Jeho očima 25.

„Nathan?“

To jméno se vytvořilo bezmyšlenkovitě na Tomových rtech. Bylo to jméno, které přetrvávalo kolem až příliš dlouho, podněcovalo jeho zvědavost a zvětšovalo jeho obavy. Ta otázka visela ve vzduchu a mužovy oči střelily k Tomovi. Nebyl to pohled rozpoznání na jeho tváři.

„Nathan,“ zopakoval Tom nejistě. „Tvoje jméno. Jmenuješ se Nathan?“

Na mužově čelisti poskočil sval, ruce měl po stranách ztuhlé. Podíval se na Billa až příliš intenzivním pohledem a Tom se znovu přesunul, aby Billa zakryl.

Bill byl podivně zticha. Tom ho slyšel, jak proti jeho krku dýchal a jeho ruka se mu v té jeho chvěla. Bill býval obvykle tak živý, vždy našel něco, co by mohl říct. Nyní byl tichý a nehybný. To nebylo povzbuzující. Bill dokázal mluvit hodiny o odhozené plechovce, ale když uviděl svého bratra – nic.

„S tím nemám nic společného,“ řekl Billův bratr nakonec. Jeho hlas zněl příkře, drsně a podivně, a Tom dál stál před Billem. „Nevím, o co tady jde, ale jestli jste si sem přišli pro peníze, nebo-„

„Nepřišli,“ přerušil ho Tom okamžitě. „Jsme tady kvůli… kvůli…“

„Odpovědím,“ promluvil Bill a pohnul se, takže stál po Tomově boku a ne chráněně za ním. Tomovi se ta změna nelíbila. Cítil se bezpečněji s Billem za sebou. „Pro Toma.“

Odpovědi pro Toma. Tom sebou při těch tichých slovech trhnul. Stáli v domě, kde Bill možná dříve žil, před členem jeho rodiny. Ne proto, že to Bill chtěl, ne proto, že byl Bill připravený, ale proto, že to chtěl Tom. K uspokojení Tomovy zvědavosti, tohle všechno.

Billův bratr ztuhle zavrtěl hlavou. „S tam tím nechci nic mít. Nenoste to sem.“

„Takže ty nejsi…“ Tom se odmlčel. „Nathan. Ty nejsi on.“

Na to se Tomovi dostalo silného zamračení. „Ben Trümper. S Nathanielem nemám nic společného. Ať už ti to řekl kdokoliv, mýlil se.“

„Ten mrtvý chlápek Ben?“ Zeptal se Tom přihlouple. Ben, který očividně nebyl mrtvý, vypadal zmateně.

„Ben,“ zopakoval Bill, jeho tón byl vzdálený a zamyšlený. Tomova pozornost se k němu okamžitě přesunula. Bill v celé té neznámé situaci vypadal hřejivě a známě, a Tom mu stiskl ruku pevněji. „Mluvím s Benem v trávě. Povídá mi o všech hvězdách…“ Bill potřásl hlavou a silně zamrkal. „Ty. Ty mi povídáš o hvězdách.“

Ben těžce polkl a o krok ustoupil ke dveřím. „Tohle je neuvěřitelné,“ vydechl.

Tom musel souhlasit.

„Jak to, že jsi tady?“ Zeptal se Ben s potřesením hlavy. „Jak jsi mohl… Myslel jsem, že jsi pryč. Byl jsi pryč, Bille.“

Benův hlas se vytratil a v místnosti se rozhostilo ticho. Tom čekal, že Bill řekne něco hlubokého, i kdyby to dávalo smysl jen jemu. Nepřítomnost dělá srdce více milujícím. Namísto toho Bill neřekl nic. Bill vypadal tak malý. Ať už byl obvykle jakkoliv živý a jeho přítomnost všechen vzduch kolem něj elektrifikovala, tady vypadal drobně a křehce, jako něco, o co by se měl Tom velmi opatrně starat, jinak by se to mohlo v jeho rozpačitých rukách rozbít, v Benových rukách.

