Indian’s dream 13.

Tomahawk se ještě chvíli vděčně usmíval, než se posadil vedle Billyho a spolu s ním se zamyšleně zadíval na pasoucí se koně.

„Je mi líto, že jsem tvému koni ublížil,“ špitnul po chvíli. „Nikdy bych to nedokázal znovu udělat. Ale tehdy… tenkrát mě zaslepila nenávist… a závist,“ pokračoval tiše a nevědomky přitom klopil oči k zemi – gesto, které by ještě několik týdnů zpátky nikdy neudělal a naopak by jej, zejména u sebe samotného, považoval za projev zbabělosti. „Tak moc jsem záviděl, jak krásně tě kůň poslouchá. Jak to dělá dobrovolně a sám, ne za pomoci udidla a ostruh. Chtěl jsem… ho mít… Chtěl jsem… aby mě nějaký kůň taky poslouchal tak jako tebe. Samozřejmě, přirozeně… a s láskou.“

Při těch slovech zvednul oči k Billymu a mladý Sioux ke svému lehkému překvapení viděl, že oči Komanče se lesknou víc než běžně. I když dosud nezapomněl, v jakém stavu se jeho hřebec po svém únosu vrátil, při Tomových slovech ho neuvěřitelně zahřálo u srdce. Otočil se víc k němu a mile se na něj pousmál.

„Jak jsi to dokázal, aby tě poslouchal sám a rád?“ zeptal se Tomahawk. „Jak jsi ho zkrotil?“

„Nezkrotil,“ odpověděl Billy. „Nikdy jsem ho nezkrotil, jenom jsem se s ním spřátelil. Já vím, že na něm smím jezdit a on ví, že já ho na oplátku ochráním. Že není sám, i když jsem ho odvedl od jeho stáda.“

V Tomově tváři se rozhostil obdiv a pak se zadíval do prázdna.

„Taky bych chtěl, abych to uměl tak jako ty… vždycky jsem chtěl mít v koni svého přítele… ale nesměl jsem,“ dodal hořce. „Otec ve mně vzbuzoval jenom nenávist a schopnost ovládat ostatní. Koně byli jenom tím nejmenším a nejsamozřejmějším, co jsem měl vždycky zkrotit a přimět k naprosté poslušnosti. Nikdy mi neukazoval, jak na to, aby se to i zvířeti líbilo. Zastával metodu až moc utaženého sedla, páky v tlamě a ostruh. Až když se jeho duch zlomil, pak teprve jsem mu směl povolit sedlo a ošetřit rány… ale když jsem projevil ke koni soucit… ublížil mi. Stačilo, aby mě potrestal dvakrát… a už jsem si hleděl toho, abych zvíře ovládnul přesně podle jeho myšlenek. V citech mi bránil strach.“

Billymu se oči zaleskly blížícími se slzami. Ano, věděl, že Tomahawk byl cvičen a odmala veden ke zlu, těch pár mužů z jeho kmene, kteří se občas proplížili až ke hranicím komančského tábora, přinášelo zprávy, které dávaly dost jasně znát, jakou drezurou si malý Tomahawk musel projít, aby z něj jeho otec vychoval chladnokrevného zabijáka. Ale že se k němu dovedla jeho vlastní rodina chovat až takhle krutě? Že neváhali použít dlouhý bič nebo konec lana k tomu, aby jím syna udeřili a podnítili tak v něm zlobu a nenávist vůči všemu živému, na co mu oni ukážou?

„To nemyslíš vážně. Že ne?“ pokusil se chabě ujistit o tom, že špatně slyšel, což ale bylo vyloučeno.

„Myslíš, že bych o tom žertoval?“ ušklíbnul se trpce Tom a trochu víc se nahrbil, aby v opálených zádech mohl Billy vidět droboučké bílé jizvičky. Nikdy ty tresty nepociťoval jako nějakou větší tyranii, byl na ně totiž odmala zvyklý, i když byly noci, kdy se ze stanu vyplížil, aby mohl spát pod hvězdami a tiše naříkat do lučních travin, proč opět dostal ránu.

