autor: LittleMrsTom
O make-upech a odpovědích
Billovy prsty se pořádně roztřásly, když stiskl tlačítko odeslat, a pak hodil telefon na postel, kde se několikrát odrazil, než přistál displejem dolů v hromadě peřin. Dlouze, mělce vydechl, opřel se o čelo postele, zakryl si obličej rukama a čekal. To bylo vlastně všechno, co mohl dělat. Sedět, čekat a doufat, že bude jeho prosba vyslyšena.
***
Georg nadskočil, když mu na nočním stolku prudce zavibroval telefon. Zaklel, zamrkal a jednou rukou poslepu sáhl po inkriminovaném zařízení. Když jeho prsty telefon nahmataly, popadl ho, přičemž pomačkal všechna možná tlačítka. Otráveně se posadil, odhrnul si pár pramenů, které mu padaly do obličeje, a téměř nechápavě se podíval na displej.
„Kterej sráč mi píše v devět ráno?“ Zabručel, podíval se na hodiny a otevřel zprávu. Když uviděl jméno odesílatele, málem mu vypadly oči z důlků. „… Bill?“
Zpráva se mu okamžitě na displeji zobrazila a on vyjel na začátek.
Georgu, vim, ze tohle neni zrovna nejstastnejsi reseni, ale jsi nejblizsi kontakt, ktery na Toma mam. omlouvam se, ze te otravuju, ale mohl bys mu to preposlat? predem diky. Bill
Následovala série teček a poté další text. Georg při čtení prvního řádku pocítil záchvěv nepojmenované viny a rychle vrátil text zpět nahoru. I když mu Bill nenapsal, aby to nečetl, nepřipadalo mu správné strkat do toho nos. Bill ho koneckonců žádal o pomoc.
Aniž by o tom přemýšlel, stiskl tlačítko přeposlat, vybral Tomovo jméno ze seznamu kontaktů a zprávu odeslal. Pak, jakmile si byl jistý, že ji Tom obdržel, zprávu smazal, aby nebyl v pokušení ji znovu otevřít a případně si ji přečíst.
Zaplavila ho vlna zmatku, když přemýšlel, co Bill potřebuje, když se snaží Toma sehnat. Dělo se snad něco, o čem nevěděl? Byl Bill důvodem Tomovy očividné deprese? Mluvil Tom s Billem, a ne s ním?
Než se mu v představách začaly rodit odpovědi, Georg znovu usnul s prsty stále sevřenými kolem telefonu.
***
Když mu v kapse začal vibrovat telefon, Tom už byl kompletně vzhůru; od chvíle, kdy se předešlého dne probudil v prázdné posteli a jako důkaz, že tam Bill vůbec kdy byl, mu sloužil jen načmáraný vzkaz. Jeho ruce okamžitě vystartovaly a rozsvítily displej pro případ, že by to byl Bill. I když Tom moc dobře věděl, že Bill jeho číslo nemá, žil v jakési iluzi, že než Bill odešel, opsal si jeho číslo.
Když však na displeji uviděl Georgovo jméno napsané velkými písmeny, zasténal, přivřel oči a odolal nutkání hodit telefon na zem. Nešlo o to, že by Georg provedl něco špatného. Alespoň ne teď.
Jenže Georg nebyl Bill, a proto to Toma absolutně nezajímalo.
Po pěti minutách zírání na zadní stranu telefonu zabručel a zadíval se na něj ještě usilovněji, jako by si myslel, že když na něj bude dostatečně dlouho zírat, povede se mu jako zázrakem změnit Georgovo jméno na Billovo. Pak ale začal kašlat a málem telefon upustil. Nechtěně stiskl pár tlačítek, aby mu nespadl z ruky.
Zpráva se otevřela a Tomovy oči neochotně padly na bílá písmena. Když tam nenašel hloupý vtip, přiložené obrázky porna nebo prosebné otázky jako obvykle, Tom nakrčil obočí. Místo toho to byla přeposlaná zpráva z čísla, které Tom nepoznával.
