autor: Diana
Bill:
Druhý den ráno jsem se probudil do růžova vyspinkaný. Cítil jsem se jako v peřince. Jak by ne, když mě obklopovala měkkost a teplo Tomova těla. Po té krásné noci jsem zůstal spát v jeho náručí. Musím říct, že to byla nejkrásnější noc v mém životě. Probíhalo to tak krásné, tak jemně… On byl tak jemný. Vždy chtěl vědět, jak se cítím, co se mi líbí a co má udělat jinak, jen aby vyhověl mým představám. V životě jsem nezažil tolik lásky, co mi tuto noc dal. Mám pocit, že ho snad miluju ještě víc, než před tím, i když jsem si říkal, že se to snad už ani nedá. Prostě to bylo to nejdokonalejší díky němu.
Pohladím Toma po ruce, kterou má přehozenou přeze mě. Miluji, když se ho můžu dotýkat, cítit pod bříšky prstů jeho kůži a sálající tělesné teplo.
Co nejtišeji a nejklidněji se přetočím tak, abych se mohl dívat do té andělské tváře. Je tak moc roztomilý, když spí. Takový nevinný, snad až dětský. Skutečný anděl z nebe, poslán právě pro mě. Jen pro mě…
Tom:
Jsem už nějaký čas vzhůru, ale za žádnou cenu se mi nechce vstát. Dokonale si užívám, že mám Billa v náručí. Je to tak romantické ráno. Po nádherné noci, vůbec první noci, plnou milování, probudit se v jeho náruči. Jednoduše pocit, který si dokonale užívám.
Vnímám, jak se Bill co nejklidněji přetočí směrem ke mně. Nedá mi to, musím se na něj podívat.
Otevřu oči, hned mě milovaná osoba obdaří tím nejkrásnějším úsměvem.
„Ahoj.“
„Ahoj, dobré ránko,“ usměju se i já na něj. Je tak roztomilý, mám chuť celého ho zulíbat.
„Včera to bylo nádherné,“ zavrní mi do ramene, více se ke mně přitiskne.
„Uhm, nejkrásnější, co jsem kdy zažil.“ Opět prohloubím svůj blažený úsměv, sám si Billa více přitisknu. Nikdy mi nebude dost blízko…
Bill:
„Nejkrásnější, co jsem kdy zažil.“
Tak tato slova mě opravdu dostala. Nesmírně se těším, že si myslí totéž, co já, a také to tak bere.
„Miluji tě.“
„Taky tě miluju,“ pohladí mě po tváři, vyhledá si mou ruku a spokojeně se mnou proplete prsty. Chvilku se zadívám na to spojení. Připadá mi to, jako by právě zpečetil svůj život se mnou. Ano, přesně vím, jak to vypadá. „Bill je blázen, připouští si obyčejný dotyk rukou víc, než třeba.“ Ale nikdo si neumí představit, co právě prožívám.
******O pár měsíců později******
Tom:
„Kdy jste zjistili, že s ním něco není v pořádku?“
„Nevím. Bylo to asi před třemi měsíci. Vlastně už déle se mi zdálo něco v nepořádku, ale nemyslel jsem si, že to zajde až do takové krajnosti. Bill prostě nedokáže prospat ani jedinou noc, aniž by se uprostřed nevzbudil a nekřičel strachy. Vždy se hned potom rozpláče. Je prostě ve strašném psychickém rozpoložení a já jsem úplně bezradný. Nedokážete si představit, jaký je to pocit, když víte, že vedle vás je milovaná osoba, která trpí, sužuje ji něco nevysvětlitelné a vy to nedokážete odvrátit, prostě jí neumíte pomoci. Strašně mě to ubíjí a mám s toho výčitky svědomí. Prostě… Já… mu… neumím, neumím pomoci-„
„Tome, no tak,“ přeruší mě doktor dříve, než stihnu domluvit. I tak jsem vše důležité řekl.
Jednoduše schovám obličej do dlaní, chce se mi z toho všeho brečet. Cítím, jak mi v žilách místo krve koluje bezmocnost. Já ho už nechci víc vidět trpět.
