autor: Panthere
Agenti
Noc byla klidná a na Los Angeles nečekaně chladná, přesně tak, jak to měl Tom rád. Měl ve svém bytě otevřená okna a záclony se ve větru lehce třepotaly. Seděl na posteli v indiánském sedu a před sebou měl rozložené různé zbraně a poloautomaty. Být jedním z nejlepších nájemných vrahů znamenalo, že potřeboval bezpečná místa, kde by mohl přebývat a kde by mohl mít uloženou část svého drahocenného arsenálu. To také znamenalo, že potřeboval tato místa a arsenál čas od času vyčistit a udržovat, což dělal právě teď. Zrovna čistil svou oblíbenou pistoli. To nejlepší si nechal na konec.
Den byl dlouhý. Samozřejmě, že byl, když ho člověk trávil s otravným všeználkem. Poté, co mu Gustav odmítl pomoci, požádal Toma, aby mu koupil dobrý oběd, a pak ho požádal, aby s ním šel nakupovat. Tom mlčky souhlasil, aby mu dal najevo, že je vděčný za těch pár informací, které mu o Trümperovi sdělil. Večer blonďáka vysadil zpátky v hotelu a byl rád, že tohle bylo poslední setkání s Gustavem přinejmenším na několik dalších měsíců. Doufal, že jeho příští cíl bude někdo jednodušší než mafiánský boss, někdo, koho by mohl jednoduše sejmout puškou, a rozhodně někdo, o kom nebude muset zjišťovat informace od Gustava.
Znovu pistoli složil, ujistil se, že je pojistka zajištěná, a pak vstal a přešel k části dřevěného obložení, které otevřel. Pro ostatní lidi se tvářilo jako skrytá přihrádka na víno vysoká jako Tom, ale za ní měl schovaný svůj arsenál zbraní, ukrytý za další kovovou přepážkou s jediným USB slotem. Černé USB, které bylo právě ve slotu, bylo jediným způsobem, jak ji otevřít. Schoval pistoli, než vstal z postele a zamířil ke skříňce, aby vše vrátil na své místo. Nože do jediné zásuvky, která v kovové skříňce byla, byly nyní netknuté. Tom se před čištěním zbraní zkusmo palcem dotkl jedné z čepelí, a teď na něm měl tenký dlouhý řez, který se už zatáhl.
Když skončil, vytáhl USB a vrátil přihrádku na víno na své místo. Poté, co tam vrátil i lahve s vínem a zavřel dřevěné obložení, naposledy zkontroloval detaily svého ranního letu do Vegas. Několik vteřin poté, co jeho hlava dopadla na polštář, okamžitě odpadl.
Ráno přišlo rychle, ale Tom byl na něj připravený. Nemohl se dočkat, až se dostane do Vegas. Když se probudil, byl až příliš vzrušený a na losangelské letiště dorazil brzy. Rozhodl se počkat na svůj let v jedné z mnoha kaváren a dát si sendvič, aby zabil čas. Navíc stále ještě nedočetl knihu, se kterou začal, a chtěl v ní pokročit.
Nevšiml si, že ho pozoruje pár cvičených modrých očí, jejichž majitelka byla trochu překvapená tím, co vidí. Nikdy by nečekala, že uvidí notoricky známého Toma Kaulitze, jak v letištní kavárně nenuceně pojídá sendvič s knihou v ruce.
Pak vytočila číslo, které patřilo pevné lince vzdálené devět tisíc kilometrů. Na druhé straně telefon vytrvale zvonil na pracovním stole v poměrně rušné kanceláři ve Wiesbadenu. Jistý brunet odvrátil pohled od papírů k telefonu a byl vděčný za důvod, proč na chvíli přestat s papírováním. Zvedl sluchátko a opřel se na židli. „Georg Listing,“ řekl.
