Zeiten ändern dich 56.

Probudím se zázračně už za světla, na to, že jsem nemohl usnout vedle hořícího Toma, a první, co udělám je, že se kouknu na čas. Půl desáté je docela dobrý čas, a hlavně už to nevypadá, že bych znovu zabral, takže se až překvapivě rychle cítím zcela probuzen. Kouknu se na Toma, kterému už dávno nedržím ruku, ale hlavně který pod peřinou nemá skoro půl těla. Vypadá, že ještě zcela tvrdě spí, a proto mu peřinou zase odhalené tělo přikryju. Zlehka vydechne, a maličko otevře oči. Když se ale přetočí na bok, přitáhne si k sobě peřinu blíže a zase se plně nadechne, dojde mi, že to byl jen jakýsi záchvěv, který neměl nic společného s tím, že jsem ho vzbudil. Už opatrněji mu sáhnu na stále rozpálené čelo a kouknu na stolek vedle něho. Sklenici s pitím, kterou si přinesl ještě večer, už má zas skoro prázdnou, takže se uspokojím aspoň faktem, že v noci pil.

Pak se rozhodnu, že ho přeci jen donutím po ránu vypít ještě další čaj. Je speciálně na zvýšenou teplotu, a musím říci, že ač je jeho čelo rozpálené, nepůsobí už tak pekelně jako večer. Třeba mu to pomáhá, alespoň zkusit se to musí. Vyhrabu se zpod deky, ze stolku mu seberu sklenici a potichoučku vylezu z pokoje. Docupitám až do kuchyně. Musím se usmát sám nad sebou, jak si tady chodím po cizím domě, jako bych byl ve vlastním. Nemusím ani příliš dlouho hledat konvici na čaj, protože mi stojí přímo před nosem na lince, a léky i s čajem jsou ještě od včera rozházené všude kolem. Tom se zmínil, že se ještě pro tohle všechno stavěl včera s taťkou v lékárně, tak doufám, že mu něco z toho pomůže. Do sklenice mu udělám nové pití a dám vařit vodu na čaj.
Během té doby začnu brát jedny léky za druhými do ruky, abych si pročetl, na co to všechno množství je, že ani nepostřehnu, že někdo vešel do domu.

„Dobré ráno, Bille.“ Ozve se za mnou příjemný hlas a já se s mírným leknutím otočím.
„Oh, dobré ráno.“ Je super pocit chodit po cizím domě do doby, než se objeví majitel, pro tuhle chvíli Tomova mamka. Tyhle myšlenky zní, jako bych byl zloděj. Fajn, to je asi jen z toho důvodu, že jsem znervózněl.
„Doufám, že jsem tě příliš nevylekala. Nenech se rušit. Tom ještě spí?“
„Jo, Tom ještě spí.“
„Aha, a je mu lépe?“
„No, ještě včera měl třicet devět, a já doufám, že to klesne.“
„Dobře, skočím se na něj kouknout, než poběžím. Přinesla jsem vám tady něco k snídani, tak si pak dejte,“ mrkne a doslova odtancuje přes kuchyň do místnosti vedle.
Tome, jak můžeš tvrdit, že máš se svou maminkou špatný vztah? Vždyť to snad ani nejde. Zavrtím hlavou a otočím se zpět k lince, abych zalil čaj.
„Jsi hodný, že tady s Tomem jsi.“
„To je maličkost,“ řeknu rychle a obdaruji ji úsměvem.
„Skočím nahoru. Jinak venku už zas běhají psi, tak aby ses nelekl,“ mrkne a vydá se do Tomova pokoje.

Vždyť je tak milá. S výdechem opatrně doleju konvici vodou a nechám louhovat sáček. Mezitím začnu hledat hrnečky. Kde se v této obrovské kuchyni vyskytují hrnečky? Po delší misi hledání se mi konečně podaří vyndat dva. Do jednoho si udělám černý čaj ze zbytku uvařené vody a druhý přiložím ke konvici na tác, který jsem taky našel lehce.
„Bille, kdyby Tom něco potřeboval, ať mi zavolá, ano? Vyřiď mu, že přijedu večer.“
„Dobře, vyřídím.“
„Ráda jsem tě viděla,“ s mrknutím mávne a vydá se ke dveřím.
„Já taky,“ usměju se s tácem v rukou, a v tu chvíli si přijdu jak blázen stojící s tácem ve dveřích a čumící na tu milou bytost, dokud za sebou nezavře dveře.

Po půlhodině upíjející čaj přemýšlím, co bych mohl dělat kromě pozorování spícího Toma. Už potřetí upravím pokličku na konvici, aby z čaje neucházelo teplo, a pak vrátím pohled na pacienta. Jistě ani netuší, že se tady na něho byla podívat mamka. S výdechem povstanu z postele a dojdu k oknu, abych si prohlédl, jaký výhled má Tom z pokoje. Všimnu si části oplocené zahrady a za ní pokračuje malý chodníček spojující příjemně působící park, oddělující tento dům od ruchu města. Klidné místo. Tak proč se mi tady zdál ošklivý sen?

