My lips like sugar 13.

Konečně nám přinesli naši objednávku.

„Díky,“ zářivým úsměvem obdaruje servírku. Hej! To se mi zdá, nebo po ní jde?! Určitě mi to dělá naschvál! Jak jinak?! Raději od toho odhlédnu a věnuji se svému jídlu. Už jsem jako nemocný, dělám z komára velblouda. Tome, prober se už! Přestaň snít!

„Co je? Co si tak zaražený?“ vloží si jedno sousto do úst. Normálně ho musím pozorovat. Ještě i ten způsob jedení je takový… Elegantní…

„Nejsem zaražený,“ tvrdě odpovím, ani se na něj nepodívám. Co se to se mnou děje? Nemůžu přece žárlit! To nejde!

„Jasně, to vidím,“ odpoví skoro stejně odměřeným tónem jako já. Dál už vůbec nemluví. Každý z nás se stará o sebe a svůj žaludek. Jsem sice hladový, ale pizzu si i tak neumím vychutnat. Trápí mě, že ani nemám důvod a i tak žárlím na tu servírku.

Jen za jeden blbej úsměv!

Odsunu už prázdný talíř dál od sebe, natáhnu se po sklenici se studenou kofolou. Za ten čas mi už pořádně vyschlo v krku.

„Máš taky takový pocit, že nás ti lidé pořád pozorují?“ naváže opět kontakt. Nejlepší na tom je, že ani jeden jediný se nedívá našim směrem a asi polovina zde již i tak nesedí.

„Jasně, jasně…“ mírně se zasměju. Popravdě řečeno mě dost potěšilo, že právě on udělal první krok k opětovnému navázání našeho padlého rozhovoru.

„Hned se vrátím,“ postaví se od stolu a odejde někam, nevím kam. Je to jedno, když řekl, že se hned vrátí, tak nemám důvod se o to nějak extra zajímat.

„Promiňte, budete si ještě něco přát?“ Popojde ke mně právě ta servírka, co ji Bill asi balil. Tedy moje podvědomí je o tom přesvědčeno.

„Nechceme nic. Můžete nám přinést účet, “ suše odseknu. Už chci jít pryč z této restaurace.

V dálce zpozoruje příchozí dobře známou postavu.

„Tak, už jsem tu,“ trochu se pousměje, na což následně přijde servírka i s blokem a účtem. Kráva! Měli sem poslat někoho jiného!

***

„Tak, tuhle skříňku si beru já a tahle je tvoje, bereš? Stejně nemáš na výběr,“ prohlásí černovlasé stvoření, vezme si svoji hromádku čerstvě nakoupených věcí a odnese si ji k bílé nevelké skříňce. Tak to se podívám, jak se mu to tam všechno vejde.

Udělám přesně to samé, co on, ale posunu se o půl metru vedle. Možná bychom si už konečně mohli promluvit, teď se mi to zdá dost vhodné.

„Bille?“ nejistě ho oslovím.

„Hm?“

„Já jen, že… Myslíš, že bys mi mohl konečně říct pravdu?“ nechci jít na něj hned tak zhurta stylem ‚okamžitě mluv, nebo tě přehodím přes palubu‘. Zkusím to pomalu, možná si více získám jeho důvěru.

„Aha… to…“ trochu nervózně si projde jazykem po zlatém piercingu ve rtu. Mám vážně chuť udělat totéž, ale asi by to vypadalo hloupě. Kašlu na to. Raději počkám, co řekne.

„Já… Ani nevím, odkud mám začít. „

„Od začátku,“ mrknu na něj, doufám, že už opravdu začne vyprávět. Čím dál, tím víc jsem nedočkavější a zvědavější.

„Uff… Od začátku…“

„Začni například tím, odkud znáš ty chlapy a co od tebe chtějí.“

„Tak,“ zhluboka se nadechne, „pro ty chlapy pracuji. Tedy teoreticky, teď už ne. Říká ti něco obchod s drogami? Ne, ne, neboj se. Neberu je, ani do toho přímo nejsem zapletený. Já jim jen… Já jim jen pomáhám ty kšefty dostat, protože znám spoustu lidí, kteří dělají totéž, chápeš… a… doposud šlo všechno úplně fajn a tak. Měl jsem spoustu peněz, tedy i mám, žiju si v podstatě na vysoké noze. Jenže podmínka byla, že se nesmím stýkat s nikým jiným. Respektive mít žádnou přítelkyni, která by náhodou mohla něco vykecat dál. Ale v podstatě mi to nevadilo. Sám vidíš, jak vypadám a jednoduše ještě jsem nepotkal žádnou, která by mě takto akceptovala a vůbec se ke mně hodila. Tak jsem si řekl, že v tom nebude problém, ne? Jenže… Když jsme tehdy hráli v tom kasinu… Jednoduše jsi mě přitahoval a já jsem s tím vůbec nemohl nic udělat! Potřeboval jsem to a vycítil jsem, že ten večer sám nezůstanu.

