23. srpna 15:56
„O-oh můj bože.“ Mladá paní za přepážkou v nemocnici si nebyla jistá, co dělat. Musela se postavit a podívat se na šestku, která k ní přicházela. Skupinka, která prošla dveřmi, vypadala jako by se o ně už někdo postaral, byli obvázaní a naživu, ale ten, co na tom byl nejhůř, byl na po domácku vyrobeném nosítku. Hýbal se a mluvil s někým ze skupiny, ale… „Mohu vám pomoci?“ vypadala zmateně a ustaraně najednou, když se uklidnila dost na to, aby se znovu posadila. I ti, co čekali v čekárně na druhé straně skla, se na procházející podívali.
„Hledáme pacienta, kterého tu zapsali před dnem nebo dvěma.“ Georg přešel k přepážce, podíval se na Toma, jen aby se ujistil, jestli se znovu nesnaží utéct z nosítek. Otočil se zpátky na sestru a naklonil se blíž ke sklu, „Bill Kaulitz. Támhle je jeho bratr, opravdu ho potřebuje vidět.“
„Ale nepotřebujete ošetřit?“ slečna se ustaraně podívala na mladíka na nosítkách, vypadal, jako by ho ty obvazy držely pohromadě, než aby vypadaly, že ho léčí.
„Ne, jsme v pořádku. Jen potřebujeme vidět Billa.“ Georg mluvil tiše, aby nikdo jiný Billovo jméno neslyšel, jen on a sestra. „A mohla byste to napsat na papír místo toho, abyste mi to řekla? Nechci přitahovat pozornost.“
„Je ještě tady?“ zeptal se Gustav tiše, stoupnul si za basáka. Georg se otočil a přikývl, přijal kus papíru a rychle se na něj podíval.
„Je to nahoře, páté patro. Vyjděte těmi dveřmi a na konci chodby je výtah. Ale… může ten mladík chodit? Ty nosítka se do výtahu nevejdou. Mohla bych vám dát vozíček, to by bylo jednodušší.“
„To by hodně pomohlo, děkuji.“ Gustav se rychle podíval na papír v Georgově ruce, zapamatoval si to číslo. Už byli skoro tam.
***
„Tome, jsi si jistý, že na to jsi připravený?“ zeptal se Tobi, vezl křeslo trochu pomaleji, když vystoupili z výtahu.
„Nemyslím si, že někdo z nás je.“ Gustav si sám nebyl jistý, jestli je připravený to vidět. Z Georgova popisu a reakcí, když mu vyprávěl jejich poslední společné chvilky, si Gustav nebyl jistý, jestli to zvládne. Nedokázal si představit Billa v tak špatném stavu, nemohl si ho představit na pokraji smrti, neschopného mluvit nebo se hýbat. Nemohl si to představit,
nechtěl.
Tobi a Gustav nevěděli, jakou pravdu mají. Jen když si Georg vzpomněl na to, jak naposledy viděl svého kamaráda, nahnalo mu to slzy do očí. S každým dalším krokem se chvěl víc a víc, jeho srdce tlouklo víc a rychleji, jeho dlaně se potily. Cítil se, že má nejspíš až moc velký strach z toho, jak Bill může vypadat teď. Jediné na co si vzpomínal bylo, když zpěváka vyndali z trosek, že se nehýbal, oči měl zavřené, jeho hrudník a břicho se už nezvedaly, alespoň z toho, co viděl. Bože, nebyl na tohle připravený.
Tom, kterému nikdo nic neřekl, ho potřeboval vidět. Bylo mu jedno, že není připravený nebo v jakém stavu Bill je. Vědomí, že je naživu a tak blízko, že se o něj někdo stará a že ho léčí, ať už je v jakémkoliv stavu, to bylo jediné, co potřeboval. Jeho srdce bilo jako o závod, jediné co viděl, byly dveře, on věděl hned, jaké to jsou, i když mu to nikdo neřekl. Nic jiného neexistovalo, nebyl žádný zvuk, žádná sterilní nemocnice nebo bílé zdi a laminátové podlahy, nebyl Georg ani Gustav, ani Tobi. Jediné, co existovalo, byl on a ty dveře, zvuk jeho vlastního těžkého dechu, jeho vlastní bití srdce, jeho vlastní potící se dlaně.
U dveří už nemohl čekat. Tom ztratil všechnu trpělivost a chytl se opěradel u vozíčku, čímž Tobi okamžitě zastavil, když se Tom sám zvedl na své podlamující se nohy. Roztřeseně se chytl dveří a otevřel je, prokulhal dovnitř a jako by každá vteřina, kdy Billa neviděl, byla ta nejhorší bolest. On byl
přímo tady.
V tu chvíli byl všechen tlak, bolest a starost pryč, všechno se vypařilo a stalo se tichým a klidným, jako finále nějakého romantického filmu. Měl pocit, že všechna ta hlasitá, epická a napínavá hudba najednou zmlkla a nastalo ticho, a před očima měl poslední scénu filmu. Všechno se zastavilo a utichlo, a tady byl Bill.
