Indian’s dream 25.

Billy nasucho polknul.

„Jak… jak to myslíš, že… vyvraždit?“

Tom seskočil z koně a zničeně dosednul na zem. Opřel si záda o strom, po té dlouhé jízdě to pro něj byla neuvěřitelná úleva.

„Víš… když jsi odjel… tak jsem se připlížil až ke stanům… vypadlo to, že tam o něčem rokují… a vyslechl jsem, že chtějí dojet až k vám. Počkat, až padne tma… a vypálit celou vesnici a všechny zabít. Každého muže, ženu i dítě.“

Billy vytřeštil oči a ani si neuvědomoval, že mu z nich začínají téct slzy. V duchu viděl celou svou vesnici, každého človíčka, kterého tam znal. Ti všichni by měli přijít o život? A proč? Kvůli letitému sporu? Nebo snad kvůli tomu, že on sám je ještě naživu a tedy pro Komanče velikou skrytou hrozbou?

Během toku jeho myšlenek mu ztvrdly rysy a potemněly oči. Ne, tohle nedopustí. Nedovolí, aby kvůli němu umírali jiní, a zejména ti, které znal už od dětství a které měl rád, i když se dříve stával terčem jejich posměšků!

„Musíme vyrazit,“ vydechl. „Musíme tam dorazit dřív než oni!“

Rozčileně začal přecházet sem a tam, ale pak jeho zrak spočinul na bílé kobylce. Statečně se držela, ale bylo na ní vidět, že ji Tom hnal opravdu tvrdým tempem. Ta potřebuje odpočinek, delší kus cesty už neuběhne tak svižně.

Zato jeho hřebec si v noci docela odpočinul a celý včerejšek i dnešek se jenom šoural líným krokem.

„Pojedeš se mnou,“ rozhodnul Billy a dal hřebci znamení, aby kleknul na přední nohy. Jakmile kůň poslechnul, usadil se mu na kohoutku a zadíval se na Toma.

„No tak, sedni si za mě!“

Trochu zmateně nakrčil obočí, když viděl, jak se Tom zvedá. Vyloženě jako ve snu. Pomalu, s plachým výrazem.

„Tomi, co ti je?“

Tomahawk se mu nesměle zadíval do očí.

„A ty chceš, abych s tebou jel? Vždyť jsem ti ublížil.“

Billy nechápavě zavrtěl hlavou.

„Ne… tedy, vlastně ano, ale…“

Na chvíli se zakoktal, ale pak sebou trhnul.

„Vždyť je to vlastně jedno. Jedeš se mnou nebo ne? Bez tebe budu rychlejší, s tebou šťastnější, ale vol rychle, protože čas kvapí!“

Tom zmateně přešlápnul. Jeho srdce ho hnalo ke koni, ale rozum ho držel na místě. Moc dobře si uvědomoval, že i když ho včera ovládnul amok, tak svou reakci k Billovi opravdu hodně přehnal. Jenomže… doopravdy by byl šťastnější, kdyby žil v domnění, že udělal správně a nechal ho odjet, ale čekal by ho pak život samotáře? Vždyť i na Billovi bylo vidět, byť se to snažil maskovat, jak moc mu za ten necelý den chyběl. Sice mu teď dal možnost volby, ale i když to řekl docela lhostejně, cítil Tomahawk uvnitř srdce, že by rozhodnutím zůstat zde Billyho hodně ranil, a to mnohem víc, než včerejším neočekávaným téměř útokem…

Ani se nenadál a už seděl na hřbetě černého hřebce. Jeho instinkty jednaly rychleji než jeho myšlenky, a on se logicky dokázal vzpamatovat až ve chvíli, kdy se Billy i přes vážnost situace kolem jeho kmene šťastně usmál a pobídnul hřebce do svižného cvalu.

Ohlédl se a viděl, že kobylka vyrazila za nimi, ale po chvíli doopravdy začala poněkud zaostávat, ale on věděl, tak jako Billy, že se domů dokáže sama vrátit, až si odpočine.

Hnali se mnoho hodin, jen s kratšími pauzami, při kterých nechali hřebce, aby se napil, trošku napásl a nabral energii na další etapu cesty. Moc spolu nemluvili, přesto oba dobře věděli, jak se cítí ten druhý. A díky téhle telepatii byli, i když věděli, že se ženou do obtížné situace, ze které možná nevyjdou živí, šťastní, protože jeden druhému celých těch několik dlouhých hodin od včerejšího poledne až do předchvíle neskutečně chyběli. A oba věděli, že si už navzájem odpustili. Tom Billymu jeho útěk a nepochopení amoku, Billy jemu to, jak vystartoval, a to, co mu tak bolestně vmetl do tváře.

„Musíme pokračovat,“ povzdychnul si Billy. „Když budeme rychlí a pojedeme i přes noc, dojedeme tam za úsvitu. Tvoji válečníci by se mohli přes noc zdržet odpočinkem,“ dodal toužebně. „Ale my musíme využít každou vteřinu.“

Rychlým cvalem, který občas prostřídali volnějším klusem nebo svižným krokem, aby si kůň aspoň trošku oddychnul, pokračovali dál. I když po několika hodinách, především na sklonku dne, začínal kraj připadat Billymu čím dál tím víc známější, připadalo mu, jako by se vpřed dostávali neuvěřitelně pomalu. Jako by je nějaká neviditelná síla zpomalovala, i když se hřebec, byť zalitý potem od nozder až ke kopytům, neúnavně hnal vpřed. I vzduch, který dýchali, najednou přišel Billymu podivně těžký a jako by cizí, a když nad horizontem mezi mraky naposledy vyšlehlo palčivě rudé slunce, zdálo se, jako by se celý kraj zaléval horkou krví, valící se z čerstvě utržených ran. Chtěli snad duchové jejich velkých předků zabránit tomu, aby se Billy s Tomahawkem dostali do tábora včas? Ještě je čekala celá dlouhá noc a i když měl Billy kdesi ve svém nitru pocit, že jsou určitě takhle sami rychlejší než skupina mnoha jezdců, padal na oba chlapce tíživý strach, který gradoval s houstnoucí tmou. I Měsíc a démantový třpyt hvězd jim najednou přišel nepřátelský a jako by se je snažil prozradit nepřátelům.

