Loveless  –  přídavek 4.

autor: Nephilim

Dirk

Nikdy jsem nebyl příliš zvědavý člověk. Jsem ten typ člověka, kterému když chceš něco říct, tak to prostě řekneš, ale který se nedoprošuje, když váháš, jestli je dobrý nápad se otevřít.
Nerad strkám nos do cizích věcí, nikdy jsem nenatahoval krk, abych se dozvěděl něco o lidech, kteří mě absolutně nezajímali.
Ale každé pravidlo má svou výjimku, která ho potvrzuje.
Moje výjimka byl on.

Poprvé jsem ho viděl, když mi bylo 13. Slavil jsem narozeniny a jako šťastný, bezstarostný kluk jsem okamžitě vypadl z domu, abych si za peníze, které mi rodiče dali, koupil nějaké videohry.
Byl jsem veselý, malý, a abych byl upřímný, i trochu hloupý. Šel jsem s rukama v kapsách, s obličejem obráceným k modré obloze a broukal jsem si veselou melodii, aniž bych pohnul rty – parodie písničky Happy Birthday, kterou jsem právě vymyslel. O ničem jsem nepřemýšlel, a i kdyby ano, opakuji, byl jsem dost hloupý, takže bych ho tam klidně nechal umřít.
Vzpomínám si, jak jsem se na chvíli zastavil a zíral do výlohy obchodu se sportovními potřebami. Nevěděl jsem přesně proč. Sport jsem zrovna v lásce neměl, ale přesto něco upoutalo moji pozornost.
Teprve po několika vteřinách jsem si uvědomil, co to je.

V odrazu ve výloze jsem viděl blonďatého chlapce s jasnýma očima a malým dokonalým nosíkem lehce zvednutým nahoru, který pomalu mířil do uličky za mnou. Byla docela tma, ale zvědavost byla prostě silnější.
Stál jsem bez hnutí a zíral na ten odraz, chlapec zrychlil krok, a pak když vstoupil do té polotmavé jeskyně, do někoho narazil. Sám jsem polekaně nadskočil.
Nechápal jsem, co se přesně děje, ale neotočil jsem se. Viděl jsem jen, jak se blonďák pohrdavě dívá na nějakého drzého muže před sebou, který si výhružně prokřupával prsty. V příští vteřině mladší chlapec nepřesvědčivě zvedl pěst a pokusil se udeřit toho druhého do obličeje, ale ten se jeho pěsti mistrně vyhnul. Blonďák spadl na zem, pak ho ohromil tichý, groteskní smích jeho protivníka.

Zůstal jsem nehybně stát s očima upřenýma na ten hrůzný odraz, když chlapce popadl za ramena a táhl ho dál do tmy.
Ztuhl jsem a nevěděl, co mám dělat.
Zavřel jsem oči, dokud jsem neuslyšel zvonění kostelních zvonů, které mě varovaly, že se stmívá.
Náhle jsem se otočil.
Po chlapci nebylo ani stopy.
Trvalo mi jen dvě vteřiny, než jsem si uvědomil, že to není moje věc, a pak jsem pokračoval v chůzi, trochu jsem zrychlil krok, když jsem si uvědomil, že na mě čekají videohry.
Nebo jsem měl jen prostě strach.
Kdo ví, kdybych jednal jinak, možná by to takhle neskončilo.

***

Uplynuly dva měsíce. Dva měsíce, během nichž jsem na to krátké a bezvýznamné „setkání“ zapomněl. Vždyť, znal jsem toho chlapce? Jednou jsem ho náhodou potkal, a to bylo všechno. Nikdy pro mě nic neznamenal, tak proč bych si ho měl pamatovat?
Nicméně jsem ho znovu uviděl na jednom večírku, ale ani jsem si neuvědomil, že je to on, dokud jsem do něj nevrazil.
Spíš z údivu než z čehokoli jiného jsem spadl na zem. Ten obličej jsem znal, ale nebyl jsem si jistý, kde jsem ho před tím viděl.
„Buď opatrný, kluku,“ řekl mi tichým, téměř dospělým hlasem. Okamžitě mě to zaujalo. Zamumlal jsem omluvu, zavřel oči, zapřel se rukama o zem a znovu se postavil na nohy, zatímco jsem si oprášil zadek. Prošel kolem mě, zamířil ke stolku s pitím a s otráveným výrazem v obličeji pronesl nějakou poznámku.
Stál jsem na místě a zíral na něj, zatímco se mezi námi nashromáždila spousta lidí, až mi úplně zmizel ze zorného pole. On byl docela vysoký, ale já ne. Teprve později jsem si přestal stěžovat, protože teď mám dobý metr osmdesát pět.
Každopádně jsem ho ztratil z dohledu a rezignoval. Jen jsem se snažil vzpomenout si, kde jsem ho sakra viděl, a celý nervózní jsem přešel ke stolu, kde jsem ho viděl naposledy, než zmizel. Nebylo po něm ani stopy.

Pozdravil jsem pár lidí a přemýšlel, proč jsem na tenhle večírek vůbec chodil. Tohle nebylo pro mě, nikoho jsem tu ani neznal – měl jsem samozřejmě přátele – ale ten večírek pořádal malý snobský synek nových přátel mých rodičů a já s ním neměl nic společného. Rodiče se z toho samozřejmě vymluvili, ale já musel jít – a opravdu bych raději zůstal doma a díval se na televizi, ale to jsem nesměl.
Nalil jsem si sklenici džusu, pomalu z ní usrkával a rozhlížel se kolem, zatímco můj mozek pracoval. Kde jsem v poslední době byl? Že bych ho viděl v nějakém časopise? Nebo bůhví, kde ještě.
Zíral jsem na sklenici v ruce a v uších mi zněl jeho klidný, hluboký hlas. Měl krásný hlas, opravdu velmi podmanivý. Přesto nevypadal o moc starší než já, přestože byl vyšší. Zajímalo mě, kam se poděl, jestli se i on začal nudit natolik, že se rozhodl odejít.
Zvedl jsem oči a doufal, že budu mít kousek štěstí, abych ho znovu spatřil. Jediné, co jsem však viděl, byly dvě mladé dívky, které vzrušeně kráčely ruku v ruce a mumlaly si něco jako „prej jsou na týhle párty nějaký „čorkaři“… a „doufejme, že se nikomu nic neztratí…“.
Při slově „čorkaři“ se mi, ani nevím proč, rozzářily oči. Vzpomínám si na to, jako by to bylo včera. Okamžitě jsem si vzpomněl na něj, jak se na mě díval sebejistýma očima a s vážným výrazem. Asi jsem měl pravdu. Na první pohled bych přísahal, že s tou sebrankou tatínkových chlapečků nemá nic společného.

