat, ale možná už by tvoji rodiče o mně mohli vědět?“ dodám nervózně. Jenom vidím, jak sklopíš pohled k zemi, a musím si povzdychnout. „No, to nevadí… nebudu tě teď zdržovat, utíkej domů, já ti potom zavolám, ano?“ Usměju se a věnuju ti pomalý, ale vášnivý polibek. Chci ho ještě prohloubit, užít si trochu tvoji přítomnost, ale zrovna někdo zaklepe na dveře. Rychle se od tebe odtáhnu, a po pár vteřinách nakoukne dovnitř hlava jedné mojí studentky prvního ročníku, která anatomii včera neudělala ani na druhý pokus.

„Dobrý den, pane doktore, chtěla bych s váma ještě probrat okolnosti ohledně té třetí zkoušky, můžu?“ řekne ta blondýnka nesměle, musím se trochu usmát.

„Jasně, že jo… pojďte dál. S vámi se domluvím později,“ řeknu ještě tobě a dívám se, jak odcházíš, když mi ještě ode dveří mávneš, rozzářím se. Potom už se věnuju jenom té dívence.

*

„Bille?“ ozvu se do telefonu hned, když to zvedneš. „Ahoj, co kdybys přijel tak za hodinku ke mně? Nachystám nám večeři,“ jakmile uslyším odpověď, že už se nemůžeš dočkat, hned vběhnu za Hugem do bytu a začnu vychystávat jídlo. Udělám brokolicovou polívku a jako hlavní jídlo americké brambory s nějakou rybou na zelenině. Ještě mám brambory v troubě, když zazvoníš. Rychle si utřu ruce do kalhot a jdu ti otevřít.

„Ahoj, lásko,“ natáhnu se pro polibek, pak tě pustím dovnitř. „Pojď dál, už to mám skoro hotové.“

„Nemusel jsi chystat žádnou večeři, Tome,“ usměješ se při zouvání bot.

„Chtěl jsem, jako takový dárek a taková malá oslava za tvoje úspěšně zvládnuté zkoušky,“ uculím se. „Ještě si běž sednout, nachystám to,“ hned se ti pod nohama začne plést Hugo a já odejdu do kuchyně.

Za chvíli už sedíme u stolu a dávám si do pusy poslední lžíci polévky. Potom se usměju a počkám na tebe. Hned vezmu naše talíře a nachystám nám brambory s rybou.

„Takže, Bille… přemýšlel jsi o tom, co jsem ti říkal?“ řeknu tiše a pousměju se.

Bill

Přikývnu a koukám ti do očí: „Přemýšlel a zrovna dneska jsem ti chtěl říct, že naši už o tobě vědí.“ Vidím, jak ti tváří projede vlna překvapení.

„Vážně?“ Zeptáš se po malé chvíli a já jen lehce přikývnu.
„Řekl jsem jim to asi dva týdny zpátky, když jsem byl naposledy doma. Myslím, že to bylo opravdu v pohodě. Zbytečně jsem se toho obával.“
„Vážně?“ Zopakuješ a já pokrčím rameny.
„No jo, jasně, že máma lehce vyváděla. Její ideál mě s nějakou hezkou, chytrou a mladou dívkou se rozplynul, ale já jsem počítal s tím, že bude vyšilovat. Vlastně jsem nedopadl tak hrozně. Mám hezkého a chytrého kluka.“ Usměju se, a konečně se něco jako úsměv na tváři objeví i tobě.

„A já nejsem mladý?“ Proneseš najednou a já dělám, že přemýšlím.

„Nooo, tam už to bude trošku horší,“ řeknu samozřejmě s úsměvem na tváři, a tak, aby šlo poznat, že se jedná o vtip. Odměnou je mi plácnutí po zadku, které nebolí, ale leknutím lehce nadskočím. Následuje pár výhružných vět, které ovšem Tom myslí se stejným vtipem jako já tu před chvílí. A to nejhorší následuje, lechtání. Než se stihnu smíchy položit na zem, tak mě Tom zase vytáhne na nohy a přitiskne si mě až k sobě. Přitulí se ke mně a do ucha mi lehce zašeptá: „A co ta dovolená?“
Oddálím se, abych se mu mohl podívat do očí. „Moc rád s tebou pojedu,“ řeknu a lehce ho líbnu na rty. Jakmile otevřu oči, které jsem před chvíli přivřel, tak vidím na Tomově tváři krásný, veliký a hlavně srdečný úsměv.

*

„Tome, zabalil jsi ten krém, co jsem ti dal?“
„Jaký krém?“ ozve se z pokoje, kde Tom balí svoji tašku. Já už stojím se svým kufrem v předsíni a čekám na něj. Samozřejmě, že si včera večer nezabalil a nechal to až na poslední chvíli. Já jsem přijel už nabalený, jen pár věcí jsem do kufru už nedal. Jakmile se vrátím do kuchyně, tak tam leží všechny věci, které jsem chtěl po Tomovi zabalit. Krémy i léky leží přesně tam, kam jsem je před víc než hodinou položil. Vezmu je a jdu za Tomem. Ten něco úpěnlivě hledá ve skříni, tak mu to tam všechno dám. On si toho možná ani nevšimne.
„Měli bychom už jít. Auto čeká dole a víš, že tam musíme být dopředu.“
„Jenomže, já nemůžu najít ručník.“

Povzdechnu si a jdu do koupelny, vezmu jeden čistý ručník a jdu zase zpátky: „Prosím,“ řeknu Tomovi a dám mu ho do tašky.

Asi po 15 minutách konečně vycházíme z bytu, a to jsme se už několikrát vraceli. Nasedneme do auta a vyrážíme směrem na letiště. Konečně jedeme na tu dovolenou, kterou dostal Tom od svých rodičů. Jsem hrozně nadšený, protože si oba doopravdy potřebujeme trochu oddychnout a tohle je skvělá příležitost. Huga zavezl Tom ke svým rodičům a my sbalení, snad se vším potřebným, vyrážíme k teplému moři.

autor: Clarrkys & Disturbed Angel