Zeiten ändern dich II 24.

S jakousi tíhou na víčkách otevřu oči a okamžitě je zase přivřu. Všude vidím jen světlo. Světlo, které jako by chtělo vypálit mé oči. Pak si ale pomalu moje oči začnou zvykat, a s tím přicházejí i nové poznatky. Můj žaludek bolí, jako kdyby mi do něho někdo vrazil nůž, moje hlava stejně tak, a do třetice necítím svou levou nohu. Odkašlu si a pokusím se šoupnout na posteli do sedu, což ovšem nejde. Na posteli? Tak to přeci jen vše byl sen? Rozhlédnu se kolem sebe, a kdybych právě měl žaludek, určitě by z něho něco vyšlo ven. Ležím na nemocniční posteli a všude kolem ten nemocniční pach, který nesnáším! Jak jsem se dostal, sakra, sem?

Probudit se z jednoho hrozného snu do dalšího, to nemůže být snad pravda. Chce se mi křičet o pomoc, ale ani nemusím, protože v tu chvíli se otevřou dveře. V prvním okamžiku mne napadne, že prvního, koho chci vidět, je Tom, ale bohužel vejde postarší žena s bílým pláštěm a milým úsměvem.

„Dobrý den. Jak se cítíte?“
„Proč jsem tady?“ neobtěžuji se s pozdravem.
„Zkolaboval jste na jedné párty. Namíchal jste si smrtelný drink. Léky s alkoholem.“ Zůstanu na ni civět, jako kdyby právě přišla z Marsu, a jenom zavrtím hlavou, abych jí dal najevo, že nevím, o čem mluví. Pokud to podle ní bylo smrtelné, pak…

„To už jsem v nebi?“ vypadne ze mne. Aspoň by to vysvětlovalo motání hlavy. Na nebeskou výšku si jistě člověk musí zvykat pomalu. Ona se ale jen pousměje a zavrtí hlavou.
„V nebi nejste, ale máte strážného anděla, který vás sem přivezl včas.“
„Bolí mě žaludek a necítím levou nohu,“ oznámím jí. Je to lékařka, musí mi pomoct.
„Žaludek vás bolí, protože jsme vám ho museli vypumpovat, a levou nohu máte po koleno v sádře. Zlomil jste si při pádu ze schodů kotník. Léky zatím potlačují bolest.“ Pád ze schodů? Pumpování žaludku? „Když dovolíte, musím se vás zeptat na pár běžných otázek, abych si byla jista, že jste plně při vědomí,“ řekne a hned na to se mě začne vyptávat na jméno, věk a adresu. Všechno jí to poctivě odříkám a hned pak se slova ujmu já.

„Kdo mě sem přivezl?“ vyřknu okamžitě, když s otázkami skončí.
„Váš přítel,“ pronese a něco si zapisuje do desek, které dosud držela v ruce, přičemž mne stále pozoruje.
„Je tady? Můžu s ním mluvit?“
„Je tady. Je tady i váš otec. Mohu je zavolat dovnitř, ale pouze na deset minut, pak vám musíme ještě odebrat znovu krev.“ Otřesu se nad tou představou, že do mne budou píchat jehlu. Ale pokud před tím budu moct vidět Toma, pak to možná i přežiju. Moment? Řekla můj otec? Gordon je tu taky?! A protože jí na to nijak neodpovím, jen s úsměvem přikývne, a při opouštění mého pokoje nechá otevřené dveře. Do pár sekund se v nich objeví Gordon v závěsu s Tomem.

„No konečně. Cos proboha vyváděl?“ vyloví Gordon okamžitě otázku a zavrtí hlavou nad mou postelí. Opatrně si je oba nejprve prohlédnu a pak nasadím drobný úsměv.
„To je dost hloupá otázka vzhledem k tomu, že jsem se právě probral. Já nevím. Nevím, co se stalo. Prostě… nepil jsem vůbec přes míru, přísahám,“ pronesu a prohlédnu si detailně Toma. Bolestným pohledem probodává mou nohu v sádře. Proč nic neříká?
„Udělají ti ještě nějaký testy, našli ti toho v krvi víc.“
„Co… cože?“ vrátím pohled na Gordona. „Čeho našli víc?“
„Nějakých léků. První, co jsme s Tomem řekli, že ti to musel někdo podstrčit. Budou se tě na to ještě ptát. Nebo to bylo jinak?“
„Myslíš, že jsem si vzal něco dobrovolně?“
„Bille, já nevím, jak to mám vědět?“