Na jeden lok jsem vypil celou sklenici džusu a bez okolků jsem odložil sklenici na stolek, pak jsem se prodral davem. Chtěl jsem ho najít. Chtěl jsem se přesvědčit, jestli mám pravdu, a taky jsem toužil znovu slyšet jeho hlas.
Chvíli jsem přemýšlel, kde by někdo jako on mohl být.
OK, byl jsem opravdu idiot, takže první myšlenka, která mě v tu chvíli napadla, byla: „Kdybych byl zloděj na večírku bohatýho chlapa, kam bych šel?“ A odpověď mi připadala naprosto jasná – díky seriálům a filmům, které jsem sledoval, tak chytrý jsem fakt nebyl – že jsem málem zakopl o vlastní nohy, když jsem se otočil a zamířil rovnou ke schodům.
Peníze, stříbro, peněženky a šperky. Co jiného by někdo takový jako on mohl chtít na večírku, jako byl tento?
Zrychlil jsem krok, kličkoval mezi lidmi, kteří mi stáli v cestě – byl jsem příliš malý na to, abych si troufl je odstrčit – a došel jsem ke schodišti a opřel se rukou o zábradlí.

V tu chvíli jsem si neuvědomil, že moje představivost je možná až moc bujná. Rozhodně mu chyběla tvářička tatíčkova hodného synáčka, takže mě hned napadlo připsat jej na seznam těch „zlých“. Zkrátka ani na okamžik mě nenapadlo, že by nějaký hajzl mohl zvědavému dítěti ublížit. Protože já jsem nikdy zvědavý nebyl.
Téměř jsem vyběhl po schodech, aniž bych se staral o to, že by mě někdo mohl vidět, a během několika vteřin jsem byl nahoře. Tlumené zvuky z večírku dole se mísily s mými kroky na parketách. Opravdu pěkný dům.
Kdo ví, kam se ten blonďák poděl?
Přede mnou se táhla velmi dlouhá a skoro tmavá chodba. Všiml jsem si několika dveří, z nichž dvoje byly otevřené. Přešel jsem k jedněm zavřeným a pomalu, mlčky jsem vzal za kliku.
Dveře ani nevrzly, nahlédl jsem do místnosti a hned dveře zase zavřel. Koupelna. Ne, tam nebyl. Rozhodně nevypadal jako zloděj soli do koupele nebo nevím, třeba ručníků.
Při té myšlence jsem se uchechtl a zkontroloval pokoj naproti, pak ten vedle a taky další.
Nebylo po něm ani stopy.

Co když jsem se mýlil? Třeba to byl slušný kluk, který byl jako já donucen na ten večírek jít, aniž by to chtěl, a možná se šel projít ven, aby unikl té tísnivé atmosféře tatínkových chlapečků.
Pravdu jsem zjistil až, když jsem došel k posledním dveřím. Nebyl jsem rozhodnutý, jestli je mám či nemám otevřít, protože po tom klukovi nebylo ani památky. Ale řekl jsem si, že za to nic nedám.
Vzal jsem za kliku a pomalu ji stiskl.
Byla to vteřina. Otevřel jsem dveře a v přítmí pokoje jsem uviděl ty modré oči, jak na mě doširoka otevřené zírají.
Zůstal jsem nehybný, paralyzován tím pohledem a setkáním, po kterém jsem tolik toužil a o kterém jsem si začínal myslet, že k němu už nikdy nedojde, zatímco mi srdce divoce bušilo v hrudi.
Ten pocit si pamatuji dodnes, vyrazil mi dech a pouhá myšlenka na něj mi ho bere dodnes.

„… Kluku,“ rychle se ke mně přiblížil, popadl mě za paži, vtáhl do pokoje a ve spěchu, i když tiše, zavřel dveře. Stiskl mě pevněji, zúžil oči a hrozivě zasyčel. „Jestli to někomu řekneš, zabiju tě.“
Na okamžik jsem zkameněl. To sevření mě zabolelo a byl jsem trochu vyděšený. Ale nedokázal jsem z něj spustit oči.
„Nikomu to neřeknu…“ zamumlal jsem nepřesvědčivě. Byl jsem si jistý, že mi nebude věřit a vymlátí ze mě duši.
Ale k mému překvapení jsem se spletl.
Uvolnil sevření, vrátil se k posteli a znovu se začal přehrabovat v kabelkách a kabátech. V tomhle jsem se nespletl.
Zůstal jsem na něj bez hnutí zírat a nevěděl, co mám dělat. Mé pocity byly smíšené. Měl jsem strach a nesouhlasil jsem s tím, že se přehrabuje v kabelkách a strká si věci, které mu nepatří, do kapes bundy a džínů, a zároveň jsem cítil obdiv k tomu, jak zkušené jeho pohyby byly. Vím, že to zní asi hloupě, ale jeho pohyby mě opravdu fascinovaly. Možná až příliš, protože jsem tam stál s otevřenou pusou dokořán, aniž bych si to vůbec uvědomil.

