autor: Diana
Ahojte 🙂
Pred nedávnom som vám sem posielala trailer k mojej fakt už dosť starej poviedke. Už má nejako cez dva roky, ale nikdy som ju nedopísala, až teraz, a keďže môj štýl písania bol pred tým o dosť iný, tak som ju tak trochu „vylepšila“ (aj keď mám pocit, že tomu už nič nepomôže xD) Reakcie na trailer boli celkom pozitívne, čomu som sa nesmierne tešila, tak dúfam, že sa vám aj poviedka aspoň trošičku bude páčiť. Budem neskutočne vďačná za každý, aj jednoslovný komentárik 🙂 Tak tu máte prvý diel a užite si to.
P.S: keďže vás mám tak rada, kompletne som ju preložila. A ak sú tam chyby, tak ma neukameňujte, predsa len som Slovenka 🙂
Diana
Bill:
Stojím před zrcadlem a snažím se dovést svůj obraz k dokonalosti. Nějak se mi to dneska nedaří. Taky je to nejspíš tím, že musím s Wolfgangem zase na nějakou snobskou akci, kterou zase jenom pročumím do blba. Nejradši bych zůstal doma a věnoval se relaxaci anebo zašel někam se svými přáteli. No jo… Chtěl jsem říct ´s těmi lidmi, kteří si říkají přátelé a kteří mě znají jen tehdy, když jim už nemá kdo platit drinky.´
Vážně mě nebaví pořád poskakovat po Wolfgangově boku jako poslušný pejsek a nechat se očumovat těma starýma páprdama, kteří si říkaj, pro změnu, jeho přátelé. Ale zase, za ten luxus, co u něj mám, mi to stojí.
Naposledy si poupravím linku a potom vyjdu z koupelny. Wolf už na mě čeká. Sjede mě kritickým pohledem a potom uznale pokývá hlavou.
Tom:
Dívám se na sebe v odrazu skla. Skla v tom odporném domě, kam musím chodit každý den. Každý den zírat na ty stejné tváře, každý den přijímat nepříjemné pohledy ostatních lidí. Proč to vlastně dělám? Mám to zapotřebí? No nemám. Ale i tak jsem tu a čumím na sebe. Lidé vevnitř si určitě myslí, že jsem cvok. Komu na tom ale záleží? I tak si to vždy každý myslel. Ne všichni zírají do černého kouřového skla, jako by byli všichni průsvitní. To je ono. Chtěl bych být aspoň na hodinu průsvitný. Ne, hodina je málo. Aspoň jeden jediný den. Aby do mě lidé nenaráželi, aniž se omluví. Co je to za chladný svět? No jasně. Že já blbec nad tím vůbec přemýšlím. Svět, ve kterém žiju JÁ, musí být chladný. Proč? Pro mě.
Z hlubokého přemýšlení o krutosti reality mě vytrhne zazvonenění telefonu. S nechutí ho zvednu. „Prosím?“
Bill:
„Sluší ti to,“ řekne jeho obvyklým slizkým hlasem a přijde ke mně.
Hádáte správně. Nic k němu necítím, nejsem s ním proto, že bych ho měl rád, nebo ho dokonce miloval. Jsem s ním jen proto, že mě dokázal vytáhnout z toho hnusu, kde jsem žil dřív, a zahrnuje mě luxusem a přepychem.
„Jdeme?“ zeptá se a pokyne mi ke vchodovým dveřím. Mlčky přikývnu a následuju ho ven před dům, kde už je zaparkovaná jeho dlouhá černá limuzína. Řidič nám otevře dveře a já si nasednu, on hned za mnou. Opravdu by mě zajímalo, kam zase dneska pojedeme. Stejně se zase budu akorát nudit, budou mě tam osahávat a očumovat ostatní starý dědci, a já nebudu mít chvilku klid.
„Copak, zlato, netváříš se zrovna dvakrát nadšeně,“ konstatuje a zadívá se na mě.
„Hm… jsem trochu unavený,“ vymluvím se a dál si ho nevšímám. Natáhnu se k minibaru v limuzíně a vezmu si skleničku coly. Pořád ji mám rád, i když jsem se naučil pít mnohem luxusnější nápoje.
Tom:
„Halóó!“ pobízím volajícího na druhé straně, aby mi odpověděl. Opravdu z duše miluju, když se v telefonu nikdo neozývá. To už lidé opravdu nemají nic jiného na práci, než mi ještě víc znepříjemňovat život jejich hloupými otravnými hrami?