Bill:
„Co se vám obvykle zdává?“
„Každou, každou noc, noc-„
„Uklidněte se v první řadě. Zhluboka se nadechněte a pomalu vydechujte. „
Udělám to, co mi psycholog přikázal. Pomalu se nadechnu a co nejklidněji vydechnu těžký vzduch. Fakt mi teď přijde, jako by to byla nepřiměřeně těžká látka, dostávající se do mých plic.
„Můžete pokračovat.“
„Promiňte, je to pro mě velmi stresující, protože… Každou noc vidím… Ono je to tak živé! Neumíte si ani představit, jak mě to trhá na kousky. Každou noc prostě vidím, jak Tom umírá. Slyším jeho křik, jeho tělo padající na zem… A já mu nemůžu pomoct. V té chvíli mám jakoby přikovány nohy k zemi a nejde to. Nejhorší je na tom to, že Toma vždy zabije ten samý člověk. Navíc mrtvý člověk.“
Tom:
„Velmi rychle mu musíte nějak pomoci, protože takto to dál nejde. Je s nervy již zcela v koncích. Bojím se, že to nezvládne. Odkdy se známe, je nervově… ehm… dost labilní, a byl bych nerad, kdyby to přešlo do ještě horšího stadia. Je citlivější než ostatní.“
„Já si s ním promluvím. Věřte mi, že přijdeme na nějaké rozumné řešení. Slibuji vám, že to vyléčíme a Bill se zbaví těch nočních můr. „
Z doktorova odhodlání jsem docela nadšený. Líbí se mi jeho přístup, i když mám dost velké obavy. Co když ty sny Billovi prostě zůstanou do konce života? Ne, to nedopustím.
Ten starý parchant! Ani po smrti mu nedá pokoj. Doufám, že se smaží v pekle!
Bill:
„Můžete mi přesně popsat, co se vám zdá?“
„Tome, prosím, nechoď tam!“ snažím se Toma zastavit, on však stále kráčí vpřed. Vpřed k mrtvole Wolfganga. Je mi špatně, když se na něco takového musím dívat, mám strach. Na hrudi mě tak strašně svírá, je to bolestivé. Jakoby nějaké varování před smrtí. Nevím proč, ale vím, že se jedná o smrt. Je to jakýsi druh předtuchy. Alespoň tedy myslím, nikdy jsem nic takového nezažil.
Tom přejde až k jeho rakvi. Celé se to odehrává v nepříjemné malé místnosti smutečního domu při tlumeném světle. Už jen tato představa je pro mě hrůzostrašná, natož skutečně být tady a vidět to, co skutečně vidím.
„Prosím, nechoď tam!“ zavolám na něj, ale neposlouchá mě. Kdybych ho i chtěl zastavit, nedokážu to, protože moje končetiny mě nechtějí poslouchat.
Cítím, jak mi po tváři stékají slzy strachu. Neskutečně se o Toma bojím, i když je Wolfgang mrtvý.
Tom zničehonic začne křičet, hrůzostrašné výkřiky se ozývají po celé místnosti a já vůbec nevím, co mám udělat. Je mi z toho na omdlení. Co se děje? Proč tak moc křičí? Tomi… Co se to děje mému Tomimu…
„To máš za to, že jsi mi ukradl moji osobní děvku, ty hajzle!“ ozve se z neznáma dobře povědomý hlas. Okamžitě mě zamrazí v zádech, jeho slova se mi vrývají bolestivým způsobem do kůže.
Z rakve se během neustálého Tomova hrůzostrašného křiku vynořuje zohavené, asi po té strašlivé nehodě, tělo Wolfganga.
Najednou jako bych se ocitl někde úplně jinde. Venku je tma, jsme někde v lese, uprostřed stojí jedna blikající pouliční lampa. Je to nejpodivnější místo, jaké jsem kdy viděl. Sálá z něj taková… tajuplnost. Cítím se tu absolutně bezmocný a neschopný udělat absolutně nic pro Tomovu záchranu.
