Profesor 15.

„Prosím?“ zíral na ni překvapeně černovlasý muž a absolutně nechápal, jak o tom ví, jak je to možné?

„Bill byl tak zoufalý, že mi o vás dvou pověděl, nebojte se, já si to nechám pro sebe, nikomu to neřeknu, ale jenom se nemůžu dívat na to, jak je Bill nešťastný a trápí se. Mohl byste se nad ním slitovat,“ sledovala ho. Bylo jí jasné, že ji pošle do háje, ale chtěla to zkusit.

„Nemyslíte, že tohle je čistě moje soukromá věc? Navíc, když už byl tak dobrý a vyslepičil vám to, jistě znáte pravý důvod. Já nevím, jestli mu dokážu odpustit,“ stočil zase pohled k papírům a dával je do fólií.

„Ale no tak, každý udělá někdy blbost, jsme lidi a dokážeme si odpouštět. Neříkejte, že vy jste v opilosti taky neudělal pár hloupostí.“

„Myslím, že do tohohle vám skutečně nic není,“ obořil se na ni a ona se zamračila. Byla dost výbušná a s ničím se nepárala.

„Tak to pozor! Tohle teda je moje starost! Chováte se, jako idiot. Přestaňte sobecky myslet jenom sám na sebe a zamyslete, jaké to pro toho kluka je. On vás sakra miluje, a teď je jako tělo bez duše. Je nevyspalý a utrápený. Je mu to líto, určitě by to neudělal záměrně a varuju vás, jestli ho zničíte, slibuju, že vám nakopu zadek a klidně si ověřte, že když jsem v ráži, tak se neznám. Nashle,“ oddupala ke dveřím a pořádně jimi práskla. Zanechala tam naprosto ohromeného Willa stát v šoku. Tak tohle byla opravdu síla. Kde se to v té holce bere?

Když nad tím začínal přemýšlet, musel si nerad přiznat, že má pravdu. Neměl by Billa takhle trápit. Vždyť i jemu je smutno a chybí mu. Dalo by se říct, že mu tak nějak vnitřně odpustil, ale nechtěl si to přiznat. Ale díky tomuhle šokujícímu výstupu, který jej pořádně zasáhl, si uvědomil, že ta slečna měla pravdu. Jenom si sobecky přemýšlel nad svým trápením a ani nepomyslel, jaké je to potupné pro Billa.

Už nad tím nechtěl dál uvažovat. Chtěl jednat, a to hned, ale povinnosti mu v tom bránily. Musel na hodinu, protože právě zazvonilo.

Mezitím ve třídě vedl Andreas s Georgem vášnivou debatu na téma William Trümper. Pro Billa to nebylo zrovna příjemné téma a snažil se to moc nevnímat.

„Je poslední dobou nějaký přísný. Že by ho už nakazili zdejší profesoři? Býval fajn, ale teď je jiný a není s ním žádná sranda. Co mu je?“ ptal se Andy.

„Prý má problémy v soukromém životě,“ odpověděl mu drbna Georg.

„Fakt? A tohle jsi zase slyšel kde?“ optal se blonďák.

„Tajné zdroje, kamaráde,“ mrkl na něj a několikrát laškovně nadzvedl obočí.

„Jsi sketa, no a co dál ještě víš?“ vyptával se dál.

„No jenom, že má nějaké problémy, nevím, jestli s jeho starou nebo co,“ pokrčil svalnatý mladík rameny.

„Mohli byste už konečně držet hubu?“ vztekal se Bill. Řekl to dost hnusným tónem, až to oba mladíky překvapilo.

„Tak promiň, to už se nemůžeme ani bavit?“ zamračil se blonďák.

„Klidně, ale bavte se sakra o něčem normálním. Jste jak ženské,“ zavrtěl hlavou. Byl podrážděný z toho, že to musel poslouchat. Měl však tak skvělé přátele, že se neurazili. Věděli, že je s Billem něco v nepořádku, raději jej nechali být, protože věděli, že kdyby se vyptávali, stejně jim nic neřekne. Tak přešli na jejich další oblíbené téma a to byly auta. Oba byli milovníci krásných namakaných aut.

Den se vlekl až nepříjemně pomalu a pro oba to bylo opravdu hrozné. Jak pro Billa, tak pro profesora. Tak moc s ním potřeboval mluvit. Nezlobil se na tu červenovlasou dívku, vlastně byl i celkem rád, že ho takhle nakopla, aby se konečně rozhodl správně. Byl si teď už zcela jistý. Odpustil to Billovi, jenom k tomu potřeboval jeho slib, že už se to nebude opakovat.

Když konečně naposledy zazvonilo a všichni studenti se co nejrychleji hrnuli ze školy, William taky pospíchal. Chtěl černovláska stihnout, takže si bleskové pobral věci a šel před školu.

Rozhlížel se kolem a hledal toho svého nešťastníka. Už to chtěl vzdát, protože ho vážně neviděl, ale v poslední chvíli se střetl s jeho pohledem. Jakmile viděl jeho tvář, bylo mu ho líto. Vypadal neskutečně ztrápeně, tvář měl bledou a pod očima slabé kruhy z nevyspání, přesně jak mu říkala ta slečna.