Billymu unikla jedna slza a Tomovi se opět v břiše rozeběhl zvláštní pocit mravenčení, když Billy položil svou dlaň na jeho záda. Jizvičky byly už dávno zahojené, ale i tak je Billy pohladil tak něžně, křehce a citlivě, jako by byly čerstvé. Nakrčil rty a tiše usyknul, když si v duchu vybavil malého copatého chlapce, který s obdivem kouká na strakatého koně a za to odněkud přiletí bič, aby mu káravě ostrým štípnutím natrhnul kůži. Konec biče svírá v rukou starší muž a teď napomíná chlapce za slzy a za to, že se chová nepatřičně. Že kůň není bytost, které by příslušelo dávat najevo city. Je to přece zvíře, které bude poslouchat i za cenu, že by mu ostré udidlo mělo rozervat tlamu…

Billy okamžitě křečovitě sevřel oči, aby zabránil dalším slzám proniknout zpod závoje řas, ale marně. Z lítosti ho probralo až konejšivé pohlazení po vlasech.

„Neboj, nebylo to tak zlé… já si to vlastně ani neuvědomoval,“ pokoušel se ho Tom utěšit. „Bral jsem to jako samozřejmou součást výchovy… a až díky tobě jsem dokázal spatřit to, co ve mně naši potlačovali. To, jak dokáže být svět krásný. Jak dokážou zpívat ptáčci, jak se krásně ve vzduchu třepotají motýli. Jak dokáží být koně spokojení…“

Na tváři se mu objevil šťastný, skoro až zasněný úsměv. Ano, přesně to, co vyjmenoval, ho v dětství fascinovalo, asi jako každé dítě, ale protože to v něm bylo násilím potlačováno, mohl si vlastně až teď poprvé v životě vychutnat, jaké to je, když šveholí ptáčci. Když bublá potůček a občas do toho odfrkne některý z jejich koní. A za to všechno může ten, koho měl za úkol zabít, ale kdo se ukázal jako ten nejbáječnější člověk pod sluncem. Tak silný pocit, že není na světě zbytečně, že je tady ještě někdo, komu by na něm záleželo, ten pocit dnes cítil snad prvně v životě. Možná jej párkrát cítil i doma u své matky, ale nikdy ne tak dlouho a tak intenzivně jako teď, když měl jeho bývalý nepřítel dlaň na jeho zádech a truchlil vedle něj nad jeho nelítostným osudem, který byl na něj během dětství ostřejší a drsnější, než na ostatní děti v jeho věku.

„Už je to za tebou a nikdy se to nevrátí,“ pronesl Billy skálopevným hlasem. „Budeme už jenom spolu, sami dva. Budeme se toulat prériemi tam, kde nebydlí žádné kmeny, budeme společně lovit a společně žít právě tak, jak ti to jako malému zakazovali, abys viděl, co je to za krásu!“ rozvášnil se a oči se mu přitom rozzářily. „Budeme spát pod hvězdami, žádné stany. Když bude pršet, tak si najdeme skalní převis nebo hustý keř… Jenom my dva, příroda a naši koně!“

Při jeho slovech se Tomahawkovi na rtech rýsoval čím dál krásnější úsměv. Vypadal sice hezky, už když ho Billy viděl poprvé, ale teď z něj dredatý chlapec vyloženě nemohl spustit oči. Teď, když byla definitivně pryč maska nenávisti a když na tváři zářil upřímný úsměv, tak měl Billy dojem, že vedle něj sedí to nejkrásnější stvoření, kterému příroda mohla vdechnout život. A Tom cítil stejné pocity. Jak jenom kdy mohl chtít tohohle chlapce zabít? Jak mu jenom tenkrát mohl tak bezcitně ubližovat?

Jejich myšlenkové pochody byly přerušené ve chvíli, kdy Billymu hromově zakručelo v bříšku.

„Ty máš hlad,“ pousmál se Tom a Billy se jenom s lehce červenajícími tvářemi pousmál a přikývnul.

