autor: Nephilim
„Kurva!“
Tom vzhlédl od plechu, na kterém pracoval, nadzvedl si masku nad čelo a otočil se, aby zjistil, co se děje.
Jeden z hlídačů továrny táhl Jima, vysokého, svalnatého chlapa, který tam pracoval už asi rok, hlavní chodbou. Tom se s ním nikdy moc nebavil, ale koneckonců za mluvení nebyl placený – když už tedy zaplaceno dostal. Jim vykřikl neopakovatelné výrazy na účet muže, který ho odváděl, a proklínal jistého Boha, v něhož na tomto místě stejně už dlouho nikdo nevěřil.
„Další,“ povzdechl si muž středního věku, který pracoval vedle něj. Dredař se otočil a zamračil se. „Co se děje, Same?“
„Ten bastard Jost vylifroval dalšího. Vypadá to, že poslední dobou nedělá nic jinýho, zajímalo by mě, kdo mu tady bude vyrábět ty jeho debilní plechy, až tu nikdo nezůstane.“
Starý Sam tam pracoval už od otevření továrny, takže ho všichni, kdo tam pracovali, považovali za mezník, a dokonce i David Jost, jejich zaměstnavatel, se trochu přikrčil, když na jeho jméno přišla řeč.
„Pravděpodobně z toho bude žít po zbytek svých zasraných dnů,“ usoudil Tom při pohledu na velká okna, z nichž Jost sledoval počínání všech svých zaměstnanců.
„Jo, je to ubožák,“ souhlasil Sam, sledoval Tomův pohled, a pak se podíval na dredaře. „Máš štěstí, že jsi ještě tady, chlapče.“
Tom se šibalsky usmál, nasadil si masku a pokračoval v práci. Pravda, byl jedním z nejmladších pracovníků, bylo mu teprve osmnáct, ale z nějakého důvodu na Josta zapůsobilo jeho odhodlání získat práci, ať už byla jakákoli, a před několika měsíci ho přijal. A nikdy ani nenaznačil, že by ho vyhodil, což bylo z Tomova pohledu ještě lepší.
Jistě, bylo to těžké. Pracovali čtrnáct hodin denně, od šesti ráno do osmi večer, s třicetiminutovou přestávkou na oběd, a plat byl minimální. Žádné svátky, žádné volno. Jediným volným dnem byla neděle. Ve městě však bylo práce málo a lidé se drželi toho, co našli. Tom ty peníze potřeboval, a to hodně.
„Máš opravdu štěstí,“ zopakoval Sam tiše, než se i on vrátil k práci.
Po zbytek dne spolu už nemluvili.
***
Jakmile uslyšel vrčení motoru, vrhl se k oknu. Jejich promáčknutý starý Volkswagen vydával nezaměnitelný zvuk, který každý večer ohlašoval jeho návrat. Spokojeně se usmál a poposkočil si na místě, pak se rozběhl do kuchyně, malé a nepříliš útulné místnosti, která jim více než vyhovovala – stačilo, že byla jejich; zkontroloval, zda je stůl hezky prostřený, a běžel ke dveřím, které otevřel dokořán právě včas, aby viděl Toma s klíči v ruce, jak se je chystá otevřít.
„Tomi!“ Vypískl šťastně a vrhl se mu kolem krku. Dredař se při tom sladkém útoku usmál, přitáhl si bratra do náruče a políbil ho na hlavu.
„Ahoj, maličký,“ pozdravil ho. Jako přezdívka to nebylo úplně vhodné, protože byli dvojčata, ale protože se narodil o deset minut dříve, Tom vždycky považoval Billa za menšího než on – a Billovi se to líbilo.
Černovlásek ho zatáhl do domu – ano, protože ačkoli byli jednovaječná dvojčata, jeden z nich byl blonďák a druhý tmavovlasý – a neměl v úmyslu ho pustit. Vzal jeho tvář do dlaní, něžně ho políbil na rty, a pak se na něj zářícíma očima zadíval. „Jak to dneska šlo, Tomi?“
Tom ho pohladil po tváři, zadíval se mu do očí, aby mu dal najevo, jak moc ho miluje a jak moc mu ten den chyběl, pak si ho znovu přitáhl k sobě a přitiskl mu tvář do zátylku. „Vyhodil Jima,“ povzdechl si.
