autor: Helie
Tom:
„Co to, kurva, bylo?“ zvolal Bill, lapající po dechu. Věnoval jsem mu pouze nejisté uculení. „Ty’s… A já… A… Kurva.“ Musel jsem se smát. Billův výraz vypovídal o naprostém zmatení, které zrovna pociťoval. Chvíli působil snad až vyděšeně.
„Bille, v pohodě? Jestli ti to vadilo, omlouvám se,“ uculil jsem se. Najednou mi začalo docházet sebevědomí. Už když jsem poprvé začal přemýšlet nad tím, že by se něco podobného mohlo stát, nikdy mě nenapadlo, že by to Billovi mohlo vadit. Přece to on to dřív chtěl, když já ne.
„Nevadilo, jen… nechápu to,“ zabručel a zíral na svoje prsty proplétající se mezi sebou. Seděl v tureckém sedu naproti mně a hrudník se mu stále ještě divoce zvedal.
„Já taky ne,“ zašklebil jsem se. „Myslel jsem, že budeš rád, když to udělám.“
Vtom trhl hlavou vzhůru. „Jestli to děláš jen kvůli soucitu nebo kvůli tomu, že si myslíš, že mě to potěší, tak se můžeš přestat snažit. Nepotřebuju něco takového!“
Než jsem se stihl nějak obhájit, odešel.
„Kurva!“ ulevil jsem si do ticha sálu, které se rozprostřelo všude kolem, když odezněl zvuk Billových kroků. Právě teď jsem nevěděl, co dělat. Jít za ním, nebo zůstat? A jestli jít, co mu říct? Omluvit se, že tak jsem to nemyslel? Vysvětlit, že nic nedělám ze soucitu? Nikdy jsem se v těchhle věcech neorientoval, takové vysvětlování, podlézání a omlouvání se mi příčilo víc než cokoliv jiného, ale teď zřejmě nezbývalo nic jiného, než zvednout zadek a jít.
Bill:
Když jsem utekl, nevěděl jsem, kam jít. Prala se ve mně směsice pocitů. Jedna část stále ještě cítila na jazyku chuť Tomových rtů, tu omamnou překrásnou chuť, kterou jsem cítil naposledy před dvěma lety, a to jen náhodou. Druhá část měla v očích slzy, které s každým dalším krokem klouzaly po tvářích. Kroky samy mířily pryč, dokud jsem nezaznamenal dveře Tomovy maskérny sdílené s Meg. Automaticky jsem proklouzl za dveře a usadil se do židle před jemu přidělené zrcadlo. Zřejmě si tu každý úklid musel zajistit sám, protože Tomovo zrcadlo se skrývalo pod tenkým nánosem prachu. Sem tam ho křižovala klikatá čára od tužky na oči nebo mastný flek od odličovacího krému. I přes nečistotu na zrcadle jsem viděl svůj odraz. Dokonce i v té tmě proťaté pouze proužkem měsíčního světla pronikajícím oknem do místnosti. Viděl jsem alespoň svoji siluetu, tmavý stín na světlém podkladu. V té tmě se nedalo poznat, jestli jsem muž nebo žena, jestli mi je dvacet nebo sedmdesát. Nebylo poznat, jestli umírám pod křečemi v žaludku od smíchu, nebo mě spaluje žal. V zrcadle se odrážela pouze silueta člověka.
Automaticky jsem natáhl ruku k onomu záhadnému odrazu, o kterém jsem s přesností nemohl ani říct, jestli jsem to skutečně já, a přejel prsty špínou podél klikatého okraje siluety. Úplně jsem zapomněl na svoji rozháranost, na svoji neschopnost určit, čím se mám řídit. Kéž by to bylo tak lehké, jak ukazuje zrcadlo. Buď máte na tváři přišitý úsměv, nebo vám po tvářích tečou slzy. Nic víc zrcadlo stejně nikdy neukáže. Život by byl o tolik jednodušší, kdyby měl člověk na výběr pouze ze dvou duševních stavů.
„Tak tady jsi! Hledal jsem tě snad všude!“ Hrklo ve mně, když mě Tomův hlas vytrhl z tolik zbytečných myšlenek.
„Co chceš?“ štěkl jsem po něm, ne zrovna příjemně.
„Omluvit se a vysvětlit ti to. Mám pocit, že tady došlo k pěkně velkému omylu.“ Ode dveří přešel ke druhému zrcadlu a od něj si přitáhl židli na kolečkách naproti mně. Dosedl do ní, a než jsem stihl něco říct, chytil mě za ruce. „Všechno jsi to špatně pochopil. Nikdy jsem ti nechtěl ublížit, a už vůbec ne něčím takovým. Ze soucitu bych to nikdy neudělal, Bille. Možná jsem se hodně změnil, ale tohle bych neudělal nikdy. Vždycky pro to musím mít nějaký důvod. Několik posledních dní jsem ze sebe strašně zmatený. Od té doby, co ses tu objevil. A já už měl pocit, že kdybych to neudělal teď, ta chvíle, po které jsem v posledních dnech tolik toužil, by nikdy nepřišla.“
Zmateně jsem na něj zamrkal. Naprosto jsem netušil, jak to mám chápat.
„Nedělal jsem to z donucení, já chtěl,“ špitl ještě, když se nedočkal žádné reakce. Všechno jsem si přehrával v hlavě. Vracel jsem se k době, kdy to všechno začalo. Kdy to přerostlo ve snad až nenávistnou touhu. Kdy jsem se to všechno snažil udusit tím, že jsem se od Toma držel, co nejdál to šlo.