Bill s tímto mužem nevypadal zvláště pohodlně. Se svým bratrem. S Benem, který nebyl jen tělem pod zemí, nebyl náhrobkem ani trávou a mechem, se kterými Bill mluvil. S Benem, který bydlel v domě nedaleko Toma s fotografiemi Billa na stěnách.

Ben byl očividně starší než Bill, měl krátce střižené vlasy a na nose mu balancovaly brýle. Na první pohled vypadali podobně, známé rysy na neznámé tváři, ale když se Tom podíval blíž, nemohl říct, že by vůbec viděl nějakou podobu. Ben byl rozdílný v tom, že nezářil jako Bill. Bylo těžké vidět nějakou podobnost, když tenhle muž před ním byl tak obyčejný. Vypadalo to špatně, nesmyslně. Tom něco hledal, ale byl si jistý, že tohle nebylo ono. Ben byl entita v trávě a kameny a obloha. Billův kamarád. Někdo, o kom Bill mluvil a Tom ho poslouchal. Slyšel to jméno už tolikrát. Benovi rostou noví kamarádi a Benovi se líbí moje nové boty.

Nyní byl Ben muž stojící před nimi, někdo s kusem Billova života. Člen rodiny. Tom musel bojovat proti neracionálnímu nutkání prohlásit ´kdo si co najde, tomu to taky patří´, a utéct s Billem na jejich opuštěný pohádkový ostrov.

Náhle Ben přešel napříč místností kolem Toma a rovnou do Billova prostoru. Velkou dlaní uchopil Billovu tvář a naklonil ji, aby byl nucen hledět Benovi do očí. Benův dotek nebyl hrubý, ale nebyl ani láskyplný. Něco uvnitř Toma se sevřelo; něco vrčícího, zoufalého.

„Myslel jsem, že jsi pryč, Bille. Jedné noci jsi prostě… Snažil jsem se ti pomoct. Chystal jsem se ti pomoct a tys prostě zmizel.“

„Já nepotřebuju pomoc,“ odpověděl Bill okamžitě. Jeho hlas byl hlasitější, než Tom očekával, tak jistý a smělý. Ta odpověď byla automatická, jako nacvičená, jako argument, který už vedli tolikrát, že Bill znal odpověď, aniž by o ní musel přemýšlet.

Bylo divné přemýšlet nad tím, že Bill tady měl nějakou historii.

Benův pohled potemněl. „Ty jsi tak – Bože, Bille, myslíš si, že sem můžeš prostě jen tak zničehonic přijít a…“

Bill ze sebe vydal tichý zvuk překvapení, když se Benovy prsty kolem jeho čelisti sevřely, a náhle Tom našel své vlastní prsty drtící Benovo zápěstí.

Benovy modré oči se přesunuly k těm jeho, překvapeně, jako by zapomněl, že tam Tom vůbec je. Tom na něj urputně hleděl nazpět a stiskl ještě pevněji, dokud Ben Billa nepustil a nesvěsil svou ruku dolů společně i s Tomovými prsty stále kolem ní.

Oba tam v tichosti stáli. Tom svou ruku pomalu odtáhl.

Ben ze sebe vydal bezmocný, frustrovaný zvuk. „Nejspíš byste se měli posadit.“

***

Seděli v hlavním pokoji s lampou a posílali tak do okna stíny, které nikdo neuvidí. Tom seděl blízko Billa na vrzajícím koženém gauči a snažil se vysvětlit něco, čemu sám nerozuměl, někomu, kdo to vůbec nechápal. Vztah, který si s Billem vytvořil, vzdoroval jakýmkoliv slovům, která Tom dokázal zformulovat, svázaných dohromady v jakémsi nemotorném zdání jakéhosi vysvětlení pro tohle všechno.

Ben seděl naproti nim, a čím déle Tom mluvil, tím byl napjatější.

„Tohle je šílenost,“ řekl Ben poté, co Tom ztichl, žádná slova už nezbývala, s výjimkou on si myslel, že bys věděl, kdybychom se tě zeptali. Ben každou chvíli pohlédl na Billa a zase se odvrátil, jako by ani nevěděl, kam se má dívat, a upravoval si brýle, jako by přes ně mohl vidět věci odlišně. „Tohle je celé šílené. Dneska mám vést přednášku, plánoval jsem vyprat, půjčil jsem si film. Můj život je teď jednoduchý, a… vy… Myslel jsem, že jsi pryč, Bille. Nemůžeš prostě jen tak odejít a pak…“ Benův pohled se přesunul k Tomovi s tichým obviněním. „A ty, pořád nerozumím tomu, kdo jsi.“

„Tomi,“ pronesl Bill nápomocně.