Tak… Tak se to stalo. Chtěl jsem tě opít a pak se s tebou vyspat, což se mi i následně podařilo. Já jsem vůbec nepil, i když to vypadalo, že ano. Ale když už bylo po všem, brzy ráno, asi tak o čtvrté, jen tak jsem se na tebe díval a pochopil, že to takhle dál jít nemůže. Že s tím musím skončit, protože v životě nejsou důležité jen peníze, ale i láska. A tu já nemám a takovýmto způsobem ji ani nezískám. Jenže nemohl jsem tě jen tak zatáhnout do mých problémů, co kdybys mě čirou náhodou hledal. Tak jsem zaběhl do kasina a všem řekl, aby neříkali, že jsem tu byl. Tam v bytě moc nebývám, takže se sousedy nebyl nejmenší problém. Ale nějak se to všechno zvrtlo, víš, a oni tě našli a ty ses do toho zapletl a… Sám víš, jak to dále je. „

Každá jeho myšlenka mi do mých vzpomínek zapadá jako ztracený kousek skládačky, který jsem nemohl ani za nic najít. A teď jen tak jsou tady. Nemůžu uvěřit, že někdo jako on má problémy s mafií! Ale vůbec ho kvůli tomu nehodlám zatratit, ani nic podobného. Každý může udělat chybu, a ta jeho byla tato.

„Pokud se mnou teď nechceš mluvit, pochopím to. Jen prosím neodcházej pryč, nechci, aby se ti něco stalo. A strašně mě mrzí, že jsem tě do toho zatáhl,“ jeho hlas se viditelně zlomí. Bill se přesune od skříňky a sedne si na postel. Založí si ruce na kolenou, dívá se dolů. Ne! Já nechci, aby byl teď smutný, prostě se to stalo a hotovo. Už s tím neudělám nic ani já, ani on.

„Bille, úplně to vypusť z hlavy. Nepřemýšlej, prostě to už je teď jedno,“ přejdu pár kroků a posadím se vedle něj.

„Ale když mě to fakt tak strašně mrzí…“ na založené ruce mu spadne jedna zbloudilá slza. Ne, prosím to ne! Nechci pláč!

„Prosím. Ne, tohle ne…“ dvěma prsty ho chytím za bradu, zvednu mu ji, aby se díval do mých očí. Ty jeho jsou trochu zarudlé. Zarudlé smutkem.

„Mně, mně-“ nedovolím mu doříct, jen mu ukazováček položím na rty.

„Psst, nic neříkej. Dobře? Pusť to z hlavy. Stalo se, a to je konec celého příběhu. I tak je to moje vina. Kdybych tě pořád nevyhledával, nemuselo se to stát. A vůbec… Kdybych ten večer nešel do toho kasina…“ když tak nad tím uvažuji, on tam fakt nemá ani pět procent podílu. To vše já…

„Konec příběhu? Ne, já… Já nechci, aby tohle byl konec příběhu. Našeho příběhu…“ teď docela nechápu, jak to myslí. Našeho příběhu?

„Co? Jak to…“

„Musím na čerstvý vzduch,“ přeruší mě a prudce se postaví z postele. Rychle, jako by mi chtěl utéct, odejde nahoru. Vypluli jsme hned jak jsme přišli z oběda, takže v této chvíli před námi pravděpodobně nebude nic, jen a jen moře.

Vyjdu ven za ním. Bill stojí na kraji jachty, ruce má složené na prsou, dívá se na jasně svítící hvězdy. Nad čím asi přemýšlí?

