autor: Želatýnka
Stíny minulosti
Ke dveřím nikdo nepřišel.
Tom s Billem tam stáli u dveří a čekali. Čekali na něco. Tom nevěděl, na co přesně. Nemyslel si ani, že by to věděl Bill, ale přesto pořád čekali a jednotně oddechovali. V Tomových žilách se objevovaly záchvěvy úzkosti.
„Nikdo nepřijde otevřít,“ řekl nakonec, ramena mu poklesla ať už úlevou, nebo zklamáním.
Mohlo v tom domě být něco, co potřebovali, co Bil potřeboval. Musel tohle místo znát. Vypadalo to jako známé místo. Ne známé Tomovi, ale známé Billovi, jako by to Tom dokázal cítit skrz něj. Tom zavrtěl hlavou a odstoupil od dveří. Možná už začínal přemýšlet jako Bill, poté, co s ním trávil tolik času.
„Pamatuješ si tohle místo?“ Zeptal se Tom. Otočil se k místu, kde Bill ještě před okamžikem po jeho boku stál, a našel tam prázdno. „… Bille?“
Najednou byl Tom u prahu tajuplného domu sám. Zacouval dozadu, málem přitom zakopl o své široké kalhoty. Nebylo to tak, že by snad byl vyděšený z toho domu, nebo z toho, co bylo uvnitř, jen… musel najít Billa.
Tiše volal Billovo jméno, jako by snad mohl vyrušit tu osobu, která očividně nebyla doma, a zkontroloval obvyklá místa – strom na boční straně domu, chodník vedle popelnic a zahradu plnou přátelského plevele. Bill nebyl nikde k nalezení. Tomovi se sevřelo srdce. Úzkostlivě se rozhlížel po trávníku před domem.
Ten dům mu Billa nemohl vzít. Nemohl o Billa znovu přijít, zrovna když měl dostat odpovědi na všechny své otázky. Nebyl tam žádný důvod, aby se dozvěděl o Billově minulosti, když se Bill nenacházel v jeho přítomnosti.
Byl to jen dům.
Ruka sevřela Tomovo zápěstí a Tom vyjekl.
Bill ho klidně sledoval svýma tmavýma očima a Tom vzdychl, z ramen mu okamžitě zmizelo napětí. Omotal volnou ruku kolem Billova krku a na krátkou chvíli si jej přitáhl blíž. „Už mě znovu takhle neopouštěj,“ napomenul ho Tom.
„Máš to vzadu,“ řekl mu Bill. Když se usmál, nevypadalo to šťastně.
„Cože?“ Zeptal se Tom a starostlivě nakrčil obočí. Bill jeho otázku ignoroval, jako to občas dělával.
„Pojď,“ řekl namísto toho a šťouchl nosem do Tomovy tváře, než ho začal táhnout za sebou. Vedl Toma kolem boční strany domu za otevřený plot.
Tomovi to připomnělo místo, kde Bill žil, kde prolézal dírou v plotě, kde prolézal oknem do opuštěné budovy, ve které spal. Nad tou myšlenkou se Tom zachvěl, ta osoba, na které mu náhle záleželo víc než na čemkoliv jiném, žila na tom místě úplně sama.
Toma to pouze přinutilo nemít tenhle dům rád ještě víc.
Zastavili se u vysokého okna. Bill do ochranné sítě strčil testujícím prstem a pyšně se na Toma podíval.
„Ne,“ řekl Tom okamžitě. „Ne. Ani náhodou. Špatný nápad.“
Skleněná tabule byla otevřená, pouze síť a malý skok je dělil od vnitřku domu. Bill zatahal za okraj sítě.
„Bille,“ protestoval Tom v rozpacích, když jeho hlas zazněl vysoce a kňouravě. Omotal ruku kolem Billovy paže, aby ho zastavil, když Bill za síť zatahal silněji. „Nemůžeš prostě jen tak lézt lidem do oken.“
Bill sundal síť z okna jednou rukou. „Ale můžu,“ poukázal, zatímco Tom jen zíral.