Studený vítr mi do uší přivane bolestivé sténání. Je to on. Určitě je to Tomův hlas… Poohlédnu se kolem sebe. V té tmě se nedá skoro nic vidět, ale zkusím to znovu. Musí tu někde být, cítím ho. Jeho přítomnost… Dokonce cítím i to, jak trpí.
„Tome!“ vykřiknu, když ho konečně uvidím schouleného u stromu. Doběhnu k němu. Moje nohy se mi zdají tak těžké… Jako bych každým krokem měl na ně přivázanou těžší a těžší vězeňskou kouli.
„Tomi, Bože!, Co se ti stalo!? Prosím, odpovídej!“ zoufale se vrhnu na zem za ním, zkouším ho oživovat. Už nejsou slyšet vzlyky, dokonce se ani nehýbe. Všude kolem je spoustu krve, on sám jako by se v ní koupal. Ránu je vidět jen jednu ,a to přesně na hrudi, tam, kde má srdce. Jsem zděšen ještě více.
„Tome, prosím. Vstaň, musíš tu být pro mě! Prosím, nemůžeš mi umřít. Nemůžeš odejít a nechat mě tu samotného… Prosím…“ opět se mi spustily horké slzy po tváři. Tom nedýchal…
„Opakuje se to skoro každou druhou noc! Doktore, já už nevím, co mám dělat. Je to tak ubíjející… Vždy když se uprostřed noci probudím, tak neovladatelně křičím a pláču a… Někdy ani nedokážu vnímat, jestli je to reálné, nebo ne! Jsem z toho úplně mimo… Pomozte mi, prosím. Nedá se to už vydržet.“
Skutečně jsem už tak zoufalý. Jen ať si někdo zkusí představit, že osoba, kterou nadevše miluje, mu prostě před očima umírá skoro každou noc.
Tom:
Sedím v čekárně u psychologa, čekám na Billa. Modlím se jen za to, aby Billa vyléčil, nebo udělal úplně cokoliv, co by mu pomohlo. Je mi ho tak strašně líto. Kdyby se takové věci děly mně, vůbec nevím, co bych dělal. Já Billa vlastně obdivuji. Kdybych byl na jeho místě, zcela jistě bych se zbláznil, a to doslova. Při tom všem, jak moc trpěl, a ještě tohle do toho… Vlastně když tak nad tím přemýšlím, vzal bych to na sebe, kdyby to mělo znamenat jeho klidný život. Vzal bych na sebe cokoliv, jen aby byl šťastný.
Dveře ordinace se konečně po dlouhé době otevřely, vyšel z nich Bill s trochu rozmazanou mascarou. Bylo vidět, že plakal. Och, jak to jen bolí, takto ho vidět.
„Zlato…“ přistoupím k němu a obejmu ho. Na doktora se jen vděčně podívám a pozdravím ho. Odvedu si ho co nejrychleji domů. Ať má už vytoužený klid. Alespoň na chviličku…
Bill:
„Můžete se u mě zastavit hned po tom, jak se vám to bude nejdřív zdát? Mám jednu teorii, ale musím ji potvrdit až poté, když přijdete. „
„Samozřejmě,“ utřu si uslzené oči, na prstech mi zůstaly zbytky černé řasenky. Och, ani nechci vědět, jak nyní vypadám.
Vyjdu z ordinace, hned u dveří sedí Tom.
„Zlato…“
Jak mě uvidí, okamžitě přistoupí ke mně a obejme mě. Miluju, když mě objímá, dodává mi tím tolik síly, ani si to nedokáže představit. Nikdo si to nedokáže představit. Konečně jedeme domů… Potřebuji si odpočinout, nejlépe v jeho náručí.
„Tak jako probíhalo sezení?“ zeptá se Tom, jakmile vejdeme do auta. Okamžitě mě chytí za ruku a pohladí mě po ní. Nutí mě to trochu se pousmát. Je to tak krásné, miluji, když mi dává najevo, že stojí při mně, ať se děje cokoliv. Ten pocit jistoty… Jednoduše nenahraditelné.