„Ahoj, krasavče.“
Svalnatý brunet obrátil oči v sloup, ale přesto se usmál. „Ahoj, Maro, jak ses měla na dovolené?“
Žena se znovu podívala na Toma, než začala mluvit. „Vlastně fajn. Akorát čekám na letadlo. Nebudeš věřit, na koho se zrovna dívám.“
„Prosím, nezačínej opět s tím ´jsem agentka a kam se podívám, je nějakej padouch´, nováčku,“ zasmál se Georg. „To už tady bylo. A byl to pořádnej trapas.“
Mara Fisherová si odhrnula blonďatou ofinu z obličeje a zírala přímo na Toma. Seděl poblíž kavárenského pultu, což bylo pro Maru ideální místo. Kdyby ji přistihl, že na něj zírá, mohla prostě říct, že se snaží přečíst nabídku kavárny, a že text je příliš malý. Proto se tvářila tak vážně. „Přestaň si mě dobírat jen proto, že jsi v BKA mnohem dýl než já. Přísahám bohu, že se právě dívám na tvýho kluka.“
Georg si položil sluchátko mezi ucho a rameno a znovu zvedl papíry. Práce oficiálního vládního agenta v Bundeskriminalamt byla vzrušující a všechno, až na případy, když musel vyřizovat papíry. Klidně by to vyměnil za vedení tajné mise nebo za honičku padouchů po městě. Nepracoval na sobě tak tvrdě jen proto, aby se stal nějakou sekretářkou. „Jakýho kluka? Vždyť víš, že jsem na holky.“
Samozřejmě, že se Georgu Listingovi líbily holky. A on se holkám líbil ještě víc. Zvlášť s těma zelenýma očima a tmavě hnědými vlasy upravenými jako v módních časopisech, sestříhanými po stranách na krátko. Možná nebyl tak vysoký, ale koho to zajímalo, když jediné zvednutí obočí a drzý úsměv stačily k tomu, abyste zapomněli, co děláte? V kombinaci s klasickým oblečením agenta, což byl oblek doplněný kravatou a vším ostatním, dokázal každou dívku lehce přivést do mdlob. Mara byla jednou z nich, ale ani náhodou si to neplánovala v brzké době přiznat.
„Tvůj oblíbený kluk Tom Kaulitz.“
Georg se okamžitě narovnal, papíry mu málem vyletěly z rukou a vysloužil si zdvižené obočí od dalšího agenta naproti němu. „Cože? Kde?“
„Říkala jsem ti, že mi nebudeš věřit, koho jsem potkala,“ řekla Mara hrdě. „Zrovna teď sedí na letišti, jí sendvič a čte si knížku. Vlastně je to fakt zvláštní pohled.“
Agent na druhé straně telefonu si přejel rukou po tváři. To, že mu bylo dvaatřicet, a více než pět let pracoval jako agent BKA, mu umožnilo zažít už spoustu věcí: účastnil se přestřelek s padouchy, vedl několik tajných operací, řešil případy, které ho zavedly do různých zemí, a další podobné věci, ale ani v nejdivočejším snu si nedokázal představit, že by hledaný zabiják jedl sendvič. Ta představa byla naprosto nepředstavitelná. Mara měla pravdu. Musel to být velmi zvláštní pohled.
Už několikrát Toma Kaulitze vyslýchal a pokaždé to bylo kvůli atentátu na nějakou vlivnou osobu. Každý z těch lidí byl zabit doslova dokonalým způsobem. Neexistovali vůbec žádní svědci. V jednu chvíli šli se svými bodyguardy, nebo někam jeli v autě, a v další chvíli jim kulka ráže 50 vystřelila mozek z hlavy. Pamatoval si, jak ten muž vypadal: klidný, vyrovnaný, sebevědomý. Georgovi se ani trochu nelíbil. Také si byl jistý, že to všechno má Tom Kaulitz na svědomí, ale vždycky měl alibi a nic ho nedokázalo rozhodit, ani výhrůžky BKA. Georg nakonec Toma musel z výslechové místnosti pustit. Dělal to všechno s takovou neochotou, že musel zasáhnout sám ředitel BKA.
„Kam má namířeno?“ Zeptal se Georg.
