autor: Áďa
Zvyšující se množství dní, které chlapci trávili spolu bok po boku, mezi nimi čím dál víc utužovalo něco, čemu se už nedalo říkat jenom přátelství. Byla to láska, čistá jako křišťálový pramen vyvěrající ze skalnatých hlubin, a oni se jí nemohli nabažit. Většinu času, který trávili mimo jízdu na koních, se k sobě tulili a navzájem si dopřávali potěšení z mazlivých doteků. Užívali si i ty nejmenší radosti, které jim slunečné dny mohly poskytnout, ať už se jednalo o plavení koní ve chvíli, kdy míjeli jezírko, nebo o motýla, který přistál v Billyho vlasech.
„Jdu obstarat něco k jídlu,“ zvednul se po nekonečných okamžicích slastného nicnedělání Tomahawk. Zásoby masa, které měli, se jim ztenčovaly a on nehodlal dopustit, aby mu začalo jednoho dne kručet v břiše, a už vůbec ne jeho sluníčku, které bylo mnohem zářivější než to na nebeské báni!
Billy napřed nesouhlasně zamručel, po chvíli se ale překulil na bříško a protáhnul se ve vonící trávě, až mu z toho pořádně zapraskalo v zádech.
„Dobrá tedy… já připravím oheň,“ zvednul se. Trochu neochotně, komu by se taky s plným žaludkem po vegetování na sluncem vyhřívaném místě chtělo? Ale přesto, jakmile se zvednul, zvlnil rty do úsměvu a vydal se mezi stromy hledat nějaké dříví.
Než zašel, hleděl ještě za Tomem, který se ladně vyšvihnul na svého koně a oplatil mu jeho zamávání. Nehnul se, dokud silueta jezdce i koně nezmizela z jeho očí a pak teprve zvolna pokračoval do přítmí mezi stromy.
Sebral však teprve první klacek, když jeho bystré uši zaslechly podezřele znějící hluk. Jako by někde v dáli řvalo rozzuřené zvíře. V první chvíli se pousmál, to Tom určitě srazil jejich budoucí oběd. Jenomže pak se napřímil jako svíce, když zaslechnul ještě něco. Znělo to jako lidský hlas! A jiný člověk kromě nich dvou tady v širokém okruhu nebyl, tím si byli jistí díky svým stopařským umům!
Nezaváhal ani vteřinu. Kvapem vyběhl z lesa, popadl svůj luk a svižně vyskočil na koně, který nepokojně podupával, protože na rozdíl od svého pána, který ho v lese neměl šanci vidět, aby podle jeho chování poznal, že je něco špatně, on šelmu v dálce zvětřil ještě dřív, než Bill zaslechl řev. Prudce ho kopnul do slabin a hřebec vyrazil plným tryskem.
Nemuseli letět s větrem o závod dlouho. Už po pár chvílích se před Billyho očima zjevila děsivě vypadající scéna.
Jako první uviděl hnědobílého strakáče, jak se mu žene vstříc. Koulel očima a stékal z něj pot, boky se mu zvedaly až příliš rychle. Prohnal se kolem něj a zmizel směrem k jejich lesíku.
Billa však zaujala mnohem strašlivější situace. Tomův luk byl prasklý, ležel bez užitku v trávě, tak jako toulec se šípy. Zdupaná tráva kolem se místy leskla jasně rudou, čerstvou krví.
Tom sám se jenom stěží držel na nohou. V ruce třímal nůž a z levého ramene se mu až do půlky zad táhlo pět děsivě rudých, hodně hlubokých šlinců, ze kterých se kůže rozšklebovala do obou stran. V tváři byl celý pobledlý, ale i tak se snažil statečně čelit obrovské medvědici, která se nad ním tyčila na zadních. Kousek dál kníkala strachy dvě malá medvíďata, která se sotva batolila, a jejich vyděšené nářky medvědici o to víc popuzovaly. Čím dál častěji podnikala svými gigantickými tlapami výpady směrem k Tomovi, který díky svým rychlým postřehům stačil vždycky včas uhnout, někdy ale cítil, jak mu drápy natrhly kůži. Párkrát už se mu povedlo rány medvědici vrátit, jeho dýka byla až po rukojeť zkropená zvířecí krví, ale aby si přitom zachránil holý život, netrefil šelmu do míst, která by jí způsobila smrtelná zranění.
