Zeiten ändern dich II 13.

„Vypadáš, jako že pospícháš,“ utrousí Patrick zpoza fotoaparátu, když dokončíme poslední set fotografií kolem půl druhé, a já ze sebe celkem urychleně svléknu sako a začnu se pokoušet dostat i ze šátku, který je součástí.
„Jak se to vezme,“ pokrčím rameny. Po celý zbytek focení jsem si od Patricka držel patřičný odstup, jen z bezpečnostního důvodu, čehož si asi všiml. Ale musí si to uvědomit. Ne, je moje chyba, že se při každém jeho komplimentu vznáším kdesi, ale nenechám se tím zneužívat.
„A chceš někam hodit, když tu nejsi autem?“
„Ne, díky. Potřebuju se ještě stavit ve městě. Chytnu si nějaký autobus domů,“ utrousím schválně, ačkoliv už předem vím, že jsme se domluvili s Tomem, že s Nelly zůstanou ve městě, a domů pojedeme všichni společně.
„Vážně bych tě hodil domů.“
„A já ti vážně děkuju.“
„Ok,“ pokrčí rameny a vrátí pohled do fotoaparátu, „tohle bys měl vidět, tohle je snad to nejlepší, co si ze sebe dneska dostal.“

„Ahoj taťko,“ s úsměvem dojdu do parku o nějakou hodinu později, a dosednu na jednu z laviček vedle Toma, „kde máš mou drahou sestru?“
„Právě někam odběhla s Bustou, hned bude tu.“
„Je tu i Enrico a Ela koukám,“ rozhlédnu se po parku podezřele plného dětí.
„A taky Izabela, a tamten se jmenuje myslím Christian, a támhleto je Barbara, a spousta dalších,“ rozesměje se Tom, obejme mne kolem ramen a políbí mne na spánek.
„Jéé, máš tady kluky,“ pohladím si jednoho ze psů, Sama, který mne přijde přivítat. Hned za ním si to přižene Nelly s Bustou a pár dětma.
„Ahoj,“ zaculí se a podrbe Bustu za ušima. Pak ho přenechá na hraní ostatním dětem, které kolem něho okamžitě začnou skákat, a zatím se vtlačí mezi nás na lavičku. Okamžitě se ujme slova, ještě než ji stihnu poupravit rozcuchané vlásky.

„Bille, víš kde všude jsme dneska s Tomem byli?“
„Kromě toho, že si byla ve škole? Vyprávěj,“ pobídnu ji a užívám si jemné hlazení po rameni od Toma.
„Takže, nejdřív jsme měli obrovskou pomerančovou zmrzlinu…“
„Kterou sis vyškemrala,“ doplní ji Tom s poťouchlým úsměvem. Ta mu ale jen věnuje úsměv a pokračuje.
„Tu jsem si vyškemrala. A pak jsme byli u Toma doma, na té veliké zahradě, a já jsem mohla na vodítku vést jednoho z těch velkých pejsků, víš?“
„Hm,“ odkývu jí to unaveně.
„No a pak jsme s těma pejskama byli u koníků a víš, na kterým jsem se dneska svezla? Na tom velikým bílým.“
„Hlavně, že jsi nespadla.“
„Nee, Tom tam byl se mnou. A pak jsme tady v parku hráli na schovávanou.“

„Taky ještě furt s Tomem?“ utrousím pobaveně, a ještě pobaveněji si Toma prohlédnu. Ten se jen lehce ušklíbne a mnou pracně upravené vlásky Nelly zase jemně rozcuchá.
„Jo jo, Tom se taky schovával. Ale pak pořád pikal, protože nemohl nikoho najít, a my ho všichni zapikali,“ usměju se Nelly a vyplázne na Toma jazyk.
„Protože jste malí a vejdete se za skořápku od oříšku, a nejste vidět,“ postěžuje si Tom.
„To není pravda,“ rozesměje se Nelly a prudce zavrtí hlavou. Pak nám oběma věnuje pusu na tvář a vyskočí zase na nohy. „Můžu si tady ještě hrát?“
„Klidně si ještě hrajte,“ přikývnu a nechám Nelly svému osudu. Ta se ale přeci jen ještě na patě otočí a podezíravě si mě prohlédne.
„Už ti telefonoval tatínek?“
„Ještě ne. Dáme mu ještě čas a pak mu zavoláme spolu, hm?“
„Tak jo,“ vehementně přikývne a odhopsá zpátky mezi děti.