„Jak se jmenuješ“ Zeptal jsem se tiše a on ztuhl, s rukama stále ve vzduchu v gestu otevírání další kabelky. Zvedl své jasně modré oči a zabodl je do mých. Kdovíproč nechtěl, abych odešel. Možná chtěl tu prácičku nejdřív dokončit a nechtěl riskovat, že ho prásknu.
Neodpověděl, jen se na mě zadíval. Pak pokračoval v práci.
Většinu času jsem zadržoval dech. Bylo mi jasné, že to není poprvé, co něco takového udělal. Věděl, kde hledat a jak se dokonale schovat. Nevím, kolik času uplynulo. Možná půl hodiny, možná hodina. Ale když zaklapl poslední peněženku a strčil si do kapsy další hrst zmuchlaných bankovek, přistoupil ke mně a znovu mě popadl.
„To, co jsem ti předtím řekl, stále platí. Jestli to někomu řekneš, najdu si tě a zabiju.“ Řekl výhružně. Přikývl jsem, a pak jsem sebral veškerou svoji odvahu.
„Předtím jsem se tě ptal… jak se jmenuješ…?“ Zvedl jsem pohled a podíval se na něj. S rodiči tohle fungovalo, když jsem po nich něco chtěl, vždycky jsem to dostal. Říkali, že je nemožné odolat mému štěněčímu výrazu.
„Nevím, proč bych ti ho měl říkat,“ odpověděl stroze, pustil mě a přešel ke dveřím. Chvíli jsem nevěděl, co odpovědět, pak jsem se na něj pozorně zadíval.
„Už jsem tě viděl… před pár měsíci,“ vykoktal jsem nejistě a přemýšlel, proč jsem mu to vlastně vůbec řekl. Mluvil jsem se zlodějem, který mi navíc vyhrožoval smrtí, pokud cokoliv řeknu. Měl jsem pocit, že jsem se zbláznil, ale možná to bylo jen kvůli tomu, jak moc mě přitahoval, a to mi bránilo v tom, abych držel jazyk za zuby.

„Opravdu hodně zajímavý,“ zamumlal a povytáhl obočí, jako by mu bylo úplně jedno, co jsem právě řekl. A nejspíš taky bylo.
„Řekneš mi, jak se jmenuješ?“
„Proč tě to zajímá, kluku?“
„Jmenuju se Dirk Winkler a nejsem žádné děcko,“ zamračil jsem se, zkřížil ruce na hrudi a vydechl.
„To teda jsi. A taky jsi pěkně otravný. Vypadni odsud,“ ve vteřině mě pustil, opustil místnost a vydal se chodbou pryč.
I když jsem o svém rozhodnutí pochyboval, nenechal jsem se jen tak odbýt. Vyběhl jsem ven a chytil ho za rameno, aniž bych si uvědomoval, jak moc riskuju.
„Tak řekneš mi ho?! Řekl jsem ti svoje!“ Trval jsem na svém a pevněji jsem sevřel jeho tričko. Cítil jsem, jak se mu pod tričkem napínají sotva patrné svaly, a během dvou vteřin se ke mně otočil s otráveným výrazem.
„Pěkně mě sereš. Pusť mě,“ strčil do mě jen jednou rukou a to stačilo, abych ho pustil a spadl na zem pár metrů od něj. Zíral jsem na něj, třel si bolavý zadek a znovu se postavil na nohy. Strach kupodivu mizel. Ten kluk mě přitahoval čím dál víc.

„… Jestli mi ho neřekneš, tak tě prásknu!!!“ Vykřikl jsem a zatnul pěsti. Vlastně bych nebyl schopný to udělat, ale v tu chvíli jsem si neuvědomil, že výhrůžka tuhle situaci nijak nezlepší.
To bylo poprvé, co mě někdo zbil.
A k mému překvapení jsem si něco uvědomil.
Byl jsem masochista.
Nejspíš.
Pravdou ovšem je, že když na mě vztáhl ruce, třásl jsem se vzrušením a chtěl být pořád s ním.
„Jsem psychopat,“ řekl jsem si.
Nebo jsem možná jen chtěl být s někým, jako je on. Bez ohledu na rizika.

***

Zjistit jeho jméno nebylo tak těžké. Stačilo zavolat několika klukům z místní střední a zeptat se jich na modrookého blonďáka, který nebyl zrovna vzorem morálky.
A jméno bylo na světě.
Axel.
To jméno se během dvou týdnů stalo mým nejoblíbenějším a mou posedlostí. Už jsem ho znovu nepotkal, ale sehnal jsem si informace o jeho adrese, jeho zvycích a všech průserech, které nadělal. A přestože udělal spoustu věcí – některé z nich byly velmi vážné – uvědomil jsem si, že moje touha po něm se ani o kousek nezmenšila. Přitahoval mě stejně jako předtím a vzhledem k tomu, jak neodbytně jsem ho hledal a snažil se o něm získat jakékoliv informace, mě napadlo, jestli se ze mě náhodou nestal totální šílenec.
Třináctiletý šílenec, který špehuje patnáctiletého kluka. Byla to úžasná věc, která mě opravdu dost pobavila. Jak hloupý jsem byl?

Snažil jsem se ho všude najít, chodil jsem na většinu z míst, kam obvykle chodil, a s údivem jsem zjistil, že je mu teprve patnáct. Abych řekl pravdu, vypadal na to, ale upřímně jsem si myslel, že je starší. Ne z fyzického hlediska, ale ze způsobu, jakým se pohyboval a jednal s lidmi. Pral se, pil, kouřil a flákal se. A poté, co jsem se dozvěděl tyhle věci – kvůli kterým by kdokoli jiný znechuceně utekl – můj obdiv vzrostl. Chtěl jsem ho znovu vidět a udělal bych cokoli, abych se s ním mohl setkat, i kdyby to mělo být jen na pár sekund.
Příležitost, na kterou jsem čekal, přišla o několik dní později.

Střední škola, kterou jsem navštěvoval, uspořádala nějaké přátelské setkání se školou, kam chodil on, a když jsem se o tomhle dozvěděl, byl jsem nadšený. Byla to příliš dobrá zpráva, než aby to byla pravda.
Toho dne jsme šli na tu střední školu, všichni trochu vystrašení a zvědaví poznat budovu, která některé v budoucnu přivítá, ale mně to bylo upřímně jedno. Zkrátka to nebylo to podstatné. Jediné, na čem opravdu záleželo, bylo, že jsem si v davu všiml té blonďaté hlavy, rozběhl jsem se, abych ho dohonil, a pak uviděl ty hluboké oči, které mě upoutaly.
Když na to teď vzpomínám a vidím to „zvenčí“, byl to prvotřídní teplouš. Ale byl jsem příliš mladý na to, abych pochopil význam těch slov a především, co to vlastně znamená.

