autor: Nephilim
Další jednodílka. Krásná a smutná zároveň… Třeba to takhle taky bude jednou vypadat v budoucnosti, kdo ví?? 😊 Užijte si to… Vaše Lauinka
Zemřou a znovu se vrátí
Každý žije svůj vlastní život
a platí za to, že ho žije.
-Oscar Wilde-
– 1. prosinec 2094 – Bill a Tom Kaulitzovi (5 let) –
Bill stiskl bratříčkovu už tak bolavou a rudou ručku ještě silněji, druhou ruku si neustále držel u obličeje, aby si setřel slzy.
Tom držel Billa za ruku a snažil se mu dodat odvahu, o které věděl, že ji nemá.
Jelikož před tím náhrobkem už oba dávno ztratili naději.
Nepršelo. Ne.
Slunce vesele -vesele?- svítilo na celý svět.
Dokonce i počasí, jako by si z těch dvou malých sirotků dělalo legraci.
Sirotci. Ano.
Zatímco Bill nemohl přestat plakat, Tom nemohl přestat zírat na ubohý nápis vytesaný do chladného mramoru před nimi.
Simone Kaulitz
2053 – 2094
Milující matka, odvážná žena
S láskou její děti
Její děti… už.
Ty dvě malé děti, které se snaží dodat si odvahy, narvané do černých šatů. Černých jako smrt.
Mnozí by řekli, že „smrt nemá barvu“. A skutečně, černá není ta barva. Černá prostě není. Černá je začátek, bílá je konec. Bílá je ve všech barvách.
Je ironické, jak člověk ztotožňuje černou barvu s koncem všeho.
Bill vzlykal na Tomův vkus příliš hlasitě. Tom nesnesl, když viděl Billa plakat. Vlastně nesnesl, aby ho viděl s jiným výrazem, než byl ten upřímně šťastný. A ten už dlouho, velice dlouho neviděl. Položil Billovi ruku na rameno a přitiskl ho k sobě. Dvě malé děti proti krutosti světa. Dvě malé děti proti smrti.
Dvě silné ruce spočinuly až příliš jemně na Billových a Tomových ramenou. Muž kolem čtyřicítky se na dvojčata přátelsky usmál.
„Bille, Tome, vaše matka není mrtvá,“ řekl tiše.
Obě děti na něj překvapeně zíraly, pak Bill promluvil a vzlykl. „Já… my víme. Máma je teď v nebi, s anděly.“ Tom přikývl a přitáhl si Billa k sobě.
Muž zavrtěl hlavou.
„Vaše matka nikam neodešla. Můžu vás k ní vzít, chcete?“ Zeptal se s jemným úsměvem. Dvojčata nevěděla, co říct, když k nim přistoupila žena, která se, jak oba pochopili, měla stát jejich opatrovnicí. Bezdůvodně, protože ji vůbec neznali. Říkala, že je blízká přítelkyně jejich matky. „Tak blízká, že jsme ji nikdy neviděli?“ Zeptal se Bill, a Tom místo odpovědi pokrčil rameny.
Žena se pomalým krokem přiblížila k oběma dětem a otočila se na ně: „Pojďte se mnou a Johnem do auta,“ řekla, vzala je za ruku a vedla je k černému autu zaparkovanému před hřbitovem.
Bill chtěl protestovat, říct, že tam chce zůstat a hlídat matčin hrob, dokud si nebude jistý, že se vrátila od andělů, ale Tom se na něj vážně podíval, jako by říkal: „Pojďme za nimi, raději.“
Když muž nastoupil do auta, stiskl červené tlačítko a z čelního skla před ním vyjel volant.
„Do sídla S.S.E.U.“ řekl autoritativním hlasem. Elektronický ženský hlas mu oznámil, že cesta potrvá asi deset minut. Volant se dal do pohybu a muž i opatrovnice se otočili k oběma dětem a zjistili, že se stále objímají, takže zabírají jen jedno zadní sedadlo.
„Bille, Tome…“ začala žena.
„Víte, co je to klon?“ Zeptal se pobaveně muž.
Obě děti se na sebe podívaly. Ano, věděli, co je to klon. Ve škole jim to ukazoval učitel v obrázkové knížce: byly to dokonalé kopie lidí nebo zvířat, kterými se nahrazovala velká ztráta. Přišli jste o psa? Vezměte mu vzorek DNA a vědci z něj udělají nového, ještě mladšího, šťastnějšího nebo tiššího, než byl, chcete-li. Ztratila se vám kočička? Chcete ji mít zpátky ve stejném zbarvení jako předtím, nebo chcete, aby měla skvrny? Nebo třeba byla jen jednobarevná? Ztratil jsi matku nebo otce? Ani to není problém. Jdi za nimi a do dvou hodin se vaše matka – nebo kdokoli jiný – vrátí k životu.