Bill ho objal kolem ramen a zlehka ho kolébal. „To je mi líto.“
„Mně ne. Chci říct… že jsem ho skoro neznal,“ uvažoval dredař. „Zajímalo by mě, kdy přijdu na řadu já.“
Bill lehce ztuhl. „Nepřijdeš,“ odpověděl sebevědomě. „Nikdy tě nevyhodí, Tomi.“
„Jak to můžeš vědět?“ Zeptalo se dvojče a zvedlo hlavu, aby se mu podívalo do očí. „Vyhazuje spoustu lidí, většinou v mým věku. Nevím, proč by si tam držel zrovna mě.“
Bill se usmál, něžně ho pohladil po tváři a políbil ho na spodní ret. „Protože jsi úžasnej, Tomi, ve všem, co děláš. Jsi skvělej pracovník a Jost lidi, jako jsi ty, potřebuje.“
Tom se rozplýval v jeho jantarových duhovkách a líbal ho ještě intenzivněji, ztrácel se v tom zakázaném kontaktu, kompletně se přitiskl k jeho tělu, aby s ním splynul v jedno.
„Klídek Tomi,“ usmál se černovlásek mezi polibky. „Nejdřív musíme povečeřet.“
„Vážně musíme?“ Zamumlal dredař zkroušeně a znovu se přisál k jeho rtům silněji. „Potřebuju tě hned teď.“
Bill se při těch slovech zachvěl, ale snažil se ovládnout. Jemně se od něj odtáhl a šibalsky se usmál. „Nemusíme večeřet, ale zajímalo by mě, co bude tvůj šéf dělat, až skončíš zítra ani ne po půl dni někde na zemi,“ argumentovala rozumně.
Tom zkřivil rty. „Chápu,“ zamumlal.
***
Bill vzdychl rozkoší a přitáhl si Toma k sobě, zatímco do něj dredař pomalu pronikal. Ani když byl Tom mrtvý a unavený, nevzdal se pouta s bratrem, pouta, které pro ně dosáhlo dokonalosti, když se milovali tím sladkým, pomalým a láskyplným způsobem.
Staré pružiny matrace pod tím náporem skřípaly a zrezivělé čelo postele čas od času narazilo do zdi; Bill vyhledal Tomovy oči, upřel na něj svůj pohled a usmál se na něj, protože se opět dokonale doplňovali. Tom ho pohladil po čele, odhrnul mu pár zpocených pramenů, a pak ho políbil na rty. „Miluju tě. Víš to, že jo?“
Černovlásek mu polibek opětoval a mezi dredařovy rty vdechl zoufalou lásku, kterou k němu cítil. To Tomovi jako odpověď stačilo.
„Zítra… večer… půjdeme spolu… ven…“ navrhl Tom a s každým slovem do něj přirazil.
Bill se na něj podíval s široce otevřenýma očima, a najednou pocítil tíhu v hrudi. „Ale budeš po práci unavenej…“ vykoktal.
Dredař zavrtěl hlavou. „To je jedno, už jsme dlouho nikde nebyli.“
Bill zavrtěl hlavou. „Nemůžu, Tomi.“
Zítra byla středa. A on měl pravidelné středeční rande.
Tom se ani nesnažil skrýt své zklamání. „Jak to?“
„Musím… jít ven s Andym. Víš, že je to můj nejlepší přítel a že mu věnuju jeden večer týdně…“
„Ještě před pár měsíci jste na sebe srali, a teď se s ním najednou vídáš každej tejden! Vždyť se můžete vidět jindy, ne?“
„Jasně, a kdo pojede až na druhej konec města, aby mu to řekl? Víš, že nemáme telefon. Pokud mám jiné plány, měl jsem mu to říct minulou středu, když jsme se setkali.“
Tom si odfrkl. „Pořád tu náhlou náklonnost nějak nechápu. Než jsem začal pracovat v továrně, vůbec jste se nestýkali.“
Billovo srdce divoce tlouklo v hrudi; začínal být rozrušený, ale nechtěl to dát najevo. „Když jsi začal pravidelně pracovat, byl jsem osamělý a spojil jsem se alespoň s Andym. Už jsem ti to říkal snad tisíckrát,“ pronesl nervózně a naštvaně na něj hleděl. Kazil tu chvilku.
„Stále platí, že…“
„Dost, Tomi,“ položil mu prst na rty. Pak rukama sklouzl dolů k pevným půlkám svého dvojčete a přitiskl ho k sobě. „Jestli se nepletu, máš tady nějaký rozdělané věci a ty nerad necháváš věci nedodělané, ne?“ Prohlásil provokativně.