Procházel jsem se se svými spolužáky po chodbách, nevnímal, co učitelé říkají, a soustředil se na lidi, které jsme míjeli. Byl jsem si jistý, že ho potkám, prostě jsem se s ním musel potkat. Promarnit takovou příležitost by bylo hloupé, a ať už jsem byl idiot nebo ne, Axel se pro mě stal až příliš důležitou osobou.
Celý den jsem doufal, že ho uvidím, a snažil jsem se vzdálit od skupiny, abych se mohl procházet sám, ale nepodařilo se mi to.
Po škole jsem se vrátil domů nešťastný, oči jsem měl smutné a zklamání mě tížilo jako balvan.
Ten kluk se stal mou posedlostí, jedinou věcí, která mě ráno přiměla vstát. Jasně, že jsem měl i jiné koníčky, ale tohle mě lákalo víc než cokoliv ostatního. Představa, že se znovu setkám s těma očima, že uslyším jeho hlas – ať už mě bude urážet, nebo mi vyhrožovat, na tom nezáleželo – jeho způsob jednání a ten tvrdý, zkušený a zároveň krásný výraz, mě přiváděly k šílenství.

Věděl jsem, že jsem jen spratek, kterého přitahuje svět, o němž nic neví, a také jsem věděl, že vidět ho znovu by znamenalo dostat se do nějakého průšvihu. Ale mně to bylo jedno. Cítil jsem k němu velmi silnou, nekontrolovatelnou přitažlivost.
A tak se stalo, že ten večer, když šli rodiče spát, jsem vylezl oknem ven, aniž by mě někdo slyšel.
Tím malým útěkem všechno začalo.

***

Naše druhé setkání bylo obzvlášť šokující a zároveň vzrušující.
Když jsem utekl z domu a nechal rodičům jednoduchý vzkaz, aby si mysleli, že jsem odešel brzy ráno, a ne pozdě v noci, neměl jsem tušení, kde ho hledat. Kluby, temné uličky, nic jiného mě nenapadlo. Jelikož jsem byl nezletilý, byla mi některá místa zapovězena a já se sklíčeně potuloval po parku a prohrabával se vzpomínkami na to malé městečko, kde jsem žil, abych našel místo, kde bych ho mohl najít.
Na okamžik jsem se cítil smutný a ubohý, ten pocit si dokonale pamatuji ještě teď. Bloudil jsem po městě a hledal nějakého kreténa, který, kdyby se zjevil přede mnou, se mě pokusil okrást a možná i zabít, protože byl svědkem jeho krádeže ve vile.

Kopl jsem do kamínku a šel už ani nevím jak dlouho. Nejspíše to už nějaká doba byla, jelikož když jsem si uvědomil, že je pár metrů ode mě něco divného, slunce již začalo vycházet.
Nohy mi přimrzly k asfaltu a z třiceti kroků, které nás dělily, se staly rázem dva, když jsem si uvědomil, že ta beztvará hrouda na zemi je člověk.
Normálně bych se k člověku ležícímu na zemi ani nepřiblížil, ale z krve všude kolem mě mi naskakovala husí kůže. Nevěděl jsem, jestli cítím radost, strach nebo jen zděšení. Vím jen, že skutečná radost přišla ve chvíli, kdy jsem zjistil, že ten člověk ležící na zemi, tichý a nepřirozeně zkroucený, je on.
Poznal jsem to podle otevřených očí. A nejneuvěřitelnější bylo, že v jeho pohledu nebyla žádná žádost o pomoc, ale jen varování, které křičelo: „Nepřibližuj se, nebo jsi v pěkném průseru.“ Samozřejmě jsem udělal, co jsem chtěl. Zvedl jsem ho a beze slova ho odvedl k sobě domů, přičemž jsem moc nespěchal, abych si byl jistý, že rodiče již odešli do práce. Nebyl moc dobrý nápad, aby nás viděli.
O několik dní později se dozvěděli, že chodím za školu.
A pak si uvědomili, že se jejich dokonalý synáček mění.

***

Vzpomínám si na zakrvácené prostěradlo a na běhání z koupelny do pokoje, abych mu pomohl. Byl na tom špatně, a když se dostal do postele, omdlel. Cítil jsem se pyšný sám na sebe, protože jsem toho chlapce přivedl do svého pokoje, a trochu smutně, protože jsem ho našel v tomhle stavu. Nelíbilo se mi to. Zajímalo mě, co se mu stalo a zda mi to vůbec bude chtít říct.
Ale kolik lidí o svých věcech vypráví jen tak někomu?
Už poněkolikáté jsem navlhčil bílý ručník, který teď zčervenal, a otřel mu krev z dlouhé čisté rány na paži. Nejspíše si to zasloužil, ale nechat ho tam umřít bylo nemyslitelné.
Když se mi konečně podařilo zakrýt všechny části jeho pořezané kůže obvazy a náplastmi, posadil jsem se vedle něj a odhrnul mu blond vlasy z čela. Chvíli jsem na něj zíral a v tu chvíli jsem usoudil, že mě jeho malý zvednutý nosík přivádí k šílenství.
Měl krásnou pleť, hladkou a čistou, téměř průhlednou. A nádherné rty. Veškerý čas, který jsem chtěl, jsem o něm mlčky přemýšlel a doufal, že se probudí dřív, než přijedou rodiče.
Rozhodl jsem se, že mu připravím něco k jídlu, třeba až se probudí, bude mít hlad.
Myšlenka, že Axel zmizí rychlostí světla, jakmile se probudí, mě ani na okamžik nenapadla.
Seskočil jsem z postele a uvědomil si, že vůbec neumím vařit. Když jsem vešel do kuchyně, bezradně jsem se rozhlédl kolem sebe.
Maximálně jsem mohl namazat pár krajíčků chleba s Nutellou, ale i o tom jsem pochyboval.
Rozhodl jsem se to přesto zkusit a po půl hodině jsem přinesl dva krajíce chleba, které jsem tak horlivě připravil – v kuchyni byl nepořádek a já věděl, že ho musím uklidit dřív, než přijedou rodiče – a položil talířek na noční stolek.

