Láska až za hrob 1.

autor: LilKatie


Strašidelný dům

Na hodinách kostelní věže v kostele na hřbitově se rozezněl zvon. Železná vstupní brána zavrzala a z uschlého vykotlaného dubu zahoukala sova. Chlapci, který právě vstoupil na starý hřbitov, naskočila husí kůže a srdce mu v hrudníku bušilo jako o závod. Sova vylétla ze stromu, zamávala křídly a s dalším houknutím odlétla, mladíkovi po těle stekla krůpěj potu. V duchu zanadával. Co ho to popadlo, sázet se o takovou hloupost, a ještě k tomu, když jako trest za nesplnění byla hloupost ještě větší. Ozvala se rána odkudsi směrem ke kostelu, mladík vypískl a sázka ne sázka, vzal nohy na ramena a s křikem utekl pryč, na tohle neměl nervy.

Bylo to jasné, nenáviděl duchy.

„Srabe!“

„Posero!“
„-bojí se, bojí! Je to idiot! Není divu, že ho žádná holka nechce!“ posmívali se chlapci jeho spolužáci.
Tom se zamračil, naštvaně se na ně podíval, otočil se, založil ruce na prsou a vydal se vstříc jeho trestu za neschopnost přespat na hřbitově. Posměváčci si to rázovali za ním.
„Tak dělej, dělej!“ házeli po něm nedojedené svačiny. Když došli ke starému, opuštěnému domu, o kterém se tradovalo, že v něm straší, zastavili se. Před sto lety zde žila bohatá rodina, kterou jednoho dne někdo zavraždil. Od té doby tu prý straší. A Tom tu měl přespat.

Blonďák se zhluboka nadechla a vešel na pozemek. Otevřel rozvrzanou branku a vykročil na kamennou stezku, která vedla k domovním dveřím. Zvláštní bylo, že i když tu už dlouhá léta nikdo nežil a nebydlel, trávník byl perfektně upravený.
„Tak dělej, ty šprte jeden!“ ozvalo se za ním znovu a on zaťal ruce v pěst. Otevřel domovní dveře a po těle mu naskočila husí kůže. Pokřiky za ním ustaly, všem přítomným se zatajil dech.
Vstoupil dovnitř.
Dveře za ním se zavřely.

Roztřeseně vydechl. Nic. Ticho. Klid. Tom se pousmál. Opravil si na rameni tašku s věcmi a šel ke schodům, vrzaly, ale držely. Úspěšně po nich vystoupal až do druhého patra a zabočil hned do prvního pokoje, který měl po pravé ruce. Opatrně otevřel dveře a nakoukl dovnitř, nikde nikdo. Pousmál se znovu a vešel dovnitř.

Hodil tašku na podlahu a povzdychl si. Bylo pět odpoledne a venku se začínalo stmívat. Rodičům doma řekl, že bude spát u kamaráda, takže se nemusel bát, že by ho doma hledali.
Dredáč se posadil na dřevěnou zem a vyndal si ze své tašky knížku. Otevřel ji a dal se do čtení, aby mu čas tady rychleji ubíhal a on se nemusel zaobírat svým okolím, které mu nahánělo strach (i když si to nechtěl přiznat).

Bohužel, ani knížka netrvá věčně, a tak když ji dočetl, neměl najednou co dělat. Nenapadlo ho nic lepšího, než si to tu alespoň prohlédnout, dokud je ještě alespoň trochu světlo.

Nejdřív prošmejdil dolní patro, všechen nábytek a obrazy byly zakryté hadry a látkou. Tom všechno ve zvědavosti odkryl, aby si to tu prohlídl. Z kuchyně bylo perfektně vidět ven na ulici, kde na chodníku stanovali jeho spolužáci, aby se ujistili, že tu Tom zůstane a neuteče jako malá holka. Jako poslední si začal prohlížet pokoj, ve kterém se ubytoval.
Odkryl starou, dřevěnou, ornamenty zdobenou postel a dřevěný šatník. Kosmetický stolek se zrcadlem a zdobené piano, které stálo před oknem. Nakonec shodil zaprášený kus látky z obrazu na zdi. Se slabým úsměvem na rtech přejel po zlatavém rámu.

Z obrazu se na něj díval dlouhovlasý chlapec s havraními vlasy. Mohl být jen o něco málo starší než Tom, možná stejně starý, nebyl si jistý. Na obrazu měl karmínové sáčko a bílou košili s nařasenými rukávy, které mu zakrývaly dlaně. Ruce měl založené na hrudníku a byl k malíři slabě otočeným bokem. Na rtech mu hrál laškovný úsměv. A ty oči. Ach ty jeho pronikavé hnědé oči. Ty malíř zachytil opravdu živě. Možná až moc živě. Tom měl mrazivý pocit, že ho sledují. Dokonce, i když se pohnul na stranu.