Tom polkl a znovu se cítil beznadějně vzrušený. Rozhodl se na rozhovor vykašlat a pokračoval v přirážení do těla svého dvojčete, přičemž krátce na to spolu s ním vyvrcholil.
Bill ho přitiskl k sobě a usmál se. Tíha v jeho hrudi však zůstala.
***
Tom zafuněl, ne zrovna snadno zvedl plech a položil ho na dosud vytvořenou hromadu. Když přišlo na přesčasy, Jost si téměř vždy vybral jeho a pár dalších mazáků a dredař upřímně nechápal, proč je zrovna on ten „důvěryhodný“. Těžko by někoho napadlo krást plechy – na co vlastně? – ale nechat továrnu bez dozoru svým zaměstnancům – kteří mohou být podvodníci, co vy víte – bylo stále velké riziko; takže mazáci OK, ale on?
Tom si vlastně neměl na co stěžovat, koneckonců přesčasové hodiny byly pravidelně placené – sice málo, ale lepší než nic; jediné, čeho opravdu litoval, bylo, že nebyl s Billem doma, protože když se vrátil z přesčasů, černovlásek už většinou tvrdě spal.
Podíval se na staré náramkové hodinky, které mu dal otec před mnoha lety, než aby si mohl s jistotou vzpomenout, kdy přesně to bylo. Pravděpodobně se o několik minut zpožďovaly, občas zamrzly, a pak se znovu samy rozběhly, ale čas, který ukazovaly, byl ještě příliš brzy. Ostatní zaměstnanci před chvílí odešli a ti, kteří s ním zůstali, pracovali na jiných odděleních. V továrně bylo podivné ticho.
Tom dál řezal a skládal jeden plech za druhým, společnost mu dělal jen tupý hluk, který při tom vznikal, a občas si pohvizdoval melodii, o níž si byl téměř jistý, že ji slyšel od Billa. Bill si vždycky rád zpíval.
Usmál se při té myšlence a začal si představovat, jak se vrací domů, jak vklouzne pod peřinu a sevře štíhlé tělo svého milovaného spícího dvojčete. O jejich zakázaném vztahu samozřejmě nikdo nevěděl. Ve skutečnosti nikdo v tomto městě pravděpodobně vůbec neznal dvojčata Kaulitzova, dva chudé sirotky, kteří přišli před několika měsíci, aby zde našli domov. Měli jen pár přátel, malý holobyt a jeden druhého. Přesto bylo překvapivé, jak se cítili spokojení a šťastní. Koneckonců opustili své staré město s vědomím, že jedinou jistotou v jejich životě budou vždy oni sami – zbytek je nejistota a nedůvěra. S tímto vědomím nebylo tak těžké si představit, že jim ke štěstí stačí jen přítomnost toho druhého.
Nejhorší na přesčasech bylo, že o nich předem nemohl nikdy Billovi říct. Všechny vydělané peníze šly na základní výdaje, jako jsou jídlo nebo účty, a když se zadařilo, tak i na nějaké nové oblečení, takže co teprve koupit si mobilní telefon nebo na něj vůbec pomyslet?! Měli štěstí, že jim po rodičích zůstal starý Volkswagen, který naštěstí i přes svoje roky stále sloužil.
„Is this the end of the moment or just a beautiful unfolding of a love that would never be?… (Je tohle konec okamžiku, nebo jen krásné rozvinutí lásky, která se nikdy nestane?)“ Začal si tiše broukat a vzpomněl si na píseň, kterou si s Billem často zpívali, protože jim trochu připomínala jejich historii.
Náhle zalapal po dechu, když ucítil, jak se mu kolem pasu sevřely dvě štíhlé paže a na krku se mu usadily měkké rty, které mu nepatrně přejely po kůži, jako když lehký vánek pohladí květinu.
„… Or maybe be… (Nebo možná stane),“ pronesl Billův jemný hlas a pokračoval ve verši.
Tom se překvapeně otočil a přivítal své dvojče v náručí, když se mu do ní vrhlo. Bill mu sundal masku a políbil ho na rty.
„Bille? Co… co tady děláš?“ Zeptal se dredař zmateně.
„Viděl jsem, že se nevracíš, a tak jsem si říkal, že nejspíš děláš přesčas… ale chyběl jsi mi,“ vysvětloval černovlásek tiše a kreslil mu na hruď pomyslné kruhy. „Nevadí ti to?“
„Ne, ale… kdyby tě někdo viděl… jak ses sem vůbec dostal?“
„Pullman,“ odpověděl černovlásek a pokrčil rameny.