Axel ležel na boku, schoulený a na tváři se mu rýsovala velká tmavá modřina. Sedl jsem si vedle něj a natáhl ruku, abych ho pohladil po rameni. Ve vteřině jsem pronikavě vykřikl: přiblížil ruku k mé, chytl mě za zápěstí a pevně ho stiskl. Byl jsem paralyzován asi jen dvě vteřiny, než se ke mně otočil. A právě oči byly to, co mě uklidnilo.
„… Ahoj,“ vydechl jsem s obavami. Doufal jsem, že odpoví. Toužil jsem slyšet jeho hlas.
Upřeně se na mě zadíval a jeho oči se hluboce vpíjely do mých. Pak se rozhlédl, zvedl ruku, kterou mě nedržel, a sáhl si na pravé obočí, kde měl náplast.
Stále mlčky znovu položil ruku a pustil mě.
Díval jsem se na něj, aniž bych věděl, co říct, zatímco on přejížděl očima po celé místnosti, aby zjistil, kde je. Zdálo se, že to pochopil, jakmile spatřil sbírku komiksů na poličce, otočil se a pokusil se zvednout. Z roztřesených rtů mu unikl bolestný sten a těžce dopadl zpátky na postel.

„Opatrně…!“ Vykřikl jsem a okamžitě mu spěchal na pomoc. Pokusil jsem se ho podepřít, aby se posadil – protože jsem předpokládal, že to bylo to, co chtěl udělat – ale okamžitě mě zastavil.
„Nedotýkej se mě,“ zamumlal a podíval se na mě.
Třel si rameno, přivíral bolestně oči a já si povzdechl. Natáhl jsem se k němu, upravil polštáře a pomohl mu posadit se.
„Co to, kurva, děláš? Řekl jsem ti, abys mě nechal, nebo…“ zarazil jsem ho uprostřed věty a málem se mu vysmál do obličeje. Když o tom teď přemýšlím, vlastně jsem moc zdvořilý nebyl.
„Nebo co? Praštíš mě? Nemáš sílu se ani pohnout. Myslíš si, že mě můžeš vystrašit?“ Odpověděl jsem drze a upravil poslední polštář. Podíval se na mě, ale jeho výraz se opět změnil v zuřivý.
„Nehraj si se mnou, kluku…“ zasyčel výhružně a zúžil oči.
„Kdo si s tebou hraje? Jen se ti snažím pomoct. Máš hlad?“ Otočil jsem se, popadl talíř se dvěma krajíci chleba a znovu se otočil k němu, ale vše skončilo na zemi, když mě Axel chytil za ruku a pevně ji stiskl.
„Přestaň, nebo tě umlátím k smrti,“ zavrčel, tentokrát už opravdu naštvaně.

Zadíval jsem se na talíř na zemi, na krajíce chleba rozsypané na podlaze a zkroutil jsem rty.
„A já ztrácel čas tím, že jsem ti připravil jídlo,“ zamumlal jsem uraženě a snažil se nebát. Věděl jsem, že kdyby chtěl, už by mě dávno zmlátil. Takže jsem se v podstatě cítil klidný.
„A kdo se tě prosil?! Ani tě, kurva, neznám!“ Vyhrkl a pustil mě. „Chci odsud pryč,“ zamumlal a prudce vstal. Slyšel jsem, jak zasténal, a pak mi zmizel ze zorného pole: spadl přes druhý okraj postele.
Vyskočil jsem a běžel mu na pomoc, už podruhé jsem ho podepřel svým tělem.
„To nejde, Axeli, jsi na tom dost špatně,“ řekl jsem mu vyčítavě. Zíral na mě s vykulenýma očima.
„Odkud znáš moje jméno?“ Zeptal se podezřívavě. Povzdechl jsem si a lehce se usmál.
„Jsem kouzelník…“ odpověděl jsem a pokrčil rameny.
Axel zvedl obočí a nechápavě na mě zíral. V další vteřině zkřivil rty, což musel být pobavený smích, který v sobě zadržoval.
I já jsem se zasmál a zvedl talíř.
„Udělám ti dva jiné, dobře?“

***

Ten den byl jeden z nejkrásnějších dnů v mém životě. Opravdu jsem si myslel, že se něco změní. Namazal jsem Axelovi dva nové krajíce chleba s Nutellou, a když jsem se vrátil nahoru, abych mu je donesl, našel jsem ho, jak leží v posteli a čte si jeden z mých komiksů. Když jsem si to uvědomil, na mých rtech se objevil přehnaný úsměv a cítil jsem, jak mi začalo divoce tlouct srdce.
Ačkoli jsem tehdy nevěděl, co to znamená, nejspíše jsem ho právě tehdy začal milovat. Bylo pro mě naprosto dokonalé sledovat kluka svých snů, jak leží na mé posteli, čte si mé komiksy a jí něco, co jsem já připravil. Dokonce mě oslovil jménem, a to byla pro mě ta největší radost. Pamatoval si mé jméno. Pamatoval si mé jméno z večírku, a i když mi to výslovně nepotvrdil, bylo jasné, že si mě pamatoval.

S touto myšlenkou jsem se znovu a znovu setkával, byl jsem šťastný, a často jsem mu posílal zprávy, když jsem skončil ve škole. Šli jsme kousek cesty spolu, vždycky vypadal otráveně, ale nakonec mě vzal i k sobě domů. Řekl mi, že tam moc času netráví, že většinou přespává u některé ze svých holek nebo u kamarádů, anebo že se celou noc jen tak poflakuje po okolí.
Když se mi přiznal, že má několik holek, velmi jsem žárlil. Jo, dokonale si vzpomínám, jak se mi najednou sevřel žaludek. Dokonce jsem přemýšlel, že bych některé jeho cesty za dobrodružstvím sabotoval, ale nikdy jsem k tomu neměl příležitost. Kdyby věděl, že jsem to udělal já, asi by byl naštvaný, ale mně to bylo jedno. Měl jsem ho rád a chtěl jsem pro něj být důležitější než kdokoli jiný.