Bill a Tom neměli klony moc rádi, protože si byli jistí, že nejsou jako originály. Pořád to byly pouhé kopie. A jakkoli dokonalé mohly být, nemohly v jejich očích nahradit skutečnou matku nebo otce. Vlastně ani skutečného psa.
Ostatně ani lidé nejsou dokonalí, tak jak by mohly být dokonalé jejich obyčejné kopie? Čistá, pokrytecká utopie.
Dvojčata přikývla, aniž by plně pochopila, co tím ten podivný muž chce vlastně říct.
„Chcete zpátky svou maminku? Chcete ji obejmout?“ Pokračoval muž jménem John.
Nebylo třeba se ptát. Byly to dvě pětileté děti, které nevěděly nic o světě, a jediné místo, které mohly nazývat domovem, bylo v náručí jejich matky, která je teď pryč. Samozřejmě, že ji chtěli zpátky. Téměř fascinovaně přikývli.
Muž se jejich reakci zasmál: „Tak dobře!“ Zvolal právě ve chvíli, kdy se ozval elektronický hlas, aby je upozornil, že úspěšně dojeli do cíle.
Vystoupili z auta, Bill a Tom se stále drželi za ruce, a ocitli se před obrovskou budovou o pěti patrech s obrovskými okny, která vypadala jako oči připravené špehovat celý svět. Obě děti si připadaly ještě menší, než už byly, a Bill se snažil schovat do Tomovy náruče, což mu posloužilo jako záminka, aby si utřel pár slz do rukávu.
„Pojďte, půjdeme dovnitř.“ Žena je vzala za ruku a následovali muže.
***
Zběsilá touha žít, je ze všech lidských chutí ta nejhorší.
-Oscar Wilde-
„Ještě dvě minutky,“ řekl cynicky muž v bílém plášti, což bylo podle muže jménem John vše, co je dělilo od jejich matky.
Tom nervózně přešlapoval na místě, zatímco Bill se stále snažil schovat v Tomově náručí. Ten příběh se mu vůbec nelíbil: máma teď byla s anděly.
Nebo ne?
Zíral na muže, který stále mluvil s chlapem v bílém plášti a snažil se ho přesvědčit, aby je nechal projít. Byl to ten chlap, který všechno obrátil vzhůru nohama. Řekl, že máma je tady, že není mrtvá a že není tam nahoře s anděly. Ale jak by tomu mohlo být jinak, když ji on i Tom viděli umírat na nemocničním lůžku, jak se snaží sebrat poslední síly, aby se na ně usmála? Ne, tenhle příběh se mu rozhodně nelíbil.
Ani to místo, aby byl upřímný.
Všechno bylo tak bílé, tak sterilní, tak… nepřirozené. Všechno se zdálo být… mrtvé. Bill se zachvěl a raději se vrátil a schoval se do Tomovy náruče.
„Nech je projít, Andy! Je to můj dobrý přítel!“ Ozval se veselý hlas. Všichni se otočili ke schodišti na levé straně a spatřili tam staršího muže, snad šedesátníka, jak hbitě sestupuje dolů a blíží se k nim, vřele podává ruku Johnovi a pak i jejich opatrovnici.
„To jsou ti malí?“ Zeptal se a podíval se na Billa a Toma, kteří se zase dívali na něj: vypadal jako milý starý muž, ale už jen to, že pracoval na tomhle mrtvém místě, je znepokojovalo.
„Ale pane, pořád ne…“ pokusil se chlapec protestovat.
„Na tom nezáleží,“ řekl starší muž a zavrtěl hlavou. „Dáme mu pořádnou lekci vědy, to nikdy neuškodí.“ S tím stiskl šedé tlačítko – později zelené – vedle dveří, které Andy hlídal, a ty se otevřely.
John vstoupil rychlým krokem následován jejich opatrovnicí, která za sebou táhla děti.
Místnost byla přinejmenším obrovská, a pohled, který se oběma dětem naskytl, byl v některých ohledech děsivý: strop byl velmi vysoký a zřejmě tvořený velmi silnými skleněnými tabulemi; asi tři nebo čtyři metry nad zemí visely po celé místnosti podivné obaly s těly: byla to zřejmě těla bez života, ale trubice s nápisem „kyslík“ na každém z nich naznačovala něco jiného. Ty… ty věci byly živé: živá těla zabalená v celofánu, připravená nahradit „vážné ztráty“.
Dvojčata se zachvěla.