Tom neřekl nic, protože ho opravdu nenapadl žádný jiný způsob, jak by se měl lépe popsat, než takhle. Tomi.

Ben si povzdechl a přitiskl si prsty ke spánkům. „To už jsi ujasnil. Kdo je Tomi, kromě toho, že je to někdo, ke komu ses nastěhoval z důvodu, který je pro mě nepochopitelný? Co on – co tady vlastně děláte?“

Tom se přisunul blíž k Billovi a přitiskl k sobě jejich ramena. Jazykem se šťouchl do kroužku ve rtu a očima nervózně těkal po místnosti. Tom se chtěl sám sebe taky zeptat, proč tam byli. Možná, že chtěl někoho, kdo se na Billa podívá a ujistí Toma, že s ním opravdu není nic špatně, že Bill je okay, že tohle bylo okay, že oni mohli být okay. Možná, že chtěl někoho, kdo by mu řekl, co má dělat. Možná, že chtěl někoho, kdo by mu řekl, kdo Bill je. Někoho, kdo by odstranil všechny otázky, aby všechno mohlo být tak jednoduché jako Tom a Bill spolu. Tom si nemohl pomoct, aby nepřemýšlel nad tím, že věci byly o hodně jednodušší předtím, než se je pokusil napravit.

„Už jsem ti říkal, Bill si nic nepamatuje,“ promluvil Tom a odkašlal si, když jeho hlas zazněl chraplavě. „Potřebuje – my potřebujeme vědět… hodně věcí. Všechno. Cokoliv. Cokoliv, co nám můžeš říct. Proto jsme tady.“ Tom přikývl nad svými vlastními slovy a nepřítomně prstem pohladil Billovo zápěstí. Nebyl si jistý, na co přesně se zeptat – vysvětli mi Billa. Jako by to snad někdo opravdu mohl dokázat.

Tom mohl vidět zarámované rodinné fotky na stěně nad Benovou hlavou. Ten maličký Bill na nich vypadal čím dál méně jako ten sedící vedle něj. Bill si tiše broukal známou melodii, dost hlasitě na to, aby Tom věděl, že to bylo pro něj.

„Soustřeď se, Bille,“ řekl Ben, jeho hlas byl nyní podrážděný. Udělal vágní pohyb směrem k Billovi, ale gauč byl až příliš daleko od jeho křesla, a tak Benova ruka zůstala viset ve vzduchu. Tom se nijak nestyděl si přiznat, že se mu ulevilo, a přitiskl se k Billovu boku blíž.

„Ty hvězdy tady jsou tak krásné,“ řekl Bill, naklonil hlavu ke stropu, jako by je mohl vidět, jeho vlasy se otřely o Tomovu tvář. „První hvězdy. Všechny ostatní hvězdy tady vyrostly a pokryly celý svět, všechno. A teď mají celou oblohu.“

„Hej,“ řekl Ben a lusknul prsty ve vzduchu. „Nezačínej být celý divný, když s tebou mluvím. Myslel jsem, že jsi mrtvý, Bille.“

Bill se otočil a konečně se setkal s Benovým pohledem. Naklonil hlavu a Tom mohl říct, že ho analyzoval, zvědavě.

„Ty jsi můj kamarád?“ Zeptal se Bill po chvíli.

Nad tím Tom uvažoval taky. Byl tenhle muž něco dobrého? Tom si nebyl jistý. Ukázalo se, že to byl Billův bratr, snažil se mu s něčím pomoct. Ale nemluvil způsobem, který by byl láskyplný, nenatáhl se, aby Billa objal. Kdyby si Tom myslel, že je Bill mrtvý, a pak by ho jako zázrakem dostal zpátky, Tom si nemyslel, že by ho ještě někdy pustil. Zachvěl se jen nad tou myšlenkou, pocítil nevolnost.