Tom se rozhodl dál nevyptávat, i když upřímně řečeno ani nevěděl, že Bill tuhle adresu zná – možná mu ji řekl, ale nepamatoval si to, což bylo velmi pravděpodobné.
„Dobře,“ řekl a sundal si špinavé rukavice, se kterými pracoval. Objal ho pažemi a políbil ho na nos. „Copak chcete dělat, pane Kaulitzi?“
Bill se svádivě usmál, roztomile nakrčil nos, a pak se svými rty dotkl jeho. Uvolnil se z Tomova sevření a přiměl dredaře, aby se mu díval přímo do očí, když mu smyslně sundával bundu.
„Musíme zkontrolovat, zda zdi tady odpovídají normám, pane Kaulitzi. Nerad bych, aby se vám v práci něco stalo, kdyby nebyly dost silné,“ pronesl Bill s tak vážným výrazem, že se Tom neubránil smíchu, když ho jemně přitlačil ke zdi.
„Jak si přejete, pane Kaulitzi.“
V obrovské místnosti nebylo slyšet nic kromě jejich vřelých vzdechů, které se postupně zkracovaly a zrychlovaly.
Tomovy oči byly jasné a hladové a díval se Billovi do očí tak dlouho, jak dlouho trvalo jejich milování, protože věděl, jak moc jeho dvojče miluje, když na sobě cítí jeho oči, když do něj přiráží. Zvedl ho, přitlačil ke stěně a přitiskl mu nohy k bokům – ani se neobtěžoval si cokoliv svlékat, jen si rozepnul poklopec a trochu si popotáhl boxerky. Pak, v určitém okamžiku, nepamatoval si přesně kdy, mu Bill hodil ruce kolem krku, přitiskl se k němu a potřebně ho líbal, dokud se oba společně neudělali jako vždy.
Tom ho hned potom postavil na nohy a pomohl mu obléknout se.
„Tomi!“ Bill se rozpačitě zachichotal, když ho Tom políbil na kotník, než si znovu stihl obout botu. Dredař se usmál, vstal a objal ho,
Černovlásek vzhlédl, opřel se o jeho hruď a zavřel oči. „Mh.“
„Miluju tě.“
Bill se usmál. „Já tebe taky, Tomi.“
O několik hodin později se ruku v ruce vraceli domů.
***
Měl pocit, že ten den nikdy neskončí.
„Hej, Tome, já jdu,“ upozornil ho Sam a mávl na něj. „Užij si to,“ dodal sarkasticky a roztáhl rty do úsměvu.
Tom odpověděl dalším přikývnutím a zavrčením, aniž by spustil oči ze své práce. Dělal další přesčas a už ho to začínalo docela štvát. Kdyby nebyla středa – a on nevěděl, že Bill stejně není doma – nejspíš by se pokusil tu „laskavou nabídku“ odmítnout. Okay, peníze potřeboval, ale také si potřeboval odpočinout.
S povzdechem se rozhlédl: kolem nikdo nebyl. Rozhodl se, že by si mohl dát malou přestávku. Sundal si rukavice a masku, položil je na plech, na kterém pracoval, a utřel si ruce do košile. Procházel se po opuštěné továrně, aby si trochu protáhl nohy a pročistil hlavu.
Jeho plány okamžitě přerušil zvuk dvou tichých hlasů. „Do prdele,“ pomyslel si a okamžitě zpanikařil. „Zloději?“
Měl by zavolat Jostovi, ale nevěděl jak. Neměl ponětí, jak si poradit, a nebyl ozbrojený.
Schoval se za polici a vyklonil se, aby se podíval ke dveřím. Ze všech lidí, které očekával, že uvidí vcházet do továrny, byly ty dvě vzrušeně hovořící postavy určitě ty poslední.
Nevěděl, co to sakra říká a proč je oblečený jako děvka, ale byl to Bill, kdo šel vedle Davida Josta – byl to jeho bratr a jeho zasraný šéf.
Tomovi začalo zmateně třeštit v hlavě: nechtěl věřit svým očím, nemohlo to být tak, jak to vypadalo. Proč zrovna on…?
Bill se však zdráhal následovat muže, který ho zjevně táhl ke schodům, aby ho odvedl do své kanceláře.
Tom se snažil rychle přemýšlet, ale jeho hlava, ačkoliv mu připadala těžká, se zdála být úplně prázdná. Přikrčil se za policí, protože se bál, že ho někdo uvidí, ačkoli tam měl rovnou vběhnout a dožadovat se vysvětlení. Přesto se mu to nezdálo jako dobrý nápad.