„Tos měl nějak až moc jednoduché,“ řekl Tom se zamračením. Ochranná síť ležela nevinně u jeho nohou. Zdála se být vývojem situace taktéž zmatená.
Bill se vytáhl z Tomova sevření, prolezl oknem a zmizel z dohledu.
„Do prdele,“ zamumlal Tom, a pak okamžitě vlezl dovnitř i on. Byl připravený se za Billem vydat kamkoliv, ale když prolezl oknem, Bill stál přímo před ním a trpělivě čekal.
Tom si povzdechl. „Máš na mě špatný vliv.“
„Líbí se ti to,“ řekl Bill.
Možná to byla pravda.
Místnost, ve které byli, byla malá a stísněná, dokonce tmavá, ačkoliv venku vycházelo slunce. Byla to prádelna, na zemi ležela hromádka úhledně poskládaného prádla. Tom ji nohou převrhnul.
„Tohle je bláznivé,“ řekl si pro sebe, jelikož Bill by se nijak nestaral o bláznovství lezení do oken cizím lidem.
Bill už z místnosti odcházel.
„Hej, počkej!“
Bill mířil dál chodbou, dotýkal se věcí s potulnou zvědavostí a nakláněl hlavu na všechny strany, aby viděl světské, magické věci.
Bylo divné být v něčím domě, aniž by o tom ten dotyčný věděl. Tom se co nejvíce snažil chodit ve svých teniskách téměř po špičkách, a k jeho frustraci tím více při každém kroku zavrzaly hlasitěji. Podlahy byly dřevěné, stěny byly celé bílé. Ten dům byl studený a nekonečný jako Adelin dům, než se v něm usadil Bill se svými barvami a teplem.
Bill mířil chodbou do místnosti nejblíže u přední části domu. Tom mohl vidět druhou stranu dveří, před kterými stáli a čekali, až se otevřou.
Místnost byla tím pokojem s oknem. U vzdálenější stěny byla lampa, v perfektní pozici aby vytvářela stíny, které se daly sledovat z ulice. Jediné stíny, které se v pokoji nyní nacházely, patřily Billovi a Tomovi.
Lampa byla rozsvícená.
Někdo musel být doma, jestliže byla lampa rozsvícená.
„Haló?“ Zavolal Tom přihlouple dál do domu. Jeho hlas se nerozezněl ozvěnou, jako si představoval, že by měl.
„Haló,“ řekl Bill, když se postavil vedle Tomova ramene.
Tom něžně potřásl hlavou a pohladil Billa po paži. Bill na něj jednoduše hleděl s očekáváním. Tom se zasmál. „Ahoj, Bille. Rád tě zase vidím.“
Tím si vysloužil úsměv, a Bill mu zatahal jemně za dredy jako pokaždé, když Tom pozdravil toustovač, nebo když Tom pochválil Kazimírovi jeho novou lví úpravu srsti.
„Nemyslím si, že bychom tady měli být,“ řekl Tom a obezřetně se rozhlédl po pokoji. „Vlastně, já vím, že bychom tady neměli být. Je to vloupání, víš?“
Bill na něj bezvýrazně hleděl.
„Jasně,“ řekl Tom. „Samozřejmě.“
Žádný malý, hloupý zákon by nikdy nemohl ani snít o tom, že by Billa odradil od něčeho, co chtěl udělat. Dokonce i když to, co chtěl, bylo vloupat se někomu do domu – až příliš jednoduše, pomyslel si Tom – potulovat se tam a… číst jejich knížky.
Bill z konferenčního stolku zvedl těžkou knihu a otevřel ji, pohled na jeho tváři byl plný okouzlení.
„Teď se nezdá být ta správná chvíle ke čtení,“ řekl Tom a zatahal za kraj listu. Bill vydal zvuk, který naznačoval mrzutost, a otočil stránku.