„No tak, je tam někdo?!“ stále se nikdo neozývá. Dokonce ani hlasy smějících se děcek ani žádný šum. Nic. „No tak se jděte vycpat!“ zařvu do telefonu a položím ho. Šoupnu ho zpátky do tašky a směle překročím práh oněch dveří. Porozhlédnu se okolo sebe. Nezaujalo mě nic. Teda, skoro nic. Všechno bylo stejné, kromě jedné věci v rohu obrovské luxusní místnosti plné lidí. Stál tam nádherný rozsvícený vánoční stromeček. Stromeček?! V listopadu?! Ty lidi opravdu nejsou normální. Mám rád Vánoce, ale tohle už překračuje všechny meze. Nezbývá mi nic jiného, než se na tuto, na tento měsíc neobyčejnou, výzdobu vykašlat. Kráčím dobře známou trasou směrem k „mému“ pokoji. Ha, prý mému. Vlastně, když se to tak vezme, komora na košťata a ostatní nářadí je můj pokoj. Ano. A kuchyň je moje přechodné bydliště.
Bill:
„Jak dlouho tam budeme?“ zeptám se a hodím po něm nevrlým pohledem. Poslední dobou se mi hnusí čím dál víc.
„Nevím. Podle toho, jak moc vlivní lidé tam budou,“ odpoví mi. „Nechceš jít ke mně, hm?“ zeptá se a usměje se na mě. Otráveně zavrtím hlavou.
„Dneska na to fakt nemám náladu,“ odmítnu jeho nabídku a dál nerušeně upíjím ze své coly.
„Bille, co je s tebou?“ Další jeho otázka směřuje ke mně.
„Nic, proboha. Říkám, že jsem unavený,“ protočím oči a dál si ho nevšímám. On mě naštěstí také ne. Pohodlněji se uvelebím na sedačce limuzíny, ale dávám si dobrý pozor, abych se nepolil tím tmavým nápojem.
Tom:
„Tome!“ zakřičí na mě jeden z mých „milovaných“ nadřízených.
„Co se děje? Snad nehoří?!“ znechuceně na něho mrknu jedním okem, zatímco si převlékám pracovní oděv. Nenávidím obleky! U někoho, kdo nosí víno na podnose, mi to přijde strašně ponižující.
„Nebuď drzý. Uvědom si, že jsi v práci!“ okřikne mě tmavovlasý chlap v elegantním černém obleku s růžovo-fialovou kravatou.
„Omlouvám se, pane,“ trapně sklopím pohled dolů. Nesnáším situace, kdy mě šéf kárá.
„Tak co se teda děje?“ zopakuji svoji otázku, ale tentokrát si dám záležet na pořádné dávce slušnosti v hlase.
„Tome, hosté už začínají přicházet. Rychle se obleč a běž do kuchyně; víno je položené víš kde, poháry víš kde. Nabízej ho hostům,“ skončí svůj monolog. Konečně. V duchu jsem si celou tu dobu představoval grimasy, které bych dělal, kdybych mohl. Přikývnu a nasměruju svoje kroky směrem do kuchyně. „A Tome?“ osloví mě, když už jsem skoro v druhé místnosti. „Úsměv!“ usměje se na mě tak, jak by to mělo asi vypadat. Opětuji mu ho, jako že splním vše, co po mně chce. V tento večer to bude obzvlášť obtížné.
Bill:
Auto konečně zastaví před obrovskou honosnou vilou. Odložím svoji nedopitou colu a chystám se vystupovat. Řidič nám podrží dveře a oba vystoupíme. Ten dům je opravdu mega velký. Kolem dokola jsou rozlehlé zahrady s různými fontánami a září tu tisíce žárovek. Keře a květiny jsou upraveny do nejrůznějších tvarů a všude se rozprostírá umělý trávník. Je to tu jak v pohádce. Nahodím na tvář svůj falešný úsměv a nechám se od Wolfa obejmout kolem pasu. Kráčím vedle něho na svých vysokých podpatcích a rozhlížím se kolem. Jdeme po úzkém chodníčku, který je vysypaný malinkými kamínky a vede až k velikým vchodovým dveřím, před nimiž na nás čeká nejspíš majitel domu. Je to tmavovlasý muž v elegantním drahém obleku. Jakmile nás spatří, hned k nám pospíchá.
