Pouliční štěně II – Ve svitu lamp 15.

Často bývá špatně… ale vždycky může být ještě hůř!

Tom zamkl vstup do džus baru a zhluboka se nadechl příjemného odpoledního vzduchu. Vznášela se v něm vůně květin, čínské kuchyně a cigaretového kouře. Někomu by ta směs mohla připadat nechutná, ale Tom si ji užíval. Připadal si volnější. Když dokončil zabezpečování krámku, přešel ke svému bratrovi, který na něj trpělivě čekal. Když se k němu dostal dostatečně blízko, do venkovního vzduchu se přimíchal ještě pach Billovy kolínské. O to víc Tomovi vzduch připadal příjemnější.

„Můžeme?“ zeptal se Bill a Tom mu odpověděl přikývnutím. Bok po boku zamířili k parku. Bylo to místo, kde mohli mít nejvíc potřebného soukromí, a zároveň nad parkem vládla příjemně klidná atmosféra. Oba muži mlčeli, dokud nedošli ke staré pouliční lampě a neusadili se vedle sebe do trávy. Do téhle části parku nikdo nechodil, nikde nemohli mít větší soukromí.

„Tak povídej,“ vyzval svého bratra Bill. Chtěl vědět, co zkazilo Tomův den, a doufal, že to dokáže nějak napravit.

„Bella se rozhodla, že mi bude kazit život, kdykoliv se do něj přimotáš ty. Je zvláštní, jak se dokáže změnit, když má na koho žárlit. Včera mi roztřískala půlku nádobí,“ postěžoval si Tom a na rtech mu pohrával úsměv. Sice mu vadilo, jak nepříjemná Bella byla, ale když nad tím přemýšlel méně hluboce, Bellin včerejší výstup byl spíš k smíchu.

„Ale vždyť… předtím, když… když jsi měl problémy… Mluvila se mnou normálně,“ zablekotal nechápavě Bill.

„Nejspíš proto, že tě nepovažovala za konkurenci. Veškerý čas jsem trávil pouze s ní a nemluvil jsem. Jenže teď trávím daleko víc času s tebou a ona prostě žárlí. Alespoň tak jsem si to přebral já.“ Tom se na chvíli odmlčel. „Myslí si, že ji vyhodím z bytu, abych si tam nastěhoval tebe.“

„Tak jí řekni, že jsem u Jessicy spokojený. Navíc by to nedělalo dobrotu,“ špitl Bill nejistě. Nechtěl Toma nijak urazit. Stále ještě bruslil po tenkém ledě. Nemohl riskovat.

„Jo, nemyslím si, že by to mohlo fungovat,“ potvrdil Tom. Pohled zarýval do trávy u svých nohou a trhal její stébla, která potom proplétal mezi prsty. Dlouho ani jeden z chlapců nevěděl, co by řekl. Ticho prolomil až Bill: „Řekni jí, že se mě nemusí bát. Nejsem pro ni žádná konkurence.“

„Možná jí jen bereš bratra…“

„Chceš tím říct, že nemám na svého bratra právo?“ zeptal se Bill vykuleně.

„To jsem neřekl!“ zvolal Tom. „Ale ona si to podle všeho myslí.“

„Co přesně jsi jí o náš řekl, Tome?“ zeptal se podezíravě Bill a Tom provinile svěsil hlavu.

Občas si říkám, že lidský život je založen pouze na hledání důkazů, že skutečné štěstí je jen výplodem fantazie pohádkářů…

Bill došel domů. Tom s ním nešel, rozdělili se ještě v parku. Bill chtěl být sám, než bude znovu vystaven práci, znovu vystaven mukám, která ho tam provázela. Nesnášel to tam. Všechno se opakovalo, kdykoliv si jen vzpomněl, co se stalo při jeho zatím poslední návštěvě Dylana. Snažil se být veselý, snažil se působit bezstarostně, ale uvnitř jeho těla zela velká černá díra, která ho zevnitř hltala nezadržitelnou rychlostí. Když byl sám, plakal. Když byl sám, nechával se dobrovolně požírat černými myšlenkami.

Vždy, když začínala jeho pracovní doba, se strachem nastupoval za bar. Bál se, že by si Dylan přišel pro další várku, že by si ho znovu vzal. Bill ho nenáviděl víc než kohokoliv jiného. Jeho chování mu hluboko do srdce zarylo střep, ale zase ne tak hluboko, aby Bill zemřel hned. Střep v jeho srdci ho zabíjel po vteřinách, i přes Jessičino a Tomovo chování, které občas o kousek střep popostrčilo ven. Bill se obával, že se ho nikdy nezbaví.

Bez jediného slůvka zalezl k sobě do pokoje a sedl si na okno. Do ruky vzal blok a obyčejnou tužku. Vyhlížel ven a po tvářích mu tekly slzy bezmoci. Kapaly na papír, na kterém zanechával grafit v tužce černé čmrkance.