Tohle bylo všechno moc, až příliš moc šílené. Tom v tom stejně pokračoval.
Když se podíval na tu knížku, došlo mu, čím Billa tak zaujala.
Hvězdy. Stránky a stránky plné obrázků hvězd. Grafy, mapy, diagramy a tolik fotek rozzářené oblohy. Ta kniha zaujala dokonce i Toma, srdce mu v hrudi divoce bušilo, když Bill otočil další stránku.
„Co to je?“ Zajímal se a natáhl ruku, aby knížku přivřel a podíval se na obal. Byla to učebnice astronomie, povšiml si.
Bill ze sebe vydal zvuk stížnosti, a Tom svou ruku stáhl, aby si mohl Bill knihu znovu plně otevřít. Když se rozhlédl po místnosti, všechny knihy rozmístěné kolem se zdály být o astronomii. Ta místnost byla Billův ráj, uvědomil si Tom, zatímco si prohlížel další polici plnou knih. Možná proto tam byli. Ať už tam bydlel kdokoliv, musel být fascinován sluneční soustavou stejně jako Bill. Byly tam roztahané i papíry, poznámky a tlustá hromada něčeho, co vypadalo jako eseje. Učitel? Uvažoval Tom.
Bylo to děsivé, podivné, a jednoduše špatné, takhle se někomu plížit domem. Tom si nemohl pomoct. Bill ho tam přivedl, Bill si myslel, že bylo okay, aby tam byli, a Tom Billovi věřil, i když dělali něco bláznivého. Pořád dělali něco bláznivého, opravdu. Tohle bylo jen na trochu vyšším stupni než obvykle.
Rozhlédl se po místnosti se slídivou zvědavostí. Výzdoba byla prostá, břidlicové stěny prázdné. Nebyly tam žádné obrazy, ale na jedné stěně visely tři fotografie. Tom k nim přistoupil a prohlížel si osoby, které se na nich nacházely.
První byla fotka rodiny. Vysoký muž měl ruku kolem své manželky a položenou na rameni svého syna. V ženině náručí bylo malé, tmavovlasé miminko.
Na druhé fotografii nebyla žádná žena, ale ostatní tři tam byli. Byla to maturitní fotka, starší chlapec držel v rukou své maturitní vysvědčení. Jeho otec stál po jeho boku, a po pravé straně stálo malé dítě s legračníma ušima.
Na třetí fotografii už muž nebyl. Byli tam jen dva.
Starší chlapec, nyní už sám muž, a vedle něj jeho mladší bratr.
Mladší chlapec byl Bill.
Tom to věděl ve vteřině, kdy toho chlapce uviděl, dech se mu zasekl v hrdle.
V Tomově hrudi se probudila náklonnost k tomu drobnému dítěti, a on k fotografii natáhl ruku, jako kdyby se jí to dítě mohlo zachytit, jako by to udělal Bill nyní. Byl to šok, vidět mladšího Billa, uvědomit si, že Bill přece jen měl minulost. Nespadl z oblohy, jak o tom Tom občas uvažoval. Tahle fotka to dokazovala způsobem, který Tom nikdy dříve nebyl schopný vidět, konkrétním a skutečným.
Bill byl skutečný.
Na té fotografii Bill jako dítě vypadal ještě více jako elf než nyní. Jeho nos byl drobný, jako vílí, uši měl stále špičaté a legračně tvarované. Dokonce měl kolem očí stopu po očních linkách.
Jeho oči. Něco na Billových očích okamžitě zaujalo Tomovu pozornost. Byly vzdálené, úplně špatné.
Hned poprvé, kdy Tom Billa poznal, všiml si, jak výmluvné jeho oči byly, jak byly jasné a zářivé a trochu bláznivé. Bill byl intenzivní a soustředěný a šlo to všechno vidět tak jednoduše.
Bill na fotografii vůbec nebyl jako Tomův Bill, ale vypadal… ztuhle, pomyslel si Tom, jako by se všechna ta zářivost schovávala pod opatrnou vrstvou mlhy.