Zůstal tam přikrčený po nekonečně dlouhou dobu, v uších mu tepalo srdce a v hrdle se mu vznášel neopodstatněný strach, který dusil jeho hlas i dech.
Nakonec se rozhodl, že musí něco udělat. Alespoň vnést trochu světla do celé téhle situace.
Vstal a teprve pak si uvědomil, že se mu třesou nohy. Poté, co sebral trochu odvahy, podíval se na skleněná okna Jostovy pracovny: světlo svítilo, ale odtud viděl jen záda svého šéfa…
Tom zalapal po dechu. To něco obtočené kolem Jostových boků, byla holá noha?
Co se dělo v následujících dvou minutách, si od té chvíle sotva pamatoval: prostě vyběhl nahoru, jak nejrychleji dokázal, a ani se neobtěžoval být potichu. Když dorazil před dveře Jostovy pracovny, bez váhání je otevřel, aby se mu naskytla ta nejstrašnější scéna, jakou kdy v životě viděl: Bill, jeho Bill, se opíral zády o stůl, zatímco to prase, kterému vždycky říkal šéf, ho bez zábran šukalo.
Černovlásek byl zjevně při smyslech a okamžitě, jakmile ho uviděl vpadnout do místnosti, vykřikl.
„Tome!“ Vykřikl napůl vyděšeně a napůl v šoku a vstal, aby se posadil. Druhý muž však vůbec nevypadal rozrušeně. Bill se pokusil vyklouznout z jeho sevření a přejít k bratrovi, ale David ho pevně držel a ani se neobtěžoval z něj vyklouznout.
„Myslel jsem, že jsem ti dal práci, Kaulitzi,“ pronesl tiše a zíral na něj tak, jako se člověk dívá na brouka rozmazaného na čelním skle.
Tom byl naprosto bez sebe. „Ty…!“ Vrhl se na muže a udeřil ho pěstí do obličeje. Jost se zhroutil na zem, spíš šokem než kvůli ráně samotné. Takovou neúctu od chlapce nečekal.
Bill vypískl, slezl ze stolu a stáhl si koženou minisukni, kterou měl vyhrnutou až k pasu. Měl rozcuchané vlasy a zarudlý obličej a Tomovi se chtělo brečet při pomyšlení, že už není jediný, kdo ho takhle viděl.
„Tome! Co to sakra děláš?!“ Křikl na něj černovlásek, když se muž za nimi postavil na nohy. Bill k němu přistoupil a jemně se dotkl jeho naraženého rtu. Jost před jeho rukou ucukl a upřel na dredaře rozzuřený pohled. „Ty nevděčnej hajzle,“ vykřikl a chtěl se na něj vrhnout a vrátit mu úder, který utrpěl.
Bill ho zadržel. „Ne!“ Vzlykl. „Prosím, nech ho na pokoji!“ A zdálo se, že se mu ho na chvíli podařilo uklidnit, protože muž si jen přejel rukávem přes krvácející ret a dál se na Toma nenávistně díval.
Bill si roztřeseně povzdechl a na pokraji slz se otočil k bratrovi. „Tome, jdi pryč.“
Tom nemohl uvěřit vlastním uším. To nebyl jeho bratr, to nebyl jeho Bill. Jeho Bill by nikdy nedal přednost Jostovi před ním, nikdy by nechtěl nikoho jiného.
„Tome,“ zopakoval Bill a pohledem mu naznačil, aby odešel.
Dredař se nervózně zasmál. „Podívej se na sebe,“ zaprskal. „Co to kurva děláš? Vypadáš jako děvka.“
Bill sklopil zrak, slova jeho dvojčete ho ranila. Věděl, jak celá tahle situace z tohoto pohledu musí vypadat, a tak neodpověděl.
„Proč to děláš, Bille? Nejsi děvka,“ pokračoval Tom tišeji, ale když viděl, že Bill vytrvale neodpovídá, srdce mu začalo tlouct rychleji, „… že ne?“
A tehdy mu hlavou bleskla bizarní myšlenka: Bill neměl práci, a tak se snažil Tomův plat doplnit tím, že se prodával na ulici? Kde vzal ty šaty? Jak dlouho to dělal? Dělal to jen s Jostem nebo…?