Ben jen vypadal vztekle. „Jsem tvůj bratr. Co to s tebou je?“

„Ne,“ řekl Bill, zněl zamyšleně. „Já tě neznám.“

Ben zavrtěl hlavou a opřel se. Vypadal ztraceně, bledě a lehce mimo, stejně jako se cítil Tom. Také vypadal otráveně, což Tom vůbec nechápal.

„Znal jsem tě,“ řekl Bill. Jeho hlas byl nyní trochu dutý a jeho pohled vzdálený. „V tom světě před tímhle. Tam jsem tě znal.“

„Nechápu,“ řekl Ben s prázdným výrazem.

Bill nenabídl žádné vysvětlení, stejně jako obvykle, a Ben s očekáváním přesunul svůj pohled k Tomovi.

Uběhlo několik minut nepohodlného ticha, než si Tom uvědomil, že Ben očekával odpovědi od něj. Bill promluvil svým vlastním jazykem, tím, který se sám kolem sebe zamotával, končil na jednom místě a začínal zase na jiném, a dokázal vás zanechat celého pomateného a uvažujícího nad tím, co přesně měla pavoučí síť společného s péčí o vlasy, a proč to Billa dělalo tak šťastným. Tom si vzpomínal na dobu, někdy v minulém životě, kdy potkal Billa před svým domem a nerozuměl jedinému slovu, které splynulo z jeho rtů, jako by opravdu mluvil zcela odlišnými jazyky. Od té doby se toho hodně naučil. Začal mluvit Billovým jazykem plynně, začal ho mít raději než ten, kterým mluvili všichni ostatní.

Jak na ně Ben prázdně hleděl, Tom si uvědomil, že to byl jazyk, kterému Ben nerozuměl.

Když mu Tom nenabídl žádné jednoduché vysvětlení, Ben vzdychl a sundal si brýle, aby si unaveně promnul oči. „Varoval jsem tě, že si usmažíš mozek. Opravdu jsi to udělal. Varoval jsem tě před Nathanielem. Tys mě nikdy neposlouchal.“

„Kdo je to?“ Zeptal se Tom na první otázku z mnoha, dokonce i když měl nyní těžké chvíle je všechny uchopit. Měl by se ptát, pomyslel si. Teď byli tady, Bill ho sem vzal, protože to Tom chtěl, a on by se na ně měl nyní zeptat.

„Tys ho opravdu neznal?“ Ben pozvedl obočí v povědomém gestu. „A Bill ti o něm neřekl? Bydlíte spolu, nebo ne?“

„On mi toho moc neříká.“ Byla to lež, to Tom věděl v okamžiku, kdy mu ta slova vyklouzla ze rtů. Bill mu toho říkal hodně, jen ne způsobem, jakým si říkali věci jiní lidé.

„Nathaniel Bates,“ řekl Ben. Jméno, k němuž bylo potřeba přiřadit tvář, kterou Tom nikdy neviděl. „Zapletl mého bratra do věcí, kterým nerozuměl.“ Bill nevrle zabručel. „A Bill s ním odešel. Aby měl svou pohádkovou romanci, pohádkový život. Říkal jsem mu, že to takhle nefunguje.“

To jméno neznamenalo nic.

Nathaniel Bates, který byl zjevně člověk, a ne lampa, kterou si Bill oblíbil. Člověk, se kterým Bill chtěl být? Malá, ošklivá Tomova část se otřásla, a on ji potlačil, otrávený sám sebou.

Teď nebyl čas na jeho vlastní problémy, připomínal si Tom opakovaně, narazil kolenem do Billova. Už toho podělal dost tím, že to dělal celé o něm – odpovědi pro Toma – a Bill si zasloužil víc. Tom si odkašlal, slepě se natahoval pro informace, o kterých ani nevěděl, že je chtěl. „Takže Nathan je…“

„Byl,“ řekl Ben. „Zemřel. Tys to opravdu nevěděl.“

Tom zavrtěl hlavou, jazyk mu v ústech zamrzl. V paradoxu, kterým byl Billův svět, to nějakým způsobem byl Ben, ten náhrobní kámen, který byl naživu, a Nathan, přicházející v pondělí, který byl mrtvý.