„A kdybys mohl, uděláš to znovu?“ zeptal jsem se s pohledem stále ještě rozmlženým pod náporem vzpomínek.
„Tak tomu věř…“ věnoval mi Tom jeden ze svých typických frajerských úšklebků. Nejspíš netušil, že právě upsal svoji duši ďáblu.
„Udělej to,“ zabručel jsem a zvedl k němu pohled. Úšklebek se změnil v naprosté zmatení. Povytáhl jedno obočí, jako by nevěděl, co jsem řekl. „Řekl jsem, že to máš udělat znovu,“ zopakoval jsem netrpělivě svůj požadavek.
„To myslíš vážně?“
„Neser.“
„Neseru.“
„Tome!“
„No jo, sakra, no jo!“
Nejspíš jsem neměl provokovat a vyvolávat v něm agresi, později toho možná budu litovat, ale nemohl jsem si odpomoci od jistého pocitu zadostiučinění, když si mě konečně za týl přitáhl k sobě. Tatam však byla veškerá něžnost a snaha zapůsobit na city. Jeho rty tvrdě narazily do mých a já bych řekl, že tak úplně v té tmě kolem nás neodhadl naši vzdálenost. Ani jednoho z nás to však neodradilo. S překvapující dravostí jsem mu oplácel každý byť jen nepatrný pohyb a vycházel mu vstříc. Spokojeně pobroukával do mých rtů a jeho jazyk si sebevědomě razil cestu vpřed stejně jako předtím ten můj. Spontánně jsem mu omotal ruce kolem krku a nechal se stáhnout na jeho klín, takže musel mírně zaklonit hlavu. Proplétal jsem mu prsty mezi copánky, zatímco urychlené tempo polibků zpomalilo na líný tanec jazyků.
Pohladil jsem ho ze strany po hlavě a oddálil se od něj, abych vyslovil otázku, která mi jen tak vyběhla na mysli.
„A tohle teď budeme dělat častěji?“ zeptal jsem se s úšklebkem. Samozřejmě jsem si nepřál nic jiného, než aby se to stalo pravidelnou činností. Líbilo se mi to. Jak by taky ne, když ještě před dvěma lety to byl můj největší sen.
„Pokud budeš chtít,“ zamumlal a stáhl si mě dolů pro další polibek.
autor: Helie
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 15
Aaah!:D Taaaak dokonalý!;)…
Skvělý, konečně se to vyřešilo, snad už to bude dobré a nic se jim nepodělá.
Musím říct, že styl jakým píšeš je dokonalý. Takže rozhodně neztrácej chuť dál psát, protože by to byla opravdu velká škoda. moc se mi tvoje povídky líbí 🙂
no konečně pokráčko, kde ses flákala??? 🙂
supeeer, jen tak dál!!! a do sebe, hoši, do sebe, do sebe!!!
btw ta scéna se zrcadlem byla úžasná!!! kam ty na to chodíš, holka?
Infarkt!! xD Tak právě teď jsem totálně zkolabovala xD
Zrovna sem se vrátila domů a říkám si, že se jen tak rychle mrknu na twc blog… vážně se jen podívám a v žádným případě nebudu už nic číst 😀 no ale to bych se nesměla znát 😀 Samozřejmě jak sem uviděla Fantoma, tak na všechno, co sem si před chvílí slíbila, jsem v ten moment zapomněla 😀 Musím říct, že mě to teda dokonale probralo xD
Ale ten Tom mě tak potěšil! 😀 Jen ať se do toho teď pořádně opře!!! xD Směle do toho Tomi ( a Billa nešetři 😀 )
Doufám, že pokráčko vyjde brzo, protože ta pouza mezi minulým a tímhle dílem byla vážně hrozně ubíjející 😀
[1]: Děkuji =)
[2]: U ostatních povídek nic neztrácím, jenom tady ta ich forma mě ničí 😀 Děkuji =))
[3]: Nikde jsem se neflákala, ale díly teď nejspíš budou přibývat pomalu, protože jak to zachází někam dál, tak mám problém s tím psaním, takže třináctku jsem ještě psát ani nezačala 😀
Kam na to chodím? 😀 Tak to se mě ptáš moc 😀 ono to přichází tak nějak samo od sebe, aniž bych se na tom já sama nějak zasloužila… dřív jsem psala hodně povídky po lyrické stránce, takže je to nejspíš pozůstatek z té doby a ta epika se k tomu jen přidala a postupem času převážila :DD
[4]: Hah, tak to jsme na tom úplně stejně… taky se sem vždycky stavím jen na skok a najednou vidím nějaký díl rozečtené povídky a okamžitě je to totálně v hajzlu, protože tu zkejsnu na bůhví jak dlouho 😀
Za tu mezeru mezi díly se strašně omlouvám, snažím se seč mi síly stačí, ale nechci jen psát, chci, aby to taky nějak vypadalo… a poslední dobou mi to prostě nejde 😀 Přísahám, že tohle je moje poslední povídka v ich formě 😀
Takže všem vám děkuji a předem se omlouvám za to, že díly teď nebudou tak pravidelně jako ze začátku… prostě už je nemám předepsané dopředu a v týdnu na to není ani čas, ani chuť 😀 Ale budu se snažit, aby 13. byla co nejdřív 😉