Tom:
Jdu do té honosné kuchyně, kterou tak moc nemám rád. Porozhlédnu se okolo sebe. Všechno je vyluxované, ani zrnko prachu. Nikde. Ta přehnaná čistota mi leze na nervy. Otevřu chladničku, která je plná šampaňského, bílého a červeného vína. Ano. Krom alkoholu tam není celkem nic! Vezmu jednu láhev bílého, přesně ze středu, aby to bylo souměrné, potrpím si na to, a otevřu ji. Ze skříňky vezmu šest pohárů se stopkami a ornamenty na okraji. Položím je na podnos a naliju do nich, co je třeba. Naposledy se opráším, přece jdu mezi lidi, a vezmu podnos. Nahodím milý, ale falešný úsměv. V tomto jsem opravdu dobrý. Musím si pogratulovat. Přetvářka mi jde excelentně. Zastavím se mezi dveřmi, které rozdělují kuchyň a halu. Porozhlédnu se, místnost se už celkem zaplnila těmi odpornými snoby. Jeden starší než druhý.
Bill:
„Vítejte!“ zahuláká zvesela a já mám sto chutí sednout do auta a odjet. Místo toho ještě víc rozšířím svůj už tak nepřirozený úsměv a podám si s ním ruku. Wolfgang nás představí. Je to jeho dobrý známý. Pokyne nám, abychom ho následovali do jeho domu. Ta vila je opravdu luxusní. Všude je drahý nábytek a ještě dražší dekorace. Je to tu velmi vkusně zařízeno. Všude je spousta lidí. Většinou jsou to staří chlapi s mladičkými milenkami. Nechávám se vést do veliké místnosti, kde je lidí nejvíce. Všichni jsou až nepřirozeně veselí a škrobeně se usmívají. Bohužel musím dělat to samé, takže se na každého až přehnaně vřele usmívám. Potom mou pozornost upoutá obrovský vánoční stromeček, který září v rohu místnosti. Je to nádherná, i když na tuto roční dobu trochu nezvyklá ozdoba. Ale proč ne? Ostatně, já sám miluju extravaganci, takže s tím nemám problém.
Tom:
Vykročím vpřed a nabízím šampaňské prvním lidem, které uvidím. Bože, ten chlap je tak starý a ona tak mladá. Jak s ním vůbec může být? Neříkám, láska kvete v každém věku. Ale nevěřím, že by ho milovala. On, tipuju tak67 aona možná 20? Je to absurdní! Jak já nemám rád takovéto osoby. Ale jak moc! Nevadí, není to můj problém. Nahodím zářivý úsměv, když se na mě ta brunetka usměje. Samozřejmě falešný. Zastavím se u dalšího páru. Úsměv mě neopouští. A zase! Ona, možná třicetiletá blondýnka a on? No, ať má 60… Je to tak strašné! Tak umělé!
„Prosím madam, vezměte si,“ mile jí podám pohár do ruky a vezmu si další. „Pane?“ kývnu hlavou a očima dám důraz na šampaňské, co držím v ruce.
„Ne. Děkuji,“ zatřepe rukou v nesouhlasném gestu. Fajn, aspoň nebudu muset tak často běhat do kuchyně. Přejdu do středu obrovské haly. Něco… Něco mi tu nesedí. Je tu jaksi příliš málo žen. Očima přejedu po každém v místnosti. Pohledem zastavím na mladičkém chlapci, možná v mém věku. Co ten tady dělá? Jsou tu samí starci a jejich mladé milenky. Co tu dělá on?! Není tu nikdo v jeho věku. Teda, až na mě. Ale pochybuju, že by i on roznášel šampaňské. Sjedu ho pohledem. Je krásný. Má černě namalované oči, na chlapce dost nezvyklé. A jak je hubeňoučký. Možná až příliš. Potom si všimnu věci, která mě dost naštve. Zadívám se na starou ruku obtočenou okolo jeho pasu. Podívám se na osobu vedle něho. Proboha! Tak takhle to je. To ten chlapec nemá víc důstojnosti, aby si našel nějakou pěknou ženu? Nebo v jeho případě spíš kluka? To je dost bídné.
„Tome?!“ zavolal na mě můj šéf, když jsem zjevně nereagoval. Myšlenka na toho černovláska mě trošku vytrhla z vnímání. Trochu se přikrčí, aby mi viděl do očí, protože je vyšší než já.