Bill hleděl na své pěstěné nehty a vyťukával s nimi melodii o své džíny. Nevypadal tak rozrušeně, jak by od něj Tom očekával nad těmi zprávami. Navzdory jeho zmatení Tom pocítil úlevu.

Možná Bill nerozuměl tomu, co smrt znamenala, co znamenalo někoho ztratit, jako by tam ten někdo ani nikdy nebyl. Možná Bill věděl, že je Nathan mrtvý po celou tu dobu, a Tom se jej jen nezeptal na tu správnou otázku, aby to zjistil.

Možná měl Tom dávat Billovi otázky po celou dobu.

„Myslel jsem, že jsi umřel s ním,“ řekl Ben. Bill nevzhlédl, ale Ben stejně pokračoval v mluvení, slova padala jedno přes druhé ve spěchu dostat se ven. „Myslel jsem, že jsi byl s ním. Kdybys byl naživu, myslel jsem, že bys spolknul svou hrdost a přišel domů. Tys to neudělal.“

„Udělal,“ řekl Bill. Jeho ruka se přesunula na Tomovu hruď v láskyplném doteku přes jeho srdce. „Já jsem doma.“

Ben odvrátil pohled. „Máš pravdu,“ řekl ztuhle. „Tvůj domov už není tady. Nevím, kdo jsi. Ani nevím, proč tady vy dva jste.“

„Protože jsi jeho rodina,“ vyštěkl Tom, sevřel si ruce na klíně v pěst.

Bill byl k tomuhle všemu tak akceptující, tichý a nevyvedený z míry, když se k němu Ben nenatáhl a nepřijal jej tak, jak by měl. Tom se za to cítil ještě vztekleji. Jeden z nich musel být naštvaný. Bill si zasloužil, aby jeden z nich byl naštvaný.

Jak se mohl tenhle muž, Billův bratr, na něj tak lehce vykašlat? Nechat ho jít, jako by sem nikdy nepatřil, nechat ho žít tam, kde žil, samotného. Tom neměl žádné sourozence, ale věděl, že kdyby měl, nechoval by se k nim tak, jako se tenhle muž choval k Billovi.

„Já nejsem jeho nic,“ řekl Ben. Tom byl zaseknutý na nepříjemném místě mezi touhou řvát na Bena za odvrhnutí svého vlastního bratra, a touhou s ním souhlasit, že Ben byl Billovi ničím. „Už ne. Jak si kdo ustele, tak si taky lehne.“

Tom kypěl vzteky. „On ani neměl postel! Spal na podlaze opuštěného baráku, když jsem ho potkal. Nemluví způsobem, jakému lidi rozumí. Myslel jsem, že nikoho nemá, ale ty jsi jeho-„

„On si to tak vybral,“ vyštěkl Ben. Nevypadal nijak soucitně. „Měl kde bydlet, měl rodinu, i když jsme to byli jen my dva. Rozhodl se odejít – ty ses rozhodl odejít, Bille. Ty sis ten život vybral.“

„Líbí se mi,“ řekl Bill. Nyní vypadal klidně, nebojácně. Usmíval se na Toma. „Líbí se mi bydlet s Tomem. Nepotřebuju pomoc.“

Ben svěsil hlavu a promnul si zadní stranu krku.

„On je moje spřízněná duše,“ dodal Bill a pečlivě Bena sledoval, zatímco ten se nedíval na nic určitého. Když Ben nijak nereagoval, Bill se otočil k Tomovi s upřímnýma očima. „Ty jsi moje spřízněná duše.“

Tom mu na oplátku nabídl malý úsměv. „Spřízněné duše,“ řekl jemně. Jako slib, možná.

Ben si odfrkl a Tom se k němu otočil. „My jsme spřízněné duše,“ prohlásil hlasitě, v případě, že by to Ben dost jasně neslyšel.

