Zeiten ändern dich II 1.

Zdravím, jsem zase tady ;D A s druhou řadou! 🙂 Nechala jsem čtenáře na svém blogu rozhodnout, zda by chtěli druhou řadu této povídky, a sami už vidíte, jak rozhodli 😉 Dílů nebude zdaleka tolik jako v řadě první (chtěla bych jí napsat jen 26, abych tuto povídku završila číslem 100 ;)), ale rozhodně budou o to delší. Snad se i druhá řada bude těšit takové oblibě jako první. Rozhodla jsem se tak hlavně proto, že hodně lidí mělo ještě pár dotazů ohledně povídky, a na ty bych vám chtěla v druhé řadě odpovědět. Na jeden jediný dotaz vám ale odpovím hned, někteří z vás pochopili jednu část povídky jinak, než jsem chtěla: Tom s Andreasem spolu skutečně nic neměli. Jejich vztah byl skutečně přátelský, nikoliv milostný, zkuste si ještě jednou přečíst 68. díl s ironickým tónem, anebo si to jednoduše vryjte do paměti ;D Ačkoliv, je v tom ještě něco víc, nikoliv ale milostný vztah 😉 To vše se brzo dovíte. Teď snad už jen, příjemné čtení 🙂

Pohladím Toma jemně po tváři a nakouknu mu do papírů, co drží před sebou a zaujatě čte. Ten se ale nakloní na druhou stranu, aby se dalšímu střetnutí s mou dlaní vyhnul.
„Bille, přestaň, nemám náladu.“
Pozvednu lehce obočí a zase se narovnám.

Bydlíme teď společně pět minut pěšky od školy. V bytě, který nám pronajali Tomovi rodiče za peníze, které dostávají z pronájmu prázdninového bytu Toma. Z počátku jsem sice nebyl rád, že budu muset být jeho rodičům vděčný a nedej bože dlužný, ale sám Tom mě ujistil, že je to jen na rok, než půjdeme oba na vysokou školu. I přesto jsme se s Tomem dohodli, že ve volném čase budeme chodit na brigádu, a peníze si budeme dávat stranou do budoucna. Budoucnost. To je poslední dobou to, co mě nejvíc trápí. Budoucnost s Tomem. Ne, že by každý den musel být nádherný a každý den bychom na sebe museli šišlat a nevím co všechno, to vůbec ne. Jen by poslední dobou Tom nemusel odsekávat na všechno, co mu řeknu. Toleruji ho, vím, že má nervy ze zítřka, ale zároveň by i on mohl trochu tolerovat mě.

Prudce se nadechnu, abych mu na to odpověděl, ale pak jen zavrtím hlavou a odejdu z terasy dovnitř bytu, abych si do tašky dal důležité věci, a zpět na terasu se už jen vykloním. „Abych tě nerušil, pojedu dneska domů, fajn?“
Tom chvíli nereaguje a až po přetrpěných milion sekund zvedne konečně hlavu.

V autíčku, které jsem dostal k Vánocům, zároveň ale jako dárek za úspěšně získaný řidičák od Gordona a Miriam, dorazím do Loitsche, kde už vystupuju, sotva zaparkuju. Potřebuju dnes už taky konečně mluvit s někým jiným než s Tomem.
„Ahoj, je někdo doma?“ zvolám vesele do domu, a první odezvou je smích z koupelny. Hned na to se objeví ve dveřích hlava Miriam a za ní Gordon.
„Ahoj,“ pozdraví mne sehraně s obrovskými úsměvy na tvářích. Jsem rád, že je Gordon zase alespoň trochu tak šťastný jako s maminkou. Miriam tu sice definitivně nebydlí, ale víceméně tráví stejně nejvíce času tady. Hlavně taky kvůli Nelly, která si ji naprosto zamilovala.

„Tak jak se tady máte?“ zeptám se, když se usadíme v kuchyni.
„Spíš ty mluv, jak se máš, když se tu zničehonic ukážeš.“
„To nemůžu prostě přijet?“
„Můžeš, ale už tě znám, a pak většinou jezdíš s Tomem,“ mrkne Gordon. Vydechnu a jen pohledem zůstanu viset na desce stolu.
„Najíš se s námi?“ usměje se Miriam, což mne přinutí se usmát taky. Je prostě zlatá.
„Vlastně rád.“
„Tak co se stalo?“ nenechává to být Gordon a já jen zavrtím hlavou.
„Nic.“
„Nechám vás tu a skočím pro Nelly, že je večeře. Budeme tu hned,“ vstane od stolu Miriam a já jí jen obdaruju děkovným úsměvem.