Jemný vánek mu rozfukuje volně spadající černé vlasy. Možná to ani není tak dobrý nápad, ale mám velmi silné, až neovladatelné nutkání to udělat. Jít k němu a obejmout ho zezadu kolem pasu. Nejdříve se na mě zmateně podívá, ale pak se otočí zpět, a dokonce moje ruce pohladí. Piřjde mi to jako romantická chvíle… Nikde nic, horizont tvoří jen moře, žádná pevnina. Vlny jemně pohupují lodí, nad námi nic jiného, ​​jen hvězdy. My dva v objetí…

„Co s námi bude, hm?“ potichu zašeptám Billovi do krku. Chci si to ujasnit. V sobě už jsem si přiznal, že je to něco víc, než chvilkové pobláznění. Že je to cit, který jsem ještě v životě nezažil, a je to zamilování.

„Ach… Já nevím… Co si o tom myslíš?“ stejně tichým hlasem řekne, ještě více obmotá kolem sebe moje ruce.

„Upřímně?“ To už se Bill otočí, v jeho moři čokolády bych se uměl utápět donekonečna.

„Ano. Chci to vědět. Víš, já-já jsem z tohoto všeho velmi zmatený a…“ Vidím, že ani on, stejně jako já, neumí vybrat vhodná slova k vyjádření svých osobních pocitů. Já použiju ta dvě nejzákladnější a myslím, že dokonale vystihují můj postoj k němu.

„Miluji tě…“ neříká se mi to snadno, vlastně je to moje premiéra. Ještě jsem v životě nikomu nic takové neřekl. A už ani neřeknu. Cítím, že Bill je jediný, kdo si opravdu zaslouží slyšet ta slova. Více než kdokoli jiný na tomto světě.

„C-co? Zopakuj to…“ pohled rychle sklopí někam dolů. Netuším, co to znamená. Mohu jen v koutku duše doufat…

„Že tě miluju. Já jsem se prostě zamiloval… Vím, neměl jsem. Promiň mi to…“ pustím ruce podél těla, chvilku váhám. Mám odejít? Zdá se mi to jako nejrozumnější řešení, i když je to fakt zbabělé. Jakoby utíkám před vlastními city.

Otočím se k odchodu, ale Bill mě prudce chytí za ruku, přitáhne k sobě a než začnu cokoliv opravdu vnímat, přitiskne svoje rty na mé. Vydechnu mu do úst. Jak to mám teď vzít? Znamená to… co? Co to znamená?

„Billi,“ podaří se mi říct do polibku.

„Hm?“

„Proč to děláš?“ proti své vůli se odtáhnu. Zadívám se mu rovnou do očí, teď mi už jeho pohled neuteče. Nepustím ho.

„Protože jsem si konečně jistý, že to chceš i ty,“ obdaruje mě nádherným úsměvem a opět se ke mně začne přibližovat.

„Počkej, chceš tím říct, že…“ nenechá mě doříct, zabrání mi v tom jeho chtivost políbit mě. Já se snad dnes odpověď nedozvím! Nevadí… Bude na to ještě dost času, teď si naplno vychutnávám rty stvoření, které miluji. Opravdu ho zbožňuji, nevím, jak se tohle vůbec mohlo stát! Je to přímo až neuvěřitelný příběh… Normální jednadvacetiletý chlapec, sukničkář mimochodem, jde hrát do kasina, protože už neví, co má dělat, a potká tam lásku svého života – chlapce zapleteného do drogových obchodů a nyní je s ním někde na moři na jachtě a za úplňku se vášnivě líbají. Dosud se mi o něčem takovém ani nesnilo… Nonsens, zcela absurdní.

Jakmile trošičku pootevřu ústa, Bill okamžitě využije situaci a vpluje mi jazykem do pusy. Divoce ho s ním proplétám, neumím se ho nabažit. Náš polibek, tedy už se to tak ani nedá nazvat, je stále dravější. Jen těžko se mi daří vůbec získat dostatečné množství kyslíku na přežití.

Opatrně se ústy přesouvám na jeho krk. Bill ho ještě více zakloní, čímž mi dopomůže k dokonalejšímu laskání. Jazykem zanechávám drobné vlhké cestičky, vsaju jemnou bělostnou kůži, až se na ní zobrazí slabé fialové flíčky. Strašně se mi líbí, přímo mě to až vzrušuje, jak rychle Bill dýchá. Vychutnává si mou pozornost nejvíc, jak dokáže. A já si naopak vychutnávám jeho.

Rukama přejíždím po jeho zádech, stehnech, bříšku. Fascinuje mě skutečnost, že se ho opět dotýkám, že pod bříšky prstů cítím jeho.

Moje tělo začaly omývat studené kapky deště. Sice to moc nevnímám, ale postřehl jsem, že i jachta se trochu víc kymácí. Jsem si však jist, že ani déšť nám dvěma nezabrání, abychom v této chvíli byli spolu. Možná ještě více podbarvuje tu vzájemnou touhu.