„Zmiz, kluku,“ naznačil mu Jost a přistoupil k němu. Bill mu položil ruce na hruď, čímž ho zastavil, ale nevzhlédl. Muž se samolibě usmál, vklouzl mu rukou pod sukni a dotkl se ho na tom nejintimnějším místě
Bill se zachvěl a potlačil sténání do jeho košile.
„Bille,“ zavrčel Tom a přistoupil k němu. Tohle nedokázal přijmout.
„Tome, jdi pryč,“ opakoval Bill přidušeným hlasem a schoval tvář do Jostovy hrudi.
„Ne! Jak mám kurva odejít a nechat tě tu s ním? Co se to kurva děje, Bille?“
Bill se k němu prudce otočil a jeho vlhký pohled byl plný nenávisti a zoufalství. „VYPADNI, PROBOHA!“
Dredař zatnul pěsti a sledoval, jak se tiskne k Jostově hrudi, zatímco ten ho volnou rukou hladil po zádech a bavil se na Tomův účet.
Odešel beze slova, zmatený, zoufalý a zlomený.
***
Věřit, že usne, byla ta nejhloupější myšlenka dne, předčila ji jen myšlenka „Bill by mě nikdy nezradil“, která ho bláhově napadla o pár hodin dříve.
Kolik bylo hodin? Možná půlnoc nebo ještě více.
Bill stále nepřišel.
Tom se schoulil na své straně postele a díval se přes napůl rozbitou okenici na úplněk zářící na černé obloze. Dokonce i hvězdy si zřejmě uvědomovaly, že nemá smysl svítit, když se nikdo v tomto špinavém městě neobtěžuje zvednout nos, aby se na ně podíval.
Tom si té noci připadal trochu jako ty neviditelné hvězdy: zbytečný, odhozený. Celý svůj život založil na jediné jistotě, a to, že bude mít navždy Billa po svém boku a že to bude jediný člověk, který ho v dobrém i zlém nikdy nezradí. Nyní se i tato jistota rozplynula stejně rychle jako hrad z písku, který uprostřed pouště bičuje vítr.
V jakém duševním stavu zítra půjde do práce? Jak by mohl zůstat u tak odporného člověka?
Neměl na vybranou, tím ho Jost držel v zasraném šachu. Ten muž věděl, že dredař tu práci potřebuje, a dovolil si zneužít jeho bratra, protože i kdyby se to Tom dozvěděl, nic by s tím nezmohl.
Od chvíle, kdy se naposledy pokoušel usnout, uplynula snad hodina, když uslyšel cvaknutí zámku a otevření vchodových dveří. Bill se vrátil. Bill, jeho dvojče, které ho právě zradilo, děvka, která smrděla jiným, byla zpátky.
Tom se rozhodl předstírat, že spí. Zítra prostě vstane dřív, aby se mu vyhnul. Odteď to bude vážně těžké a byl si jistý, že si stále plně neuvědomuje vážnost situace; zítra ráno se pravděpodobně zavře v koupelně a bude buď křičet a dusit se ručníkem, nebo se rozpláče frustrací. Nebo možná obojí.
Slyšel, jak se k němu blíží Billovy lehké kroky, a snažil se vážně usnout: chtěl si užít posledních pár hodin klidu v nevědomosti, než prozře, což potřeboval, aby se mohl opravdu cítit na hovno.
Slyšel, jak černovlásek zamířil do koupelny, a krátce nato začala téct voda. Napočítal asi deset minut, než uslyšel, jak voda přestala téct a jak Billovy kroky opouštějí koupelnu. Přemýšlel, co uvidí, až vstane: snad zmačkanou koženou mini sukni pohozenou na podlaze?
Přitiskl si obličej do polštáře a zachumlal se pod deku. Prozření přicházelo dřív, než čekal.
„Tomi?“ Překvapil ho hlas ve tmě.
„Neříkej mi tak, kurva,“ přistihl se, jak odpovídá, ale odmítal se pohnout.
„Tomi, prosím…“ pokračoval Bill roztřeseným hlasem a dredař cítil, jak se matrace na druhé straně prohnula.
„O co prosíš? Tohle není zrovna ten nejlepší večer na mluvení.“
„… Prosím…“
Když se mu dostalo jen dalšího ticha, Bill si roztřeseně povzdechl a zalezl pod peřinu. Musel toho Tomovi tolik říct, především jak to celé začalo a proč. Věděl, že Tom je vzhůru, ale také věděl, že nemá chuť s ním mluvit. Zítra ráno pravděpodobně vstane dříve než obvykle, aby se mu vyhnul, ale tomu musel Bill zabránit. Schoulil se pod peřinu a v matném měsíčním světle se podíval na Tomova záda. Natáhl ruku a zlehka ho po nich pohladil, cítil, jak dredař na jeho dotek reaguje, i když jen nepatrně. Rozhodl se jít do toho. Tom ho mohl kdykoliv odmítnout, i když doufal, že to neudělá. Připlazil se po matraci, objal ho rukama a přitiskl se k jeho zádům.