Jejich pozornost pak upoutal jiný druh obalu – kovový – který se pohyboval a vydával podivný bzučivý zvuk, když se přiblížil k jakémusi pevnému bílému lůžku.
„Je to skoro hotové, není to úžasné?“ Zamumlal stařec ne zrovna tiše k Johnovi, který nadšeně přikývl. „Není to poprvé, ale vždycky jako by bylo,“ řekl, když sledoval, jak se obal přibližuje k posteli. Když tam dorazil, začal se naklánět, až se dostal do vodorovné polohy, a v tu chvíli se dva muži v bílých pláštích vrhli, aby ho otevřeli a vytáhli nehybné tělo na jakousi postel bez matrace a přikrývek.
„Jděte… jděte, kluci,“ vybídla je opatrovnice malým popostrčením.
Bill a Tom se na sebe zmateně podívali. Určitě nechtěli vidět další mrtvé tělo – protože tohle rozhodně bylo. Stáli tedy na místě a přemýšleli, proč se sakra ocitli v této absurdní situaci.
Muž zřejmě vycítil jejich zmatek, protože se dobromyslně zasmál a řekl: „To je vaše matka, kluci,“ a dvakrát je láskyplně poplácal po zádech.
Obě děti se na sebe podívaly ještě zmateněji a vyděšeněji. Maminka? Maminka byla tam… mrtvá? A co hrob, pohřeb… co, sakra, udělali s maminčiným tělem?! Zařídili, aby se nikdy nedostala do nebe! Bill vzlykl a Tom ho znovu chytl za ruku.
V tom sebou to nehybné tělo škublo a s trhnutím se posadilo.
„BILLE, TOME!!!“ Vykřikla ženským hlasem. Muži v bílých pláštích rychle přiskočili, aby její tělo zakryli nějakým oblečením.
Billovi a Tomovi vstávaly vlasy na hlavě: byl to hlas jejich matky.
Žena – protože teď už jasně viděli, že má dlouhé hnědé vlasy – se k nim otočila a natáhla k nim ruce. „Bille, Tome… miláčci moji, pojďte sem! Pojďte k mamince!“ Vykřikla dojatě.
Obě děti ani na okamžik nezaváhaly a utíkaly jako zběsilé, až se jí s pláčem vrhly do náruče. Bill přes slzy stále opakoval: „Mami, mami!!!“ a Tom jen zkřivil rty a stáhl svaly v obličeji do směšné grimasy a snažil se neplakat, i když mu slzy nezadržitelně tekly po tvářích.
„No tak, uklidněte se, maličcí… to je v pořádku, jsem tady…“ zašeptala tiše nová Simone.
„Vidíte? Klony jsou budoucnost,“ řekl starší vědec a spokojeně zkřížil ruce na prsou.
Bill se chtěl jen uvelebit v matčině teplé důvěrné náruči a zapomenout na všechno ostatní: smrt, bolest, zmatek, to všechno v náručí Simone vyprchalo.
Jenže potom si uvědomil, že to, co cítil objatý tím, co mělo být jeho matkou, se nedá nazvat „teplem“ a už vůbec ne ničím „důvěrným“. Uvědomil si, že má pocit, jako by objímal cizího člověka, a v okamžiku ztratil nadšení prvních okamžiků a ponořil se zpět do temnoty. Otočil se k Tomovi a uvědomil si, že ten cítí totéž, protože se snažil vyprostit z jejího sevření.
„Co se děje, moji malí?“ Zeptal se klon trochu znepokojeně.
Bill se na ni zuřivě podíval, tvář měl zalitou slzami, a než ho Tom stačil zastavit, vrhl se na ženu.
„Ty nejsi moje maminka!!!“ Silně do ní strčil, až spadla na druhou stranu postele.
„Co jsi to udělal?“ vykřikl vědec, který se vrhl k tělu. To, co musela být Simone Kaulitzová, se roztřeseně postavilo a levou rukou si přidržovalo pravou. Její loket byl v podivném úhlu, pravděpodobně zlomený.
Bill ustoupil a chytil Toma za rukáv, překvapený a vyděšený.
„Povídej, co jsi udělal své matce!“ Vyštěkla opatrovnice a škubla jejich pažemi.
„Tohle není máma, máma je teď v nebi!“ Zakřičel Tom ze všech sil a vytrhl se ženě ze sevření. Proč to nechápali? To rozhodně nebyla jejich matka! Bylo to prázdné tělo, do něhož se vlily maminčiny vzpomínky, vzhled a hlas, jako by to byla ta hloupá elektronická paní v autě, která opakovala čtyři nahrané fráze! Ne, láska, kterou k nim matka cítila, nebyla něco tak samozřejmého, nebyly to ani fráze, které je měly utěšit… To nebyla máma a nikdy nebude. Byl to jen klon. Tělo bez osobnosti.