Jednoho dne, aniž bych ho varoval nebo cokoli jiného, jsem se kolem sedmé večer objevil u něj doma, potom, co jsem se skoro celý den snažil najít nějakou záminku, abych ho znovu mohl vidět. Věděl jsem, že má nějaký gang, partu nebo něco takového. Řekněme, že to byla hrstka grázlů, kteří se rádi pošťuchovali a rvali. Častokrát jsem ho viděl plného škrábanců, modřin nebo rudých šrámů kolem paží. Rád se dostával do problémů, a i když jsem se bál, že by se mu mohlo stát něco opravdu zlého, jeho svět mě stále více přitahoval. Chtěl jsem být jeho součástí už jen proto, že v něm byl i on.
Každopádně jsem se objevil u něj doma, odhodlaný ho znovu poprosit, abych se mohl přidat k jeho gangu, ale stále jsem kolem toho chodil jako kolem horké kaše. Když jsem se ho totiž zeptal přímo, většinou jsem dostal jasnou odpověď „ne“, a pak jsem byl jen zklamaný.
Nevěděl jsem proč nebo čím to je, ale pokaždé jsem v jeho očích viděl něco, co mě přimělo uvědomit si, že je pro něj opravdu důležité, abych se držel dál od všeho, co se týká jeho. Ve skutečnosti to byla pravda, mluvil jen o těch nejobyčejnějších věcech, a když jsem se ho zeptal, jak se zranil, odpověděl mi, že se prostě popral. Kromě toho mi nic víc neřekl. Ale už to, že se mnou mluvil, byla velká věc, takže jsem si moc nestěžoval. Ale jen do určité míry, protože krátce nato jsem zatoužil, aby se mi otevřel ještě víc.

Nikdy jsem nepochopil, co ho vedlo k tomu, aby se mnou ten den zůstal. Možná kvůli zranění a kvůli tomu, že se nemohl hýbat, ale s oblibou jsem si myslel, že to udělal proto, že se v mém pokoji cítil bezpečně, což je blbost, když o tom tak teď přemýšlím. Jak by se mohl cítit bezpečně v pokoji spratka, kterého nikdy předtím neviděl, se kterým neměl nic společného a který mu dokonce jen tak oznámil, že zná jeho jméno, protože je kouzelník?
Bylo to naprosto šílené, ale já tomu rád věřil. To on mě donutil, abych tomu věřil. Nevím, co se mu honilo hlavou, ale vypadalo to, že mě má opravdu rád. Což mě okamžitě přivedlo na myšlenku, že ta maska drsňáka byl jen způsob, jak přežít v tomhle zasraným světě. Nevím. Nikdy jsem mu pořádně nerozuměl a o svých věcech se mnou vždycky mluvil jen velmi okrajově. Mohl jsem jen hádat, a tím, že jsem to udělal, jsem se nejspíš spletl tolikrát, že už je zbytečné to vůbec počítat.

Ocitl jsem se u jeho dveří se širokým úsměvem od ucha k uchu. Jak mě asi přivítá tentokrát? Se zavrčením nebo cvaknutím jazyka? Nebo jen sklopí oči, a pak je protočí? Nebo mi zabouchne dveře přímo před nosem? (Jo, to už se jednou totiž stalo, měl špatnou náladu a já se objevil celý rozesmátý se dvěma obrovskými zmrzlinami. Přibouchl mi dveře před nosem a náraz byl tak silný, že mi obě spadly na zem. Ale nakonec? Omluvil se a koupil mi jinou, dvakrát větší. Od té doby jsem mu začal říkat tati, ale musel jsem s tím okamžitě přestat, protože mi vyhrožoval, že mě zbije).

Stiskl jsem zvonek a čekal, zatímco mé srdce neuvěřitelně bušilo.
„Ty jsi zase tady?!“
Snažil jsem se nevybouchnout smíchy, ale tvářil se příliš legračně. Někdy jsem si říkal, že by možná bylo lepší nechat mu i nějaký prostor, ale nemohl jsem si pomoct, až příliš rád jsem byl v jeho společnosti. A také jsem věděl, že navzdory všem těm grimasám, kyselým poznámkám a nevrlým odpovědím, mě rád vidí. Pochopil jsem to z toho, že téměř pokaždé, když mě pozdravil, mě poplácal po hlavě. Připadalo mi to láskyplné a po tomto obyčejném gestu, jsem roztál.
„Jo!“ Odpověděl jsem a doslova vlítl do domu tak, že jsem mu proběhl pod rukou. Bože, když na to teď vzpomínám, byl jsem opravdu šílený.

Povzdechl si a zavřel dveře, jako to dělal vždycky. Otočil se ke mně, dupl nohou na podlahu a zkřížil ruce. „Z jakého absurdního důvodu jsi dneska tady?“
„Naučíš mě se prát? Zkoušel jsem to sám, ale málem jsem si zlomil prsty…“ přiznal jsem a lehce vystrčil spodní ret. Neudělal jsem to schválně – nebo možná jo – ale byl jsem rád, když jsem viděl, jak zavrtěl hlavou a naznačil sarkastický úsměv.
„Ty jsi marnej. Proč se to chceš naučit? Stejně je to zbytečný, ty se k mé partě nikdy nepřidáš.“
Věděl jsem, že tohle je pravda a že pravděpodobně nikdy nebudu hoden toho, abych se k nim připojil, ale líbila se mi myšlenka, že by se to nakonec stalo. Kromě toho, snažit se být součástí jeho party se rovnalo trávení času s ním a já jsem pro to byl ochotný udělat cokoli.
„Ale… chci to alespoň zkusit…“ zašeptal jsem a pokrčil rameny.
Usmál se, přiblížil se ke mně a potom mě chytil.
„Zkus se z toho dostat,“ řekl, zvážněl a pevně mi prsty omotal kolem ruky.

Na okamžik jsem cítil, jak mi kůží proniká ostrá bolest, ale brzy ten pocit zmizel. Axel si všiml mé grimasy a okamžitě povolil stisk, dokonce trochu zjemnil pohled.
„… stejně to dokážu,“ procedil jsem skrz zaťaté zuby, chytil jeho prsty svými a snažil se je otevřít. Ani po deseti minutách jsem to nedokázal, a nakonec jsem to vzdal. Zavřel jsem oči, zhluboka se nadechl, a pak je zase lehce lesklé otevřel.
„… Ubližuješ mi…“ zamumlal jsem a snažil se třít si ruku.
Axel pomalu otevřel oči dokořán a okamžitě mě pustil, protože si myslel, že mi ublížil až příliš. V tu chvíli jsem uskočil, osvobozen, a ukázal na něj prstem. „A-ah! Dostal jsem se na svobodu!“ Vybouchl jsem smíchy, až jsem se za břicho popadal.
Povolil ramena a naklonil hlavu na stranu, zatímco povytáhl obočí a na rtech se mu objevil namyšlený úsměv.
„Jo?“ Usmál se a přiblížil se. „Teď tě chytím a uvidíš, co ti udělám.“ Udělal několik kroků dopředu, ale nepovedlo se mu mě chytit.