Bill stál na místě a ani se nehnul. Jenom se díval do těch krásných čokoládových očí a nevěděl, co čekat. Co když se William rozhodl, že to už nemá cenu a přišel mu oznámit konec? Tohle jej děsilo ze všeho nejvíc.

„Mohl bych s tebou mluvit?“ ozval se najednou hlas těsně u něj. Trochu se polekal, protože byl tak zabraný do přemýšlení, že přestal vnímat okolí, jako už asi po několikáté.

„Jistě,“ přikývl a šel za svým matematickým princem, měl opravdu strach.

„Hodně jsem přemýšlel a až dnes mi došlo, že mi neskutečně chybíš a že ti odpouštím,“ vypravil ze sebe černovlasý muž a sledoval Billa. Tomu se tak zatočila hlava, až se musel opřít o jeho auto. „Bille, jsi v pořádku?“ strachoval se.

„Ani nevíš, jak se mi ulevilo,“ oddechl si. Byla to taková šokující úleva, že to skoro nemohl vydržet. Dál už nepřemýšleli a prostě se políbili. Byl to jeden z těch naléhavých polibků, který jim vynahrazoval ty dlouhé dny bolestivého čekání.

Ruku v ruce nakonec šli do Williamova bytu a udělali si krásný večer. Tulili se k sobě, pili horkou čokoládu, když jim to toho osudného dne nevyšlo, a dívali se na nějaký přeslazený romantický film. Nějak jim to nevadilo, byli prostě rádi, že jsou spolu.

Zhruba po hodině koukání se na ten slaďák to Willa přestalo bavit a začal černovláska líbat na krku a hladil ho na břiše. Seděl k němu zády, takže to měl jednodušší se ho dotýkat. Bill zavřel spokojeně oči a celý se mu oddal. Tohle mu tak strašně chybělo. Lehce natočil hlavu na stranu, aby měl černovlasý muž lepší přístup, a když skousl jeho kůži, vydral se mu z hradla tichý sten.

„Přesuneme se do ložnice, souhlasíš?“ zašeptal mu do ucha a při každém slově se mu o něj otíral.

„Souhlasím,“ vydechl Bill a poslušně jako beránek s ním šel za ruku do ložnice. Položil se na záda, trochu roztáhl nohy, aby se k němu jeho profesor lépe dostal a začali se vášnivě líbat. Navzájem se svlékli a putovali rukama po těle toho druhého. V místnosti byla cítit vášeň a chtíč.

„Chci tě, strašně moc,“ zašeptal mu černovlasý muž do ucha a vzdychl. Vzrušení mu prostupovalo celým tělem.

„Tak si mě vezmi, teď hned,“ vydechl Bill a provokativně víc roztáhl nohy od sebe. William si ale dával na čas. Byl sice vzrušený jako stepní koza, ale nechtěl Billovi ublížit, takže ho za pomocí lubrikantu napřed roztáhl. Až poté se do něj celý zasunul. Vnímal to úzko i Billovy steny, ale když si pak vybavil, jak je v Billovi někdo jiný, nějak se nedokázal pohnout dál.

„Co se děje,“ díval se na něj nechápavě černovlásek.

„Promiň, ale já nějak nemůžu,“ vyšel z něj a lehl si vedle. Schoval si tvář do dlaní a dlouze vydechl.

„Udělal jsem něco špatně?“ otázal se Bill. Moc tomu nerozuměl, ale pak mu to začínalo docházet.

„Ne, vůbec ne. Jenom asi na to jdeme moc rychle,“ podíval se na svého malého puberťáka a ten si ho opatrně přitulil k sobě. William si položil hlavu na jeho hrudník a nechal se jím obejmout.

„Chápu, asi jsme na to skutečně šli moc brzo, počkáme,“ hladil jej v černých vlasech.

„Promiň,“ zašeptal William. Připadal si blbě, že ho vzrušil, a pak to takhle utnul.

„Neomlouvej se, to je v pořádku,“ stále ho hladil ve vlasech za účelem jej uspat. Dařilo se mu to na výbornou. Profesorova víčka pomalu klesla a brzy upadl do říše snů. Bill si jej ještě dlouho do noci prohlížel. Když spal, vypadal jako anděl. Tak krásně a roztomile.

Čas ubíhal a postupně se všechno urovnalo. Nastal zase klid a příměří. Bill kolem sebe opět vysílal pozitivní energii a blbnul se svými kamarády, kterým se před tím ještě omluvil. Všechno bylo zase v pohodě.

„Bille? Potřeboval bych se tě na něco zeptat,“ zavolal William z obýváku. V klidu si válel šunky a nechal svého malého puberťáka, ať se činí se snídaní.

„No tak povídej, ty lenochu,“ uculil se černovlásek.

„Nedávno mi volala máma, jestli přijdu na její oslavu. Má narozeniny, tak jsem se chtěl zeptat, jestli bys tam nešel se mnou. Nebyli bychom jako profesor a student, ale jako pár, co ty na to?“

„Rád s tebou půjdu. Nikdy jsi mi nic neříkal o tvých rodičích, jsi nějaký tajnůstkař, tak to vyklop,“ položil tác se snídaní na stůl a drze se na ležícího profesora posadil.

autor: Tina