„Máma je s anděly, Tomi, já to vím!!“ Vzlykal Bill Tomovi do hrudi, zatímco někdo dával klonu sádru na ruku.
***
Život má děsivě vadnou formu.
Jeho neštěstí se dějí špatným způsobem
a špatným lidem.
Přistupovat k životu znamená být stále zraněný:
věci trvají příliš dlouho,
nebo příliš krátce.
-Oscar Wilde-
2. září 2107 – Bill Kaulitz (18)
Bill ležel na břiše na posteli a s nezájmem sledoval módní časopis, který před ním sám otáčel stránky. Všechno už bylo elektronické, takže noční lampička sama poznala, kdy potřebujete světlo, a automaticky se rozsvítila.
Povzdechl si, čekání ho vyčerpávalo. Den předtím oslavili osmnácté narozeniny, on i Tomi, a Tom si konečně pořídil své první auto. Takže se teď třepetal někde na obloze nad Magdeburkem. Bill ještě neměl řidičský průkaz a Tom ho nechtěl vzít s sebou na zkušební jízdu s tím, že „ještě není připraven ušpinit si nová sedadla tím, že by dělali v autě určité věci.“
Bill se při té myšlence usmál.
Ve skutečnosti věděl, že Tom je první, kdo po něčem takovém touží, a byl to jeden z důvodů, proč chtěl auto už od svých třinácti, kdy byl ještě kluk, který se díval na příliš mnoho filmů s hodnocením „pro dospělé“ – nemohl se dočkat, až to sám vyzkouší, a měl o něj prostě strach, protože se těžko mohl nazývat „zkušeným řidičem“ a riziko nehody na něj číhalo pořád. Poslední, co Tom chtěl, bylo, aby se do toho Bill zapletl.
Zafuněl a převalil se na peřině, dokud zase neležel na zádech. Čekání ho až příliš znervózňovalo a on bojoval s nutkáním mu zavolat jen proto, že věděl, že Tom nechce být rušen.
„Bille, miláčku… nechceš něco k jídlu?“ Ani neslyšel, jak se otevřely dveře, které… ta věc, co stála ve dveřích, otevřela a spokojeně se usmívala. Nakonec byli jen dva sirotci proti světu dospělých, a soud, když viděl, že je jejich matka zpátky, netrvalo dlouho a rozhodl, že opatrovník je pro tyto dvě děti zcela zbytečný. Všichni se tedy nastěhovali zpátky k sobě a udržovali zdání „šťastné rodiny“.
Ale Tom a Bill ji nikdy neměli rádi. Nikdy. Na veřejnosti se snažili a říkali jí „mami“, ale doma byla „klon“: „Klone, kdy bude večeře?“ „Klone, jdu ven“ – a to jí hlásili jen do té doby, než usoudili, že to není potřeba. „Klone, vyprala jsi mi džíny?“ Tohle bylo na denním pořádku. A ta žena všechno snášela, možná proto, že byla jen „hloupý stroj“ – jak si dvojčata myslela – nebo možná proto, že je měla až příliš ráda.
„Ne,“ odpověděl suše. „Zapni televizi,“ řekl, zívl, nevšímal si matky ve dveřích a čekal, až se zapne plochá obrazovka na polici před ním. Žena si nespokojeně povzdechla a zavřela za sebou dveře.
„He loves me, he loves me not…“ tóny písně T.a.T.u. probudily Billa z jeho otupělého stavu. Ne že by se mu T.a.T.u. nějak zvlášť líbily, jen mu připadalo, že ty dvě ruské dívky mají s ním a Tomem víc společného než Nena, jeho oblíbená zpěvačka. Neochotně popadl telefon a chystal se ho zvednout.
„Ano?“ Zeptal se a roztržitě si prohlížel svou francouzskou manikúru.
„Pan Bill Kaulitz?“ Odpověděl tupý hlas na druhém konci.
Bill se posadil a zkřížil nohy. Ten hlas neznal, ale zdálo se, že ten muž zná jeho. Jak to, že měl číslo jeho mobilu? Ani „jeho matka“ ho neměla, a ne že by měl mnoho přátel. Dalo se říct, že to číslo znal jen on a Tom. Odpověděl kladně.
„Chtěl jsem vás informovat o skutečnosti týkající se vašeho bratra.“
Tato věta ho rozrušila. Oči se mu rozšířily a obočí se mu svraštilo obavami.