„Oh, promiňte! Vezměte si,“ usměju se, aby moje jednání vypadalo neškodně. Všichni si vezmou pohár, až na toho chlapce. Znova mi pohled spočine na něm.
Bill:
Stojíme s Wolfgangem asi tak uprostřed haly a bavíme se s ostatními hosty. Nikoho z nich neznám, až na pár lidí, které jsem zahlédl na jiných večírcích. Nudím se. A to doslova. Ovšem není to na mně poznat. Wolf si mě stále tiskne k sobě. Dává tím jasně najevo, že patřím jen a jen jemu. Někdy si připadám jak děvka. I když…
Tiše si povzdechnu a přelétnu místnost pohledem. Zastavím se na mladém klukovi v obleku, který nese v ruce podnos se šampaňským a rozdává ho hostům. Je to docela kus. Je dost vysoký a i přes oblečení poznám, že má hezkou postavu. Jeho černé vlasy jsou spleteny do úzkých copánků, které mu sahají skoro až po lopatky. Odvrátím od něj pohled ve chvíli, kdy se na mě upřou jeho hnědé oči. Rychle zamrkám a snažím se působit přirozeně. Moc mi to ovšem nejde, pořád na sobě cítím jeho pohled. Zajímalo by mě, odkud je a proč vlastně pracuje tady. Navíc, když je tak mladý. Určitě nebude o nic moc starší než já. Znovu se na něj podívám, ale to už vidím, že míří k nám. Všem, kdo tu s námi stojí, nabídne sklenku s šumivým vínem. Všichni si vezmou, jen já ne. Ani nemám chuť, a hlavně nechci být dneska opilý. Minule to nedopadlo dvakrát slavně, když nás paparazzi načapali, jak si to s Wolfem rozdáváme v autě. On sice není žádná slavná osobnost, ale dalo by se říct, že je taková mediální hvězda. Novináři se o něj a o mě dost zajímají.
„Copak se děje, kam to koukáš?“ zeptá se mě a potom mě políbí. Nechce se mi, ale musím spolupracovat.
Tom:
Je tu jakési malinkaté napětí. Proč? Možná proto, že jsme oba tak mladí. Nevíme, co si máme navzájem o sobě myslet.
„Copak se děje, kam to koukáš?“ zeptá se ho ten nepříjemný stařec. A teď nekecám ani nezveličuju. Je opravdu dost nechutný. Naklonil se k němu a políbil ho. Oh můj Bože! Nikdy jsem nechtěl být svědkem něčeho takového. Nemám nic proti gayům, ale v takovémto seskupení je to opravdu nechutné. Chudák chlapec. Že si tohle nechá líbit. Nechtěně dám na svojí tváři znát mírnou grimasu znechucení. Šéf se na mě podívá s trýznivým pohledem ve stylu ´Přestaň se tak tvářit. Usmívej se!´. Udělám, co mi naznačí. Doširoka se usměju, jakože je všechno v nejlepším pořádku. Bože, jak já chci jít domů. Klid, Tome. Už jen 7 hodin. Uhm, jak povzbuzující.
„S dovolením,“ radši se seberu a odkráčím směrem k dalšímu páru. Pohled na ty dva mi opravdu nedělá dobře. Je mi toho člověka v černo-stříbrném upnutém saku líto.
autor: Diana
betaread: J. :o)
Wohoo! 😀 Chris se dočkala a je to tady! 😀 Dianko ty víš, jak já miluju tuhle povídku, a že je to pro mě už něco jako droga! 😀 Jsem ráda, že ses rozhodla ji dokončit a nenechat ji na pospas. Vážně jsem zvědavá jak celý ten příběh dopadne, a rozhodně se těším na každý dílek a i přesto, že už jsem trochu popředu tak si to neodpustím přečíst i tady na twincest blogu od prvního dílku! Dílek samotný parádní, skvělý! Asi víš, z komentářů na tvém blogu, jak nesnáším Wolfyho, a tady mi stačila zmínka jeho jména a zase jsem měla v sobě ten adrenalín, kterým bych ho snad i zabila pokud by to bylo možné! 😀
No, každopádně čtenáři, kteří se do povídky pouští, tak rozhodně nebudete litovat! Alespoň podle mě! 😉
Skvělá práce Dianko. ^^
Tak tohle vypadá skutečně zajímavě =) Povídku jsem zahlédla už u tebe na blogu před nějakou dobou, ale říkala jsem si, že počkám, až se to objeví tady (ten den jsem nějak neměla náladu a pak se tu tak do týdne objevil trailer :D) … A rozhodně budu ve čtení pokračovat =) Jsem zvědavá, jak se to vyvine 😀 Takže se určitě těším na další díl =)
Wow! Tak tohle vypadá jedle! ^_^ Zhltlaj sem to jako jednohubku, opravdu je to hodně zajímavé.
