One night that changes everything 12.

Bill:

„Děje se něco?“ zeptá se Tom zmateně, když z mé strany nezaznamená spolupráci. Nevím, co se děje, ale prostě mu nedokážu polibky opětovat. Dokonce mám k tomu kontaktu jakýsi… odpor. Už to nevydržím a odtáhnu se.

„Bille… Co se stalo?“ zeptá se Tom až zoufalým tónem. Pevně mě chytne za ramena a lehoučce se mnou zatřese.

„Co se děje, broučku?“ naléhá stále, ale já nejsem schopný ani nic říct. Začínám si znovu vybavovat doteky toho hajzla. Opět cítím jeho staré ruce na svém těle a opět se mým tělem rozbíhá ta neuvěřitelná bolest, která mě hnala až do mdlob. Zachvěju se a trochu se od Toma odtáhnu. Jako by to nebyl můj copánkatý zachránce, ale ten hnusný, slizký, starý Joop.

„Bille, tak řekni něco!“ zvýší trochu hlas.

„J-já… Nemůžu, Tome. Promiň,“ zajíknu se pláčem. Znovu se hlasitě rozvzlykám. Tom si okamžitě klekne ke mně.
„Bille, Bille lásko. Neboj se. Bude to dobrý,“ začne mě utěšovat a násilím si mě přitáhne k sobě. Stulím se mu do náruče a vzlykám do jeho trička.

Tom:

Úplně ho chápu. Má ty posttraumatické… No…. Nevím, co to je, ale určitě je to ono. Nad ničím nepřemýšlím, automaticky ho začnu utěšovat.

„Bille, Bille, lásko, neboj se. Bude to dobré,“ ubezpečuju ho. Chci, aby se u mě cítil v bezpečí. Aby se ničeho nebál.

„Já nejsem on. Už ti nikdo neublíží. Slibuju, “ přitáhnu si ho k sobě, jemně se pohupujeme.

„Já, já vím, že ty nejsi on. Ale…“ rozvzlyká se ještě víc.

„Pššt. Už nemluv.“

*** *** ***

„Ne, ne! Prosím, nech, nech mě! Prosím, ne, ne, ne, ne, ne!“ uslyším výkřiky z mé ložnice, kde právě teď Bill spí. Vlastně asi nespí. Okamžitě vystřelím z gauče jako řízená střela a běžím za ním.

„Oh,“ povzdechnu si, když uvidím, jak tam sebou celý zpocený mele ze snu, zcela určitě strašného. Nedokážu si ani představit, co ten chlapec musí nyní prožívat. Nemluvě o tom, když se mu vracejí útržky minulosti.

„Bille, Bille, zlato,“ přiběhnu k němu, vezmu si ho do náruče. Pevně ​​ho k sobě přitisknu. Stále se však neprobouzí, proto se toho musím více ujmout. „Vzbuď se, no tak vzbuď se,“ navzdory mým pokusům se Bill stále mele. Teprve po několika sekundách se konečně jeho mysl dostane do skutečné reality. Hned na to zavře oči, jen tak se položí do mé náruče. Chudáček, je tak vyčerpaný, tak mimo. Kdybych si toto jeho trápení raději mohl vzít na sebe já.

Drobné kapky potu se mu lesknou na těle a mně nezbývá, jen ho vzít do sprchy. Myslím, že je to nejvhodnější, co můžu udělat. Jsem bezradný, nikdy jsem něco takového nezažil, proto se musím naučit improvizovat.

Vezmu ho z postele, Bill se mi bezmocně pověsí kolem krku. Kráčím s ním do koupelny. Zkusím ho postavit, ale na nohou vydrží asi pět vteřin.

„Ježišimaria,“ okamžitě se ho pokusím zachytit, i tak ale spadneme oba na zem.

„Tome,“ se slzami v očích promluví mé jméno, jeho hlas je značně oslaben bolestí.

„No tak, jsem tady. Byl to jen sen, neboj se, jen sen. Už nikdy se ti nic zlého nestane, to ti přísahám.“

„Tome, já chci zemřít, já chci zemřít,“ naplno se mi rozvzlykal, ach Bože můj.

„Nechceš zemřít, nedovolím to.“

Bill už víc nic neříká, jen tak tam smutně leží, oči zavřené. Bolí mě to vše i za něj, i když asi nikdy nepochopím ani zlomek z toho, jak se teď cítí.