„Co-co se stalo Tomovi?“ Zeptal se trochu vyděšeně. Cizí člověk, který ho varuje před něčím, co se stalo jeho bratrovi, nikdy nebyl dobrým znamením.
„Nemusíte si dělat starosti, pane, měl autonehodu…“
„A podle vás si nemám dělat starosti?!“ Zavrčel a vyskočil na nohy. „Kde je teď? Hned tam budu.“ Zapřemýšlel, zarazil telefon do prohlubně mezi ramenem a krkem a začal si oblékat první mikinu, kterou našel.
„Opakuji: nemusíte si dělat starosti. Okamžitě ho odvezli na pohotovost a jsem si jistý, že ho brzy budete mít doma jako nového. Jen jsem vám chtěl na výslovnou žádost vašeho bratra dát vědět.“
Bill přestal zadržovat dech, jeden rukáv mikiny, kterou si ještě neoblékl, mu visel u boku. Znovu zvedl sluchátko, a protože nevěděl, co má dělat, zamumlal osobě na druhém konci „ok“ a zavěsil.
Tom byl v pořádku. Rozhodně byl v pořádku. Jeho velký bratr byl ve všem dobrý. Jeho Tomi byl skvělý řidič. Viděl to v autoškole.
Ta nehoda nebyla vážná. Ano, určitě to tak bylo. Nic jiného si nepřipouštěl.
***
O dvě a půl hodiny později, stále bez zpráv, ležel Bill napůl spící na posteli. Na polštáři měl lehce rozmazanou řasenku, což bylo znamení, že strachy plakal. Několikrát Tomovi volal, ale ačkoli mobilní telefon dvojčete zvonil, nikdo hovor nepřijal.
„Tomi…“ zašeptal zlomeným hlasem.
Znovu zvedl telefon, rozhodnutý zavolat mu už po několikáté, když uslyšel, jak se dole zabouchly vchodové dveře a po schodech se blížily rychlé kroky. Srdce mu začalo bít stále rychleji a rychleji, rozhodlo se, že Billova hruď mu nestačí, a začalo mu stoupat do krku. Když se otevřely dveře jeho pokoje a objevila se poslední osoba, kterou teď očekával, nestačil se divit.
Byl tam.
Tom tam byl.
Jeho Tomi se vrátil. V pořádku a očividně bez jediného škrábance.
Bill se roztřeseně zvedl z postele.
„Tomi…!“ Ztěžka vyslovil, než se mu vrhl do náruče a na rty. Tom se usmál, když ho Bill políbil, jako by se neviděli roky.
„Hej, Bi, vypadáš, jako bychom se už nikdy neměli vidět… jen klid.“ Vydechl mu něžně do vlasů a přitiskl ho k sobě.
„Mmmm… řekli mi o té nehodě… já…“ zavzlykal černovlásek. Koneckonců, role se od doby, kdy jim bylo pět, příliš nezměnily: Bill vzlykal a Tom ho utěšoval. Bill zatínal nehty do Tomova trička velikosti XXL a byl schopen myslet jen na to, že někde musí být nějaký Bůh, který je chrání.
„Ah, o nic nešlo…“
Bill se na něj naštvaně podíval. „Nic?!“ Zakřičel Bill hystericky a podíval se na něj. „Máš vůbec představu, jak jsem se bál? Tomi, tohle tě mohlo zabít…“ zastavil se a sklopil pohled nejprve k Tomovu krku a pak k jeho hrudi.
„Co… co se stalo?“ Zeptal se a vrátil se pohledem k jeho tváři. Tom se usmál. „Nějaký blázen do mě vrazil a odhodil mě přímo do mrakodrapu. Ale jsem tu vcelku, takže je to v pohodě, ne?“
„Narazils do mrakodrapu…? Tomi, nemáš na těle žádné stopy…“ odsekl Bill a nechápavě se na něj podíval. Vždyť mrakodrapy byly skoro všechny ze skla, a pokud jeho bratr do jednoho opravdu narazil, jak to, že na sobě neměl ani škrábanec?
„Ah, tohle…“ začal se blonďák škrábat na zátylku.
Bill zděšeně ustoupil o několik kroků dozadu.
„Ty… ty nejsi Tom,“ zamumlal, když se mu zaleskly oči. Druhý muž vypadal velmi překvapeně.
„Co… co to říkáš, Bille?“ Nervózně se zasmál. „Tak se na mě podívej! Já jsem Tom, tvůj brat… tvůj přítel, nepoznáváš mě? Stejné oči, vlasy, nos, pusa, ruce…“ řekl a ukázal na každou část svého těla, o která mluvil. „Jsem Tomi,“ uzavřel s úsměvem.