A také se mračil.
Tom nakrčil obočí a hleděl na fotografii se vzdáleným druhem zmatení. Nyní se Bill pořád usmíval. Tom vždy chtěl, aby byl Bill šťastný, dokonce i Bill z minulosti, který existoval pouze na fotografii na stěně cizího domu.
„Tomi, co to děláš?“ Zeptal se Bill a učebnicí Toma šťouchl do boku. V jeho hubených pažích mu nyní balancovaly čtyři na sobě. „Nebuď tak potichu. Je tady takové ticho.“
„Podívej,“ řekl Tom jemně. Vzal od Billa učebnice, odložil je na podlahu a ignoroval přitom rozhořčený zvuk, který Bill vydal. Přiložil dlaň na Billova záda a kývl k fotografiím.
S Billem to ani nehnulo. „Obrázky lidí.“
„To jsi ty,“ řekl Tom a natáhl ruku, aby poklepal na obrázek malého Billa. V úžasu pohladil palcem chladné sklo překrývající Billův drobný obličej. „To jsi ty, Bille. Když jsi byl dítě. To jsi ty a tvoje rodina.“
Bill se tím nezdál být nijak potěšený. Náhle odstrčil Tomovu ruku pryč od fotografie a zazíral na Toma, který se po něm ohlédl. „Já jsem já,“ trval na svém ostře.
Tom si přitiskl ruku k hrudi, cítil pálení v místě, kde jej Billovy nehty na kůži škrábly. Pomalu ruku otočil a zmateně hleděl na růžové pruhy. Bill byl vždy tak trpělivý a tiše vědoucí, že Tom byl jeho reakcí zaskočen.
Bill vypadal sklíčeně, a Tomovu pozornost znovu zasáhla skutečnost, že se někomu vloupali do domu, nepozváni. Někomu, kdo znal Billa. S tou myšlenkou mu v hrudi podivně bušilo srdce, přerývaně dýchal. Někdo, kdo znal Billa.
„Máš pravdu,“ řekl Tom, když si všiml, že Billovy oči jsou nebezpečně vlhké. „Chci říct, jo, samozřejmě. Ty jsi ty. Samozřejmě, že ty jsi ty,“ souhlasil a konejšivě Billa poplácal po zádech. S posledním zvědavým pohledem na fotografie Tom ustoupil. „Opravdu bychom měli odejít. Odchod by mohl být dobrý plán…“ řekl Tom, zatímco vedl Billa do vedlejší místnosti, efektivně tak ignoroval svou vlastní radu.
Jak by mohli odejít? Na stěnách tam byly Billovy fotografie a v hlavním pokoji hvězdy. Jak by od toho vůbec mohli odejít pryč? Ať už tam bydlel kdokoliv, museli Billa znát.
Mohli Tomovi o Billovi něco říct. Mohli by mu dát odpovědi na všechny otázky. Mohli by Tomovi říct, odkud Bill přišel, proč byl tím, kým byl, proč byl Tomova spřízněná duše.
Možná by mu mohli říct, proč ho Bill miloval.
Billovy prsty si pohrávaly s Tomovými klouby a Tom jej vzal za ruku. Přitáhl si jej ke svému boku a Bill se přitiskl blíž, než Tom očekával, nějakým způsobem tam perfektně pasoval.
„Pamatuješ si tady něco?“ Zeptal se Tom. Pokoj, ve kterém se nyní nacházeli, byla ložnice, jednoduchá a nevyzdobená.
„Pamatuju si tebe,“ řekl Bill váhavě.
Tom mu věnoval povzbudivý úsměv. Bill si nyní vypadal sám sebou nejistý, jeho pobavení astronomickými knihami už bylo zřejmě zapomenuto. Vypadal vyděšeně, stejně jako tenkrát, když seděl připoutaný v Tomově autě, v pasti. Jeden z nich se třásl a Tom si nebyl jistý, jestli to byl Bill nebo on sám.