„Ty si myslíš, že něco víš?“ Řekl Ben, jeho tvář se zkroutila do ošklivého výrazu. „Já jsem tady byl pro něj. Byl jsem jediná rodina, která mu zbyla. A on odešel, aby měl ten svůj malý románek s nějakým delikventem, který mu slíbil modré z nebe.“ Ben si odfrkl. „Podívej, jak dobře to fungovalo. Je ještě větší blázen než předtím.“

Tom si nemyslel, že Ben myslel ´blázen´ tím stejným, láskyplným a něžným způsobem, jakým se to slovo spojovalo s Billem v jeho vlastní hlavě.

„Mluví s tebou na hřbitově,“ řekl Tom podle, chtěl Bena ranit čímkoliv, čím jen mohl, přinutit toho muže zareagovat tak, jak si Tom myslel, že by měl. „Je tam rozpadající se náhrobek. Pojmenoval ho Ben. Říká mu všechno.“

„Mluví se mnou na hřbitově? Ty si myslíš, že to je normální?“ Benovy rysy se stáhly, hlas mu ztvrdnul s nějakým mixem emocí, kterým Tom opravdu nerozuměl. „Snažil jsem se mu sehnat pomoc, psychiatrický posudek, medikaci. Máma a táta byli pryč a on byl tak jiný a já prostě jen… Snažil jsem se mu pomoct. On odešel. Rozhodl se odejít. To bylo to, co chtěl. Teď to má.“

To, co Bill chtěl.

Dokonce i tenkrát, předtím, než byl Bill tím, kým byl teď, chtěl a potřeboval a dělal věci bez přemýšlení nad následky. Nedělal si s ničím starosti, Bill si prostě vybral věci, které chtěl, a šel si za nimi, i kdyby ta věc, kterou chtěl, byla strčit ruku do ohně na hořícím sporáku.

A nelitoval toho. Billův bok se otřel o Tomův, jak seděli blízko sebe na gauči v domě, kde Bill dříve žil, a Tom věděl, že Bill toho nelitoval.

Dokonce i když Bill nedostával to, co potřeboval, co chtěl, co si zasloužil, byl potěšený celým světem způsobem, jakým Tom nikdy ne, způsobem, jakým by spousty lidí nebyly, ani kdyby dostali všechno, co v životě chtěli.

Pokud toho Bill nelitoval, proč by toho měl Tom litovat za něj?

V chladném závanu prázdnoty jako by z jeho ramen byla zvednuta těžká váha, jeho pohled se rozjasnil a Tom si uvědomil, že na tom nezáleželo. Billova rodina, Ben nebo Nathan nebo kdokoliv jiný, koho dříve znával, ti všichni tady teď nebyli.

„Máš pravdu. Ty nejsi jeho rodina,“ řekl Tom po chvíli. „Já jsem jeho rodina.“

Bill ho tiše pozoroval a Tom se slepě natáhl, Bill jeho ruku ve vzduchu zachytil. „Jsi můj,“ dodal Tom jen pro případ, že by to už Bill nevěděl. „Ty jsi taky moje rodina.“

„Ano,“ řekl Bill jednoduše. „Já vím.“

„Jo,“ řekl Tom, za rty mu zatahal úsměv. „Myslel jsem si, že to budeš vědět. Vždycky jen čekáš, než mi to dojde.“

Vždycky čekající. Čekající na Toma po většinu času. Alespoň mu to docházelo. Měl pocit, jako by mu to docházelo.

Ben je oba sledoval s nečitelným výrazem. „Prostě už jděte,“ řekl nakonec. „Zeptejte se na všechny svoje otázky a odejděte. Nechci vás tady. Ani jednoho z vás.“

Tom měl otázky. Byla tam jedna jeho část, která chtěla o Billovi vědět všechno, jeho prostřední jméno a jeho první slovo, co se stalo jeho rodičům a proč potřeboval ´pomoc´. Chtěl znát bezvýznamné věci a důležité věci a chtěl vědět, že to bylo okay, že oni mohli být okay.

Ale Ben mu nemohl dát to, co chtěl. Tom chtěl ty odpovědi od Billa. Odpovědi, které mu Bill mohl dát, odpovědi, které Bill sám znal, odpovědi, která Bill chtěl, aby je věděl, které mu nabízel, protože se o ně chtěl s Tomem podělit. Možná mu Ben mohl dát jeho odpovědi, ale ty nebyly to, co Tom potřeboval. Tenhle muž Billa neznal. Možná byl Billův bratr, ale nikdy ho opravdu nepoznal. Tom znal Billa, Bill znal jeho. Tak to bylo. Jen oni dva. Nikdy tam nebyl nikdo jiný a nebyl ani teď.