Posvlékám mu věci a nějak ho nasoukám do sprchy, opřu ho o stěnu, aby nespadl. Zapnu horkou vodu. Teď mu určitě pomůže. Vím, že sám by to zvládl jen těžko, a proto ho začnu omývat já. Je jen opřený o stěnu, oči má zavřené. Trochu se začne chvět pod horkými kapkami, ale cítím, jak se uvolňuje. Vezmu houbičku a naliju na ni příjemný svěží sprchový gel. Namydlím mu celé tělo, pěnu později smyju. Myslím, že Bill usnul. Vypnu vodu, přinesu měkkou osušku a zabalím ho do ní. Políbím ho na čelo, mírně se zavrtí při dotyku mých rtů. Snažím se vzít ho do náruče tak, aby se nevzbudil. Jako malé děťátko. Je dost obtížné ho zvednout, ale dokážu to. Přivinu si ho k hrudi a opatrně s ním kráčím do mojí postele, kde ho následně uložím. Zadívám se na něj, je tak moc roztomilý, i když mě bolí, jak se teď cítí.

Bill:

Když cítím jeho jemné doteky, je mi konečně trochu líp. Snažím se si pořád opakovat, že je to Tom. Že mi neublíží. Že jsem s ním v bezpečí. Pomalu začínám usínat. Stojím opřený o stěnu sprchového koutu a nechávám se unášet Tomovou péčí. Když už skoro spím, uslyším, jak se voda vypne a Tom mě okamžitě zabalí do teplé měkké osušky. Potom mě vezme do náruče a odnese mě do ložnice, kde mě opatrně položí do postele. Vnímám pořád míň a míň, ale ještě si všimnu, že Tom chce po nějaké době odejít.

„Buď tu se mnou, prosím,“ zamumlám do ztichlého pokoje. Tom přijde znovu k posteli a posadí se na její kraj, hned vedle mě.

„Opravdu chceš, abych zůstal?“ zeptá se. Zní dost nejistě, jako by se bál, že ho v další chvíli pošlu pryč. Pryč z jeho vlastní ložnice.

„Ano,“ špitnu tiše, skoro neslyšně. Ovšem Tom to slyšel. Cítím, jak se peřina, kterou mě přikryl, nadzvedne a on pod ní tiše vklouzne. Okamžitě se k němu přitisknu a vnímám pouze horkost jeho těla na tom svém. Uvědomuji si, jak strašně moc ho miluju.

Tom:

Mlčky se na něj dívám. Sleduju jeho nádhernou porcelánovou tvář. Tak dokonalou. Nikdy jsem neviděl někoho tak dokonalého, jako je on. Je zvláštní, že někdo jako on miluje právě mě. Natáhnu k němu ruku, ukazováčkem přecházím po linii jeho už na pohled absolutně sladkých rtů. Bill něžně pootevře ústa, já se svými doteky nepřestávám. Něžně svým jazýčkem oblízne špičku mého prstu, oči má stále zavřené. Vsaje ho do pusy a jen dráždivě cumlá. Překvapuje mě jeho reakce, neudělám však nic, co by narušilo to ticho a dokonalou chvilku. Bill si vyndá můj prst z pusy a romanticky se mnou proplete prsty. Ruce máme jen volně položené na posteli v jemném stisku.

„Tomi. Kdybys jen věděl, jak tě miluju,“ zašeptá a konečně se mi podívá do očí. Zalapám po dechu, jako bych se v nich topil.

„Kdybys věděl, jak moc miluju já tebe. Zamiloval jsem se už na první pohled. Už když jsem tě viděl v té hale. Nemohl jsem od tebe odtrhnout oči.“

Mile se na mě usmál. Je to jako pohlazení na duši. Je to krásné, když se na mě tak sladce dívá.

„Já taky. Neumíš si představit, jak moc moje podvědomí chtělo odejít. Hned, jak jsi mi dal tu možnost. Ale já ne. Jen jsem tam jako idiot zůstal.“

Bill:

„Já taky. Neumíš si představit, jak moje podvědomí chtělo odejít. Hned, jak jsi mi dal tu možnost. Ale já ne. Jen jsem tam jako idiot zůstal,“ vyčítám sám sobě. Nechápu sám sebe. Jak jsem mohl být tak naivní. Jak jsem si mohl myslet, že peníze a luxus mi nahradí opravdovou lásku? Připadám si jak největší debil pod sluncem. A nechápu, jak mě může Tom milovat. Takovou děvku, jako jsem já.