Super, takže si Gordon myslí, že jsem si vzal nějakou drogu. Sakra, kde bych asi vzal nějakou drogu? Ok, asi bych měl přiznat ty dva prášky na bolest hlavy, ale to nemohlo přece způsobit to, že ležím teď tady.
„Tome,“ začnu opatrně, když stále mlčí, s pohledem do prázdna, „nevolal jsem ti, jak jsi věděl, že máš pro mě přijet? Jak to, že jsi tam byl?“ Tomovi nejprve chvíli trvá, než se na mne podívá.
„Zavolal mi Patrick z tvého telefonu.“ Při vyřčení toho jména mi po těle projede mráz, můj prázdný žaludek udělá kotrmelec, v hlavě se mi promítne vše, co si pamatuju z toho okamžiku, a tentokrát já sám od sebe sklopím pohled.
„Mluvil jsi s ním, když jsi tam přijel?“
„Nemluvil, ale nechtěj po mně, prosím, abych ti to všechno musel popisovat.“

Chci se nadechnout, abych mu na to něco řekl, ale už v tu chvíli se otevřou dveře, do kterých vejdou dva muži v bílých pláštích a pošlou Gordona s Tomem opětně za dveře. Nezabývám se těmi doktory, a jen se se slzami v očích dívám za těma dvěma. Proč je Tom odměřený? Co všechno se dozvěděl? Jakoby na důkaz toho, že to nebyl sen, mi akorát jeden z doktorů pozvedne ruku a já si všimnu modrého zápěstí, které způsobil Patrick, a rozpláču se ještě více.
„Všechno v pořádku? Jestli vás něco bolí, nebo něco není v pořádku, musíte nám to říct,“ prohlíží si mě jeden z těch mužů a stále drží pozvednutou mou ruku. Zavrtím hlavou, a otočím hlavu na druhou stranu, abych za prvé neviděl, až mi budou odebírat krev, a za druhé, aby mne oni neviděli brečet.

Po nějaké době, co jsou hotoví, a co mi položí taky spoustu otázek, můj pokoj opět opustí. Tentokrát ale vejde zpátky už jen Gordon.
„Bille, nechám vás tu s Tomem, určitě si máte co říct. Mohl bych jen vědět, co se stalo? Alespoň z toho, co víš?“ přijde opět až k mé posteli a detailně si mě prohlédne. Moje slzy už samovolně stékají po tvářích a já jen pokrčím rameny.
„Gordone, věř mi, nic jako drogy bych si nevzal.“
„Věřím ti. A nemohl ti je vážně někdo podstrčit?“
„To přece nemůžu vědět.“ Gordon se nadechne a pak mě s hlubokým výdechem obejme.
„Hlavně když budeš v pořádku. Měl jsem o tebe strach. Nelly o tom neví, a ani jí to říkat nechci, takže doufám, že se domů dostaneš brzy.“
„To je dobře,“ odsouhlasím mu to plně a otřu si slzy, když se opět odtáhne.
„Kdybys něco potřeboval, jsem stále tady. Pošlu sem Toma, je to v pohodě?“ Přikývnu, ačkoliv mi hned na to vytrysknou nové slzy. „Bille, vážně, stalo se něco?“ postřehne mé nové slzy, a proto se starostlivě ještě zdrží.
„Nic se nestalo, Gordone, zavolej Toma, prosím,“ řeknu přesvědčivě, ale stejně se vyhýbám pohledu do jeho očí. Zná mě. Pozná na mně už hodně věcí.
„Promluvíme si, až ti bude trochu líp, hm?“ jemně stiskne mou ruku, naposledy si mne prohlédne a pokoj opustí.