„Už jsem umřel?“ odkašle si Tom.
Prudce se od okna otočím a usměju se. „Ale ale, já se o tebe přece postarám. Je ti líp, nebo hůř?“
„Hm, je to o něco lepší.“
„To je moc dobře. A to ještě nevíš, že tě čeká čaj.“
„Proč mi to děláš, když jsi právě řekl, že se o mě postaráš?“
S pousmáním dojdu až k němu a políbím ho na čelo. „Byla tu za tebou mamka, víš o tom?“
„Co chtěla?“
S výdechem si Toma prohlédnu a trochu zvážním. „Jsi nemocný. Je přece logické, že má starost.“
„Hm, přece. Přivedla psy?“
„Jo, už běhaj po zahradě,“ posadím se na kraj postele k němu a pohladím ho po tváři. „Přijede prý večer a máš jí zavolat, kdybys něco potřeboval.“
„Děkuju,“ vydechne ztěžka s úsměvem.

„A teď vypiješ ten čaj, viď?“
„Nemám sílu protestovat,“ ušklíbne se.
„To je dobře,“ se zasmáním mu ochotně z konvice naliju čaj, podám mu hrnek a posadím se zpátky. Tom se mezitím na posteli posadí také, a ochotně přijme hrnek. „A taky bys měl něco sníst. Na to taky tvoje mamka myslela.“
„Tys ještě nezažil její děsně zdravý snídaně,“ upije čaje.
„No vidíš, jak jí na tobě záleží. Aspoň budeš zdravý dřív.“
„Dokdy budeš v tom obchodě?“
„Do středy. Takže se musíš do středy řádně vyléčit.“
„Slibuju,“ usměje se. „Spal jsi dobře?“
„Hm, trochu teplo.“
„To říkáš mně?“
„Ptal ses,“ zasměju se, „poctivě jsem tě během noci přikrýval,“ mrknu na něho škodolibě.
„Měl bych ti poděkovat? Zapomeň,“ zavrtí hlavou a odloží hrnek s čajem na stolek. Pozvednu obočí s úsměvem, a když si mne lehce přitáhne, aby mne pevně obejmul, dám jen pozor, abych ho nepolil svým čajem. „Jsem strašně vděčnej, že jsi tady.“
„Jsem tu strašně rád.“
„A já rád skočím do sprchy.“

Po snídani a poté, co jsem se postaral o Toma, který vylezl ze sprchy, jsem se postaral i u sebe o rychlou ranní sprchu. Obléknu se a vylezu z koupelny s protáhnutím. Tenhle dům má neskutečné kouzlo, chtěl bych jednou do budoucna vlastnit taky dům s kouzlem, jako má tento.
„Co nejsi přikrytej?“ vyrukuji okamžitě na Toma, když ho vidím, jak si rádoby leží v posteli a pohrává si s ovladačem od televize. Se zasmáním jen hupsnu na břicho na postel a lípnu mu pusu na hřbet dlaně.
„Co mám celej den dělat v posteli?“
„Budu ti číst,“ nadšeně prohlásím. Tom se se smíchem schová celý pod peřinu a zůstane tam do doby, než se podhrabu k němu. „Dobře, tak číst ne, budeme tady meditovat pod dekou, než mě napadne pitomější nápad,“ usměju se.
„Buď nemocnej se mnou,“ kníkne Tom s úsměvem.
„Tak jo,“ řeknu jen a přišoupnu se k němu blíž. Nepolíbil jsem ho déle než týden, díky Francii, a teď se mám držet jenom protože je nemocný? Ani omylem, žádné bacily mě nezastaví. „Já si s těma bacilama poradím, já jim ukážu, ať si tohle nedovolujou.“ Bez dalšího ptaní si přivlastním jeho rty.
„Chyběls mi,“ špitne po chvilce, co mi ochotně odpovídá na mé polibky.
„Tomi, můžu si tě vzít domů?“ lehoučce prstama přejedu po jeho bříšku.
„Ne ne, ty tady se mnou přece zůstaneš. Přece mě tady nechceš nechat samotnýho.“
„To ne, ale zítra musím do obchodu, takže minimálně večer musím jet. A večer přijede tvoje mamka, tak tu přece nebudeš sám.“
„No jo, ale mamka,“ utrousí jen a začne mne jemně hladit. Stáhnu z nás deku, ale ne níž než pod hlavu, aby byl Tom stále přikrytý, a uvelebím se vedle něho.

„Je miloučká, postará se o tebe hezky, uvaří ti čaj, přinese ti léky, pohladí tě.“
„Možná si mohl přestat už u toho čaje. Zbytek popisuje už jen tebe.“
„Ale no tak, nebuď takovej.“
„Bille, vážně. Ty jsi jí nepoznal tak jako já.“
„Vždyť je milá a starostlivá. Na všechno ohledně tebe se mě ptala. Jestli je ti líp, jestli jsi pil a tak. Myslí to dobře, možná bys měl trochu změnit přístup ty, začal bys to vnímat třeba jinak.“
„Bille, nepřeber si to teď špatně, ale myslím, že ty jsi ten, který to vidí jinak. Protože mamku nemáš, a tak si to idealizuješ. A když jsi jí měl, měl jsi s ní skvělý vztah a nepoznal jsi to jinak.“
„Možná máš pravdu, možná to taky zkresluje, ale prostě…“ pokrčím rameny a jen se pousměju.
„Já vím, že bys chtěl udělat svět lepším, ale určité věci prostě nemůžeš ovlivnit. I tak jsi hodnej, že se o to snažíš, ale myslím, že si tím někdy děláš zbytečně hlavu,“ políbí mne na čelo.
Přivinu se k němu, obejmu ho kolem těla a položím si na jeho hruď spokojeně hlavu. „Jsi jako kamínka.“

autor: Mintam