„Ne. Nemáš nic, co potřebujeme,“ řekl Tom. Uběhla chvilka v tichosti a Tom pohlédl na Billa, náhle nejistý. Ben byl koneckonců Billův bratr, dokonce i když to byl Tom, kdo je tam přivedl, byl to Tom, kdo tohle chtěl. „Ehm, chci říct, nebo snad má?“

Ben vzhlédl, tvář měl sevřenou a nečitelnou. Bill ho zvědavě pozoroval, nakláněl hlavu, aby ho spatřil z nového úhlu. Tom se na něj díval a uvažoval, jestli tam Bill něco viděl, něco povědomého. Nebo jestli jako Tom viděl pouze cizího člověka.

„Jsi stín,“ rozhodl Bill po chvíli, oči měl tmavé a zamyšlené. Řekl to, jako by si nebyl tak úplně jistý, jestli to bylo dobré nebo špatné. Dávalo to smysl. Tomovi to dávalo smysl. Ben byl stín. Ben byl stín, který Bill sledovával v okně, nejspíš roky. Dokonce i když stál přímo před nimi, stále byl jen stín.

Ben vůbec nevypadal, jako by tomu rozuměl. „Co se ti to stalo? Jen sotva si mě pamatuješ a chováš se… divně. Co je s tebou špatně?“

Špatně, protože každý si myslel, že s ním bylo něco špatně.

Výraz na Benově tváři byl lítostivý, jako by Bill byl malá, rozbitá věc.

Bill měl daleko k něčemu rozbitému. Byl magický a vášnivý a radostný a zvědavý. Byl všechno, co Tom chtěl, aby byl, všechno, o čem Tom nevěděl, že on sám chtěl být. Všechno, co Tom chtěl držet, co si Tom chtěl nechat, s kým chtěl být.

Bill si pro sebe broukal a Ben se otočil k Tomovi, kde hledal odpovědi. „Co je s ním špatně?“

Tentokrát Tom odpověď znal. „Nic. Není s ním špatně vůbec nic.“

Tentokrát tomu Tom dokázal věřit.

Byl si jistý, že bylo něco špatně s Benem, ale s Billem nebylo špatně vůbec nic.

„Díky,“ řekl Tom po chvíli. Ben vypadal zmateně, ale Tom necítil potřebu to nějak dál rozvíjet. Bill vstal jako první. Jednou zatahal za Tomovu ruku a naznačoval mu, aby jej Tom následoval. Nevypadal rozrušeně, když kráčel ke dveřím a čekal na Toma. Bill se za ním díval a neříkal nic. Billa s tímhle místem nic nespojovalo, neměl tady nic, co by si chtěl ponechat. Ben nebyl jeho rodina, tohle nebyl jeho domov.

Tom postoupil dopředu kolem muže, kolem stínu, a směrem k Billovi.

Tom se otočil, zatímco Bill otevřel dveře, a zachytil poslední pohled na Bena – který vůbec nevypadal jako Bill, pouze jako cizí člověk – se skloněnou hlavou pod rodinnými fotkami dvou diametrálně odlišných lidí.

Bill neřekl sbohem, ale neřekl ani dobré ráno.

Dveře se s kliknutím zavřely a Bill natáhl ruku, stočil jeden Tomův dred do svých prstů a zatahal. Tom se cítil v teple a pohodlně. Půjdou společně domů, protože to bylo místo, kam Bill patřil, kam oni oba patřili. Ať už byl Bill dříve kýmkoliv, ať už byla jeho rodina jakákoliv, věci se změnily. Už nebylo cesty zpátky. Bill se nechtěl vrátit zpátky.

Jak kráčeli směrem domů, Tom se ohlédl na dům, ze kterého vyšli. Byl tmavý, a Tom neviděl skrz okna žádné stíny.

autor: Želatýnka