„Miluju tě… věř mi,“ zašeptal mu do ucha, a pak ho něžně políbil na tvář.
Tom bojoval sám se sebou, aby se neotočil: chtěl mu dát facku nebo ho políbit, a neměl ponětí, která možnost je ta správná.
Přimhouřil oči a snažil se nevnímat štíhlé paže, které ho objímaly kolem pasu. Podařilo se mu to až o několik hodin později, kdy konečně usnul.
***
Jakmile první sluneční paprsky pronikly skrz starou okenici, Tomovy oči se automaticky otevřely. Kupodivu se necítil unavený a naštěstí už neměl Billovy ruce omotané kolem pasu, takže mohl vstát s jednou starostí méně. Snažil se být co nejtišší, protože byl přesvědčen, že černovlásek spí, takže jeho překvapení bylo obrovské, když zjistil, že druhá strana postele je prázdná.
Nervózně se kousl do rtu. Takže byl Bill vzhůru?
Osprchoval se a snažil se přijít na to, jestli existuje způsob, jak se vyhnout cestě přes kuchyň – byl si jistý, že přesně tam Bill čekal –, ale žádný nenašel. Když vyšel ze sprchy, snažil se zdržovat oblékáním, ale nakonec hrozilo, že přijde pozdě, a tak se zhluboka nadechl a připravil se čelit svému zrádnému bratříčkovi.
„Dobré ráno!“ Pozdravil ho Bill s úsměvem hned, jak ho uviděl vejít do kuchyně. Už mu připravil snídani a zdálo se, že si dal více záležet než obvykle.
Tom neodpověděl, jen se posadil a ušklíbl se: jestli si myslel, že si ho získá tímhle způsobem, tak se šeredně mýlil.
„Udělal jsem ti tvou oblíbenou snídani, tyhle věci jsi nejedl už celou věčnost,“ pokračoval Bill, jako by se nic nestalo. Tom si všiml, že s ním odmítal navázat oční kontakt. „Naštěstí supermarket otevírá dost brzo, a tak jsem…“
„Nech toho.“
Bill zamrkal, a konečně se rozhodl podívat se mu do tváře. „Cože?“
„Nech toho, Bille,“ zopakoval a začal jíst, aniž by se na něj jen podíval.
Bill našpulil rty a posadil se ke stolu se sklopenou hlavou.
Dredař slyšel, jak tiše vzlyká, a lámalo mu to srdce, ale nedokázal se vzdát, a tak pevněji sevřel lžíci a pokračoval v jídle, přičemž předstíral, že nic z toho necítí.
„Všechno ti vysvětlím, Tomi…“ zašeptal nakonec černovlásek a lehce se zachvěl.
„Nemusíš mi nic vysvětlovat. Jdi, jdi se nechat ošukat, kým chceš!“ Zlostně vzhlédl a odstrčil hrnek. Vstal a pohledem sjel své dvojče. „Pak ale nechoď domů a neříkej mi, že mě miluješ, nelez mi do postele a neopovažuj se mě ani prstem dotknout. Už nebudu jen nějaká náhrada,“ zasyčel a vyšel z kuchyně.
Bill vstal, až jeho židle na podlaze zavrzala, a dohnal ho na chodbě. „Ale já tě miluju!“
„Já tomu ale kurva nevěřím, NEVĚŘÍM!“
„Přísahám!“ Zaštkal Bill a držel se jeho paže. „Tome, prosím, nech mě mluvit!“
„Na co jsi kurva myslel, když ses rozhodl stát se děvkou! Copak nevíš, že se tak strašně moc snažím, abys ty nemusel hnout ani prstem?“
Bill byl z nich dvou vždycky ten křehčí a měl horší zdraví, takže když přijeli do města, Tom nepochyboval: bude ho muset chránit.
Bill zamrkal dlouhými řasami a po tvářích mu začalo stékat několik slz. „Já-já tomu nerozumím…“
„Myslíš si, že jsem šťastnej, když přitáhneš domů o pár korun navíc tím, že budeš svoje tělo prodávat na ulici?“
Černovlásek vytřeštil oči a sevřel jeho paži pevněji. „Ne, takhle to není! Přísahám ti, Tome, že jsi to špatně pochopil!“
„Tak mi teda řekni, jak to je!“ Zahřměl dredař a vymanil se z jeho sevření.