Byl jsem malý, pravda, ale moje výhoda byla, že jsem byl rychlý. Kromě toho byl Axel o dva roky starší než já a vyšší, jeho dlouhé nohy mu bránily být tak hbitý. Kdybych se ohnul, mohl jsem mezi nimi dokonce projít.
Každopádně si vzpomínám, že ten den jsme se honili po celém domě. Já se plížil pod stoly a snažil se, aby mě nechytil, a on po nich lezl a převracel nábytek. Bylo nám spolu opravdu dobře a přesvědčení, že mě má alespoň trochu rád, ve mně zakořenilo tak silně, že když jsem šel domů – nebo spíš, když mě doprovodil – našel jsem dokonce dost odvahy k tomu, abych se s ním rozloučil malým polibkem na tvář. Samozřejmě mi ho neopětoval, byl přece stále bossem gangu chuligánů.
Jen se usmál, zapálil si cigaretu a odešel.
Vždycky jsem si ho představoval takhle. A tak jsem si ho vždycky chtěl pamatovat.
I když se mezi námi a světem všechno změnilo.

***

Byly to už tři měsíce, co mi Axel otevřel dveře svého domu, a další dva měsíce od doby, co mi začal otevírat i své srdce. Ne, že by to přiznal, ale já jsem to pochopil. S každým dalším rozhovorem mi o sobě vždy řekl něco víc, ale jako obvykle neprozradil příliš mnoho, a já jsem mu vyprávěl o sobě. Už jsem nebyl dítětem, nesmál se každé kravině a taky jsem přestal dělat hloupé vtípky. Chtěl jsem se stát dospělým, jako byl on, a ještě teď si vzpomínám, že Axel se nikdy nechoval na patnáct (tedy skoro šestnáct). Při bližším zkoumání by se věk z jeho tváře dal odhadnout, ale z jeho konání a myšlení nikoli. Pokaždé jsem si s úžasem uvědomil, že je jen o dva roky starší než já, a těšil jsem se, až i já budu v tomhle věku, abych se mu mohl podobat. Už teď jsem byl na dobré cestě, vzpomínám si, jak mi to jednou řekl.
Trávili jsme spolu každou volnou chvíli, ale on si pořád stál za svým, že se nemůžu přidat k jeho gangu. Na jednu stranu mě to mrzelo, na druhou stranu jsem si říkal, že to dělá pro mé dobro a aby mě ochránil, i když jsem pořád nechápal, proč mu na tom tolik záleží.

Z celého našeho příběhu si pamatuji mnoho dní, ale některé z nich jsou obzvlášť důležité.
Jedním z nich bylo, když jsme se oba ocitli u mě doma po tmě, jelikož vypadl proud. Rodiče nebyli doma a on mě přijel navštívit, aby mi dělal společnost, a nakonec jsme hráli *Risiko! Tu hru jsem měl opravdu rád, protože mě bavilo, jak se urputně snaží dobýt co nejvíce území. Řekněme, že to byl můj nejoblíbenější druh války, jelikož se odehrávala v obyčejné místnosti s hrací deskou a plastovými armádami. Zkrátka nic nebezpečného. Prostě jsme bojovali proti sobě a snažili se zničit armádu toho druhého, dokud nevypadl proud.

Najednou jsme se ocitli takhle nehybně před sebou, odděleni jen obyčejnou herní deskou. Držel v ruce kostky a byl připraven hodit. „Do prdele,“ zamumlal a stoupl si. Neviděl jsem ho, ale cítil.
„Nemám ani baterky,“ přiznal jsem zkroušeně. Odfrkl si.
„No jasně, řekni rovnou, že jsi to udělal schválně, protože jsi prohrával,“ zasmál se, snažil se najít mou hlavu, což se mu povedlo hned na poprvé. Pak mě bouchl svým klasickým poplácáním – o něco méně láskyplným než obvykle – a já se zachichotal a couvl.
„Jo, jasně, řekněme, že jsi to byl ty, kdo prohrával, protože moje armády byly větší než ty tvoje. Spočítal jsem je, takže jestli jsi mi nějaké ukradl, hned na to přijdu.“
„Chceš snad říct, že kradu?“ Vykřikl, a pak zatajil dech.
Oba jsme ve vteřině vybouchli smíchy.

„OK, OK, tohle jsem si mohl ušetřit,“ zasmál se od srdce. Smál jsem se s ním, šťastný, že ho slyším se smát, a připustil jsem, že ano, mohl bych ho považovat za hádavého a vznětlivého zloděje.
Krátce poté se proud opět zapnul, ale hned nato opět vypadl. Otráveně jsem si odfrkl.
OK, stále to byl můj pokoj, mohl jsem vstát a jít, kam jsem chtěl, i když světlo nesvítilo.
Vrávoravě jsem se zvedl, doufal, že nenarazím do nábytku a přešel jsem k oknu, abych odhrnul závěs. Perfektní, měsíc byl zahalený v mracích a jeho záře neosvětlila vůbec nic.
Posadil jsem se na židli vedle a chaoticky něco hledal.
„Kde jsi?“
„Sedím tady. Asi jsme dohráli.“
„Jo…“ souhlasil otráveně a já slyšel, jak se zvedá. Nevěděl jsem, co dělá, ale krátce nato jsem uslyšel tlumenou ránu a bolestné zasténání.
„Axeli?“ Zavolal jsem na něj a vstal. „Jsi v pořádku?“
„Jo, jo, všechno je OK,“ odpověděl jeho tlumený hlas. Znělo to, jako by se držel za nos. Pravděpodobně narazil do zdi.
„Bouchl ses?“ Přešel jsem k němu a šlápl na něco, co nejspíš byla herní deska, ale to mi v tu chvíli bylo jedno. Snažil jsem se jen dostat k Axelovi, aniž by se mi cokoliv stalo, a když jsem ho konečně našel, chytil jsem ho za ruku. „Pojď, půjdeme k posteli, ať si můžeš sednout a nezabít se,“ zachichotal jsem se, když si znovu odfrkl.