Tomahawk se zvednul a došel ke svému koni. Sáhnul do vaku, který měl připevněný k sedlu a vytáhnul několik kukuřičných placek a trochu sušeného masa. Všechno to přinesl před Billyho, sám si vzal jenom dvě placky.

„Ty nemáš hlad?“ nadzvedl překvapeně obočí Billy, když zjistil, že v něm zahučela už pátá placka a půlka veškerého masa a v Tomovi téměř nic.

„Ne, nemám… teď, až se najíš, tak si půjdeš lehnout tamhle do stínů stromů, aby sis mohl odpočinout a nabrat síly a já mezitím půjdu něco ulovit. Než se vyspíš, tak maso zpracuju, ať máme při tom našem putování co jíst, kdyby se nám v prvních dnech nedařil lov.“

Billy jenom vykulil oči a rty, zvlněné v úsměvu, pootevřel. Připadalo mu skoro neuvěřitelné, že by se o něj Tomahawk mohl chtít starat, ale všechno tomu tak nasvědčilo. Když dojedl, Tom ho vzal opatrně do náruče a Billy měl přitom pocit, že se mu v břiše roztančil snad milion motýlků. Zaklesnul ruce kolem Tomova krku a mile se na něj usmíval.

„Ještě nikdy mě nikdo nikam nenesl, když nepočítám, jak jsem byl zraněný, když jsem tenkrát prchal od vás z tábora,“ pousmál se.

Viděl, že zmínka o temné minulosti Toma trochu zachmuřila, a tak ho pohladil po tváři.

„Netrap se tím, prostě se to už stalo. Už to ani jeden z nás neodčiníme, ať už ty únos mého koně a moji čelist, nebo já tu ostruhu, co jsem do tebe vrazil. Ale už oba víme, že to je minulost a že budoucnost bude mnohem hezčí.“

Zamrkal svými dlouhými řasami a vysloužil si Tomův úsměv. O pár vteřin později už byl pokládán do měkké trávy, ale vůbec se mu nechtělo se copatého chlapce pustit.

„Nechoď nikam,“ zamrkal posmutněle, když se po chvíli, kdy u něj setrval, Tomahawk zvednul.

„Neboj, nikdo tě tady neobjeví a já nebudu daleko,“ pousmál se Tom.

„Ale nebudeš přímo u mě… budeš mi chybět,“ namítnul Billy.

Tomahawk znovu ucítil to krásné mravenčení a kleknul si vedle Billyho. Vzal do rukou jeho dlaň a palci ji jemně začal hladit.

„Nebudu hned vedle tebe… ale budu blízko a vrátím se hned, jak to bude možné,“ slíbil. „A pak ti udělám na cestu to nejlepší jídlo na posilněnou, které jsi kdy jedl, souhlasíš?“

„Souhlasím,“ přikývnul Billy a ač nerad, tak Toma pustil.

Sledoval, jak ladnou chůzí odchází ke svému koni, jak se elegantně vyšvihává do sedla. Věděl, že jeho otec by mu teď řekl, ať využije toho, že je tady sám a uteče, protože je možné, že Tomahawk milou tvář jenom předstíral a místo na lov mohl odjet pro ostatní členy svého kmene, aby se chlapec stal snadnou kořistí.

Ale Billy takhle nepřemýšlel, a když viděl, jak hřebec prvních pár kroků vyrazil spolu s jezdcem a jeho strakáčem, musel se zasmát, jak mu to přišlo roztomilé. Jenom tiše zamlaskal, aby kůň věděl, že on sám tady zůstává. Hřebec se na něj otočil, jedno ucho však pořád směřoval tam, kam odjel Tom. Billy zamlaskal znovu a kůň se k němu rozešel. Došel až k němu a hravě do svého pána šťouchnul čumákem. Takhle ho chvíli zlobil, dokud nedostal od Billyho svoje podrbání a pak se rozklusal k vodě napít, zatímco Billy se zasněným výrazem pozoroval, jak sluneční paprsky tančí mezi svěže zeleným listím stromů. V kombinaci s blankytnou oblohou to bylo moc krásné a na bolavý kotník si v tu chvíli už ani nevzpomněl.