„Tomi, já mám strach, že se něco stane… že to nestihneme!“ hlesnul žalostně Billy a bezmocně se zády stulil k Tomově hrudi. Zpomalil koně do kroku, což hřebec velmi vděčně přijal. Tiše kráčel trávou vlhkou od večerní rosy, ze srsti mu stoupaly slabé obláčky páry, jak se mu v mokrých chlupech srážel pot, a z tlamy i zpod ocasu mu odkapávaly mohutné chuchvalce pěny. Nozdry se mu prudce rozevíraly a zase zavíraly, boky se zrychleně dmuly a jeho uši i přes celkovou únavu obratně zachycovaly každý zvuk kolem nich. Ani jemu se nelíbilo to tíživé ticho, které vládlo dnešní noci, přesto mu však jeho mimořádně vyvinuté instinkty ještě nedávaly podněty k panice. Spíš byl jenom v ostražitém střehu a jeho svaly, byť zmožené mnohahodinovým kvapem, byly připravené kdykoliv uskočit nebo se rozběhnout s větrem o závod.

Billy zaznamenal, že jej Tomovy ruce objaly o něco pevněji.

„Neboj se, maličký… dojedeme tam včas,“ šeptnul Tomahawk do havraních dredů. „Jeli jsme opravdu hodně rychle a naši koně nejsou tak hbití… určitě máme přinejmenším hodinový náskok.“

„Jenomže já mám strach!“ zakvílel Billy a jeho hlas zněl až nepřirozeně, jak se držel ve vyšších oktávách. „Tomi, něco se děje! Tahle noc není jako každá jiná!“

„Máš pravdu, není,“ souhlasil Tom po chvíli odmlčení se. „Ale není to špatné znamení pro nás, ale pro ty zákeřné vetřelce… Billy, věř mi,“ šeptnul měkce, když podle pohybů svalů poznal, že se chlapcovo tělo začíná otřásat ve statečně utajovaných vzlycích. „Dopadne to dobře, nikoho z tvého kmene nezabijou.“

„Ale ano, zabijou,“ vzlyknul teď už nepokrytě Billy. „Přijedeme pozdě… a i kdyby to dopadlo dobře… zase tě všichni budou nenávidět… Tomi, já už tě nechci skrývat!“ vyjekl a přestože si následujícím pohybem přivodil pěkně nepříjemnou pozici, otočil tělo od pasu výš, jak jenom to šlo, aby mohl copatého Komanče obejmout a zabořit mu obličej do ramene. „Já… já chci s tebou žít… doma… u nás doma… s maminkou a otcem, kteří tě budou mít rádi jako vlastního… jezdit na lov s ostatními muži z kmene, kteří tě budou brát jako přítele, ne někoho, koho je třeba mučit a zabít…“

Rozeštkal se ještě o něco víc a Tomahawk jej objal, jak jenom nejpevněji mohl.

„Neboj, Billy… dopadne to dobře,“ šeptnul přesvědčeně, i když si uvnitř jistý tím, co říká, nebyl ani náhodou. Spíš mu přišlo, že nahlas vyslovuje bláhové iluze, než skutečnost, kterou se snažil Billymu vehnat do hlavy. „Přijedeme dřív a tvůj kmen se stihne připravit tak, že je zažene. A pak… se se všemi od vás spřátelím… s tvými rodiči vykouříme dýmku míru… Budeme mít krásné tee pee, jenom my dva… a já ulovím pořádně huňatého grizzlyho, abys měl to nejměkčí lůžko. Bude nám tam hořet hřejivý oheň, vonět bylinky a nikdo už náš šťastný život neohrozí.“

Vytrvale opakoval ta slova konejšivým tónem do doby, než po nějaké chvíli ucítil, jak mu rameno přestávají zalévat nové slzy, a když pak dlaněmi jemně zvednul Billyho hlavu, spatřil v jeho očích zasněnou touhu a na rtech milý úsměv.

„To by bylo tak krásné,“ šeptnul Billy a na chviličku obrátil oči ke hvězdám. Už mu nepřišly tak nepřátelské a ledově chladné jako na začátku noci.

Tomahawk ho mazlivě pohladil po tvářích.

„To bude tak krásné,“ dodal a věnoval Billyho prokřehlým rtům něžný polibek. „Uvidíš, že se to jednoho krásného dne vyplní. Věř mi.“

„Věřím ti, Tomi,“ vydechl Billy.

Naposledy si s Tomem vyměnil láskyplný pohled a pak se s povzdychem otočil do správné pozice. Trošku se svým tělem odlepil od Tomova, aby našel správný balanc, ale vzápětí se spokojeně usmál, když ucítil, jak se Tomahawk na jeho záda natisknul a opět pevně semknul ruce kolem jeho boků a břicha. Pousmál se, ale pak mu úsměv z tváře pomaloučku zmizel, když se zhluboka nadechl a pohladil hřebce po zpoceném, už ale trošku zaschlém krku.

„Tak jedeme,“ špitnul a nohami pobídnul zvíře do svižného klusu.

autor: Áďa