„Bille? Jsi doma?“ ozvalo se zpoza dveří do Billova pokoje spolu se zaťukáním. Když Bill neodpověděl, Jessica dveře opatrně otevřela. Viděla Billa na okně. Vzedmula se v ní vlna strachu, když viděla, jak pláče. Bez utišení.

„Bille, co se stalo?“ zeptala se starostlivě, a když neodpověděl, sedla si za něj na parapet. Stáhla si ho do náruče a pevně ho objala. Billovy vzlyky zesílily, propadl síle hysterie. Smáčel Jessice rameno, slané slzy se zažíraly hluboko do látky. Jessica se s Billem pomalu pohupovala, snažila se ho ukonejšit, ale zdálo se, že jej nic nedokáže utišit. Plakal dál, bez zastavení. Ze rtů se mu draly hlasité projevy a ignoroval šeptání, kterým se ho Jess snažila utišit.

„Zlatíčko, no tak, co se stalo?“ zeptala se opatrně. Prsty motala Billovi do vlasů a jemně za ně tahala. Doufala, že to Billa utiší. Druhou rukou ho konejšivě hladila po zádech. Bill hlasitě popotáhl a odtáhl se od ní. Hřbetem ruky si setřel slzy obarvené očními stíny z tváří. Na jazyku převaloval nepříjemnou chuť vlastních slz.

„Slabá chvilka,“ odpověděl Bill a znovu popotáhl. Z nosu mu teklo jako z vodovodu. Jessica vytáhla z kapsy balíček papírových kapesníků a nabídla mu je. Bill je vděčně přijal a otřel si nos. Na dlouhých řasách mu uvízly drobounké kapičky slané vody a lepily je dohromady. Jessica ho jemně pohladila po tváři a naklonila jeho hlavu tak, aby se jí díval do očí.

„Budeš v pořádku?“ zeptala se starostlivě. „Jestli ne, zavolám do práce, že dnes nedorazíš. Pracuješ poctivě, Daryl ti určitě dá na jeden den volno.“

Bill sebou cuknul při zvuku jména svého šéfa. Naprázdno polknul, než odpověděl. „Zvládnu to,“ odpověděl a naposledy si přejel papírovým kapesníčkem přes líci. „Budu v pořádku. Je to jen chvilková slabost, nic víc.“ Na tváři vyloudil váhavý úsměv, který neměl ani špetku poctivosti.

„Půjdu se převléct, za chvíli půjdeme, dobře?“

„Jen jdi.“ Jessica přikývla a nechala Billa v pokoji samotného. Znovu se otočil k oknu a shlížel dolů do ulice. Hledal v ní alespoň špetku útěchy, která by o něco vysunula střep z jeho srdce, který jej ubíjel poslední hodinu skutečně rychle. Vracel se zpět pod pokličku svého nekonečného šílenství.

Zrovna když se mu do očí hrnuly další slzy, zapípal mu v kapse mobil. Potlačil je a vytáhl ho z kapsy. Otevřel zprávu, která mu přišla.

Omlouvam se. Nechci, aby ses zlobil. Nemyslel jsem to zle. Odpustis mi? Stavim se zitra po praci. Ceka nas vikend, uzijeme si ho 🙂 Tesim se na tebe. Tom

Bill cítil, jak mu po lícní kosti stéká slza. Pohled se mu znovu zamlžil slzným zákalem. Věřil, že Tom to špatně nemyslel, když Belle lhal, ale když mu to řekl, bral to jako podraz. Jako by se Tom za své dvojče styděl… Bill věděl, že tak to Tom určitě nemyslel, ale nemohl ten pocit potlačit. Setřel si slzy z tváří, aby viděl na displej mobilu a mohl odepsat.

Ja vim. Budu cekat… Hezky se vyspi.

Jeho smska byla krátká, ale musela Tomovi stačit.

„Bille, jdeme!“ volala Jessica, která si už v předsíni obouvala boty na vysokém podpatku.

„Už běžím!“ zavolal jí v odpověď a přecupital k zrcadlu, ve kterém si spěšně upravil make-up. Jessica na něj netrpělivě čekala ve vchodových dveřích, takže neměl na nějaké větší úpravy čas. Pročísl si hřebenem vlasy, zpevnil je novou várkou laku a utíkal se obouvat, aby Jessica nemusela čekat moc dlouho.

Usmála se na něj a trpělivě čekala, dokud nebyl připraven vyjít vstříc každodenním povinnostem, které na něj čekaly s otevřenou náručí.

Tíha v jeho srdci rostla, jeho tělo těžklo. Kdyby ho někdo ponořil do vody, do klidných hladin jezera nebo bouřlivých vln moře, klesal by ke dnu. Stejně jako ho jeho myšlenky stahovaly dolů, dolů do nepříjemných hlubin bláznovství. Jenže já jsem neměl nejmenší tušení, jak ho před ním zachránit. Dokonce jsem ani neznal důvod jeho rostoucího šílenství…

autor: Helie