Pět dní odděleni, nevěděli o sobě, Tom si dělal starosti až tak moc, že brečel, tady měl Billa. Přímo před sebou, v tichosti a bezpečí.
Gustav otevřel dveře trochu víc, položil ruce Tomovi kolem pasu, jen pro případ že by padal, jen se ho snažil podpořit. Pohledem se posunul k posteli ve stejné chvíli, kdy Georg vešel do pokoje. Oba dva, stejně jako Tom, mohli jen ohromením koukat. Bylo tak těžké věřit, že ten člověk, na kterého se dívají, je stále naživu.
Dívali se přes kabely a trubičky, všechny připojené k Billovi, všechny ty hadičky vedly do výstřihu jeho nemocničního oblečení, pod kterým mizely. Čistá tekutina, která tekla z balíčku napíchnutého hadičkou a jehlou, připojenou do hřbetu zpěvákovy ruky. Další pytlík s červenou tekutinou, která procházela další trubičkou, byla v jeho druhé ruce. Byly tu další pytlíky a další jehly a další náplasti a kabely. Umělá maska, která byla kolem jeho nosu a pusy, vlasy měl sepnuté dozadu k hlavě. Uprostřed se postel podivně a lehce zvedala, kolem Billova pasu, ležel přikrytý peřinami, které ho ohřívaly.
Jediný zvuk v místnosti bylo hlasité pípání na obrazovce vedle postele, kde se pohybovaly čáry, vyskakovaly s každým úderem Billova srdce. Mimo jejich zrak byl přístroj, který tiše syčel s každým zpěvákovým nádechem.
„Můj bože…“ Georgův šepot bylo první, co prolomilo ticho. Zavřel oči a zavrtěl hlavou, snažil se to neztratit. To syčení a pípání, to bylo pro něj teď tím největším uklidněním. Chtělo se mu padnout na kolena a brečet úlevou. Chtěl vzít Billa znovu za ruku a už ho nikdy nepustit, znovu ho obejmout a tentokrát vědět, že bude v pořádku.
Tomova ruka se položila na Georgovo rameno a zatahala, použil ho jako podložku pro to, aby se posunul dopředu. Gustav ho rychle obešel a dal si Tomovu ruku kolem krku, choval se jako jeho druhá noha a dovedl ho až k posteli. Tomovy oči neopouštěly jeho bratra, nemrkal. Byl tak zaměřený, tak odhodlaný, že ho nic nemohlo zadržet. Beze slova mu dal ruku pryč a doklopýtal k posteli, držel se zábradlí tak silně, že se jeho kloubky změnily na bílé. Ale nepadal, ne když byl konečně tady.
Zatímco ho Gustav znovu chytil za pas, starší z dvojčat se sklonil přes postel a opřel se čelem o bratrovo. Konečně zavřel oči. Za víčky ho oči začaly pálit, jeho řasy se slepily a po tvářích a nose mu začaly téct horké slzy. „Jsem tady.“ Zašeptal tiše, hlas se mu lámal, ta dvě slůvka v sobě měla tolik tíhy. Ani násilné síly přírody je nemohly rozdělit. Pokořil by i svět, jen aby se mohl dostat k bratrovi, vyšplhal by jakoukoliv horu, přeplaval jakýkoliv oceán, přetrpěl by cokoliv, jen aby mohl být s tímto člověkem. Jen aby znovu viděl jeho úsměv. „Jsem tady.“
autor: Raiju
překlad: LilKatie
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 16
Jsem ráda že se setkali i když Bill o tom neví.
Bože to je krásne. A prístroje sa zbláznia 😀 pretože Bill určite cíti, že je Tom už s ním. Strašne dúfam, že sa teraz už vyliečia obaja a hlavne, že Bill sa dá úplne do poriadku.
Ďakujem za kapitolu.
Tak poslední odstavec mě opravdu rozbrečel! Tahle povídka je prostě silná a já prožívám každou větu. Konečně je Tom u něho! Sice to musí být strašný pohled na Billa, když jenom leží a prakticky nevykazuje žádné známky života..jenom že dýchá. Ale když se teď stane cokoli, Tom bude při Billovi. Pěvně věřím, že se Bill uzdraví! On je bojovník a zvládne to. Určitě cítí, že je Tom u něho a to mu dodá další chuť bojovat!
Mockárt děkuji za další díl! 🙂
Tohle byly neskutečně emocionální chvíle…
Bill je v hrozném stavu, ale ŽIJE a na ničem jiném nezáleží. Teď už svoji bitvu se smrtí neprohraje, protože na pomoc mu přišel někdo, kdo mu vlije do žil nezdolnou sílu a vůli žít. Tom je u něj a když je Tom u něj, spolu jsou neporazitelní, proti osudu, proti všemu…
Znovu musím vyzdvihnout úžasnou postavu Georga, která se autorce opravdu povedla. Jestli je tady v povídce někdo opravdovým hrdinou, tak je to Geo 🙂
Nádherný díl ♥