„Ty nejsi Tomi…“ opakoval tišším hlasem a snažil se rozumně uvažovat… „nevoníš jako on, nechováš se jako on… ty…“ a pak si přiložil ruku k ústům, takže mu i po nich začaly stékat slzy… „jsi klon…“ téměř bez hlasu zašeptal. Znovu ustoupil „Ne, ne…Tomi… ne…“ zamumlal nesouvisle a přitáhl si ruce k obličeji. Couvl, zakopl o postel a upadl na ni… „… to není možné… Tomi… ne, ne NE NE!“ Křičel, padl na polštář a s pláčem do něj mlátil. Falešný Tom seděl na posteli, soucitně se na něj díval a hladil ho po zádech, až ho z toho mrazilo.
„NEDOTÝKEJ SE MĚ!!!“ Vykřikl a plácl ho přes ruku. Byl zadýchaný, a tak si přiložil ruku k hrudi a začal se rychle nadechovat. „Kde… kde je teď?“ Zeptal se a zíral na druhého chlapce opuchlýma, zarudlýma očima. „Kde je?!“
Druhý Tom se na něj smutně podíval. „Bille, neměl bys za ním chodit…“
„OKAMŽITĚ MĚ ZAVEĎ K MÉMU TOMIMU!!“ Vyskočil a zuřivě se na něj podíval. „Hned!“
Druhý se s povzdechem postavil.
„Jak myslíš… ale neříkej mi, že jsem tě nevaroval.“ Pokynul mu, aby ho následoval, a vyšel z místnosti.
***
You open your eyes,
but you can’t remember what fo…
Otevřels oči,
ale nemůžeš si vzpomenout, kvůli čemu…
„Tome? Co tady děláš? Myslel jsem, že jsi doma…“ v tom se starý vědec zastavil, když viděl, že za rastou je Bill. Klon ho zavedl přímo do sídla S.S.E.U., Vědecké společnosti pro lidskou evoluci. „On… co tady dělá?“ Zeptal se a vytřeštil oči. „Oh ne, ne… neříkej mi, že…“
„Pane Paule, on to ví. Ví, že nejsem pravý Tom Kaulitz,“ vysvětlil chlapec a podíval se na Billa, který přestal plakat, ale třásl se.
„Oh můj bože…“ přiložil si muž ruku k ústům, „… proč jsi mu to, sakra, řekl?“
V tu chvíli Bill vykročil vpřed. „Nic mi neřekl,“ vykřikl. „Poznal jsem, že je to jen klon.“ Blonďák při slově „jen“ sklopil zrak, ale Bill tomu nevěnoval pozornost.
„Doktore, myslím, že v tomhle případě bylo citové pouto se skutečným dvojčetem příliš silné…“ začal falešný Tom vysvětlovat doktorovi, který si jen hlasitě povzdechl.
Chvíli se na chlapce díval a prohlížel si ho odspodu nahoru. „Bill Kaulitz, že ano?“ Řekl. „Jestli se nemýlím, jste ten samý Bill Kaulitz, který sem před třinácti lety přišel pro klon své matky, že?“ Vědec si pro sebe přikývl. „Vy, bratři Kaulitzovi, jste byli jediní, kdo odmítl klon…“ zavrtěl hlavou, jako by udělali nějakou hloupost, a pak pokračoval: „No, co mám dělat? Udělal jsem ti klon tvého bratra, nic víc…“ nedokončil větu, protože ho černovlásek praštil přímo do nosu. Muž padl na zem.
„Jste šílený!“ Křičel v slzách. „Zničil jste nám život, a mně už podruhé! Kde je můj bratr? Chci ho vidět hned, okamžitě!“ Tom ho držel za ruce, aby po vědci neskočil, když na něj stále křičel. Vědec vstal, rukávem si otřel zakrvácený nos a beze slova stiskl tlačítko na posuvných dveřích. Stejné posuvné dveře, které Bill viděl otevřené před třinácti lety.
Obraz, který se mu naskytl, byl také stejný: stejná místnost se stejně vysokým stropem a stejným obalem. Stejné lůžko, na kterém nyní leželo tělo zjevně mrtvého chlapce.
„TOME!“ Vykřikl Bill, vymanil se ze sevření druhého chlapce a běžel k posteli. Byl tam jeho Tomi: mrtvolně bílý, ležel tam se zavřenýma očima, které už nikdy neotevře.