Zvědavost ho nakonec přemohla, a tak rychle sjel po displeji dolů.
Jeho srdce skoro explodovalo, už když četl první část.
Georgu, vim, ze tohle neni zrovna nejstastnejsi reseni, ale jsi nejblizsi kontakt, ktery na Toma mam. omlouvam se, ze te otravuju, ale mohl bys mu to preposlat? predem diky. Bill
Tomovi se zatajil dech a rychle zamrkal, když četl dál a přes pár teček se dostal k Billově zprávě.
Tome, doufam, ze tuhle zpravu dostanes. omlouvam se, že jsem vcera rano utekl. byl jsem trochu v soku – vypadalo to, ze jsi najedou zmenil nazor, a to me znejistilo, i kdyz ja uz se pred chvili rozhodl. dej mi vedet, jake je tvoje rozhodnuti. Bill
Tom rychle zamrkal, když četl tu zprávu znovu a znovu, ačkoli jakmile pochopil význam Billových slov, okamžitě sáhl po tužce, aby si zapsal Billovo číslo.
Během několika vteřin vytočil to číslo, držel telefon přitisknutý k uchu a netrpělivě čekal, když to zvonilo, zvonilo a zvonilo. Nohou poklepával o podlahu a nedočkavě se tahal za jeden dred, který mu visel před očima. Srdce mu v hrudi divoce tlouklo a bylo mu lehce špatně. Připadalo mu to jako ironie; předtím se takhle choval, protože se bál, že se s Billem uvidí. Teď se bál toho, co mu Bill řekne.
Když uslyšel Billův hlas, zbledl.
„Haló?“ Zněla Billova tichá a pochybovačná otázka.
Tom se zarazil, opřel se rukou o zeď a jazykem si navlhčil rty. „Ahoj,“ donutil se říct rozechvěle.
„Kdo je to?“ Zeptal se Bill, a pak Toma napadlo, že Bill jeho číslo vlastně nezná. Než odpověděl, pořádně se nadechl.
„To jsem já, Tom,“ řekl, pevně sevřel telefon v ruce a přitiskl si ho k uchu ještě více. „Já-já… dostal jsem tvou zprávu.“
Slyšel, jak Bill do úst nasál vzduch, a pak ho zase pomalu vydechl. „Vážně?“ Ujistil se.
Tom přikývl, než si uvědomil, že ho Bill nemůže vidět, a vydechl: „Jo.“
„Doufám, že se nezlobíš, že jsem do toho zatáhl Georga, ale neměl jsem jinou možnost…“
„Bože, ne, nejsem naštvanej. Vůbec ne. Vlastně jsem moc rád, že jsi to udělal.“ Tom se skrčil a přitiskl se více ke zdi, o kterou se opíral. „Vážně jsi mi dal docela zabrat.“
„To mě mrzí,“ zamumlal Bill a Tomovi se zdálo, že v pozadí slyší dopravu.
„Kde jsi?“ Zeptal se a trochu se narovnal.
„Ve městě,“ zněla odpověď. „Potřeboval jsem na vzduch.“
„Můžeme se sejít? Prosím?“ Tom zavřel oči a čekal na Billovu odpověď. Tohle nebyl rozhovor, který by se dal vést po telefonu; Tom potřeboval být Billovi nablízku, potřeboval mu osobně ukázat, k jakému rozhodnutí dospěl.
Bill souhlasil, sdělil mu podrobnosti o tom, kde se nachází, a pak už Tom bleskově vyběhl ze dveří. Vklouzl do bot, v rychlosti se rozloučil s rodiči, a pak zamířil do centra města, kde na něj Bill čekal v parku. Jeho kroky byly skoro stejně hlasité jako jeho bušení srdce a ruce zabořené v kapsách se mu třásly. Věděl, co chce říct, ale nevěděl jak. Věděl, co chce udělat, ale nevěděl jak; prostě doufal, že to vyjde.