„Celkem fajn, vyprávěl jsem mu všechno, co se v noci děje. Říkal, že má jakousi teorii, ale na to ho musím až znovu navštívit. Tedy pokud se mi to bude zase opakovat, chápeš,“ vysvětlím mu všechno kolem, jaký mám z toho pocit a všechno. Doufám, že ten doktor mi nějak pomůže. Konec konců, je to moje poslední záchrana.
Tom:
„Celkem fajn, vyprávěl jsem mu všechno, co se v noci děje. Říkal, že má jakousi teorii, ale na to ho musím až znovu navštívit. Tedy pokud se mi to bude zase opakovat, chápeš.“
„Doufám, že ne všechno,“ zasměju se trochu, ale hned se vrátím k tématu. „Samozřejmě. Neboj se, bude to dobré, to ti slibuji. Nějak to spolu zvládneme.“ Něžně ho políbím. Jenže u nás dvou se z něžného polibku vždy vyklube něco víc. Cosi, co nesmírně miluji.
Zastavíme rovnou před naším bytem. Není velký, ale je to takové naše hnízdečko lásky. Vyjdeme po schodech až dovnitř. Bill si okamžitě položí kabelu na konferenční stolek a zcela zničen se zabydlí na gauči. Je na něm vidět nevyspání, vyčerpání. Prsty si trochu masíruje spánky, jako by nad něčím silně přemýšlel.
„Zlato, odpočiň si trochu. Potřebuješ to,“ usměju se na něj s kuchyně, zatímco si dám ohřát kávu ještě z rána.
„Tak fajn. Ale jen pod jednou podmínkou,“ usměje se na mě.
„Jakou?“
„Lehneš si se mnou,“ vztáhne ruce k sobě v prosebném gestu, trochu našpulí rty. Něčemu takovému jednoduše za žádných okolností nejde odolat.
Bill:
„Tak fajn. Ale jen pod jednou podmínkou,“ usměju se na něj, jsem přesvědčen, že alespoň trošku ví, co mám na mysli. Už strašně dlouho jsme my dva jen tak neleželi. V objetí, schouleni k sobě…
„Jakou?“
„Lehneš si se mnou,“ vztáhnu ruce k sobě v prosebném gestu, trochu našpulím rty. Tom neodolá a okamžitě jde ke mně. Naštěstí máme dost širokou pohovku na to, abychom se tam pohodlně vešli oba. Chytí mě do náruče nejsilněji, jak dokáže. Spokojeně se poddám jeho dotyku. Jeden druhému se díváme do očí, jsme tak blízko… Nedá mi to, jeho rty mě až příliš svádějí na to, abych dokázal kontrolovat svou šílenou touhu po nich. Jednoduše se na ně přitisknu a se vší láskou nahromaděnou v mém srdci ho líbám. Jemně a procítěně. Tak je to totiž nejkrásnější. A s ním, když si od něj ty polibky mohu užívat. Nikdy ke mně nebyl nikdo tak něžný jako on.
autor: Diana
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 2
Vím přesně jak se Bill cítí….sama sem trpěla (a někdy se mi ještě vrátí) na "noční můry" ….radši nechci vzpomínat…ale musím říct, že mě zajímá ta doktorova teorie….
A Tom- to je ploště bloušek neholážnejch lozmělů ;DDDDD
Je mi ho tak líto 🙁 Já tušila, že z toho blba Wolfganga bude mít nějaké trauma 🙁 Alespoň má svou oporu Toma <3 Je krásné, jak se milují =) a jak o sebe mají navzájem starost. Snad ten doktor dokáže Billovi pomoci =)
Taký krásny úvod. Nádherné prebudenie a potom je tu šok v podobe Billovho trápenia. Chudáčik Bill teraz keď by už mohol prežívať iba šťastie začnú nočné mory. Ale Tom sa oňho krásne stará 🙂 Wolf si mohol vybrať aj iný spôsob aby na seba zo záhrobia upozorňoval. Nemuselo to byť práve také surové 🙂
Záver vyvážil všetko smutné čo sa dialo. Rada čítam túto poviedku♥
To bylo nádherné ráno♥
Bože můj…chudák Bill :(((( to je naprosto šílený…ten sen je hnusnej…br :/!….jsem zvědavá na na tu doktorovu teorii.