One night that changes everything​ 22. (konec)

Tom:

Podívám se na hodinky, ukazují, že tu stojím už asi hodinu. Bill je tam dost dlouho, ne? Na to, že si šel jen něco vzít, je to vcelku dost. Chviličku tam ještě nervózně přešlapuju, až dokud se neotevřou dveře, ze kterých na mě Bill doslova vyskočí. Jen zmateně ho obejmu.

„Co se děje?“ dám ho ze sebe dolů, Bill má tvář úplně šťastnou. Tak to by mě opravdu zajímalo, co se děje.

„Tomi, lásko, stěhujeme se!“ rychle mě líbne a znovu obejme. Pokud mám pravdu říct, jsem trochu mimo, a vůbec nechápu, o čem to mluví!

„Cože se?“

„Stěhujeme! Tome, Wolfgang mi nechal dům v LA! Chápeš to? Bože! To byl vždy můj sen a… A mít tebe,“ pohladí mě po líci. V jeho očích je tolik nadšení, kolik jsem už dlouho neviděl. Ach, o mrtvých se nemá mluvit ve zlém, ale alespoň na něco byl ten starý páprda dobrý. Splnil Billovi sen. Mému Billovi… Akorát, že to musím ještě pořádně rozdýchat.

„Ty se netěšíš?“ zklamaně se mi podívá do očí.

„Ale jasně, že se těším, ale… Musíš mi dát trochu času, víš? Momentálně nevím, kde je sever,“ usměju se a obejmu ho.

„Bude to pro mě trochu těžké, ale… Promluvíme si o tom doma.“

„Tak fajn, ale… Ehm… Tome, prosím tě, pomůžeš mi?“

Proč v jeho očích vidím omluvu?

„Samozřejmě, s čím?“

„No… S těmi kufry. Tak mě napadlo, víš, ty věci jsou stále moje a nerad bych je tu nechal. Víš, možná si řekneš, že jsem fakt blázen, ale některé ty kousky mám dokonce stále rád. „

„Jsi blázen,“ zasměju se, ale samozřejmě jdu za ním. Má je nachystané hned před dveřmi, ale…

Wow! Čekal jsem, že tu bude jeden, dva, maximálně dva a jeden malý kufřík. Úsměv mě hned přejde, když začnu jako malé dítě na prstech počítat: jeden, dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm, devět, deset, jedenáct… Dvacet! Dvacet obrovských kufrů!

„Billi, ježíši, pomátl ses?“ káravé ho probodnu pohledem s téměř dokořán otevřenými ústy.

„Dvacet obrovských kufrů?! To si snad děláš srandu!“ tak tohle by i vysvětlovalo ten omluvný psí pohled.

„Víš, no…“

„Tím bys oblékl celé Německo!“

„Vím,“ odvětí pár tichými hláskami.

„Ach… Co mám s tebou dělat,“ nesouhlasně kývnu hlavou, ale vrhnu se do postupného nakládání obrovských a zejména těžkých obdélníkových věcí do auta. Při tomto se mi zdá i náš nový Jeep miniaturní.

Bill:

Sedíme v autě na cestě do Tomova bytu. Vlastně, teď už našeho bytu, i když ne nadlouho. Bude to však vždy pro mě místo, kde jsme se blíže poznali, kde mezi námi vzkvétala ta obrovská láska. Naše malé hnízdečko lásky.

„Víš,“ promluvím na Toma, protože je už mezi námi dost dlouhé ticho na to, co všechno se stalo. Potřebuji nějak objasnit moje náhlé vzetí všech těch věcí. Ať si nemyslí, že je to jen tak.

„Ty věci, co jsem si vzal, jsem vlastně ani nechtěl. Ale tak trochu jsem se zamyslel… V tom domě bydlí Wolfova bývalá manželka a nechtěl jsem jí to tam nechat. Bylo by to dost nezdvořilé, chápeš. Můžeme je dát například na charitu, určitě se jim tam budou hodit víc než mně. Mně stačíš k životu úplně ty, ne nějaké drahé hadry,“ usměju se a pohladí ho po ruce, načež se Tom začne hned nepochopitelně smát. Fakt, něco mi uniklo?