„Děkuju,“ unaveně vydechnu směrem k Tomovi, skrčím si kolena k tělu a obejmu si je.
„Jsi unavenej?“ přitáhne si mne jemně na své tělo a já jen spokojeně zavrním, když prohrábne mé vlasy.
„Hm, ale ty musíš být víc. Stačí mi chvilka a bolí mě z Nelly hlava.“
„Je to ředitelka zeměkoule,“ zasměje se Tom, „ne, bylo to fajn, jen ta schovávaná a honění za těma, co jsou u země sotva vidět, je šílenost.“
„Ty jsi na běh aspoň trénovanej.“
„Co dnešní focení?“
„Já nevím. Fotky jsou fajn, jen musím počkat, jestli se ta společnost ozve.“
„To je všechno, co sis ze šesti hodinového, ne-li víc, focení odnesl?“
„Jsem unavenej, nechce se mi mluvit, promiň.“
„Nestalo se nic? Takovej nebýváš, ani když si unavenej,“ zeptá se mě starostlivě a já musím jen s nádechem zavrtět hlavou. Nelžu mu, jen nevím, co se děje se mnou. A to nemluvím ani o tom, že se cítím strašně oslabeně, a jako by mě bolel každý sval v těle.

„Můžu tě rušit?“ usedne večer Tom vedle mne, když si konečně čtu dopis od táty. Neměl jsem ani odvahu, ani důvod ho otevřít dříve. A čím hlouběji se do dopisu začítám, tím zjišťuji, že asi nebylo proč se bát.
„Nic důležitého. Myslel jsem, že po těch letech mi toho má víc co říct.“
„Vždyť jsou toho asi čtyři strany.“
„Jsou o tom, jak právě buduje svou firmu ve Francii. Bla bla bla.“
„Nelly už spí,“ podotkne jen tak mimo a já dopis na vteřinu odložím, abych si mohl vyhledat jeho pohled. Nechápu, že ačkoliv si uvědomuji, co všechno v mém životě změnil, nejsem schopen to v této chvíli ocenit. V posledním období tak dvou měsíců. Připadám si, jako by nic nemělo význam. Co to je?

„Co se děje?“
„Nic,“ zavrtím hlavou a jemně stisknu jeho ruku v tvé své, „jen uvažuju, v jak moc věcech se podobám tátovi.“
„Sice ho neznám, ale tak nějak už jen kvůli tobě samotnému doufám, že jsi toho moc nezdědil v genech.“
„Paradoxní je, že i přes to, jak jsem ho nenáviděl, jsem na něm měl rád, když posílal dopisy. Vždycky, když si potřeboval mamku udobřit, což bylo vlastně neustále, ale dětským pohledem to vnímáš jinak, posílal mamce omluvný dopis. Vždycky. A já si říkal, jak je to od něho hezký, že si dá práci s tím, že napíše ten dopis, stráví nad ním čas, volí si jednotlivá slova. A přitom to dělal úplně zbytečně. Hned třeba den na to ztratila tato slova význam a bylo to stále dokola a dokola.“
„Myslíš, že si tě teď dopisem chce udobřit?“
„Na to je ten dopis moc krátký.“
„Zkus ho dočíst do konce, někdy i to sebekratší vyjádření může mít nejlepší účinek.“

S nádechem se tedy dám do čtení zbytku dopisu a musím uznat, že se opravdu ani v nadcházejících odstavcích nenachází nic, kvůli čemu jsem si dopis nechtěl číst. Jen o tom, jak si vybudoval novou firmu, která je úspěšná jak ve Francii, tak začíná i v Německu, a že by v zájmu z jedné prezentace v Německu mne chtěl vidět. Prý změnil sebe i celý život. Když ale dojdu až k této části, maličko se zamračím, protože už tímhle to začne být podezřelé.

Lidi se mění, víš. Jak je to vůbec dlouho, co tvá máma zemřela? Je to hloupé, ale mohl jsem se změnit až bez ní, ač jsem jí měl rád. Nevím ani, jak moc šťastný, či nešťastný jsi teď ty. Taky si třeba nepoznal doposud nikoho, kdo by ti dovolil se změnit. Možná ano. A možná se tvá matka ještě stihla provdat za někoho, s kým teď musíš žít a ani nechceš. Kdyby to tak bylo, věř mi, že bych byl rád, kdybys mi na tento dopis odpověděl, jakkoliv, a zkontaktoval mě. Jsem tvůj otec, možná je na čase, abys změnil svůj život se mnou, jako jsem ho změnil já. A s ním i sám sebe. Je to svoboda, věř mi.