Tom se rozhodl, že obraz už raději nebude pokoušet, naháněl mu totiž celkem hrůzu, i když mladík na něm byl vskutku okouzlující. Posadil se k pianu a začal si jen tak hrát, hrál si, hrál cokoliv, co mu zrovna přišlo na mysl, dokud si nevšiml štosu starých papírů, který ležel pod ubrouskem, jež byl na pianu položený. Vytáhl ho a zadíval se na něj, byly to noty. Usmál se, postavil si je do držátka a dal se do hraní. Očima těkal po zažloutlém papíře a perem vepsaných notách. Hlavou se mu při tom honilo snad milion myšlenek. Tom byl dobrý žák, všechno hned rychle chápal, a tak netrvalo dlouho a naučil se celou skladbičku hrát plynule, bez jediného překlepu.

Venku se setmělo už úplně a Tom se vydal najít něco, čím by si mohl posvítit, netrvalo to dlouho, jelikož hned v chodbě, která byla před pokojem, když jste vyšli po schodech do druhého patra, stála na stolečku uprostřed petrolejová lampa. Přísahal by, že tam předtím nebyla, ale nijak se tím nezaobíral a rozsvítil si ji sirkami, které ležely hned vedle ní. Rychlým krokem se navrátil zpátky do svého nynějšího pokoje a usadil se zpátky na zem, zachumlal se do deky, kterou si přinesl, a dal se do čtení knížky, kterou našel při prohlídce domu. Blonďák se do knížky začetl tak hluboce, že si ani nevšiml toho, jak čas letí. Ani toho, že chlapec z obrazu už v obrazu nebyl.

„Všude nastala černočerná tma, ten, kdo nespal, ten se o svůj život rázem bál, zavřete oči, mlčte, slyšte, co bylo dál,“ mumlal si Tom nahlas slova z knížky, která mu ležela v klíně. „Tam v dálce, na starém hřbitově, byl mrtvých bál, tam tančila dívka, krásná jak sen, tam-“ Tom se zastavil, uslyšel za dveřmi kroky. Celý ztuhl, něco se dělo. Parkety na chodbě zavrzaly a Tom se rychle zvedl na nohy, slyšel, jak to jde po schodech nahoru, se zatajeným dechem čekal, zašlo to do vedlejšího pokoje. Tomovi bilo srdce na poplach.

Rychle vyběhl z pokoje a bral schody dolů po třech, hlavními dveřmi utéct nemohl, tam stanovali jeho spolužáci, to by bylo přeci dost nevhodné a on by zase prohrál sázku a musel by dělat ještě něco horšího, než je tohle. Vyběhl ven dveřmi na rozlehlou zahradu za domem, dveří do ní si všiml, když zkoumal dům. Vzal to přes zimní zahradu a vyběhl ven. Kroky šly za ním, utíkal, cítil na krku ledový dech, cítil, jak se mu ježily vlasy na krku. Aniž by se otáčel dozadu, cítil za sebou svého pronásledovatele, nedalo mu to, otočil se.

Viděl, jak se k němu blíží velký černý stín, běžel dál, s hlavou otočenou dozadu, když v tom mu země pod nohami zmizela a on padal do velké díry, do vykopaného hrobu. Padal dlouho, když dopadl na zem, všechno mu před očima zčernalo.

autor: LilKatie

betaread: Janule

12 thoughts on “Láska až za hrob 1.

  1. proboha, já jsem úplně napnutá, to nemůžete prostě useknout! zatím mě to hrozně nadchlo, tak jsem se do toho vžila, že mi až přeběhl mráz  po zádech

  2. No… začíná to opravdu zajímavě. A musím uznat, že strašidelné efekty jsou docela dobré. Dobře se to představuje a dotváří se atmosféra. Není to špatné a jsem si jistá, že až se tu objeví další díl, určitě si ho ráda přečtu.

  3. a pak se probudil s rukou v nočníku… 😀 ježišmarjá, to je strašidelný. 🙂
    ty obrázky jsi dělala sama, LilKatie? jsou krásné. 🙂 mám ráda k povídkám takový doprovod, člověk si hnedka všechno líp představuje. 🙂
    a bude povídka přibývat častěji? protože takhle napnutá dlouho nevydržím. 🙂
    jinak pro mě jsi absolutní bohyně! nechápu, kde bereš čas na překlady a ještě vlastní povídku.. to je prostě nadlidský výkon. 😉

  4. Jsem moc ráda, že pořád píšeš, i  když by ses měla věnovat přípravě na maturitu, protože tohle vypadá velmi zajímavě a jinak bychom o to byli ochuzení. 🙂
    A půvabný obrázky, ano!

  5. [6]:Ano, obrázky jsou čistě moje tvorba 🙂 Chystám se dělat ilustrace ke každé kapitole 🙂 A budu se snažit psát co nejrychleji, ale s překlady a učením to asi moc nepůjde 😀 Budu se ale snažit , to slibuju:)

  6. No to je skvělý! Já úplně zírám. Brrr..až mi šel mráz po zádech,když jsem to četla 😀 Je to skvěle napsané a hlavně…skvělej nápad!
    Ty obrázky k tomu jsou super. Snad tu bude další díl co nejdřív. Jsem nehorázně napnutá. 🙂

  7. Fúha, to som rada, že som začala čítať až keď je toto dokončené, nerada by som nechala v tej jame Tomiho nejako dlho 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Verified by ExactMetrics