„Čemu se tak směješ?“ usměju se i já, abych nedělal ze sebe blbce, i když je to v podstatě jedno. Tom mě prokoukne, i kdybych se sebevíc snažil.

„Ale… Nic. Je to jen taková hloupost,“ nesouhlasně pokýval hlavou.

„Jaká?“

„Nech to tak.“

„Tome! Nooo! „

„Ale nic. Jen jsem si,“ zasměje se, „jen jsem si představil ty chudáky z charity oblečené v tvých věcech,“ protočím očima, ale musím se nad tou představou zasmát. Má pravdu, bylo by to asi fakt dost komické.

„Ty si tedy…“

„Ale ne! Fakt, jen si představ nějakého bezdomovce oblečeného v tvém drahém saku, víš, v tom stříbrno-černém pruhovaném.“

Na to se oba začneme smát. Jeho fantazie fakt nemá hranice. Komické jen na to pomyslet, natož to vidět.

Tom:

„Ty si tedy…“ převrátí očima, ale samozřejmě se směje se mnou. Miluju, když můžu jen tak pozorovat, jak šťastně zvedá koutky rtů. Je to pohled k nezaplacení.

„Ale ne! Fakt, jen si představ nějakého bezdomovce oblečeného v tvém drahém saku, víš, v tom stříbrno-černém pruhovaném. „

Před očima se mi zjeví Bill v onom saku. Tehdy, na tom večírku. To byl večer, kdy jsem ho viděl poprvé. Za tento den budu děkovat Bohu minimálně do konce života. Nebo do konce života a ještě týden k tomu.

„Ano, to by bylo docela zajímavé.“

„Hmm… Ne,“ zamyká hlavou v nesouhlasném gestu.

„Co ne?“

„To sako se neopovažuj dát někam pryč! To si schovám já osobně někam, kde se mu nic nestane,“ musím se usmát, je velmi roztomilé, když má na tváři ten nechápavý bezradný výraz.

„A to jako proč, hm?“

„Protože mě úplně okouzlilo… Když jsem ho poprvé viděl… Och, hned jsem se do něj zamiloval. Ty jsi mi byl ukradený, ale to sako…“ povzdechnu si, mírně provokativně. Samozřejmě, že mi vážný výraz na tváři moc dlouho nevydrží.

„Tome!“ slabě mě bouchne do ramene, skoro až ztratím kontrolu nad řízením auta.

„Ale no tak, víš, že nemám oči pro nic a nikoho jiného.“

Nakloní se k Billovi a rychle ho políbím. Polibek je naneštěstí jen velmi krátký, protože se musím věnovat řízení.

„Měl bys mít oči hlavně pro cestu, jinak už se nebudeš mít čím dívat.“

„Neboj se, všechno bude tak, jak má být.“

„Ještě mi to celé vysvětli, prosím tě. Jak jsi věděl, kde máš hledat, a co vůbec máš hledat a to všechno?“

Bill:

* Flashback *

„A k čemu jste došel?“

„Že jednoznačně musíte přijít na to, co je ta věc, kterou vám pan Joop zanechal. To je ten důvod, že vám ve snech nedá pokoj. Chce, abyste dostal, co vám patří. Takže, musíte na to přijít.“

„To znamená-,“

„Že musíte jít-,“

„Do toho domu,“ doplní mě Tom spolu s doktorem. Nakonec mě přece jen přesvědčil sáhnout po vyšší pomoci a mně zbývá už jen doufat, že mi to pomůže.

„Správně. Pak vám to zaručeně přestane, jsem si tím téměř na sto procent jistý.“

Nastane krátká chvilka ticha. Mám takový pocit, že oba čekají, až se k věci nějak vyjádřím nebo něco. A já nemám moc na výběr. Jednoduše tam musím jít, vyřešit to a hotovo. A pak Nashledanou minulost, vítej budoucnost.