Rozhodně se těším na další díly. ^_^
Oh, můj bože! 😀 Jak já miluju tuhle tématiku, snobskou společnost a celé tohle všechno. Rozhodně budu číst! Doufám, že budou díly přibývat často, protože už nyní jsem na tom závislá! 😀 Máš můj obdiv!
hmm začíná to zajímavě:)těšim se na další díly:)
doufám že další díl bude co nejdřív.
a bill je kretén že s nim je jen kvůli luxusu >.<
jáj teším sa idem citat.
Juhůůůů,jsem tak ráda,že se tady povídka už objevila :D:)! Každým dnem jsem jí tu vyhlížela.=) Viděla jsem jí už u tebe na blogu,ale řekla jsem si,že jí začnu číst tady :o)
Musim říct,že mě to chytlo a jsem zvědavá,jak se to tam bude vyvíjet. Bill má očividně rád luxus….,ale..já nevím…nedokázala bych být s někým jenom kvůli luxusu..a ke všemu s někým,kdo mi přijde odporný ..a prostě k němu nic necítim.
Těšim se na další díl.=)
Páni, musím říct, že smekám před tebou, že sis dala práci a přeložila nám to do češtiny!!! 🙂 a děkuju ti za to! 🙂 Musela jsem si znovu shlédnout trailer a tolik mě to povzbudilo k tomu, abych to začala úplně hltat…. Při první věte, jsem získávala takový pocit, že Bill rozhodně není rád, že je s Wolfgangem a upřímně i mě se ta představa maličko nelíbí, ale v tom příběhu to tak má být a sedí to tam:-) Moc se mi první díl líbil, nečekala jsem, že mě to úplně nadchne a já budu hodně natěšená na další…. Tom nemá rád práci číšníka? Upřímně, ani se mu nedivím, protože sama vím, co je to za práci a neuspokojuje člověka tak, jak si myslí…:-) a Tom má pravdu… Chudinka Bill, je opravdu hodně takový nešťastný z toho, že má vztah s Wolfgangem, ale zároveň se nedokáže nijak vzdát toho svého luxusného života, který vede…
No jak se zdá, tak jiskra nebo nějaké zalíbení mezi těmi dvěma prolétlo od prvního okamžiku, no jsem ohromně zvědavá, jak to půjde dál…:-)
Opravdu mě to vtáhlo do děje a soucítím s oběma, protože život ani jednoho není růžový, i když to tak vypadá…:-)
Opravdu krásnéééé a těším se na další díl, a jestě jednou ti děkuji, že sis dala práci a přeložila ji do češtiny 🙂 A nikdo tě kamenovat nebude, protože je to obdivuhodné, že ses do toho pustila:-)
A jako poslední věc jsem se chtěla zeptat, kolik dílů povídka má a jak pravidelně bude přibývat??? 🙂
Tak já si tu rozestavuju stan a čekám na další dílek!!! 🙂 Opravdu jsem se do toho zamilovala od prvního dílu..:-) 😉 ♥ Jen tak dál ♥
WoW wOw WoW ! :DDDDDDD Skvělí už se nemůžu dočkat pokráčka….. a Billa je mi opravdu líto XDD Chudinka 😀 A opravdu nechtějte vědět jakej křečovitej,obrovskej úsměv jsem si představila při té větě:Nahodím na tvář svůj falešný úsměv a nechám se od Wolfa obejmout kolem pasu. Moc se těšííííím až se něco stane a nejvíc se těším na Wolfův a Billův rozchod……starej,nechutnej chlap a Bill ?!?!! brrrrr :DD
Pěkné, vážně moooooc pěkné. 🙂 A musím uznat, máš odvahu to přeložit do čj. 🙂 Já bych si na to do slovenštiny netroufla. :DD A velká pochvala, nepoznala bych, že to psala Slovenka. 🙂
Brrrr…. Chudáček Bill… to je nechutný, ale hrdina Tom už je na scéně a pokud ho dřív nevykopnou, určitě ho zachrání. :DD
Oh můj bože!!! To je deja vu… jako bych tu povídku už četla, ale nepamatuju si ji! Dokonalost sama! Ach jo, chci pokračování:( To je trýznění toto!!! 😀 Ne, ráda si počkám! A už teď hltám každou větu. Nejdřív jsem si říkala, jestli u toho vydržím, když se mi ze začátku ten chlap TAK protivil… ale pak! To překvapení, že se Bill nachází úplně na tom samém místě jako Tom, a to jejich setkání! Oh můj bože. Geniální<3
Cítím s Billem tu jeho povinnost být s tím Wolfgangem (ou, i to jméno na něho tak dokonale sedí xD ) Ne proto, že by chtěl, ale proto… že nehodlá živořit, je to jakési "buď jeden nebo druhý extrém". Možná by jinak skončil na ulici… chudinka.
