„Ježiši…“ Tom ulehčeně vydechl, když zaslechl Georgův sytý hlas. Vymanil se z bratrovy náruče a šel ke dveřím. Bill se svezl na kolena a ztěžka oddechoval. Roztřeseně skryl obličej do dlaní.
Otevřel dveře a okamžitě ho zavalil jak chladný noční vzduch, tak i dva přátelé. Jeden přes druhého se ho vyptávali, jak se tady celou dobu měli, jestli je to tady fajn, a kde je vlastně Bill. Tom spěšně odrazil jejich otázky.
„Kde se tady vůbec berete? Mysleli jsme si, že už se dneska neukážete.“
Gustav mávl rukou a poslal Georga ven pro jejich věci.
Tom pohodil hlavou ke dveřím obývacího pokoje a šel pomoct Georgovi.
„Vyděsili jste ho k smrti.“ Ve dveřích se objevil Tom. „Zahlédl vás venku a myslel si, že je to nějaký strašidlo.“ Pokrčil rameny.
Bill se mu chystal něco říct, ale zabránil mu v tom bratrův laskavý úsměv. Tom se mu nevysmíval, taky o něj měl strach. Došel až k němu, pomohl mu postavit se na nohy a přitáhl si ho těsně k sobě. Bill kolem něj obemkl paže a nechal si láskyplně cuchat vlasy.
„Ach, to mě mrzí,“ omlouval se Gustav. „Opravdu, moc.“
„To je dobrý, vážně.“ Bill se pousmál a opřel si hlavu o bratrovo rameno. „Už je mi líp. Jenom mě z vás málem kleplo, jinak v pohodě.“
„To jsem rád. Dovedeš si představit, že by ti z toho hráblo, a já a Geo bysme ti museli napůl platit nějaký pokojíček se zamřížovaným oknem?“
„Tak to se vám nepovedlo.“ Bill byl konečně zase ve své kůži. Pustil se Toma a přátelsky šťouchl Gustava do boku. „Třeba příště, jo? Ještě není všem dnům konec.“ Usmál se.
„Sakra,“ vyjekl Georg ověnčený spoustou těžkých tašek, když vklopýtal do místnosti, přičemž samozřejmě zakopl o práh a hlasitě se rozplácl na zemi. Všichni se zasmáli jeho nešikovnosti a pomohli mu vstát. Posbírali tašky rozházené po podlaze a po krátké výměně názorů je odnesli do teď už společné ložnice. Společné samozřejmě pro všechny, včetně Billa, který se musel přestěhovat zpět. Pokud nechtěl, aby kluci věděli, že se mezi ním a Tomem něco stalo, museli předstírat, že je všechno jako dřív. Alespoň před kluky. Mluvili spolu, smáli se a dělali si z druhých dvou chlapců legraci.
Přesto Gustav poznal, že se něco děje. Bratři se k sobě chovali hezky, ale snad až moc zdvořile, chladně. Neprovokovali se a zdálo se, že se snaží nezůstat spolu dlouho v jedné místnosti. I to, že spali každý na jiném konci ložnice, muselo něco znamenat.
„Gustave, kde jsi? Pojď za námi!“
Zvedl se z postele. Posledních dvacet minut strávil předstíráním, že si uklízí věci, jen aby mohl v klidu přemýšlet. Teď už to nešlo oddalovat, prokoukli by ho. Raději tedy šel za nimi.
S menší námahou se vměstnal mezi Georga a Billa, a chvíli se díval s nimi na televizi. Film ho absolutně nezaujal, nedokázal se soustředit.
„Jak jste se tady měli celou tu dobu?“ zeptal se se zájmem.
Bill sebou trhl. Přistiženě se podíval na Gustava. Sevřel pěsti a nejistě si skousl ret.
„Ale jo, bylo to v pohodě. Pohoda. Je tady příjemný klídek.“
Gustav souhlasně přikývl. „Ano, je tady hezky.“ Položil příteli ruku na rameno. „A co jinak, všechno v pořádku?“
Bill si nervózně poposedl a rychlým pohledem zaletěl k Tomovi, který vypadal, že ho nezajímá nic jiného než film. Ale Bill poznal, že nad něčím úpěnlivě přemýšlí. Znal bratra jako své boty.
autor: Mary
Cudáček Bill… No honem dál! 😉
Nech si to ty dvaja vyriešia, načo sa tápiť, keď netreba?
pěknej díl:)honem další musim vědět co bude dálXD
To jsem zvědáva co vymysli.Chudak Bill.