Ač se slzami v očích, zůstanu na tuto část dopisu zírat s kamennou tváří a nevěřícně zavrtím hlavou. Nezměnil se. Jak mi něco takového může tvrdit? Ani si nepamatuje, kdy maminka zemřela. Možná, že se to dozvěděl před třemi roky jen čirou náhodou. Možná, že to zmiňuje jen proto, aby mi ukázal, že ji má v paměti.
„Copak?“
„Nezměnil se.“
„Myslíš, že si nezaslouží druhou šanci?“
„Dostal jich milion, on si nezaslouží už nic! Nezaslouží si ani…“
„No tak,“ obejme mne pevně, čímž mne umlčí a já se jen trhaně s pláčem nadechnu. Ano, lidé se mění, lidé si zaslouží druhou šanci, ale můj otec promarnil už z tohoto všechno! „Tak to dál raději nečti.“ Na jeho doporučení dopis odložím a nechám se ukonejšit jeho náručí.

Probudím se v průběhu noci nejprve s šokem, že absolutně nemohu dýchat, ale když otevřu oči, dojde mi, že mám jen plný nos a nedokázal jsem se ze snu donutit, abych se nadechl pusou. Tím mi dojde jiná skutečnost, a to, že jsme oba s Tomem usnuli na gauči. Ten se logicky probere taky díky mému prudkému cuknutí v přechodu ze snu do reality, a unaveně na mě zamžourá.
„Asi je tu něco špatně, že?“ pokusí se mě rozveselit, ale já nějak únavou jen muknu a na víc se nezmůžu. Jeho ruka mě jemně pohladí po zádech. Pomalu se posadím a pokusím se jemně protáhnout, přičemž ale okamžitě zase pocítím tu bolest všech svalů v těle a jen se zbaběle stáhnu zase zpět. Jako tečku k tomu všemu si ještě kýchnu, což už Toma donutí k absolutně nechápajícímu smíchu, a já si musím přiznat smutnou realitu.

„Asi jsem něco chytil,“ stvrdím dalším kýchnutím a smutně si ho prohlédnu.
„Ežiši, tady má někdo rýmičku,“ vysměje se mi ještě navrch, „umíš si vybrat skvělý čas. V polovině horkého května a zítra chceš celý den trávit vedle vody.“
„Ta loď zítra platí, nejsem srab,“ kýchnu ještě jednou a donutím se už zvednout na nohy, abych si došel pro kapesník.
„Hm, uvidíme, jak se na to budeš tvářit zítra.“
„Nekaž mi radost,“ vysmrkám se, vrátím se k němu a políbím ho ohleduplně na tvář, „a teď si konečně půjdeme ustlat na to správné místo.“
„No já nevím, ještě na mě přeskáčou tvoje bacily, a…“
„Ne naopak, ty musíš zařídit, aby se ty bacily nerozšířily do rána, abych byl stále v teple a dostal je z těla ven.“
„No jak myslíš, ale…“ pouze začne svou větu, kterou mu už dokončím.
„Ne, nemyslím. Bolí mě každý sval v těle, jsem kurevsky unavenej, a ještě ke všemu se cítím jako na Sahaře. Takže já se dojdu napít, minimálně potřebuji celý sud, takže jeho vypití mi bude chvíli trvat, a ty mi mezitím půjdeš zahřát postýlku.“
„Unavenej možná jsi, ale ještě pořád ti není tak špatně, jinak by ses neobtěžoval s tolika slovy.“
„Proto je nejvyšší čas ukázat i těm zatím malým prevítům v mém těle, že souboj vyhraju já.“
„Opravdu tu ve dvě ráno vedeme takovouhle debatu?“ pozastaví se Tom a já ho jen s pousmáním popostrčím ke schodům.
„Na té zahřáté posteli si trvám.“

I přes to, že jsem se ráno vzbudil, a nemohl dýchat, jsme stejně odjeli k Magdeburgské pláži, která slibuje zábavné odpoledne. Alespoň Nelly naléhala, že sem moc chce, protože tu bude spousta zábavy. Neměl jsem sílu protestovat, ačkoliv jsem se stejně nejvíc těšil na noční párty na lodi, kdy by Nelly už byla u babičky. V mém stavu ale dost pochybuju, že budu schopný večer něco podnikat. Prozatím jsme se alespoň účastnili něčeho vzdáleně podobného paintbalu, akorát na tom principu, že na sebe střílíme bombičky s vodou. Nebolí to téměř vůbec, a to hlavně z důvodu, že je mezi námi i spousta menších dětí, což by se mohlo zdát nefér mezi dospělými, ale to je jen špatné zdání. Děti jsou totiž mnohdy mnohem rychlejší, mají tu výhodu, že jdou hůře vidět, a dokonce většina z nich má i výbornou mušku.
Nedýchá se mi zrovna nejlépe, proto se držím povětšinou jednoho úkrytu a se smíchem se otočím k právě přibíhajícímu Tomovi, který se u mne schová.