„Nelíbí se mi to tady,“ zašeptal Bill proti Tomovu rameni, vlhké rty na Tomově kůži. „Knížky se mnou nemluví. Všechno je potichu. Proč je tady takové ticho, Tomi?“
„Není tady ticho. Jsem tady já,“ řekl Tom a zastavil se, aby stiskl Billovu ruku a setkal se s jeho očima. Bill nevypadal utěšeně, pouze bezmocně hleděl do jeho očí. Billova nálada se zjevně změnila a Tomova se změnila spolu s tou jeho, něco jako strach a děs mu stoupalo po hrudi.
Neměli by tady být. Bill tady nechtěl být.
„Je to okay,“ řekl Tom, když si všiml, že Bill se po jeho boku nijak neuvolnil. Mozolnatým prstem pozvedl Billovi hlavu a nervózně se na něj pousmál. „Teď půjdeme domů, ano? Slibuju.“
Mohli se sem vrátit později, říkal si Tom. Mohli se vrátit, až někdo bude doma. Odpovědi na otázky o Billovi nebyly tak důležité jako samotný Bill.
„Teď nemůžeme jít domů,“ zašeptal Bill a zvedl hlavu z Tomova ramene.
Když se Tom otočil, našel sám sebe, jak je přidržován na místě štětinatým koncem koštěte.
„No, do prdele,“ řekl Tom ke koštěti.
Důležitější než koště před jeho obličejem však byl muž, který ho držel. Měl ten samý delikátní nos, podobně ostré lícní kosti. Šikmý tvar Billových očí nyní lemoval neznámou modrou barvu. Jako nebezpečnou zbraň držel u Tomova krku koště ten starší chlapec z fotografie na stěně, ten, který tam stál vedle Billa. Byl bledý, oči měl rozšířené za obdélníkovými brýlemi, a nevypadal příliš nadšeně z toho, že je vidí.
Billova ruka se kolem Tomovy bolestivě sevřela a Tom zakašlal. Koště se v mužových rukách třáslo.
„Ehm,“ řekl Tom. „Ahoj. Jmenuju se Tom.“
Koště dopadlo na zem. Muž zaměřil své rozšířené oči na Toma, a ústa měl otevřená, beze slov.
„Mysleli jsme si, že nikdo není doma,“ řekl Tom přihlouple. Muž na ně jednoduše zíral, bez mrknutí, a Tom se přikrčil. „Ne, že bychom snad měli ve zvyku vloupávat se lidem do domů, když nejsou doma, nebo tak něco. No, Bill možná jo. Ale on to nebyl. Byla to moje vina. Věděl jsi, že máš otevřené okno? Opravdu nebezpečné. Měl by ses na to podívat.“
Tom přestal blábolit, když si všiml, že je ten muž vlastně neobviňuje z vloupání. Dokonce se ani nedíval na Toma, uvědomil si Tom po chvíli.
Muž znovu otevřel ústa, jeho hlas byl ochraptělý a zvláštní. „Bille?“
Bill se přisunul blíže k Tomovi a přerušil mu v ruce veškerý krevní oběh.
Tom byl překvapený, když slyšel Billa odpovědět, jeho hlas byl v tom hlasitém tichu osamělý. „Pamatuješ si mě?“
Bill zněl nejistě a Tom udělal půlkrok kupředu, aby se postavil před něj, jen z nějakého ochranářského instinktu.
„Jestli si tě pamatuju?“ Zopakoval muž nevěřícně. Zíral na ně oba s očima široce vytřeštěnýma. Byl celý bílý jako duch, ramena měl napjatá, a Tom byl rád, že koště leželo opuštěné na zemi. Tom udělal další krok před Billa, až Bill na muže nakukoval pouze přes jeho rameno. „Jestli si tě pamatuju? Jsi šílený? Jsi můj bratr, samozřejmě, že si tě pamatuju.“
Bill ucuknul.