And I search through every face
without a single trace
of the person, the person that I need…
A prohledávám každou tvář
bez jediné stopy
člověka, člověka, kterého potřebuji…
Bill si klekl vedle něj, položil si ucho na jeho hruď a navzdory vzlykům, které jím otřásaly a ohlušovaly ho, jasně cítil, že v bratrově těle už není žádný puls. Pomalu vstal, nohy ho nedokázaly udržet, a podíval se na něj: tělo měl pokryté více či méně hlubokými škrábanci a šrámy.
„CO SE, SAKRA, STALO? OKAMŽITĚ MI TO VYSVĚTLETE!!!“ Vykřikl zoufale a obrátil se ke staršímu muži a druhému Tomovi, který k němu mezitím došel. Starý muž si utíral nos kapesníkem a jeho hlas zněl tlumeně, když začal vysvětlovat: „Váš bratr měl autonehodu, nějaký muž do něj narazil autem a odhodil ho do mrakodrapu. Ten muž zemřel na místě, zatímco váš bratr byl převezen do nemocnice a zvracel krev. Nedalo se nic dělat…“ i on přešel k tělu a začal mu vše podrobně vysvětlovat, jelikož černovláskovy oči mu jasně ukázaly, že si to žádají.
***
„Červený alarm! Červený alarm!“
Dva muži, kteří uvolnili místo na nemocniční chodbě, rychle přinesli nosítka, na nichž ležel asi osmnáctiletý chlapec celý od krve, která mu vycházela nejspíše z úst, jelikož ji neustále zvracel.
„Proboha, co se mu, sakra, stalo?“ Starší muž k němu přistoupil, zatímco oba muži zvedli prostěradlo s mladíkovým tělem a položili ho na jedno z nemocničních lůžek. „Nehoda, doktore Paule, do jeho auta najel nějakej ožrala a poslal ho přímo do mrakodrapu. Nemůžeme uvěřit, že je stále naživu.“
Starý muž ho začal vyšetřovat stetoskopem. „Raději okamžitě připravte operační sál,“ řekl vážně a kývl na dvojici sester, které okamžitě odběhly. Starý lékař šel také s nimi, ale ne dříve, než řekl jedné ze sester, aby zůstala a postarala se o chlapce, dokud nebude čas odvézt ho na operační sál. Dívka byla viditelně vyděšená obrovským množstvím krve, která nepřestávala vytékat z jeho těla, ale přesto se k němu přiblížila.
„Kde…“ začal osmnáctiletý mladík s obtížemi.
„Jste v nemocnici, měl jste nehodu… pamatujete si, jak se jmenujete?“ Zeptala se mladá žena zamyšleně.
„Tom…“ zašeptal. „Tom Kaulitz…“ odmlčel se, aby vyplivl další krev. „Musíš zavolat mému bratrovi… číslo mám v mobilu…“
„O-OK, půjdu se zeptat doktora Paula, jestli…“ pokusila se od něj odejít, ale Tom sebral poslední síly, aby se natáhl a chytil sestru za cíp jejích šatů, zatahal ji za ně a donutil ji zůstat a poslouchat ho. „Ne… říkejte mu, co se mi… můj bratříček se hned naštve…“ usmál se a možná to bylo kvůli situaci nebo proto, že měl ústa úplně zašpiněná od krve, sestře to připadalo jako ten nejsmutnější úsměv na světě. „… nic mu ne… říkejte, jen mu řekněte, že jsem… v pořádku a že budu brzy doma…“
„Nemusíš takhle mluvit, ty ne… ty neumíráš…“ držela se, lehce vzlykala, aniž věděla proč, a on se na ni smutně usmál, jako by ji chtěl utěšit, ale jeho sevření jejích šatů bylo stále slabší, až mu ruka spadla zpátky na postel. Blonďák pomalu zavřel oči a stále se usmíval… „Nechci, aby se Bill bál…“
Sestra si přiložila ruku k ústům, protože jí po tváři stékaly slzy.
„Doktore Paule…!“ Křičela.
***
„Tohle mi řekla sestra. Když jsem přijel, tvůj bratr byl už mrtvý. Jediné, co jsem mohl udělat, bylo přivést ho sem, naklonovat ho a poslat ti jeho klon v naději, že si nevšimneš rozdílu…“ vzhlédl od mrtvoly a přelétl pohledem od Billa k druhému Tomovi. „Asi jsem se přepočítal. Dva miliony v háji…“ zklamaně zavrtěl hlavou.
„Jak můžete v takové chvíli myslet na peníze?! Kdybyste ho hned operovali…!“ Bill se vrhl na Tomovo tělo a objal ho. „Tomi, jsem tady!!!! Tomi, prosím, probuď se a řekni mi, že si ze mě děláš legraci. Probuď se a řekni mi, že jsem idiot, protože jsem naletěl! Tomi, nemůžeš mě opustit, nemůžeš…“ říkal tiše a bušil pěstí do chladné hrudi svého dvojčete. „… Nemůžeš,“ vzlykal se zavřenýma očima.