A Tom…jako bych to prožívala s ním. taky ho upřímně lituju… Ten nerudnej šéf, mám pocit, že mu neustále stojí za zadkem!x(
Jinak jedno mi přijde super – mají oba totiž dost podobnou pozici – dělají něco, co nemají rádi a zároveň, kdyby to nedělali, tak jsou na tom hůř. A to je spojuje…;)
Tipuji, že… v dalším díle se ještě nepolíbí xD ale už spolu aspoň budou mluvit. A že Wolfgang něco udělá Billovi…a že Toma vykopne ten śéf z práce! 😀 Ne, fakt jen tipuji a jsem hrozně zvědavá, nakolik jsem se trefila (och, kouzlo vícedílek x))
Obdivuju pisálky, kteří se pouští do psaní "já – Bill, já – Tom". Protože to je, jako byste psali dvě povídky najednou a spojili je. A pokud je to spojení dokonalé (jako tady), obdivuju ještě víc!!!
Dianko! CO se tvého překladu týče: WOW!!! Bylo to naprosto, NAPROSTO bez chyby! Ani žádný fráze, co by ztrácela smysl, prostě super na 200%! Určitě té to stálo spoooustu námahy, děkuju, že sis ji dala :-*
Tu povídku si dočtu, i kdyby tratary padaly. Taky jsem se chtěla zeptat, kolik má dílů, ale nechám se překvapit 😛 Kdy bude další, možno prozradit? 😛
Wolfovi by som najradšej polámala prsty, keď ochytáva Billa. Neznášam tie jeho chlípne pohľady. Brr. Dúfam, že Bill sa ho zbaví čím skôr. Je mi ho ľúto viac ako Tomovi. Možno by mohol Wolfovi obliať oblek aby nechal Billa samého a Tom sa už o ostatné postará. Je mi z toho čo robí Bill dosť smutno. Ale prvá kapitola sa mi páči 🙂
Som absolútne vnemom úžase :O čakala som pri tom skutočne len DVA komentáre! Jeden od mojej maminy "super" a druhý odomňa "Dakujem" 😀 fakt neskutočne príjemne ste ma prekvapili! a tak k otázkam :)Poviedka nemá veľa častí , nepoviem vám presne koľko pretože to bude plus mínus jedna tak aby som neklamala 🙂 Ale snažila som sa ju písať tak , aby sa to nejak veľmi neťahalo , lebo potom vás to prestae baviť viete… Ale zároveň tak , aby to bolo aj aspoň trošku napínavé , čo naozaj neviem či sa mi podarilo , to musíte usúdiť sami 🙂 A posledná vec , ja som z Češtiny naozaj blbec ! Všetky vaše pochvali smerujú Janul , pretože bez nej by to bola jedna veľká machlanina 😀 takže Ďakujem aj za ňu 🙂 Ešte raz naozaj strašne moc vám ďakujem a budem rada keby pri každom dieliku bolo aspoň zpolovice toľko nádherných komentov 🙂
Hmmm krásný! těším se na další .. jo jo Billa je mi taky líto lepší by to bylo s Tomíkem že? :-))) Honem další dílek
fůůůůůůj je mi blbě bléé XD i když bill a wolfgang se ve skutečnosti k sobě hodíXD
"super"
Bill z tak starým dědkem jsem zvědava co bude dál.