„Děkuji vám, doktore, za radu. Moc jste mi pomohli. Ještě dnes se to pokusím objasnit. Tak zatím nashledanou. „

V této ordinaci, která má působit útulně a pohodlně, ale místo toho zde převládá sterilní bílá, se vůbec necítím dobře. Možná je to skutečně jen tím špatným sladěním barev, ale možná je to i něčím jiným. Nemíním to teď řešit, prostě chci jít domů a hotovo.

Rychle se posbírám z křesla, chytím Toma za ruku a možná i trošku okatě odtud uteču. Na dnes mám té pomoci už po krk.

„Víš co? Jdeme tam hned teď, ať to máme za sebou, dobře? Už mě nebaví věčně řešit takovou věc.“

*** Konec flashbacku ***

„Nevím. Prostě mě napadlo místo, ke kterému jsem neměl přístup, a to je asi všechno. Podařilo se mi to, a to je hlavní,“ usměju se, pohodlněji si sednu na sedačce našeho Jeepa.

„Neuvěřil bys, ale vždy to byl můj sen, bydlet v LA. Už jako malý chlapec jsem se vždy díval na filmy, a když tam bylo toto místo, jen jsem si představoval obrovský dům na pláži, sluníčko, a sladké nicnedělání. A teď, když mám tebe, nic jiného, ​​než prožít svůj tajný sen s tebou, si nepřeji,“ usměju se.

Ta představa, jak v jeden krásný slunečný den si Tom hraje s našimi psy na dvoře a já je jen pozoruji, plný pohody, žádné starosti. Prostě život k nezaplacení.

„Ten… Ehm, on, aspoň přece byl na něco dobrý.“

Bill:

*

Konečně jsme doma, s Tomem jen tak poleháváme na posteli. Fajn, přiznávám, není to jen tak. Miluji mazlení s ním, a tak si takovou úžasnou příležitost nenechám ujít.

Vlastně… Více méně mám za lubem věnovat se dnes jen já jemu. Chci se o něj starat, líbí se mi ten pocit, že je tu někdo pro mě a já pro něj.

Více se na Toma položím, přiseju se mu na krk. Něžně při tom zavrní. Oh, to je tak roztomilé, nutí mě to, abych se o něj stále více a více zajímal.

„Och, Bille, je to tak úžasné,“ povzdechne si copánkatý chlapec pode mnou, více zakloní hlavu, abych měl lepší přístup k jeho krku. Něžně mu udělám na krku dlouhou vlhkou cestičku až k oušku, které trošku skousnu.

„Hmm… Je to skvělé. „

„Líbí se ti to?“

„Ach, aby ne. Je to úžasné. Ale co když je teď řada na mně?“ prudce mě přehodí pod sebe, ani nestíhám sledovat, co se děje. Je to ale dost příjemné překvapení.

„A co když není?“ jemně, ale zároveň vášnivě se mu zakousnu do rtu na pár vteřin, a pak jej opět přehodí pod sebe. Mám štěstí, že je tak lehký. Nejsem zrovna žádný Vin Diesel.

„Neštvi mě. Docela rád bych si tě vychutnal. „

Něžnými polibky mi lemuje celou čelist, přejde přes ústa. Chci si ho tam chvilku udržet, miluji spojení našich rtů, ale Tom se drze odpojí a přejde mi až na krční jamku.

Ach, ten chlapec přesně ví, co tak velmi miluji.

Zahrabnu mu prsty do vlasů, tedy copů, užívám si to, jak už dlouho ne. Tom pokračuje dál. Jelikož už dávno tričko nemám, vrhne se na mou bradavku, jazykem po ní prochází, saje ji, dokud vzrušením neztvrdne. Neodpojí se od mého těla, jazykem projde celý průměr mého hrudníku až k druhé bradavce, přičemž prsty stále mne to místo, kde dělal tak úžasné věci jen před pár sekundami.

Je to ďábel.

Tom:

„Smím se tě na něco zeptat?“ prohodí mezitím, jak se věnuji jeho hrudníku. Vzhlédnu, chci mu při tom hledět do očí.