„Jak to mám asi vědět? To ty máš počítač. Já mám u sebe jen svoji kabelku.“
Georg odložil papíry stranou a okamžitě začal psát na klávesnici. Během několika minut rozkliknul letové plány na dnešní ráno od různých leteckých společností. O pár vteřin později našel jméno Tom Kaulitz jako jednoho z cestujících mířících do Las Vegas. „Má namířeno do Las Vegas,“ řekl Georg. „Letí mu to asi za půl hodiny.“
Mara se ze zvyku podívala na hodinky. „No, třeba tam jede jenom na dovolenou?“
„Ty tomu vážně věříš?“
„Ne, ani ne.“
Georg si povzdechl. „Podle všeho, co víme, má za sebou přes dvacet vražd, a to je jistý. Mám důvod se domnívat, že jich je pravděpodobně dvakrát tolik.“
„Nevíme přesně, kolik lidí zabil, Georgu. Nikdy se nám ho nepodařilo z ničeho usvědčit. Sakra, teď vypadá jako úplně normální člověk. Vždyť on… on pije čaj, proboha,“ řekla Mara.
Tom skutečně opakovaně nořil čajový sáček do horké vody v hrnku. Občas se podíval z knihy na hrnek, a když se voda změnila v teplou nahnědlou tekutinu, odložil čajový sáček a lehce foukal do horkého nápoje.
Mara zamrkala. „Nikdy by mě nenapadlo, že někdo může vypadat u pití čaje tak sexy.“
Georg bojoval s nutkáním plácnout se do čela. „Maro, proč ne…“
„Listingu, proč tak dlouho telefonujete?“ Poněkud pronikavý hlas ředitelky BKA zabránil Georgovi větu dokončit. Otočil se na židli s telefonem stále v ruce. Natalie Franz se zadívala na Georga, který vypadal jako ryba na suchu. „Kde je moje zpráva? A zavěste ten telefon. No nezírejte na mě takhle.“
Mara se zachichotala tomu, co v telefonu slyšela. Ukončila hovor dřív, než stihl Georg zavěsit, a držela svému příteli palce. Očima zabloudila zpátky k vrahovi, který teď usrkával svůj čaj. Jaká škoda, že on byl ten špatný. Kdyby nebyl, šla by k němu a pustila se do konverzace.
Ve Wiesbadenu Georg uslyšel cvaknutí telefonu, když Mara ukončila hovor. Položil sluchátko zpátky, posbíral papíry, na kterých předtím dělal, a podal je své šéfce. „Tady je máte.“
Natalie rychle očima přelétla papíry a souhlasně přikývla. V BKA pracovala jako ředitelka už více než deset let a za těch deset let musela uznat, že Georg byl jedním z jejích nejlepších mužů. Jistě, občas byl nedbalý, ale zdálo se, že štěstěna stojí vždy při něm a všechno do sebe nakonec zapadne. Podle Georga však byla jeho šéfová dračice. Pokud jste viděli film Ďábel nosí Pradu, máte dokonalý popis Natalie Franz. I ve svých dvaačtyřiceti letech byla stále krásná, měla blond vlasy a hnědé oči, hezky se oblékala, pracovala s naprostou precizností a všichni se jí báli. „Tak s kým jste to po tom telefonu mluvil?“ Rozhodla se zeptat.
Georg se kousl do rtu, než tu bombu vypustil. „Asi za dvacet minut letí Tom Kaulitz z Los Angeles do Vegas.“
Nastala vteřina ticha. „Neměla by se dneska Mara vrátit z Los Angeles?“
„Je pořád na letišti. To ona viděla Kaulitze,“ odpověděl Georg.
Natalie o svém rozhodnutí ani nemusela přemýšlet. „Dostaň ji na stejný let jako Kaulitze. Pak se s ní sejdeš ve Vegas. Pokud na něj něco dostaneme, mohlo by to stačit k tomu, abychom ho nadobro zavřeli.“
Když Georg začal znovu psát do počítače, aby změnil Mařin let a zarezervoval si svůj vlastní, přemýšlel o tom, jak moc na něj bude Mara naštvaná, že jí ukončil dovolenou mnohem dřív, než měla v plánu.
Na letišti v Los Angeles Tom zavřel knihu a dopil čaj, protože hlásili jeho let. Nikdy by ho nenapadlo, co se právě odehrálo. Všechno, na co myslel, se týkalo jeho práce a on chtěl, aby byla dokonalá. Aby všechno bylo perfektní.
autor: Panthere
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