„Bacha na toho chlápka vedle, ten má mušku,“ upozorní mne s úsměvem na chlápka poblíž, z vedlejšího týmu.
„Nelly má spojence, a ten zaručeně náš tým ochrání,“ rozesměju se při pohledu na ty dva, kteří vesele přebíhají spolu z jednoho místa na druhé. „Takže je na mně, abych se přesunul dopředu.“
„Hodně štěstí,“ přikývne Tom, lípne mi rychlý polibek a připraví se krýt má záda. Opatrně se připravím, abych co nejméně nápadně přeběhl, což se mi sice podaří, ale už se mi nepodaří zahlédnout malého skrčka z vedlejšího týmu, který ke mně prostě nakráčí a zkropí mne celého vodou. Až teprve když jsem totálně durch, a on konečně pustí spoušť, se tomu upřímně začne smát. Musím se při pohledu na něj začít smát taky a uznat, že tohle se mu povedlo.
„Dostals mě.“

Večer, ačkoliv jsem už ráno uvažoval, co bych se sebou udělal, abych se cítil líp, mi Tom stejně párty na parníku zakáže. A unavená Nelly neprotestuje už vůbec, že už se nebude nic dít, takže i přes jisté zklamání stejně vyrazíme domů.
„Měl bys okamžitě zalézt do postele,“ pronese moudře Tom, když už téměř nepřetržitě od mokrého odpoledne kýchám.
„Tome, bože,“ rozesměju se.
„Co?“
„Mám jenom rýmu,“ stvrdím to dalším kýchnutím.
„No vždyť.“
„Ok, je to milý, ale nepřeháněj to s tou rodičovskou péčí.“
„To je vděk tohle to,“ odfrkne si Tom s úsměvem.
„A ty by ses, Nelly, měla vykoupat.“
„A potom?“ položí mi Nelly hloupou otázku.
„Spát?“
„Vždyť ještě není pozdě, Bille,“ zakňourá, „a kromě toho si mi slíbil, že můžu večer koukat na ten pořad.“
„Jaký pořad?“ zarazím se naoko, jakože jsem na to zapomněl.
„No ten přeci, o těch ledních medvídkách. Jak ten pán chodí do Zoo a ukazuje…“
„To není pořad pro děti,“ pronesu, ale stejně už to nevydržím a lehce se pousměju.
„Bille, slíbil jsi to!“
„Dělám si legraci,“ rozesměju se a plácnu ji lehce po zadečku, „ale nejdřív do té vany.“ A když se Nelly skutečně rozuteče do koupelny, vejdu do kuchyně a s úsměvem rozpřáhnu ruce.

„Dáte si u nás něco?“ zvolám a otočím se k Tomovi.
„Já bych prosil slečnu kuchařku.“
„Ta není na menu. A krom toho, slečnu kuchařku?“ pobaveně pozvednu obočí.
„Uznávám,“ obmotá své ruce kolem mého pasu, „nezní to tak dobře jako modelka.“
„Obojí je padnutý na hlavu, ale modelka zní asi fakt líp.“
„Dobře, i přes to, je to to jediný, co si chci dát,“ ukradne si polibek.
„I se všema těma bacilama?“
„To nebude tak zlý,“ usměje se.
„Napustím si horkou vanu a…“ začnu, ale Tom mne to nenechá dokončit a jemně se vpije do mých rtů.
„Přesně tak,“ řekne proti mým rtům, jako by věděl, co všechno jsem chtěl říct, a začne mé rty opečovávat jemnými polibky.
„Bille,“ vběhne Nelly do kuchyně a mírně se zamračí, když na ni oba s Tomem stočíme pohled, „pojď mi pomoct, prosím.“
„Ovšem má horká vana bude muset vydržet,“ utrousím a vydám se s Nelly.

autor: Mintam