„Bille, ty za to nemůžeš. To on. To všechno on,“ snaží se mě Tom přesvědčit, ale nezabírá to. Cítím se jako kurva a ještě to asi chvíli bude trvat, než se toho pocitu zbavím.

„Ne, Tome, za všechno tohle si můžu sám. Úplně sám,“ hlesnu. Zase se mi slzy derou ven, ale já je nechci pustit. Bohužel se mi to nepodaří a pár jich steče po mých tvářích. Tom si mě okamžitě přitiskne víc k sobě a schová mě do své hřejivé náruče. Strašně mě štve, že neustále brečím. Tomovi to už musí lézt pořádně na nervy, minimálně tak jako mně samému. V nejbližší době bych mněl vyhledat nějakou odbornou pomoc. Pane Bože, kam jsem se to svou chamtivostí dostal, že musím navštívit cvokaře. Jsem jako ošukaná troska, co neustále brečí a vylévá své bolavé srdce cizímu člověku. Chudák Tom. Divím se mu, že tohle dokáže se mnou vydržet.

Tom:

„No tak, lásko. Neplakej,“ pevněji ho stisknu. Chci, aby už se netrápil. Aby tohle už nikdy v životě nemusel absolvovat.

„Když mně to všechno tak moc mrzí,“ prudce se nadechne.

„Tome?“ jen ho pohladím po mokrých černých vlasech.

„Ano?“

„Slib mi, že už mě nikdy v životě neopustíš. Nedovolíš, aby si mě zase odvedl pryč. A prosím tě, odpusť mi, že pořád jen brečím, ale je to pro mě hrozně těžké, “ vyronil další slzu. Musí to pro něj být fakt strašné. Mně je z toho špatně, a to se mě on ani nedotkl. Chudáček Bill.

„Jen se vybreč, lásko, bude ti líp. Věř mi. Vím, že je to pro tebe těžké a… Slibuju. Nikdy se k němu už nedostaneš, přísahám. Budeme už navždy spolu, ať se stane cokoliv. I kdybych měl zemřít.“

„Pššššt,“ přiloží mi prst na rty.

„My budeme žít věčně,“ usměje se a věnuje mi povzbuzující něžný polibek. Je neobyčejně dlouhý, ale to se mi opravdu moc líbí. Palcem mu setřu zbylé slzy a vklouznu mu rukou za záda. Je tak horký. Dlaně na jeho těle mě až pálí.

Bill:

Nechávám se Tomem líbat a pomalu se uvolňuji. Cítím jeho horké dlaně na svých zádech, jak mě něžně hladí a hýčkají. Spokojeně si vydechnu do našeho polibku, který stále nekončí. Přeju si, aby trval věčně. Mám pocit, že když mě Tom líbá, nehrozí mi žádné nebezpečí. Cítím se s Tomem bezpečně. Náš polibek je ale bohužel přerušen zvonkem u dveří. Trhnu sebou, čímž rozpojím naše rty. Ve vteřině se rozklepu strachem. Tom se zamračeně podívá ke dveřím. Kdo může co chtít takhle pozdě? Vždyť je hluboká noc.

„Bille, neboj,“ řekne a přitiskne mě k sobě.

„Nechoď tam, Tomi,“ špitnu roztřeseně a pověsím se mu okolo krku. Nechci ho nikam pustit. Určitě je to zase Joop nebo jeho chlapi.

„Bille, neboj se. Nebudu otevírat, jen se podívám, kdo to je. Hned budu zpátky. Slibuju, zlatíčko,“ utěšuje mě, ale já ho stále nepouštím. Naopak se k němu ještě víc přimknu.

„No tak, Bille, pusť mě, broučku,“ naléhá.

„Nechci, aby ti ublížil,“ šeptnu.

„Neublíží mi,“ ujistí mě Tom, a potom se vymaní z mého objetí. Srdce mi splašeně buší, jak ho sleduju, když jde chodbou ke dveřím do jeho bytu. Se zatajeným dechem sleduju, jak se dívá do kukátka na dveřích.

„Je to policie,“ řekne nechápavě a na čele se mu vytvoří zamyšlená vráska.