„Kde je vůbec Nelly?“
„Na hřišti,“ odmlčí se, a pak na mě opět naléhavě pohlédne. „Bille, vážně nechci vyzvídat, víš že to není můj styl, ale poznám, že se něco stalo, a jen bych rád věděl, jestli se děje něco vážnýho.“
„Jo, konec světa, Tom zítra skládá zkoušku,“ utrousím otráveně.
„Jo, to vím, a?“
Chci to nechat být, ale pak se nadechnu, čímž najdu v sobě tu obnovenou zlost.

„To bude zas v pohodě, uvidíš,“ pohladí mne jemně po zádech, „prostě jste jen poslední dobou pořád spolu a do toho máte oba nervy z přijímaček na vejšku, a Tom tedy ještě dnes plus nervy z maturity. Ale až to bude všechno za váma, tak uvidíš, jak si oba oddychnete. Jste spolu ve škole, spolu doma, denně, někdy se to na vás prostě musí podepsat.“
„A to jsem mu ještě neřekl, že tam byla včera jeho máma. Ačkoliv teda byla tam kvůli tý jeho oslavě narozenin, takže mu to ani říct nemůžu.“
„Jo vidíš, to mi vlastně vysvětli. Proč má tu oslavu až teď, když měl narozeniny už v týdnu?“
„Protože byl dosud jeho táta v Rakousku a přijede až na víkend, takže to chtěj spojit i jako oslavu, až udělá maturitu.“
„No a proč byla jeho máma včera u vás?“
„Aby mi oznámila, že na tu oslavu mám přijít společensky oblečený, a už vůbec tam nemám chodit jako jeho přítel,“ prohlásím jejím tónem a ušklíbnu se. Ani po roce si Tomova mamka prostě nezvykla. Jeho taťka s námi vychází skvěle, ale ona nás od té doby, co spolu bydlíme, navštívila jen třikrát, a to ještě vždy jen na deset minut.
„Vždyť tam bude jen jeho rodina, ne? Proč tohle dělá?“
„Protože to bude v tom nejlepším hotelu jeho táty, takže se tam musíme chovat moc společensky. A protože společnost si ještě nezvykla, že někteří lidi jsou odlišní, tak budu muset dělat, jakože jsem prostě spolužák nebo co. Rodina, nerodina.“
„Ještě, že tam nemusím být.“
„Ale díky za tu oslavu, byla fakt skvělá.“ Gordon s Miriam totiž Tomovi rodiče předstihli a udělali jsme si o víkendu oslavu, ač měl Tom narozeniny již ve čtvrtek.

„Ahoooj,“ ozve se za mnou a v tu chvíli už mi někdo kolem krku obmotá ruce.
„Nazdar bramborko,“ otočím se, jak to jde, k Nelly, a okamžitě jí lípnu pusu na tvář. „Jak se máš, ty poškolačko? Slyšel jsem, že jsi teď nebyla dvakrát za sebou ve škole.“
„Nejsem bramborka, a už vůbec ne poškolačka!“
S úsměvem ji jemně cvrknu do nosu. „Kde jsou ti dva?“
„Vytuhli vzadu na zahradě na sluníčku,“ předstihne Nelly Gordon, aby mne obeznámil, kde se flákají pejsci. Respektive, pro mne jsou to pořád štěňátka, ale Malá dáma za rok krásně vyrostla a Miky ani nemluvím. Je z něho sice pubertální, ale výškou zcela dospělý labrador. A mimochodem nádherný labrador.
„Tak je po večeři půjdu pozdravit. Možná bych mohl Malou dámu vzít s sebou, chybí mi to její mazlení,“ usměju se a poděkuju Miriam, když přede mne položí talíř s večeří.
„Jé, můžu jet taky s tebou?“ ozve se hned Nelly.
„Ale já pojedu asi až zítra.“
„Tak to jo.“
„A Tom má zítra zkoušku, tak s ním pak možná bude řeč, tak víš co? Mohli bychom být o víkendu spolu. Já bych si tě vyzvedl ve škole v pátek, bereš?“
„Vždyť máte v sobotu tu oslavu, ne?“ vloží se do toho Gordon.
„A jo, a v pátek je taky ta… uf, tak nic. Tak v pondělí mám čas tě vyzvednout ve škole. Nebo vlastně už od neděle můžeme být spolu.“
„A do neděle jsou to ještě,“ začne počítat na prstech a usměje se, “ čtyři dny. A zítra tu ještě budeš, tak to jo, to vydržím,“ uculí se a odběhne si do koupelny umýt ruce.
„Do neděle jsou to ještě čtyři dny,“ zopakuji po ní větu s výdechem, a idealizovanou představou, že už Tom bude s nervama zcela v normálu. „Dneska je teprve středa?“
„Jooo,“ odpoví mi Nelly, která nevím, jak se stihla za dvě vteřiny vrátit a mě při pohledu na ni dojde jedna věc. Zarazím se a přiložím si pomalu ruku na čelo.
„Dneska je dvanáctého května!“

autor: Mintam