***
Když Tom dorazil do parku, během několika vteřin spatřil Billa, jak stojí u jezírka, které zabíralo většinu jeho středu. Měl ruce v kapsách kabátu, díval se na vodu a pozoroval kachny, které poletovaly kolem a hrály si na honěnou. Vzduch byl chladný a on měl límec kabátu vyhrnutý kolem uší, když se krčil, aby se pokusil udržet co nejvíce tepla.
Naopak Tom měl na sobě jen tenkou mikinu s kapucí, kterou měl rozepnutou a která zachytávala všechen studený vzduch, i když Tom chlad nijak zvlášť necítil. Procházka do města ho zahřála natolik, že ani necítil vítr, který mu šlehal do obličeje.
Nejistými kroky zamířil směrem k místu, kde stál Bill. Přetáhl si rukávy mikiny přes ruce, a nakonec došel až k Billovi, ačkoli ten si ho nejspíše vůbec nevšiml.
„Bille?“ Promluvil po chvíli, když si ho dál nevšímal. Bill neodpověděl. „Bille?“ Zkusil to znovu a opatrně položil Billovi ruku na rameno. Bill nadskočil, položil si ruku na hruď, otočil se a vytáhl si z uší sluchátka.
„Oh! Neslyšel jsem tě,“ omlouval se a sáhl po iPodu ve své kapse. Vsunul ho zpátky dovnitř a zastrčil sluchátka za přední část kabátu. „Ehm, ahoj.“
Tom odolal nutkání pohupovat se na patách a zatnul ruce v rukávech do pěsti. „Ahoj,“ odpověděl rozpačitě.
Děti kolem nich při hře nadšeně křičely a kachny dál šplouchaly ve vodě. Studený vítr se do nich vytrvale zprava opíral a zvlňoval i hladinu vody, ale zdálo se, že oni nevnímali nic jiného než jen jeden druhého.
„Tome, já…“ začal Bill, ale přerušily ho Tomovy rty, které se něžně přitiskly na jeho. Když se jejich ústa dotkla, Tom vytáhl ruce z kapes a vzal Billovu tvář do dlaní, a přiblížil se k němu. Netrvalo to dlouho, jen pár vteřin, a Tom se odtáhl, opřel si čelo o Billovo a vdechoval jeho vůni.
„Tohle je moje konečný rozhodnutí,“ odpověděl Tom a jeho teplý dech polechtal Billa na tváři. „Vím, že už jsem to říkal, ale vážně se omlouvám, že jsem byl takovej blbec, a chci mít šanci ti to vynahradit, Bille. Pokud mi to dovolíš, samozřejmě…“
Bill téměř nevěřícně zamrkal a jeho řasy se dotkly Tomova spánku, jak si byli blízko. Zdálo se, že zvuky kolem nich zmizely, když se Billovi na růžových rtech objevil drobný úsměv a přitiskl svůj nos na Tomův.
„Seš si jistej?“ Zeptal se tiše Bill, zavřel oči a jemně přejel nosem po Tomově kůži. Tom okamžitě přikývl, sevřel ruce kolem Billových studených uší a opatrně spojil opět jejich rty, tentokrát o něco silněji a o něco déle, ale stále dostatečně sladce. Po chvíli Bill jazykem přejel po Tomových rtech, a ten je okamžitě pootevřel, aby ho mohl černovlásek ochutnat, a Bill tiše vydechl.
Nezůstali tak dlouho, ostrý vítr nakonec začal být pro jejich holou kůži až moc nepříjemný, a tak se od sebe odtáhli. Tom sjel rukama po Billově zakrytém těle, aby ho nakonec vzal za ruku a propletl jejich prsty.
„Tome?“ Promluvil Bill, když se otočili a zamířili po cestě. „Chceš jít ke mně?“ Jeho hlas zněl nesměle a stydlivě. Avšak Tom mu odpověděl s úsměvem a Bill měl pocit, že se mu rozzářily oči.
„Jasně,“ odpověděl a nechal Billa, aby ho vedl.
autor: LittleMrsTom
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