„Tome,“ vydechl Billy zhrozeně, nezaváhal však ani chviličku. Nohama obemknul koňské tělo co nejpevněji, aby se udržel a strhnul si ze zad luk. Z toulce vytáhnul rovnou dva šípy, zamířil a vystřelil.
Trefil se zezadu přímo do lopatek a medvědice rozzuřeně zařvala a otočila se čelem k němu.
„No byl jsem to já, co tak koukáš?“ vykřikl Billy a poslal po ní další šíp, který se zapíchnul do její klíční kosti. „Zkus si mě chytit! Třeba se ti to i povede, ale na NĚJ už ani nesáhneš!“
Pobídnul hřebce, aby se rozeběhnul tak blízko k medvědici, jak si jenom troufnul, aby ji tak vydráždil, a přitom odpoutal její pozornost od Tomahawka. Vypadalo to v první chvíli na problém. Hřebec totiž tohle zvíře znal, jeden medvěd se jednou dostal až k jejich stádu, věděl moc dobře, co grizzly dovede. Nechtěl k ní a se sklopenýma ušima a pěnou u huby se zoufale stavěl na zadní, z hrdla mu unikalo bojácné ržání. Jenomže pak najednou, i přes ryčení šelmy, zaslechl konejšivý, avšak naléhavý hlas svého pána. Neboj se, příteli… nic se ti nestane… věř mi tak, jako věřím já tobě a bude dobře. Jenom prosím běž!
Natočil jedno ucho k Billymu, který na něj mluvil a který ho znovu pobídnul.
„Neboj se prosím! Běž!“
Pocítil znovu důrazné pobídnutí, přitisknul uši ještě víc a opatrným, napjatým krokem se vydal k nebezpečné šelmě, připravený kdykoliv se otočit na zadních a vyrazit zpátky.
„To je ono! Hodný!“ zajásal Billy, a protože medvědice se znovu otáčela na Toma, vpálil jí do zad další dva šípy.
Šelma se otočila a když spatřila nové útočníky, tak blízko u sebe, rozzuřilo ji to do absolutní nepříčetnosti.
Billy využil toho, jak zařvala, k tomu, aby dal koni okamžitý podnět k ústupu, po chvíli jej však zastavil a znovu po ní vypálil. Trefil její tlapu, ale okamžitě docílil toho, co chtěl. Medvědice se rozeběhla za ním, pryč od raněného Toma, který okamžitě klesl do trávy, protože už nezvládal déle čelit agónii z ohavných a bolestivých ran, které utržil. Billy ho zahlédnul v periferním vidění a ucítil v sobě nenávist toho nejvyššího stupně. Zastavil koně a znovu sáhnul do toulce.
„Tohle máš za to, že ses na mě pokusila zaútočit!“ vykřiknul a šíp, vypálený při těch slovech, medvědici zasáhnul přímo do čumáku. „A tohle,“ vypálil najednou tři šípy, „je za Toma a všechno, co jsi mu udělala!“
S pocitem vítězství sledoval, jak tři šípy proklály medvědici huňatý krk a nehnutě pozoroval, jak se obrovité grizzlí tělo hroutí k zemi. Pak ale cvalem vyrazil ke Komančovi, který ležel v bolestně staženém klubíčku. Seskočil a klesnul vedle něj na kolena.
„Tome,“ vydechl a přes jeho řasy se přehouply slzy, když viděl, jak moc bledou tvář chlapec má a jak moc jsou jeho rány hluboké. Nebyly ani tak v nebezpečných místech, zato však vedly skoro až ke kosti, hlavně ty šrámy na zádech, Billy dokonce na jednom místečku mohl tušit lopatkovou kost. Tomahawk prudce dýchal, na tváři se mu pot mísil se slzami. Oči měl křečovitě zavřené a křeč svírala celé jeho tělo.