„Děkuju,“ zaslechnu Toma ještě krátce před tím, než vejde, a zavřou se za ním dveře. S výdechem ho jen pozoruji, když mlčky kráčí pomalu k mé posteli. Ještě chvíli se jen mlčenlivě propalujeme pohledem, než se opře o vedlejší postel a oči úplně zavře.
„Co jsi tam, proboha, dělal? Myslel jsem, že umřu strachy, než jsem tam dojel,“ jeho oči se opět otevřou a tím mi opět opětuje pohled. Pálí mě v očích slzy, ale pohledem neuhnu.
„Kdy ti…“ polknu a pořádně se nadechnu, „Patrick zavolal?“
„Bylo něco kolem třetí hodiny. Nevím už ani, zapomněl jsem i na čas po tom, co mi řekl… Ok, byl opilej, to všechno chápu, ale obávám se, že i opilý lidi jednají líp než on. Řekl mi jenom, že ti není dobře! Bille, řekni mi ty, jestli je normální říct, že není dobře člověku, kterej tam v bezvědomí leží na zemi, se zlomenou nohou a ve zvratkách!“ vyřkne mírně zvýšeným hlasem a já nejsem schopen nijak reagovat. S výdechem přeci jen stočím pohled trochu jiným směrem, a to protože mne pohltí vlna nevole a představa pocitů Toma.

„Tome, omlouvám se,“ vyřknu jen těsně před tím, než propuknu opět v pláč zcela. Zaslechnu jen, jak zhluboka vydechne, a do chvilky jemně stiskne mou ruku.
„Jenom mi řekni, jak k tomu došlo?“
„Já nevím. Já prostě nevím. Nevím, co se stalo. Pil jsem pořád tolik, kolik normálně zvládnu. Dokonce jsem od té doby, co jsem ti volal, pil jenom džus.“
„Dobře, ale když ti našli toho v krvi víc, musel ti vážně někdo něco do pití vhodit. A podle testů, ti tam toho museli hodit pěknou dávku.“
„To se nemohlo stát, prakticky jsem se nehnul od baru a stále jsem ve výhledu měl svou skleničku,“ stočím k němu zpět svůj pohled.
„Tak to musel být někdo na baru, v nestřežené chvíli, stačí vteřina.“
„Přísahám, byli tam jen vybraní lidi, nevěřím, že by někdo z nich tohle udělal. Nevím, neznám je, ale i když jsem byl třeba jen na záchodě, stejně pořád u mé skleničky seděl Patrick…,“ vyřknu a hned na to umlknu, protože se oba naše pohledy pevně střetnou, díky tomuhle jménu. „To ale přece…,“ začnu novou větu, ale Tom mě přeruší. Jeho pohled absolutně nepoznávám.

„Bille, jestli to byl on…“
„Nebyl to on,“ oponuji okamžitě s novým pláčem. Ne ne ne, prosím, ne zase on!
„Sakra, proč?! Proč ho neustále obhajuješ?! Už jen ten jeho telefonát, po kterém ani nezůstal u tebe! Utekl! Jestli to udělal on, přísahám, že pozná větší dávku toho, cos poznal ty! Tak se sakra na sebe podívej!“ Pozvedne jednu mou ruku s modrým zápěstím. „A to je jenom ruka!“
„To ale nezpůsobil ten pád…,“ oponuji okamžitě už absolutně tichým hlasem. Tom vydechne, pustí mou ruku a své ruce složí na prsou. Chvíli jen mlčky bloudí pohledem po pokoji, než ho vrátí zpět na mě.
„A co teda? Co to způsobilo?“
„To už jsem tam měl…“
„Ne, Bille, to jsi tam tedy neměl. Toho bych si všimnul.“
„Tome, nemůžu, nemůžu ti to říct,“ zavrtím hlavou a snažím se zadržet nový příval slz.
„Může za to taky on?“ Odvrátím pohled a zavrtím hlavou, přičemž pevně semknu oči s naivním pokusem ty nové slzy zastavit. „Bille, řekni mi to ty, než se to budu muset dozvědět od něj.“
„Nenuť mě, prosím.“
„Tak proč mi to nemůžeš říct?“
„Nejde to.“

„Záleží ti na tom tak hodně, že musíš prostě mlčet, nebo mi jednoduše neříct pravdu?“ vyřkne, přičemž já slzy už nezastavím a jen ho pozoruji s pláčem. Nesnaží se mi dát žádnou jinou možnost, než jen tu, že to všechno vyklopím. Ale nejde to. Nejde to ven. Nedokážu to vyslovit. Nedokážu. On se najednou ale vydá k odchodu.
„Kam jdeš?“
„Ne, Bille, už je moc pozdě na odpověď,“ pozastaví se v chůzi a jen krátce se ohlédne.
„Tome, prosím, ne teď. Potřebuju tě!“ On ale i přesto pokračuje druhým směrem a pokoj opustí. Nechám vládu nad svým tělem pláči a v rámci možností se stočím na bok s pozdní prosbou, abych se raději nikdy nenarodil.