„Nedělej si ze mě prdel,“ zamumlal podrážděně, čemuž jsem se znovu zasmál.
„Nedělám si z tebe srandu, jen by mě zajímalo, co bys beze mě dělal,“ odpověděl jsem se smíchem a přinutil ho se posadit.
„Poradil bych si jako vždycky, žádný problém.“
Ta věta mě přimrazila na místě. Vůbec jsem to nečekal. Nikdy jsem si nemyslel, že by mi mohl takhle odpovědět, ne po všech těch měsících, které jsme spolu jako přátelé strávili.
Vzpomínám si, že se znovu objevily pochybnosti. Možná jsem pro něj opravdu nebyl důležitý. Možná jen potřeboval jistotu někoho, kdo by tu byl, když potřeboval, ale kdo pro něj stejně nebyl nepostradatelný.
Bylo mi smutno.
Byl pro mě vším a ano, byl nepostradatelný.

Nejspíš si všiml, že jsem v tu chvíli zmlkl, protože o pár minut později mě chytil za ruku a posadil na postel.
„Nikdy neumím použít ta správná slova. Mluvení není moje silná stránka,“ snažil se omluvit, ale já věděl, že to dělá jen proto, aby mi neublížil. Cítil jsem, jak mi srdce buší v hrudi, a zavřel jsem oči. Možná bylo načase si to ujasnit. Chtěl jsem jednou provždy znát ten důvod, proč se ke mně choval tak hezky.
„Podívej…“ vydechl jsem a uvolnil se z jeho sevření, „nerozumím tomu. Nikdy jsem se na nic neptal, protože jsem se bál znát pravdu, ale… Jsem pro tebe důležitý? Myslím tím, ve tvém životě?“
Očekával jsem, že bude mlčet. Ne proto, že by nevěděl, co říct, ale proto, že jsem si myslel, že si tu odpověď chce alespoň promyslet. Byl jsem v šoku, když se odpověď ozvala tři vteřiny po dokončení otázky.

„Samozřejmě, že ne.“
Seděl jsem bez hnutí, zaražený a šokovaný. Ještě teď si ten pocit pamatuju. Bylo mi strašně. Chtěl jsem utéct, zemřít, cokoli, co by mi umožnilo zmizet z té místnosti. Pomalu jsem se k němu otočil – i když nebylo možné podívat se mu do očí – a pomalu jsem z mysli vytáhl tu jedinou vzpomínku, která mě vždycky nutila si myslet, že mu na mně opravdu záleží.
„Ale… vzpomínám si, že když jsi byl poprvé u mě doma, řekl jsi mi jménem… Pamatoval sis mě…“
Axel stále mlčel, myslím, že byl překvapený a zmatený zároveň. Pak se zdálo, že si vzpomněl.
„Na dveřích tvýho pokoje je tvoje jméno napsaný. Vůbec jsem si tě nepamatoval, nebyl jsi nikdo důležitý.“
V tu chvíli jsem měl pocit, jako by mě ve vteřině probodlo snad tisíc nožů. Zatočila se mi hlava. Takže jsem pro něj nebyl důležitý. Od začátku jsem ho špatně pochopil, nepamatoval si mě tak, jak jsem si ho pamatoval já.

Přistihl jsem se, že hledím na podlahu – nebo spíš do tmy – rty se mi třásly a oči se zalévaly slzami. Cítil jsem jen, jak mi něco puká v hrudi a chce se mi brečet.
„O – OK, chápu…“ podařilo se mi odpovědět a ani nevím, jak jsem v tu chvíli dokázal použít hlas. Věděl jsem, že každou chvilku začnu brečet a nechtěl jsem, aby to on věděl a slyšel mě, a tak jsem se rychle zvedl, abych se dostal z toho zatraceného pokoje, který jsem právě začal nenávidět. Ten zatracený pokoj a ty zatracené dveře, které mě oklamaly.
Udělal jsem dva rychlé kroky, div jsem neklopýtl, dal jsem si předloktí na oči, abych zabránil blížícímu se proudu slz, ale ucítil jsem, jak mě prudce chytil za zápěstí a otočil.
Znovu jsem ztratil dech, ale jen proto, že mě Axel chytil i za druhou ruku a přišpendlil je. Cítil jsem, jak po mně bloudí očima. Po tváři mi stékaly slzy a na kůži jsem cítil jeho smutek.
„Nebreč…“ zašeptal. Zalapal jsem po dechu. Všiml si toho, i když jsem byl velmi tichý. Snažil jsem se zadržet vzlyk a sklopil jsem oči, přál jsem si odejít, ale donutil mě zůstat díky rukám, které stále držel ve svém zajetí. „I přestože jsem si tě nepamatoval a nebyl jsi nikdo důležitý… teď jsi. Omlouvám se,“ zašeptal.

V tu chvíli se rozsvítilo světlo. A já jsem zalapal po dechu. Jeho tváře zčervenaly. Cítil jsem, jak se i já červenám, stejně jako on. Nikdy jsem ho tahle neviděl. Nejspíš se cítil opravdu provinile.
Zavřel jsem oči, přikývl, uvolnil svoje ruce a ztěžka polkl. Cítil jsem se zvláštně. Když jsem ho měl v tu chvíli tak blízko, byl jsem neskutečně nervózní a hrozilo, že se každou chvíli začnu silně třást. Chtěl jsem ho políbit, chtěl jsem ochutnat ty rty, které mi ublížily, utěšily, kvůli kterým mi bylo pekelně zle a které mě zároveň dokázaly jediným slovem vynést až do nebe.
Myslel jsem na to, že to chci udělat, ale neměl jsem čas, abych tu myšlenku zrealizoval.
Cítil jsem jeho silnou vůni a jeho rty se přitiskly k mým. Přejel mi rukama po zápěstích, předloktích až k ramenům, a pak mě stiskl pevněji a přitáhl si mě více k sobě. Jeho piercing na pravé straně spodního rtu – měl ho jen chvíli – mě vzrušoval a šílel jsem z něj. Nohy se mi třásly a tady se moje vzpomínky rozmazávají. Opravdu nevím, co se stalo potom.
Vím jen, že ten okamžik byl do té doby ten nejkrásnější a nejvíc vzrušující v mém životě.
Přesto jsem nakonec omdlel.
… jaký jsem byl idiot.

*Risiko! Je druh společenské hry. Hraje se normálně na hrací desce a dobývají se v ní státy. Koho to nějak podrobněji zajímá, nechť si najde na netu 😊

autor: Nephilim
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)