Mužův pohled byl až příliš intenzivní, a najednou tam Tom vůbec nechtěl být. Vlastně už odpovědi na své otázky opravdu nechtěl. Nechtěl se setkat s nikým, kdo znal Billa v dřívějším životě. Chtěl s Billem zůstat v jejich izolovaném, spokojeném světě.
Před Tomem stál Billův bratr, živý a tady.
Už bylo příliš pozdě.
autor: Želatýnka
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Vypadá to děsivě doufám že se jim nic nestane.
Takže predsa. Som zvedavá, či bol Bill vždy tak trochu mimo, alebo je to len terajší stav a či mu ten jeho brat nebude brániť v odchode. Ďakujem za časť.
Už v minulém díle jsem si říkala, že by bylo fajn, kdyby to byl Billův rodný dům, ale spíše jsem tomu nevěřila, jen to byla taková moje touha, především touha po vědění více o Billovi, a proto jsem si přála, aby ten dům a lidi v něm měli skutečně s Billem něco hodně společného. No a když se Bill domem vloupával a věděl, kam jít, a pak zamířil do ´hvězdného´ pokoje, jistá jsem si sice nebyla (protože tahle povídka mě stále překvapuje tím, že je všechno jinak, než očekávám :-D), ale začala jsem mít tušení, zda to nebude Billův dům, a dokonce i Billův pokoj. Že to byl třeba on, kdo se v minulosti tak zabýval astronomií, možná ji i studoval, a proto v něm přetrvává láska ke hvězdám. No a jestli pokaždé, když pronásleduje hvězdy, chodí do tohohle pokoje, už chápu, proč tomu říká tak, jak tomu říká! 🙂 Ten Bill je prostě ohromné zlatíčko!!!! ♥
No každopádně mám husí kůži a chci okamžitě hned veškeré díly povídky! 😀 Čím víc se dozvídám, tím víc jsem netrpělivá na všechny informace. Na jednu stranu už to možná ani nechci vědět, protože se docela bojím toho, co bychom se mohli dozvědět, ale na stranu druhou jsem tak dychtivá, že chci vědět všechno do posledního detailu. Když se Bill setkal ke konci dílu s bratrem, na chvilku jsem ztratila dech a obávala se toho, co se stane. Mám strach, jak to zamává s Billem. Co to s ním udělá, co to udělá s jeho bratrem, a jestli žijí i jejich rodiče, tak co se stane s nimi? Máme reálnou šanci na to se dozvědět Billovu minulost? Ufff…já jsem tak zvědavá, až se mi z toho začíná dělat fyzicky špatně. 😀 Přiznám se, že se mnou tenhle díl poněkud zamával, protože mi přijde děsně emocionální a všichni víme, jak jsem na tom s pocity u vypjatých nebo smutných povídek! 😀 No mám prostě husí kůži ještě teď!!!
A když Tom zmiňoval malého Billa a jeho oči..je možné, že Bill nebyl takový, jaký je, od malička? Začínám si myslet, že se mu něco stalo, možná utrpěl nějaký šok nebo cokoli jiného emočně vypjatého, a proto je Billy takový, jaký je teď. Ať je to jak je to, Tom není jediný, kdo má tohohle Billa nejradši! ♥ Protože ať byl Bill v minulosti jakýkoli, teď je jaký je, přesně jak sám řekl, a tak je nejlepší! ♥
Moc děkuji za nejúžasnější překlad! ♥ Snad do dalšího dílu neumřu zvědavostí! 😀
No konecne. Konecne nieco z Billovej minulosti. Ja by som povedala, ze Bill je takto mimo odkedy im zomreli rodicia. Urcite. A ten jeho brat ho nemohol nejak ochranit. Ja som taka zvedava ako to bude pokracovat. Ci Bill si bude pamatat svojho brata. Ach….a zase treba cakat na pokracovanie.
já jsem se tak nemohla dočkat dalšího dílu 😀 děkuju