„Samozřejmě, cokoliv,“ usměje se, v jeho očích je vidět zvědavost. Pozoruji takové ty malé jemné jiskřičky, které dokonale poskakují, když je buď zvědavý, šťastný nebo vzrušený. V této chvíli, soudě i podle mírného tlaku na mém bříšku, je asi všechny tyto věci. Ach, přivádí mě to do stavu hříšných myšlenek.

„Splníš mi jedno přání?“

„Jaké přání?“ potichu se mě zeptá, tváří mu viditelně proběhne zvědavost.

„Dovol mi aspoň jedenkrát v životě dělat si s tebou, co jen chci, prosím,“ zašeptám mu do ucha, neodpustím si jemně-smyslně ho kousnout.

„Jsem jen tvůj.“

Vášnivě mě políbí.

„Uhm,“ nechtěně, ale přece se odlepím od jeho rtů.

Mám pocit, že teď je ta nejsprávnější chvilka dát mu to, co jsem chtěl už tak dlouho. Nikdy na to nebyl čas nebo podmínky, nebo nás trápilo něco jiného. Ale teď je už po všem. Čeká nás už jen nádherný život po boku toho druhého, plný lásky, něhy a rozmazlování. Jsem si tím jistý. Bill si už konečně zaslouží normální život po tak těžkém období.

„Počkej. Zlato… Chtěl bych ti něco dát,“ usměju se, nahlédnu mu do očí. Opět v nich vidím tu krásnou jiskřičku zvědavosti, kterou tak miluji.

„Dát? Co dát?“

„Něco, co ti mě bude stále připomínat,“ vztáhnu prst na znak toho, aby počkal, a z nočního stolku vyndám krabičku, o kterou jsem tolik bojoval. Je pravda, že kdybych si nesmyslel, že jdu večer na poslední chvilku koupit Billovi přívěsek, tak by mě nepřepadli žádní chlapci ani Wolfgangův poskok, ale je mi to jedno. Toto je důležitější.

„Doufám, že se ti to bude líbit,“ usměju se a krabičku mu podám. Bill je úplně mimo, neví, co má očekávat. Není to nic velkého, jsem si toho vědom. Ale i taková maličkost by ho mohla potěšit. Možná… Přiznávám, jsem velmi zvědavý na jeho reakci. Kupoval jsem to s láskou. Nikdy nikomu jsem nic nekupoval s takovým nadšením, jako jemu tuto drobnost.

„Pane bože! Oh, Tome, to je tak nádherné!“ nadšeně skoro až vypískne, přívěsek si přehazuje v prstech. Až nyní zahlédne na zadní straně vyrytá slova „miluji tě“. Dívá se na ně jako na svaté písmo. A přísahám, že je to jako slib, který dodržím do konce života.

Billův pohled se mi na pár vteřin vpil do očí, vidím v nich tolik lásky. To je neuvěřitelné, že já, sám Tom Kaulitz, našel život v pravém slova smyslu. Budu za něj děkovat až do konce.

Moje černovlasé stvoření se mi vrhne kolem krku, jeho oči se zalévají slzami. Je to poprvé, kdy jsem rád, že Bill pláče. Proč? Protože vím, že je šťastný.

KONEC

Ahojte 🙂 Tak, dúfam, že ste si posledný dielik vychutnali a poviedka sa vám aspoň trošku páčila 🙂 Niektorí ste možno čakali, že sa to bude uberať iným smerom, možno, že bude viac zaujímavejšia alebo bude mať nejaké obrovské zvraty, ale ja som to tak nechcela. Niekedy je menej viac a taktiež sa hovorí „v jednoduchosti je krása.“ Ja osobne nemám rada nejako priveľmi zložité deje, a už vôbec neznášam situácie, keď tomu na konci nepochopím 😀 Tak preto som sa rozhodla takto. Chcem vám veľmi veľmi poďakovať za tie úžasné komentáre, ktoré som tak nadšene čítala, a ktoré ma naštartovala pustiť sa do ďalšej novej poviedky 🙂

PS: Bez Christiny by to nebolo ani zďaleka nič 🙂 Moja, ďakujem za trailer :*

autor: Diana