„Tomi, neboj… jsem tady,“ vyjekl Billy, když viděl, jak na jeho přítomnost ten, na kom mu tak moc záleželo, nereaguje. „Tomi, neboj… zachráním tě… už jsi v bezpečí!“
Zvednul se na nohy a hvízdnul na koně. Věděl, že musí Toma dostat co nejdříve na místo jejich táboření, tekla tam totiž čistá voda a měl tam všechny věci, tak aby tam mohl svůj poklad ošetřit.
Jenomže plán mu zhatil jeden velký problém. Tomahawk se zanic nedokázal zvednout, naopak byl čím dál slabší, jak se mu z ran do těla začala rozlévat horečka, a Billy jej nedokázal zvednout. Jo, trochu popotáhnout, to se mu povedlo. Jenomže jak ho dostane na koně? Bylo nemyslitelné, aby ho táhnul po zemi a než by vyrobil provizorní nosítka, která by se dala použít k tomu, aby je kůň táhnul, tak by mohlo být moc pozdě. Nic ho v tu chvíli nenapadalo a on se po pár marných pokusech zvednout Toma do náručí bezmocně zhroutil vedle něj, aby propuknul v pláč. Nevěděl si teď absolutně rady, ale jestli do pár minut něco nevymyslí nebo neudělá, Tom možná umře…
V tu chvíli zaslechnul tiché zařehtání. Zvednul uslzené oči, aby se mohl podívat do očí hřebce, který stál teď velice blízko vedle něj. Kůň zahrabal předním kopytem a čumákem strčil do Toma. Na chvíli sklopil uši, když jeho citlivé nozdry naplnil pach toho, koho tak moc nenáviděl. Intuitivně však vytušil vážnost situace i to, v čem tkví hlavní problém.
Ačkoliv hodně nerad, klesnul na obě přední kolena vedle bezvládného Toma a znovu do něj šťouchnul čumákem.
Jako v transu se Billy zvednul. Takhle, když ho měl ve své podstatě jenom krapet poposunout, s těžkým tělem dokázal manipulovat. Sice mu to chvíli trvalo, strach o Komanče mu rozklepával ruce a bral sílu v nich, oči se mu zase rozostřovaly slzami, hřebec však ležel naprosto nehnutě a trpělivě si nechával toho, koho tak moc nesnášel, poposouvat tam a zpátky, dokud mu v křeči strnulý Tomahawk neseděl obkročmo na zádech. Billy se okamžitě usadil za něj a pevně jej objal kolem pasu, konečky prstů přitom vnořil do koňské hřívy.
Hřebec ani nečekal na pobídku. Sám se zvednul, a když ho pán nasměroval k jejich tábořišti, dal se do svižného, ale hodně opatrného klusu. Studený vzduch pomalu stíral slzy z Billova obličeje, nedokázal však zchladit horečku, která tělem copatého chlapce zmítala víc a víc.
„Vydrž, Tomi,“ zaprosil tklivě Billy, když se k jeho uším doneslo Tomovo zoufalé zasténání.
autor: Áďa
betaread: Janule
ouuu..medvěd…ou….chudák Tomahawk…fakt že jo….
to ne ať jeTomi v pořádku snad se všechno zpraví. Chudák Bill musí mít hrozný strach.
To je hrozné, nech je Tomahawk čoskoro v poriadku prosím. Billy je hrozne statosný.
nj, s medvědicí není sranda, zvlášt, když ji nelovil záměrně, ale potkal náhodou 🙂
jinak moc vám děkuju za komenty, dělají mi radost 🙂 snad vám stejnou radost dělá povídka 🙂
dělá nám raaost poídka, je skvělá a originální..!! .. a mám strach o Toma.. jaká to byla zrůdička na začátku tak teď ho mám ráda
Vedela som, že idylka nebude trvať naveky 🙁 Chudáčik Tomi ale koník bol úžasný 🙂 Tak len nech mu Bill pomôže čím skôr.