„Bille… je… mrtvý… není…“ Tom přistoupil k černovláskovi a položil mu ruku na rameno, ale Bill ji prudce setřásl.
„To není pravda! To není možné, není mrtvý! Nemohl mě taky opustit, ne můj Tomi!!! A ty… jdi pryč, nechci tě vidět, nejsi můj bratr!!!“ Křičel mu do tváře a Tom ustoupil.
Doktor Paul se přesunul ke klonu. „Můžu ho zničit, jestli chceš…“ navrhl a druhý Tom na něj zíral jako na blázna. Sakra, on nechtěl umřít! Ale pak se podíval na Billa: nechtěl ho vidět, pro něj byl jeho bratr mrtvý a on nechtěl jen jeho hloupou kopii… a přesto všechno v sobě stále uchovával všechny pocity a všechny myšlenky skutečného Toma a věděl, že je to správná věc.
„Bille… doktor má pravdu… jestli chceš, nechám se zničit…“ zamumlal a zadíval se na podlahu.
Bill se zvedl, utřel si pár slz, jako by to mělo být k něčemu dobré, a přistoupil k němu. „Já… já se na tebe nezlobím… ale raději bych si myslel, že můj bratr dosáhl lepšího místa, než abych žil navždy s… jeho kopií. To bych nesnesl… já… ne…“
„Já to chápu,“ nadechl se druhý a usmál se. „Na tom nezáleží, v hloubi duše vím, že je to správné.“
Doktor se vmísil do hovoru. „Pak bys možná měl jít… pokud nechceš vidět, kdy… kdy odejde.“ Řekl a ukázal na Tomův klon.
Bill zavrtěl hlavou a naposledy se přiblížil k bratrovu tělu. Naklonil se nad něj a nechal své dlouhé černé vlasy zakrýt Tomovu bledou tvář.
„Miluji tě, Tomi…“ vydechl mu do tváře, podíval se mu do zavřených očí a naposledy ho jemně políbil na chladné rty. Nechal mu na víčka dopadnout slzu a sledoval, jak mu stéká po mramorových tvářích, a nakonec umírá na rtech, jež právě políbil, které políbil už stokrát, tisíckrát a jichž se teď už nikdy nebude moct dotknout.
Znovu se postavil a nedokázal od něj odtrhnout pohled.
Opravdu ho nechtěl opustit. Hluboko uvnitř stále doufal, že se probudí, usměje se na něj a láskyplně mu řekne, že byl blázen, když si byť jen na okamžik myslel, že je mrtvý. Doufal, že se zvedne a obejme ho a slíbí mu, že budou navždy spolu. Naposledy se dotkl jeho tváře a uvědomil si, že nic z toho se nestane.
Otočil se a pomalu se vydal ke dveřím, ale klon ho chytil za paži, přitáhl ho k sobě a pevně ho držel.
„Jak… co…?“ Zeptal se zmateně.
„Bille, miluji tě,“ řekl. „Prosím, nedělej žádné hlouposti, protože tě tu v nebi nechci vidět dřív než za sto let!“
„Co to říkáš…?“ Zeptal se ho černovlásek, přiložil si ruku ke rtům a rozšířil oči.
„Nic jsem neřekl,“ usmál se Tom. „Tohle jsou jen Tomovy poslední myšlenky. Jen jsem ti je sdělil. Všechny jeho myšlenky ve mně zůstaly do poslední chvíle,“ vysvětlil.
Bill mu jednou rukou stiskl paži, třásl se a byl si jistý, že se zhroutí na zem, ale blonďák se na něj usmál. Jak věděl, že ho okamžitě napadne sebevražda? Klon jako by mu četl myšlenky. „Je zřejmé, že tě moc dobře zná,“ řekl a mluvil v přítomném čase. „Chce, abys žil, nezapomeň, Bille.“ Bill se k němu naposledy naklonil a políbil ho na rty, což ho překvapilo.
„Děkuju…“ řekl mu s úsměvem. Šel ke dveřím, ale než odešel, naposledy se k němu otočil čelem.
„Sbohem…Tome,“ rozloučil se a nejistě vyslovil jeho jméno.
Druhý se smíchem zavrtěl hlavou.
„Tohle není poslední rozloučení, na to se můžeš spolehnout. Jednou se setkáme.“
Bill se také usmál, i když stále ještě plakal, a nechal za sebou konečně zavřít posuvné dveře.
KONEC
autor: Nephilim
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