Z ničeho nic se nám najednou jakoby podlomí kolena, společně se sesuneme na zem. Tak trochu si na Billa lehnu, ale líbat ho nepřestávám. Právě naopak, neumím se rozhodnout, na které části jeho těla chtějí být mé rty dříve. Tento moment je tak moc dokonalý… Chci, aby to nikdy neskončilo. Abychom se na palubě jachty milovali navždy…

Pomalu dám Billovi obě ruce nad hlavu a okamžitě se zbavím přebytečného trička. Konečně se mohu kochat celou krásou jeho těla, aniž jsem měl v sobě kapičku alkoholu. A je opravdu krásný. Mám chuť zlíbat ho celého.

Dám dolů i své tričko, nemusí tu překážet, ne? Nejraději bych nás oba okamžitě zbavil všech věcí, ale nechci to tak rychle. No dobře, nedá se to vydržet, takže se už peru s Billovou prackou na opasku, naštěstí je boj úspěšně vyhraný. Zaháknu prsty o lem jeho černých kalhot a po kolena mu je stáhnu dolů. Při tom ho však stále líbám. Neustále mi prudce vydechuje do pusy, také si žádá mé polibky.

Dlaní projedu po celém jeho těle. Od hrudi přes ploché bříško až k boxerkám, které následně skončí stejně jako jeho džíny. Hmatem cítím, že je přinejmenším vzrušený stejně jako já.

Cítím, jak se jeho štíhlé prsty snaží dostat ze mě pro změnu moje rifle. Bill je dost chytrý, nečekal jsem, že se mu to spolu s boxerkami podaří najednou. Teď jsme oba nazí, jak nás Bůh stvořil, naše těla kropí studený déšť.

Bill trochu roztáhne nohy, vtěsnám se mu mezi stehna. Svůj rozkrok přitlačím na ten jeho, jen se o něj třu. Nechci nic víc. Jsem vzrušený na nejvyšší možnou míru a zcela mi stačí tento kontakt. Podle toho, jak Bill reaguje, usuzuji, že si to užívá také. Už ne, že zrychleně dýchá. On už ani nedýchá, tvář mu zdobí grimasa vzrušení.

„Miluji tě,“ zašeptám mu do ucha, zintenzívním pohyby.

„I já, i já tebe,“ kousne se do rtu, ale vzdechy neumí udržet.

„Bože, Tome!“ ruce si zahrabe do vlasů, sevře je v pěst. Mám pocit, že si je co chvíli vytrhne.

Déšť naše věci poházené po palubě a stažené po kolena celkem promočí, stejně jako nás oba. Líbí se mi, jak se v té tmě jen díky záři měsíce třpytí kapky na Billově tváři.

V rozkroku začínám vnímat známé cukání. Cítím, že už nebude dlouho trvat a dosáhnu vrcholu. Tohle nevinné milování je vlastně založeno pouze na přitažlivosti, lásce a touze. Žádný sex…

„T-Tome… Já už… Už… Och, Tome!“ fascinovaný Billovými výkřiky rozkoše ani nechci nic křičet já. I když je to těžké, Billovy vzdechy jsou prostě tak neuvěřitelné, že si je chci dosyta vychutnat. V momentě, kdy na svém bříšku pocítím teplou bílou tekutinu, se udělám i já. Kousnu se do rtu, mám co dělat, abych se vůbec ovládal. Tohle byl nejkrásnější intimní zážitek, jaký jsem kdy zažil.

Naše hrudě se zběsile nadzvedávají.

Zabořím obličej do Billova krku, tam se v klidu snažím vstřebat doznívající křeče rozkoše.

„To…“ začne mluvit, ale prudké dýchání mu v tom zabraňuje.

„To bylo krásné…“ políbí mě na rameno.

„Nejkrásnější, lásko…“ zamrmlám téměř neslyšně, zvednu hlavu a zadíván se mu do očí. Jsem si jistý, že moje slova Bill zaznamenal. Tak krásně se usmívá… Miluju to. Miluji, když mám možnost dívat se na jeho šťastnou tvářičku.

Věnuji mu ještě jeden polibek a pomalu se z něj zvednu. Najednou cítím takový nával studeného vzduchu, až nepříjemného. Dosud mě zahřívalo Billovo tělo, ale teď pociťuji jen chlad.

autor: Diana