Bill si zastrčil pramen vlasů za ucho a otřel si slzy rukávem Tomovy staré obnošené mikiny, kterou měl na sobě.
„Vždycky tě zajímalo… proč se David Jost nikdy nezmínil o tvém propuštění…“
Tomovy oči se rozšířily a instinktivně o krok ustoupil. Ne, to nebylo možné.
Zdálo se, že se Billovi vrátila odvaha, a vzhlédl. „Přišel sem, Tome… asi měsíc potom, co jsi pro něj začal pracovat, nevím, kde našel tu adresu, ale hledal tebe… Nevěděl jsem, co chce, neznal mě a těžko mohl uvěřit, že jsem tvoje dvojče… Nikdy jsem ho neměl rád, Tomi…“
Tom začal pomalu vrtět hlavou, aniž by si to uvědomoval. Díval se na mluvícího Billa a cítil, jak mu hlava těžkne a těžkne, když začínal chápat.
„Všiml jsem si, že se na mě divně dívá…“ pokračoval Bill, objal si tělo rukama a při té vzpomínce se zachvěl. „… A pak navrhl tuhle dohodu…“
„Ne…“ zamumlal Tom a znovu o krok ustoupil, neschopen se s tím smířit. „Ne…“
„… musel jsem se mu oddat… abych ti zajistil místo v práci…“ tiše vzlykl. „Lhal jsem ti, nechodím ven s Andreasem… Chodím za ním…“
Tom se k němu bleskově přiblížil, chytil ho za ramena a silně s ním zatřásl. „LŽEŠ!“
„Udělal jsem to pro tebe… pro nás… potřebujeme… ty peníze…“ vzlykl Bill znovu a nespouštěl z něj oči. „Je mi to líto, Tomi…“
„Lžeš…“ zopakoval Tom a ztišil hlas. „Řekni mi, že lžeš… Bille…“
Černovlásek uviděl, jak se o podlahu rozbila malá kapka, a překvapeně zvedl hlavu. Tom na něj hleděl přes slzy a ruce sevřené kolem jeho předloktí se mu třásly.
„Oh, Tomi…“ vzlykl Bill, objal ho a opřel si jeho hlavu o svoje vlastní rameno. „Odpusť mi, prosím… Promiň mi to… Dokážeš mi někdy odpustit?“ Jemně ho pohladil po hlavě a snažil se ho uklidnit.
Tom se k němu přitiskl a neodpovídal, jen nechal slzy frustrace a zoufalství, které zadržoval až příliš dlouho, stékat. Nemohl tomu uvěřit, cítil se jako hovno. Okamžitě si pomyslel to nejhorší – i když ve skutečnosti se situace ukázala být ještě horší, než si představoval – a vůbec si neuvědomil, co jeho bratr prožívá.
„Teď už toho necháš?“ Zašeptal po několika minutách a přitiskl tvář do Billova zátylku.
„Čeho?“
„Toho s Jostem.“
Bill ho přestal hladit. To nebylo tak snadné. Práce bylo málo a Tom si nemohl dovolit být nezaměstnaný.
Vzal ho za ramena, aby ho od sebe odtáhl, zadíval se mu do očí a pohladil ho po tváři.
„Nemůžu, Tomi,“ zašeptal a zavrtěl hlavou.
Tom na něj zdrceně hleděl. „Proč?“
„Protože to místo potřebuješ, my ho potřebujeme.“
„Ne takhle!“ Vykřikl hystericky Tom. „Takhle ne! Nemůžu tam pracovat, když vím, že jediný důvod, proč mě nevyhodí, je ten, že šuká mýho bratra!“
Bill ho políbil na rty a zabránil mu říct cokoli dalšího. „Pro… pro mě je důležitý, že ty znáš pravdu… že víš, že tě miluju, že miluju jen tebe.“
Tom zavrtěl hlavou. „Tohle nemůžu jen tak přejít, Bille, slíbil jsem…“
„Já vím,“ přerušil ho znovu černovlásek a mile se usmál. „A neporušuješ žádný sliby. Z ničeho tě neobviňuju, Tomi. Prosím, neposer to. Prosím.“
Tom si nemohl pomoct, ale přikývl, i když srdce uvnitř jeho těla křičelo.
autor: Nephilim
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