Tom:

Vůbec nechápu, co se mohlo stát, že je tu policie. Vůbec z toho však nemám dobrý pocit. Ba naopak, mám strach otevřít, ale musím…

„Pane Kaulitzi?“ zeptá se mě policajt s karamelovou pokožkou. Kaulitz?

„Ne. Co od něj potřebujete?“ Bojím se o Billa. Co od něj můžou chtít policajti?

„Musíme mu to oznámit osobně. Je tu? Můžete ho zavolat?“ zdá se mi, že ti policajti ho pravděpodobně nechtějí unést, a tak povolím.

„Vteřinku,“ ukážu prstem, aby na moment počkali a jdu za Billem.

„Billi, lásko? Můžeš na chviličku?“ zakřičím na něj z obýváku do ložnice.

„Co se děje?“ přijde za mnou v mém tričku. Nějak jsem zapomněl, že je nahý. Je to rozkošné. Musím se pousmát.

„No, to ještě nevím,“ pohladím ho po jemné tváři a kráčíme spolu za policajty.

„Dobrý den, pane Kaulitzi.“

Bill se při pozdravu jen otřásl.

„Máme pro vás špatnou zprávu,“ mírné otřesení jeho těla se změnilo na neustálé chvění. Držím ho okolo pasu, proto cítím všechny jeho emoce.

„O co jde?“ zeptá se nejistě a stiskne mi ruku.

„Víte. Váš přítel Wolfgang havaroval v autě, když byl na cestě právě sem. Byl na místě mrtvý.“

„Oh bože…“ zavzlyká a chytí se za ústa. Nevyroní však ani jednu jedinou slzu.

Bill:

„O co jde?“ zeptám se nejistě a silně Tomovi stisknu ruku. Dodávám si tak odvahu.

„Víte. Váš přítel Wolfgang havaroval s autem, když byl na cestě právě sem. Byl na místě mrtvý.“

„Oh bože…“ zalknu se a ruku si přitisknu na ústa. To není možné. Jsem z toho docela v šoku. Ne, že bych ho nějak litoval, za to, co mi udělal. Ale přece jen se ve mně ozývá svědomí. Jako bych za to mohl já.

„Necháme vás teď o samotě,“ řekne jeden z policistů a oba taktně odejdou. Tom mě chytne za ruku a vede mě do obýváku. Jako bez života jdu za ním, nechávám se jím táhnout. Zaplavují mě hrozné výčitky. On vlastně umřel kvůli mně. Umřel mojí zásluhou. Je mi mizerně, ale očekávané slzy ne a ne se dostavit.

„Bille,“ zašeptá Tom a jemně stiskne moje rameno. Nereaguji, i když ho slyším. Nemůžu se z toho vzpamatovat.

„No tak, Bille,“ řekne rázněji a lehce se mnou zatřese.

„Tome, já ho zabil?“ hlesnu a vyděšeně se mu zadívám do očí.

Tom:

„Tome, já ho zabil?“

Jeho výraz v očích mě děsí. To ne. On je v šoku. Musím ho z toho dostat, než ho to pohltí celého.

„Ne, Billi… Lásko, tys ho nezabil. Ty za to v žádném případě nemůžeš! Nikdo za to nemůže! Je to jen náhoda. Je to jeho vina. Nic jiného! Já vím, že je to pro tebe těžké, ale Billi, prosím nezanevři na to. My, my to nějak zvládneme. Slibuju,“ snažím se ho podpořit, tohle bude ještě těžké. Obejmu ho, on konečně zareaguje a padne mi do náruče. Cítím slzy. Pláče. Vytáhnu si ho na klín, pevně si ho přitulím k sobě a jemně ho houpám. Je mi to tak moc líto.

„Bille, bude dobře, bude dobře,“ šeptám mu do vlasů. Wolfa jsem neměl rád, ale teď je mi to opravdu líto. Hlavně kvůli Billovi.

„Tome,“ vzlyká, „žil jsem s ním hodně dlouho. Ale,“ vzhlédne ke mně, „asi si to zasloužil,“ utře si slzy. Zničehonic přestane plakat. Vážně mám z toho všeho obavy.

„Ne, zlato. Nikdo si nezaslouží smrt. Ale prosím tě… Ono to… Uvidíš, my to spolu zvládneme,“ pohladím ho po tváři. Zdá se mi jakýsi příliš… Studený.

„Nezanevřu. Mělo se to tak stát. Bůh ví, proč to tak zařídil.“

autor: Diana