Trhnu sebou, když zaslechnu nějaký hlas vedle sebe. Krátce zamrkám a hned pak se rozhlédnu, načež spatřím Gordona, který mne hned obdaruje mírným úsměvem.
„Jak ti je?“
„Už je to lepší,“ řeknu okamžitě, aniž bych měl ještě vůbec šanci po probuzení zjistit, jak na tom moje tělo je. Díky hodinám naproti na zdi zjistím, že jsem usnul na hloupé dvě hodiny. Lépe se necítím, ale nemám už sílu na slzy.
„Přinesl jsem ti teplej čaj, tohle jediný mi dali. Tohle jediný prý na rozdrážděný žaludek smíš.“
„Děkuju,“ pokusím se opět posadit na posteli, což se mi už, na rozdíl od prvního pokusu ráno, povede. Ujmu se okamžitě hrnku, do kterého mi Gordon nalije čaj, a napiju se. Nechutná zrovna výborně, ale mému tělu už je to asi jedno.

„Potřeboval bych si dát sprchu a..“
„Neboj, o všechno se už lidi tady postarali. Kam odešel Tom? Vůbec jsem ho tady už neviděl.“ Pokrčím rameny s výdechem a pomalu usrkávám horkého čaje. „Nemůžeš mi říct, co se stalo?“
„Nic se nestalo. Jen prostě… je naštvanej,“ řeknu klidně, abych ho uklidnil. Ve skutečnosti ale nevěřím ani jednomu slovu, co jsem právě řekl.
„Naštvanej na tebe? Za tohle si ale přece nemohl,“ nepochopeně vyřkne.
„Já popravdě ani nevím přesně, kvůli čemu je naštvanej, ale je to Tom. Neřekne ti vždy úplně všechno. Musíš z něj spoustu věcí páčit. Na to nemám sílu,“ řeknu s pohledem do čaje. Vážně, Bille? A jakou máš jistotu, že se Tom vůbec vrátí? Že přijde zpátky do nemocnice a vezme všechno zpět? Nulovou.
„Dobře, ale…,“ začne jakousi větu, ale pak mávne rukou, „měl bys odpočívat, ne se rozčilovat.“
„Měl bych. Gordone,“ pozvednu k němu pohled, „děkuju, že tady jsi.“ Jen se usměje a jemně mne pohladí po ruce.

„Doktor říkal, že až budeš mít všechny testy za sebou, že tě pustí domů. Pozítří, podle toho, co vyjde ve výsledcích. Tak jako tak, dlouho to nepotrvá. A budeš se muset naučit na dva měsíce chodit o berlích.“
„No bezva!“
„Vážně je ti líp? Pojedu teď domů, slíbil jsem Nelly, že večer budu doma. Ale pokud bys něco…“
„Ne vážně,“ skočím mu do toho, „je mi sice na zvracení, ale tenhle pocit už mám druhý den, dá se na to pomalu zvyknout. Jeď za Nelly, když si jí to slíbil.“
„Je sice s Miriam, ale známe jí, vyptávala by se tak dlouho, kde jsem byl, až bych jí všechno musel vyklopit,“ pousměje se.
„Jeď, jsem v nemocnici, nic se mi nemůže stát.“
„To by ses divil,“ zasměje se. „Stavím se tu zase ráno, hm?“
„Děkuju,“ stvrdím mu to přikývnutím, „opatrujte se doma.“
„A ty se vyspi pořádně. Tak ráno,“ mrkne a s mávnutím se vydá k odchodu.
„Ahoj,“ řeknu už do prázdné místnosti, když se dveře za Gordonem zavřou.

V tu chvíli na mne ale ztěžka padne takový pocit samoty, lítosti, nechuti, a všeho možného, že se jen položím a nechám slzy, ať si putují, kam chtějí. Vůbec nic nechápu. A už vůbec nevím, co Tom myslel tím, že na odpověď už je pozdě. Mám takový strach, že se vážně nevrátí.

autor: Mintam